Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » A bit of different (reality) - 4. kapitola

19.01.2024 (18:00) • Kethrin • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1481×

Co když je tu po tom všem, kousek pravdy v něčem neznámém.

V tichosti jsem seděla a jedla, zatímco Esmé uklízela po vaření.  V jeden moment se zarazila usmála a pokračovala. S jejími smysl věděla víc než já. 

„Alice s Rose se vracejí.“ Prozradila mi. A opravdu, během chvilky jsem i já mohla slyšet kola auta jedoucího po štěrkové cestě. Auto zastavilo a bylo slyšet dvojí bouchnutí dveří a pak další, předpokládám kufru. Pokračovala jsem v jídle a během chvilky k nám dorazily Alice s Rose, které byly ověšené taškami a já měla neblahé tušení. A opravdu jsem se trefila. Alice nadšeně začala švitořit o tom, jak mi sehnaly oblečení a jak se mi bude líbit. Už mě tahala abych si vše šla vyzkoušet, ale Esmé jí zklidnila tím ať mě nechá nejdříve se najíst. Čím déle Alice mluvila, tím pomaleji jsem jedla a snažila se chvíli, kdy ji budu dělat Barbie oddálit. Alicino nadšení bylo velké až do té míry, kdy začala vytahovat oblečení z tašek a ukazovat mi ho. Musela jsem uznat, že Alice se vážně vyznala. Byla jsem celkem zvědavá, jestli mi to bude pasovat, ale zatím to vypadalo, že ano. Rose se posadila na barovou stoličku vedle mě a věnovala mi úsměv. Najednou se tam objevili Emmett s Jasperem a moje srdce poskočilo leknutím. Opravdu jsem se lekla, narozdíl od příchodu Alice a Rose, nic mě nemohlo upozornit na jejich příchod. Alice přestala mluvit. Všichni ji sledovali s očekáváním, jen já opět nevěděla, co se děje. Tak jako vždy. 

„Tak co?“ Zeptala se Esmé.

„Nic jsme nenašli.“ Odpověděl Jasper se zamyšleně. Počkat, co měli hledat. Něco mi tady uniká.

„Moje věci!“ Vyhrkla jsem, když jsem si všimla toho, co Emmett drží v rukou. Mé ztracené boty a kabelka. „Vy jste je našli!“ Už jsem si myslela, že je nikdy neuvidím. „Počkat, vy jste byli v lese? Co jste tam dělali a jak jste našli mé věci?“ Hrnula jsem ze sebe otázky, jak mi pomalu začaly docházet jejich slova.

„Stopovali jsme tvůj pach.“ Odpověděl Jasper.

„Cože? Ale proč?“ Nechápala jsem.

„Abychom zjistili odkud jsi se tam dostala, kudy jsi přišla a jestli jsi byla sama.“ Tohle dávalo smysl.

„A co jste našli? Víte, jak jsem se tam dostala, odkud jsem přišla a kdo to má na svědomí?“ Jasper se na mě zachmuřeně podíval. Sakra, to nevypadá moc dobře.

„To je právě to. Byli jsme schopni stopovat tě od našeho domu, přes les, přes řeku, ale pak najednou tvoje stopa zmizela, z ničeho nic uprostřed lesa. Skoro jako bys tam dopadla, nebo tak něco, ale tvůj pach nebyl ani na stromech, z ničeho nic skončil. Uprostřed lesa, tak hluboko, že by ses tam těžce dostávala a zpět hledala cestu ještě hůř. A dlouho bys tam nepřežila. Takhle hluboko se nachází divoká zvířata a spoustu jiného nebezpečí.“ Říkal a já si vzpomněla na medvědici a její rodinu.  

„Takže jak jsem se tam dostala.“ Zeptala jsem se přihlouple. Spousta věcí mi nějak nedocházela.

„Já nevím.“ Povzdechl si ztraceně,

Emmett si přisedl k Rose a mé špinavé věci položil na čistý ostrůvek a rukou objal Rose kolem pasu.

„Co si pamatuješ jako poslední, než ses ocitla v lese?“ Zkusila se zeptat Rose. 

„Vracela jsem se domů od kamarádky,“ Fakt, že to byla párty a já byla opilá jsem zmiňovat nemusela, nepotřebovali to vědět. Ani fakt, že se můj přítel vyspal mou kamarádkou. Ale to už byl jen malý detail. „bylo pozdě a bouřka, hodně pršelo a pak tam byl blesk, který jako by svítil?“ Samotné mi to nedávalo smysl a znělo divně. „A pak jsem se probudila v lese. Kdo mě vlastně našel, Carlisle říkal, že dcera se synem, ale už né která“ První, koho jsem po svém probuzení potkala byla Rose s Emmettem, ale musela jsem si to ověřit. 

„Já a Emmett, byli jsme na lovu a Emmett šel po stopě medvěda, já ucítila člověka, tebe, a pak jsme tě našli. Měla jsi štěstí, že jsme to byli právě my, mohlo to dopadnout mnohem hůř.“ Nechala větu vyznít do prázdna.Při jejích slovech mi přeběhl mráz po zádech. Měla pravdu, mohla jsem skončit mnohem hůř, třeba napadená medvědem a pomalu umírající. Ale alespoň bych umřela na hezkém místě. Pomyslela jsem si ironicky. Takže jsem měla pravdu, Rose mě našla a zachránila. Ale to přece nedává smysl.

„Ale to nedává smysl.“ Řekla jsem svou myšlenku nahlas. 

„Proč?“ Zeptala se Rose zmateně.

„Protože ty máš přece lidi nesnášet, ne je zachraňovat.“ Odpověděla jsem nevěřícně a Rose se na mě smutně usmála.

„No, po tom, co se stalo s Bellou jsem se celkem změnila a není to tak že bych měla ráda lidi, pořád je nemusím, ale není to tak, že bych je nechala na pospas medvědovi.“  A další z jejich dechberoucích úsměvů.Pohlédla jsem na své ruce, pod mými nehty se pořád nacházela hlína z lesů, kterou jsem si nestihla vyčistit. Teď to všechno sedělo, tichý les a strach medvěda.

„Děkuji.“ Řekla jsem vděčně, vážně jsem byla ráda, že jsem mu nezůstala na pospas, tak jako tehdy Emmett. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak už jsem vlastně byla druhý člověk, kterého Rose zachránila před osudem medvědí tlapy, ale tentokrát o něco úspěšněji než tehdy s Emmettem, řekla bych.

„Není zač.“ Uchechtl se Emmett. „Můj medvídek. A byl opravu dobrý.“ Pohladil se teatrálně po břiše. Tohle bylo tak neuvěřitelné a nahánělo mi to strach. Při pomyšlení na malá medvíďata jsem zesmutněla. Už ale byla dost stará postarat se o sebe, ale stejně. Máma umřela, když odháněla nebezpečí, kterým jsem byla já, a nakonec na to doplatila.

„Takže co s semnou teď bude, potřebuji se dostat zpět domů.“ Myšlenky na domov mě opět dohnaly.

„Samozřejmě, že ti pomůžeme dostat se domů. Neboj.“ Usmála se na mě Esmé, ale já pouze zesmutnila. Co bych dala za takovou mámu. Natáhla jsem se pro kabelku, kterou mi Emmett přisunul a otevřela jsem ji, vytáhla jsem z ní telefon. Chvíli jsem ho držela v ruce a váhala, ani jsem nevěděla proč. Cítila jsem, jak mě jejich pohledy propalovaly. Nadechla jsem se a zmáčkla tlačítko na zapnutí. Nic se nestalo. Zkusila jsem to ještě jednou, znovu a znovu. Ale telefon vůbec nereagoval.

„Krám jeden.“ Zašeptala jsem si v rodném jazyce a telefon odhodila na ostrůvek. Byl naprosto k ničemu. Nervózně jsem si rukou prohrábla vlasy a povzdechla si.

„Já… já se ale vážně potřebuji dostat domů.“ Zopakoval jsem znovu. Poslední dobou jsem byla jako rozbitá gramofonová deska. Svůj pohled jsem přesměrovala na Esmé, u které jsem si byla jistá, že mi pomůže. Ani nevím proč, ale byl to něco automatického.

„Pomůžeme Ti, slibuji.“ Usmála se na mě Rose, která seděla vedle mě a rukou mě objala kolem ramen.

Jak je možné, že byli tak hodní a laskaví? Ani moje vlastní rodina, kterou jsem znala celý život se ke mně takhle nechovala. A Rose, která měla být údajně nepříjemná a nesnášet lidi byla rozhodně jednou z nejmilejších osob, kterou jsem kdy poznala – a to jsem jí znala pouhý den –. Tak jako všichni tady.

„Pojď si vyzkoušet, co jsme ti koupily.“ Zašvitořila Alice tím jejím zvonivým hlasem. Podívala jsem se na ni a zjistila, že jí Jasper zezadu objímá. Jejich výškový rozdíl byl opravdu velký, ale i tak jim to spolu slušelo. Při pohledu na ně mě bodlo u srdce. Do nedávna jsem tohle měla taky, ale i když se vrátím, už to mít nebudu. 

„Máš štěstí, že máš zlomenou nohu a brzy odjedeš, jinak by ses Alice a jejich nákupů nevyhnula.“ Ušklíbla se na mě Emmett, ale stačil jediný pohled od Rose a úšklebek z jeho tváře zmizel. Nemohla jsem se při pohledu na ně neusmát. Esmé jsem poděkovala za skvělý oběd a mířila za Alice nahoru. 

 Alice mě donutila vyzkoušet si každý kus a kritickým okem hodnotila, jak to vypadá. Cítila jsem se celkem nepříjemně a nervózně a vědomí, že jejímu zraku neunikne sebemenší detail tomu nepomohlo. Ovšem musela jsem uznat, že vše, co vybrala mi perfektně sedělo. Také vzala na vědomí mou zlomenou nohu a to, že mám sádru. Všechny nohavice byly volné a já tam nohu protáhla bez velkých problémů. Sice oblečení moc nebylo, ale z nějakého důvodu se najednou stalo, že jsem si nějaký kus musela vyzkoušet s něčím jiným. Jako by na tom záleželo, protočila jsem v duchu očima.

 Při pohledu na všechno to oblečení se mi sevřelo srdce. Tohle jsem si vždy přála dělat se svými sestrami, ale bohužel se nám to nikdy nepovedlo. 

„Kam vlastně zmizelo mé oblečení a kdo mě převlek.“ Napadlo mě najednou.

„Oblečení se pere, i když nezaručuji, že to bude účinné. Myslím, že jediné, co by pomohl by byl odpadkový koš.“ Zašklebila se Alice. Bylo mi jasné, že by ho určitě nejraději vyhodila, ale já byla vděčná, že alespoň měla snahu oblečení zachránit. „A byla to Rose, kdo tě převlékl.“ Dodala.

Jak se ukázalo, Alice sledovala budoucnost kvůli počasí a mému odjezdu. Dva další dny u Cullenů a můj odjezd byl naplánovaný. Svůj čas u Cullenů jsem trávila čtením a kreslením s Esmé, dala mi pár skvělých typů a z mých dětských čmáranic se staly čmáranice studenta druhého stupně základní školy. Z jejích rád jsem měla vážně radost a těšila jsem se až je budu moc ukázat doma mé babičce.

Před odjezdem mi Carlisle řekl, že Rose s Emmettem pojednou se mnou a ujistí se, že vše bylo a proběhlo v pořádku. Snažila jsem se ho přesvědčit, že bych cestu zvládala sama, i když jsem si tím zcela jistá nebyla, ale nedal se přesvědčit. Celkem jsem na to byla zvědavá a byla jsem z toho nervózní, neměla jsem s sebou pas, vlastně jediný dok

lad, který jsem měla byla občanka a bála jsem se, že nastanou problémy na letišti.

Náš příjezd zpět byl naplánovaný na noc, abychom se přes den nemuseli zatěžovat sluncem. Bylo něco kolem jedné hodiny ráno, když jsem se vzbudila. Musela jsem vstává, nejdříve jsem měla problémy usnout z nedočkavosti a sotva jsem usnula musela jsem opět vstávat. Nakonec pro mě musela přijít Alice, aby mě dostala z postele. Byla jsem tak unavená. 

„Vyspat se můžeš i v autě a letadle.“ Snažila se mě dostat ven a já s nevolí vstala. Esmé připravila snídani a pak nastal čas loučení. Za ty dva dny jsme se s Esmé celkem sblížily a už teď mi chyběla, ale doma jsem měla povinnosti, které na mě čekaly a já musela odjet a vrátit se zpět k memu životu. Esmé mě objala, pak následovalo lehké objetí od Alice a popřání dobré cesty od Jaspera a pak jsme s Rose a Emmettem nasedli do Carlisleova černého Mercedesu, ve kterém na nás čekal.

Cesta z Forks, jak se ukázalo, trvala zhruba tři hodiny, a i když jsem první hodinu seděla a pozorovala ubíhající temnou krajinu, nakonec se mi podařilo usnout a pak mě budila Rose s tím, že jsme dorazili na letiště. Emmett vzal můj batoh ve kterém jsem měla svoje věci a věci od Alice a Rose čekala, než vystoupím z auta. 

Čekala jsem, že budeme na klasickém letišti, ale my se nacházeli přímo na runway u soukromého letadla. 

„Proč jen se nedivím.“ Šeptala jsem si a usmála se. Carlisle se s námi rozloučil a popřál nám šťastnou cestou. Zřejmě na cestu přes kontinenty soukromým letadlem nepotřebuji žádné doklady, protože po mně nikdo žádné nechtěl. Stejně bylo zvláštní být schopen někoho takhle převést téměř bez jakékoliv stopy, stačí mít dostatek peněz. Interiér letadla byl světlý a luxusní, jak jinak a já se usadila kožené do sedačky a připoutala se. Netrvalo to dlouho a letadlo se dalo do pohybu.

Udělali jsme mezipřistání v New Yorku na doplnění paliva a po dalších zhruba čtrnácti hodinách jsme přistáli na letišti v Ostravě. Většinu cesty jsem prospala. Celkově jsem poslední dobou byla hodně unavená, ale přikládala jsem to stresu a vším, co se kolem mě dělo.

Přistáli jsme na malém letišti a opět se nás nikdo na nic neptal, žádné doklady, žádné odbavení prostě nic. Celá rozlámaná jsem vystoupila z letadla a ovál mě  teplý, večerní vánek. Sama bych řekla, že po tolika hodinách strávených v letadle, kde jsem převážně spala budu odpočatá, ale opak byl pravdou. Byla jsem unavená bolela mě záda, hlavu jsem měla jako po kocovině, a i přes léky na bolest jsem cítila ostrou bolest a nepříjemnou bolest v kotníku. Už jsem se těšila do postele a na zaslouženy spánek

„A co teď?“ Zeptala jsem se možná trochu přihlouple, ale byla jsem rozespalá, byl večer, ale já nevěděla, jak to mají naplánované.

„Půjdeme tě vrátit domů. Nebo sis to snad rozmyslela?“ Poškádlil mě Emmett.

 „Ne! Ne!“ Vyhrkla jsem. „Nerozmyslela jsem si to!“

„To jsme se o tebe tak špatně starali?“ Zeptal se jakoby nevěřícně.

„To vůbec ne, tak to není!! Jen už se těším domů.“ Dodala jsem rychle.

„Tak tedy jedeme domů.“ Usmál se a jeho velkou ruku mi položil kolem ramen.  U letadla čekalo terénní BMW s tmavými okny, do kterého jsme nasedli.

Opustili jsme letiště a směřovali do města. Emmettovi, který řídil auto jsem nadiktovala adresu, kterou zadal do navigace a zanedlouho jsme projížděli podvědomými ulicemi mého rodného města.

Deset minut. Čtyři minuty, říkala navigace. Čím blíže jsme byli, tím více mé srdce bušilo a nervozita rostla. Nemohla jsem se na ni dočkat, ale také jsem byla hodně nervózní. Co řeknu rodičům až se budou ptát, kde jsem byla? Tohle mi jen tak neprojde. Když budu lhát dost možná se do toho zamotám nebo se prořeknu, když jim řeknu pravdu, skončím někde zavřená. Jsem si jistá, že to by jim nevadilo. Lhaní se ale jevilo jako moje nejlepší šance a naděje a já se rozhodla pro tuto možnost. Navíc, co za pravdu bych jim řekla, aniž bych prozradila to, že jsou Cullenovi upíři. Možná bych mohla vynechat fakt, že to jsou upíři a taky, že se jmenují Cullenovi a že jsem byla v Americe. Možná by nakonec stačilo říct, že jsem se opila a skončila někde v Evropě. To je dost pravděpodobné a možné a nikoho by to nepřekvapilo. Nebo bych mohla zkusit amnézii přeci jsem se uhodila do hlavy a při tom si zlomil kotník. A co když zavolali policii a nahlásili mě jako nezvěstnou, co řeknu jim, to už by nebylo tak jednoduché. Ale otázka byla, zajímal by se vůbec někdo z rodičů o to nahlásit mě jako nezvěstnou? Pravděpodobně si myslí že jsem zase někde s Adamem a přáteli.

Zatočili jsme do, pro mě, až moc známé ulice a já měla pocit, že mé srdce vyskočí z hrudi. Emmett zastavil auto opodál a vypnul motor.

„Jsi v pořádku? Pokud chceš můžeme tu sedět, jak jen budeš potřebovat, řekni až budeš připravená.“ Zeptala se Rose. Bylo to od ní hezké, ale věděla jsem, že čím déle to budu protahovat, tím horší bude vystoupit a odhodlat se.

Ještě jednou jsem zkontroloval klíče, které jsem měla v kapse, jestli tam opravdu jsou. Z vedlejšího sedadla jsem vzala batoh, který jsem si dala na záda a otevřela dveře, ani jsem se nenadála a Rose mi podávala berle.

„Dík.“ Nadechla jsem se večerního vzduchu a rozhlédla jsem se po prázdné ulici a podívala se směrem k mému domu ve kterém se svítilo. Tohle bude ještě zajímavé.

„Neboj se, to zvládneš.“ Podpořila mě Rose. Pomalu jsem se rozešla směrem k domu, zatímco mě Rose s Emmettem, kteří se drželi za ruce, tiše následovali. 

Stála jsem naproti přes ulici od našeho domu a tiše čekala na odvahu.  Nastal čas abych se vrátila tam, kam patřím.

„Děkuji vám za všechno. Za záchranu, dočasné ubytování a za cestu domů. Moc si toho vážím. Sice nevím, jak je tohle možné, ale děkuji.“ Byla to pravda, né každý by to udělal.

„Ale prosím tě, za co bys děkovala. Sice je tahle situace velice neobvyklá, to máš pravdu, ale na druhou stranu, jsme nesmrtelní a takové zpestření… Jen tak se nestane, že by nás něco nebo někdo, obzvláště člověk překvapil. A budeš nám chybět, bylo to vážně hezké zpříjemnění času. A nezapomeň, kdybys cokoliv, kdykoli potřebovala, nebo ses chtěla někdy sejít a popovídat, udělat si výlet, cokoliv, neboj se a dej vědět, Esmé bude určitě ráda.“ A s tím mi do ruky vtiskla kartičku, vážně byla jiná, než říkaly knihy. „A nejen ona.“ Dodala ještě.

„Sestřenko, s kým teď budu nahánět medvídky.“ Posmutněl Emmett. 

„Sestřenko?“ Podivila jsem se.

„No jasně, ségra nejsi, to by tě museli naši adoptovat, ale kdo řekl že nemůžeš být sestřenka.“ Řekl s dětským úsměvem, při kterém jsem mohla vidět jeho dva dolíčky a nevině pokrčila rameny. Ani jsem se nenadála a nacházela jsem se v Emmettových tlapách.

„Budeš mi chybět.“ Řekl a mně to vehnalo slzy do očí. Tihle lidé, tihle upíři, neznali mě nemuseli dělat to, co pro mě udělali. Mohli mě zabít, mohli se na mě vykašlat, místo toho mě vyslechli, poskytli mi domov a pomohli mi domů se dostat. Bylo to neuvěřitelné, ani moje vlastní rodina ke mně nebyla takhle vstřícná. Poslední objetí a musela jsem jít. Věděla jsem, že čím déle to budu protahovat, tím těžší to bude. 

„Vím, že už jsem to jednou řekla, ale řeknu to ještě jednou, děkuji. Děkuji za vše, co jste pro mě udělali, nikdy na to nezapomenu.“ Usmála jsem se na ně.

„Není zač. Hlavně se opatruj a buď na sebe opatrná.“ Odpověděla Rose. 

„Ty taky Rose.“ Šeptla jsem, ale byla jsem si jistá, že mě slyší.

Přešla jsem ulici k naší brance. Jejich pohled jsem cítila v zádech, ale neotočila jsem se, věděla jsem, že by bylo ještě těžší říct jim sbohem. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí, ale nedovolila jsem jim přetéct přes okraj. Nikdy. Branku, jsem otevřela, ani jsem nepotřebovala klíče, nikdo ji nikdy nezamykal. Sice se to rodiče jednu dobu snažili zavést, kvůli bezpečnosti mladších sourozenců, ale vždy se našel někdo, kdo to neudělal.

Přišla jsem k hlavním dveřím, berle opřela o dům a z kapsy vytáhla připravené klíče. Strčila jsem klíč do zámku a otočila. K mému překvapení se ale nic nestalo, zkusila jsem otočit ještě jednou, ale nic. Vytáhla jsem klíč a zkontrolovala, jestli je správný. Byl. Zkusila jsem to ještě jednou, ale opět nic. Zhluboka jsem se nadechla. Dobře, budu muset zazvonit. Klíče jsem schovala zpět do kapsy a zmáčkla zvonek, který byl vedle dveří. Vzala jsem si zpět berle, protože pro mě bylo těžké stát pouze na jedné noze. Dveře měly zakalená skla, ale viděla jsem, jak někdo rozsvítil na chodbě a věděla jsem, že nebude trvat dlouho a někdo otevře. A taky že ano, ale nic mě nepřipravilo na to, co se stalo.

Dveře otevřela žena ve středních letech. To by ještě nebylo tak divné, divné bylo, že jsem ji v životě neviděla a neměla jsem tušení, kdo to je.

„Dobrý večer, mohu Vám pomoc?“ Zmateně se na mě usmála. Bylo úlevné opět slyšet svou mateřštinu a chvílí mi trvalo, než jsem to zpracovala a uvědomila jsem si, co říká.

„Já… já jdu za Bednářovými. Měli by tu bydlet.“ Zakoktala jsem se.

„Omlouvám se, ale nikdo takový tu nebydlí.“ Moje srdce se zastavilo, hned na to rozběhlo. Cítila jsem studený pot, který si začal dělat cestičky po mém čele. V uších mi začalo šumět a před očima mi naskakovaly černé skvrny. Celková slabost si pohrávala s mým tělem a já byla ráda, že ještě stojím, nemluvě o bodavé bolesti v mém kotníku. 

„Jsi v pořádku?“ Optala se žena. 

„Ano, ano jsem. Asi jsem si musela splést dům.“ Odpověděl jsem křečovitě.

„Je mi líto, ale nikdo s takovým jménem tu nikde poblíž nebydlí.“ Slabost pohltila mé tělo a já měla co dělat abych se udržela na nohou a nepoddala se jí.

„Musela jsem se splést. Omlouvám se, že jsem Vás obtěžovala.“ Nečekala jsem na odpověď a se sklopenou hlavou jsem odcházela pryč. 

Zvedla jsem hlavu, na druhé straně chodníku stál Emmett s Rose, kterou držel kolem ramen a zděšeně mě pozorovali. Nerozuměli nám, ale museli cítit, že něco nebylo v pořádku. Přišla jsem k nim a doslova padla Rose do náruče. Cítila jsem, jak se mi její ruce, jak se utahují kolem mého slabého těla v objetí. Slzy jsem zadržovala s posledních sil.

„Rose. Rose, oni tam nebyli.“ Zašeptala jsem šokovaně a její ruce se mě přitáhly ještě blíže. Ani nevím jak, ale seděla jsem v autě a slzy mi tekly po tvářích. Cítila jsem se jako by mě obklopila mlha otupění a pořádně jsem nevnímala, co se kolem mě děje. Z dálky jsem slyšela tlumené hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Už jsem nerozuměla ničemu.  

Po strašně dlouhé době konečně další díl! Ani nevíte, jako moc se stydím, za to, že mi to trvalo tak dlouho, obzvláště po tom, co jsem slíbila, že by kapitoly mohly vycházet, snad, pravidelně, v pátek (co je přidám já). Prostě ostuda. Nejdříve jsem nestíhala, byla jsem v Berlíně, pak opět pryč a takhle se to se mnou táhlo. nejhorší na tom je, že kapitola byla dávno hotová jen čekala na finální úpravu a klasicky byly časti, které mi prostě nešly napsat. Další věc na které to vázlo, jsem si jistá, že už jsem to zde zmínila, ale příběh je rozepsán na Wattpadu (pod trochu jiným názve a nedoporučuji čist je tam extrémní množství chyb, nesrovnalostí a jak jsme zjistila i spoilerů), zkrátka, můj psací proces vypadá tak, že mám souvislý text a prostě píšu, když mám motivaci, a většinou píšu rychle a s chybami, abych nezