Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 5. kapitola

11.04.2024 (21:23) • Kethrin, https://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1597×

Jen protože jsme to nikdy neviděli, neznamená, že to neexistuje, nevyvrací to jejich existenci.

Z otupení mě probrala Rose, která mě jemně propleskla. Zjistila jsem, že jsme zastavili před budovou hotelu. Rose mi opět pomohla vystoupit. Vedla mě hotelovou chodbou, cítila jsem se zesláble a byla jsem ji vděčná za pomoc. Došli jsem do pokoje, který byl spíše apartmánem, protože jsme vešli do obývacího pokoje. Mé nohy selhaly a nebýt silných studených rukou, které mě zachytily skončila bych na zemi. Zpovzdálí jsem slyšela dopadnout berle, ale bylo mi to úplně jedno. Z mého hrdla se vydral vzlyk a já je už dál nemohla zastavit. Vzlykala jsem, zatímco mě Rose držela v pevném objetí.

„Co… co se mnou teď bude? Nic nemám, oni tam nebyli! Kde je moje rodina?! Co budu dělat, co se mnou bude?“ Rose mě pevně držela a já jí křečovitě svírala rameno a zírala do prázdna, zatímco mé slzy dopadaly na její hedvábnou košili. „Oni tam nebyli.“ Mumlala jsem stále dokola. „Nikdo tam nebyl. Moje rodina je pryč. Kde… kde jsou mi rodiče a sourozenci. Co se mnou teď bude? Co budu dělat?“ Musela jsem být v šoku, a ani nevím jak, ale přešla jsem z angličtiny do mého rodného jazyka. Najednou jsem byla v posteli a Rose přese mě přetahovala deku. 

„Rose?“ Zavzlykala jsem. „Že tu se mnou zůstaneš? Prosím, já nechci zůstat sama.“ Vzlykala jsem. 

„Samozřejmě.“ Řekla tichým hlasem a lehla si vedle mě.

„Co… co se mnou teď bude?“ Zeptala jsem se snad po sté. Myslím, že jsem se nikdy v životě neopakovala více než za posledních pár dní.  

„Nic nemám. Nikoho. Zůstala jsem sama.“ Rose mě chytla za ruce. 

„Podívej se na mě.“ Řekla a já tak udělala. „Ty nezůstaneš sama. Vždy tu pro tebe budeme, pokud budeš chtít.“ Její slova na mě dolehla a já se rozbrečela jsem se ještě více. Tihle lidé, upíři, nikdo se ke mně nikdy nechoval tak hezky jako oni za posledních několik dní, a to jsme se ani neznali. 

„Ale proč… proč byste to dělali?“ Zeptala jsem se. 

„Protože nám na tobě záleží.“ Svěřila mi a stiskla mé ruce, ani jsem nevnímala její chlad, byla jsem jen ráda za její společnost a za to, že nejsem sama. 

„Ale teď by ses měla prospat a nabrat sílu. Ráno moudřejší večera.“ Oni také znají tohle pořekadlo? Podivila jsem se, ale musela jsem uznat, že má pravdu.  

Probudila jsem se a všude kolem mě byla tma, až na pruh světla, který unikal z poza závěsů a dodával pokoji základní obrysy. Ostrá bolest mi pulzovala v hlavě a cítila jsem, jak mám napuchlý obličej, a i přes to, že jsem spala, cítila jsem se unaveně, nemluvě o mem kotníku, který o sobě dává vědět ostrou bolest. Byla jsem sama. Rose už neležela na druhé straně postele a vzpomínky na to, co všechno se stalo se mi začínaly vracet a já opět pocítila známé štípání v očích a tlak na hrudi. Měla jsem štěstí, že všechny hotely byly stejné a já tak na stolečku nahmatala lampičku, kterou jsem rozsvítila. Nohy jsem přehodila přes okraj postele a všimla si, že tam leží i berle a já byla vděčná komukoli, kdo na to myslela a dál je tam, jinak bych teď musela skákat, nebo ještě lépe, plazit se. Vzala jsem berle a došla ke dveřím, které jsem otevřela. Vešla jsem do místnosti, která připomínala obývací pokoj. Na jedné straně bylo, jak jsem předpokládala, okno se zařazenými závěsy. Naproti oknu byla televize, která byla zapnutá, před ní se nacházela pohovka, na které seděla Rose a sledovala televizi ve které hrál nějaký pořád.

„Jak jsi se vyspala?“ Ozvala se ze sedačky Rose.  Přešla jsem k sedačce posadila se na kraj, záda jsem si opřela o područku a nohy si přitáhla k hrudi. Berle jsem položila na zem vedle sebe. 

„Nic moc.“ Povzdechla jsem a položila si hlavu na kolena. Byla jsem unavená ještě z letu a z toho všeho, co se dělo, ale spát se mi nechtělo.

„Vyřešíme to, slibuji. Všechno bude jako dříve.“ Pověděla mi z ničeho nic Rose. Přisedla si ke mně a ledovou rukou stiskla tu mou roztřesenou. Pouze jsem přikývla a jinak nereagovala. Chvíli jsem nečinně sledovala televizi, než jsem si uvědomila, že je v mém rodném jazyce. Zmateně jsem se podívala na Rose, která nehybně sledovala dění na obrazovce.

„Ty tomu rozumíš?“ Podivila jsem se. Když mi došlo, že televize je v mém jazyce.

„Něco málo už jsem pochytila.“ Odpověděla a věnovala mi malý úsměv. 

„Ale proč?“ Zeptala jsem se. 

„Není tu co dělat, navíc ti chci rozumět, když nemluvíš anglicky.“ 

„Rose?“ Zeptala jsem se tiše. 

„Ano?“

„Co se se mnou teď stane?“ Zeptala jsem se opatrně. Nebyla jsem si jistá jestli odpověď chci slyšet, ale věděla jsem, že jí potřebuju.

„Carlisle nám řekl, ať se vrátíme.“

„A pak?“

„Já nevím.“ Povzdechla sklíčeně. Pohledem jsem přejela po pokoji. Bingo! Minibar. Svaté místo každého hotelového pokoje. Zvedla jsem se ze sedačky a po zdravé noze doskákala k malé ledničce, kterou jsem otevřela a zběžně projela, co tam je. Mé oči se zastavily malé lahvička vína. Se svým úlovkem jsem se vrátila zpět na gauč, zatímco mě doprovázel zvědavý pohled Rose. 

„Co děláš.“ Zeptala se.

„Ale nic.“ Odpověděla jsem a posadila se na gauč do té samé pozice. Měla jsem štěstí, protože víno bylo na šroubovací, a ne na špunt. Odšrouboval jsem víčko a hrdlo láhev přiložila k puse a dlouze se napila.

„Počkej, co to děláš? Tohle…“ Slyšela jsem Rose, ale umlčela jsem ji zvednutým ukazováčkem. 

„Tohle jsem potřebovala. Přesně tak.“ Odpověděla jsem za ní. Oklepala jsem se nad kyselou chutí levného vína. Bylo to nechutné, ale stěžovat si nebudu. 

„Kde je vlastně Emmett.“ Až teď mi došlo, že tu nikde nebyl a byla jsem si jistá, že by byl s námi, kdyby tu byl. 

„Šel do města.“ Odpověděla Rose.

„Proč?“ Otázala jsem se zmateně. 

„Víš,“ Povzdechla si. „šel zkusit, jestli nebude schopný vystopovat tvůj pach ve městě a vypátrat tvou rodinu, a to od kud jsi.“ Seděly jsme v tichosti a ve světle a televize a já pomalu dokončovala láhev vína a cítila se uvolněně. Tohle byl stav, který jsem milovala. Ani opilá, ani střízlivá, tak akorát. Netrvalo to dlouho, než se otevřely dveře a do místnosti vešel Emmett. Rose se okamžitě postavila a já se na ni zmateně podívala. 

„Takže?“ Zeptala se Rose okamžitě a já mezi nimi zmateně těkala pohledem. Poslední dobou jsem byla zmatená častěji, než by se mi líbilo.

„Nic jsem nenašel.“ Povzdechl Emmett a jeho pohled utkvěl na mé maličkosti. Co se sakra děje!? Jak je možné, že nic nenašel? To přece není možné?!

„O co jde?“ Ptala jsem se, zatímco jsem ho propaloval pohledem.

„Ne.“ Odpověděl. „Prošel jsem celé město a něco málo okolí, ale nikde jsem tě necítil, až na části, kde jsme byli dnes. Nikde nic. Jako bys tu nikdy nebyla.“ Dokončil.

„To ale není možné,“ Uchechtl jsem se nevěřícně. „vždyť… vždyť tu žiji celý svůj život. Nevím, jak vaše smysly přesně fungují, ale vím, že není možné, aby se tu nikde nenacházela má stopa. Jak… jak se tohle stalo?“ A zase ty samé otázky. „Co se mnou teď bude?“

„Carlisle říkal že se máme vrátit zpět do Forks.“ Odpověděl Emmett to samé, co mi předtím řekla Rose.

Ráno jsem si dala studenou sprchu doufajíc, že se proberu z tohohle podivného snů, ale nic se nestalo.  Po tom, co jsem se v noci probudila a byla u Rose už jsem neusla a zbytek noci a dne jsem strávila zíráním do obrazovku televize. Bohužel v lednici byla pouze jedna láhev vína a tu jsem poměrně rychle vypila. Alkohol ze mě vyprchal až moc rychle, ale bolest nohy stále přetrvávala, proto jsem si ráno musela vzít léky na bolest, co jsem dostala od Carlislea. Na večer jsme se vraceli stejným velkým, černým autem na stejné letiště, ze kterého jsme předtím odjížděli. Cesta letadlem byla namáhavá, dlouhá a já celou dobu zírala z okénka. Cítila jsem zvláštně, jako bych necítila nic, ale vše zároveň, jako bych sledovala něčí život zpovzdálí, jako bych byla jenom přihlížející. Cesta zpět do Ameriky utekla překvapivě rychle a v tichosti. Rose a Emmett si vpovzdálí něco šeptali, ale bylo to moc potichu na to abych mohla to slyšela, nebo jim rozumět, ale ani mě to nezajímalo. Na zatáčku cesty se na mě snažili mluvit a zapojit mě do konverzace, ale po nějaké době to vzdali. To samé s jídlem. Vůbec jsem neměla hlad ani chuť ani nevím, co jsem naposledy jedla. Nečině jsem zírala z okénka a vyrušila mě až studená ruka na mém rameni. Zmateně jsem se podívala před sebe a uviděla Emmettův ostražitý výraz. 

„Hmm?“ Slova nebyla potřebovat.

„Už jsme přistáli. Jsi v pořádku? Nějakou chvíli jsem na tebe mluvil, ale ty jsi nereagovala.“ Zeptal se s obavou v očích. Tohle byl pro Emmetta nezvyk, vždy měl v očích šibalské jiskřičky, které teď byly nahrazeny ostražitostí a obavou.

„Jo jsem, jen jsem se musela zamyslet.“ 

„Když myslíš…“ Nechal větu vyznít do prázdna. Následovala jsem Emmetta z letadla a všimla jsem si, že měl můj batoh přehozený přes rameno. Hmm, ani jsem si neuvědomila, že bych ho měla mít, ale zdá se, že on na to myslel. K čemu to byly všechny ty věci v něm? Rodinu mi to nenajde a samotu to nezaplní. Venku mě ovál studený vítr a cítila jsem drobné kapičky vody na mé odhalené kůži. Ani nevím jak, ale přede mnou se otevřely dveře auta a já bezmyšlenkovitě nastoupila. Vedle mě se posadila Rose a auto se po chvíli dalo do pohybu. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale postupně se mi krajina, kterou jsme projížděli vybavovala a my minuli značku 'Welcome to Forks'.  Netrvalo dlouho a auto zastavilo, ale místo toho, abych vystoupila jsem tam seděla dál. 

„Emmo?“ Oslovila mě Rose, dveře na mé straně se otevřely a cítila jsem její dlaň na mém rameni. Trhla jsem sebou a zmateně se na ni podívala. 

„Už jsme tady.“ Věnovala mi nejistý úsměv. Mlčky jsem vystoupila z auta a pokračovala ke dveřím, které se otevřely a stála v nich Esmé. Ani jsem se nenadála a držela mě v náručí. 

„Je mi to líto.“ Přitáhla si mě Esmé do objetí, ale já tam jen stála a koukala ji přes rameno. Necítila jsem se na to abych mluvil a věděla jsem, že jediné slovo a protrhlo by to hráz slz, kterou jsem opět jen tak tak zadržovala. Stála jsem v jejím náručí a nechala se objímat jejím chladným, tvrdým tělem. Nebyla jsem si jistá, kolik mohlo být hodin, ale stále bylo světlo, tedy jestli se to dalo světlem nazývat. Pod hustými mraky, které obklopovaly Forks bylo nepříjemně šedo a zelená příroda měla také zajímavý výsledek. Na Alice a Jaspera jsem potkala v obývacím pokoji, jejich pohledy mluvily za vše. Lítost. Všichni se na mě dívalo stejně. A ty otázky, spousta otázek. Ze všech stran otázky. Probrali to se mnou vše od začátku. Od večírku po les a pomalu chtěli vědět, co jsem dělala měsíc zpět. Ani já sama jsem si to už nepamatovala. Chtěli vědět všechno, sebemenší detail a jednou to nestačilo. Možná si mysleli, že čím vícekrát o tom budu mluvit, tím víc jiných, malých, detailů, které by se jim mohly hodit řeknu. Ovšem já tohle nesdílela. Byly věci, ve kterých jsem se dál patlat nechtěla, nebylo mi to příjemné a začínala jsem být unavená, ne fyzicky, ale psychicky. Nebavilo mě to, věděla jsem, že by mi to mohlo pomoc dostat se domů a oni se mi pouze snažili pomoc a o to jsem je i předtím prosila a snažila jsem se na to myslet, ale bylo to těžké. Jediné, co jsem chtěla bylo být doma s ní. Určitě na mě čekala a já už byla dlouho pryč. 

„Já, ráda bych si šla lehnout.“ Skočila jsem Alice a Carlislovi do diskuse, ani nevím o čem mluvili.

„Ale jistě. Pokoj, ve kterém jsi byla předtím, jsem ti připravila a můžeš jít tam.“ Odpověděla Esmé. Na nic jsem nečekala, vstala a už byla na odchodu, když jsem byla přerušena.  

„Počkej!“ To byl Jasper. Podívala jsem se na něj a tím mu dala najevo, že ho vnímám a čekám, co řekne.

„Myslíš, že bys mi tu mohla nechat doklady pokusil bych se tě vystopovat online, a telefon taky? Pokusím se něco málo dohledat a vytáhnout nějaké informace a třeba se mi podaří rozchodit ho.“

„Klidně.“ Odpověděla jsem. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti, neměla jsem tušení, kde jsem nechala batoh, ale k mému štěstí se nacházel vedle místa na sedačce, kde jsem doteď teď seděla. Jak to, že jsem si ho nevšimla? Vytáhla jsem z něho telefon, který jsem dala na stolek. Vytáhla jsem peněženku, kterou jsem otevřela. Typicky pro mě, jsem tam měla nepořádek. Mezi spoustou účtenek a lístečků které byly ani nevím od kud se nacházelo pár bankovek. Žádnou z karet jsem neměla v kapsička v určených pro karty, místo toho se nacházely zrádně mezi l účtenkami a já se tak musela prohrabat peněženku několikrát, než jsem našla občanku. Vytáhla jsem ji a položila vedle telefonu na stůl. Peněženku jsem vrátila zpět do batohu, který si přehodila přes ramena a vydala se nahoru. Cestu do pokoje jsem překvapivě našla.

Batoh jsem upustila vedle postele, na kterou jsem si lehla litovala, že jsem se zde ocitla v takové situaci. Samozřejmě, že venku pršelo, ale to nezabránilo, aby ke mně přes déšť pronikala zelená barva lasa. Normálně bych si takovou příležitost nenechala ujít a šla bych prozkoumávat tajemství tohohle lesa, ale díky mému kotníku a tomu, co se dělo jsem na to prostě neměla sílu, přesto jsem věděla, že mě později bude mrzet a budu litovat, že jsem si chvilku neudělala. Po nějaké době jsem se zachumlala do přikrývky. Ani nevím jak, ale nakonec jsem musela usnout, protože mě probralo až klepání na dveře. Za okny už začínalo být šero a déšť, který předtím dopadal na okolní přírodu ustal a les se začal halit do šedé neproniknutelné mlhy, která byla mystická, ale svým způsobem uklidňující.  Převalila jsem se na druhou stranu ke dveřím. Dovnitř vešla Esmé. 

Věděla jsem jaký byl její příběh, jak se stala upírem a obdivovala jsem jí. Spoustu lidí by to zlomilo a z ní by se bývalá mohla stát krvežíznivá bestie, ale ona tomu nepodlehla. Ano, měla Carlislea určitě jí musel pomoc, ale stejně jí nemohl ovlivnit tak moc. To ona musela chtít být vegetariánem. Když jsem četla Twilight a Edward Belle vyprávěl o schopnostech rodiny, nikdy jsem nepovažovala Emmettovu sílu, Rosaliinu krásu, Carlisleho odolnost vůči lidské krvi nebo Esmeninu neskonalou lásku ke všem za dar, alespoň ne takový, jaký mají Alice, Edward a Jasper, asi bych to spíš nazvala vlastnostmi, ale teď když jsem tu byla, musela jsem uznat, že Esmenina láska se nedala nazvat jinak než darem.

„Nachystala jsem ti večeři.“ Usmála se na mě. 

„To je milé, ale úplně se teď necítím na jídlo.“ Bylo to celkem neslušné, ale už jsem neměla energii ani sílu abych se snažila být slušná. Esmé popošla do místnosti.

„Nedokážu si představit, jak těžké to pro tebe musí být. Nebudu říkat, že vím, jak se cítíš, ale měla bys něco sníst, alespoň to zkusit, uvidíš, že se budeš cítit lépe.“ Popošla k posteli. Takhle se ještě hůř odmítala.

„Asi máš pravdu.“ Povzdechla jsem si. Nemělo cenu odporovat. Její úsměv, který se jí vytvořil na rtech mě zahřál u srdce. Podala mi berle, které jsem s tichým díky přijala a šly jsme dolů. Cestou do kuchyně jsme nikoho nepotkali, ani v obývacím pokoji nehrála televize. Věděla jsem, že upíři dokáží být tišší, ale stále mě překvapovalo jak moc, ani jsem neslyšela Esmeniny kroky a cestou do kuchyně se ozývaly pouze ty mé.

„Kde jsou ostatní?“ Zeptala jsem se Esmé.

„Jsou nahoře v Carlisově pracovně.“ Odpověděla.

Po dlouhé době bych ráda pozdravila všechny, kteří tu zůstali a čekaly na další kapitoly. Děkuji a moc si toho vážím. Jak už začíná být zvykem ráda bych poděkovala Lorinne za opravu kapitoly a ráda bych se omluvila za možné chyby či nesrovnalosti v příběhu, za upozornění na ně budu moc ráda. Na začátek bych ráda uvedla, že pokud by se opět stalo, že dlouho nebude nová kapitola budu vás o tom informovat na mém profilu (https://www.stmivani.eu/profiles/Kethrin/) v BIU. Bohužel asi nebudou nové kapitoly tak často jak bychom všichni chtěli, ale to neznamená, že na příběhu nebudu pracovat. Poslední dobou mám problém zorientovat se v příběhu a ujasnit si co vše tam chci a udělat nějakou časovou linii, což mi jaksi brání v psaní a opravě toho, co mám, to ale neznamená, že na příběhu nepracuji. Začala jsem příběh psát od konce, protože jsem měla jasno v tom, co tam chci a chtěla jsem to napsat, dokud to mám v hlavě a musím říct, že jsem za to vážně ráda, teď dát dohromady ten střed... Nedávno jsem se ve škole dozvěděla, že můj způsob psaní by měl mít i název a to ´metoda volného proudu vědomí´ znamená to, že píšu, co mám v hlavě a myslím, že to celkem sedí. Rozhodla jsem se, že zkusím příběh přeložit do angličtiny a to ze tři důvodů. Prvním je, aby měli možnost přečíst si ho i lidí ze zahraničí a příběh měl vetší dosah. Za druhé, abych si procvičila angličtin. Za třetí doufám, že by mi to mohlo pomoci ujasnit příběh a udělat si v něm pořádek. Ještě bych se s vámi ráda podělila o jednu věc. Už je to sice delší doba, ale nevím, jak moc se to doneslo do Česka, tak to raději zmíním ještě jednou, LEGO oznámilo, že vyrobí Twilight Saga domeček Cullenů. Celkem cool, co? Ráda bych ho měla, ale bojím se, že bude vyprodán dříve, než vůbec zjistím, že je v prodeji. Stejně jako ta sada Twilight Saga makeupu co teď vyšla od Colourpop a Ultabeauty. Myslela bych, že bych tu založila článek pro Twilight news, protože i když jsou ty důležité málokdy, když jsou stojí za to a jsou celkem zajímavé, ale teď mě napadá, že už tu sekce je, takže bych ráda psala tam. Myslíte, že je vhodné psát tam novinku s legem, i když už je pár měsíců stará? A věděli jste, že před (během) Twilight byla neoficiální kniha ´Forever Dawn´ (psána Stephenií)? Asi týden zpět jsem viděla jeden livestream od fanynky Twilight a jestli jsem to pochopila správně, tak si tam ke konci pozvala paní, která, údajně, spolupracovala na filmech a pomáhala Stephenii s knihami. Musím, říct, že jsem se toho dozvěděla vážně dost. Ta fanynka tam také zmínila nějaký americký Twilight fan web, který bych ráda prozkoumala, protože si myslím, že by mi mohl pomoci dozvědět se nějaké informace, které jsem nevěděla. Vždy, když si o něčem myslím, že toho vím hodně, vždy zjistím, že je to pouze vrchol ledovce.

Autor: Kethrin, https://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracova, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 5. kapitola: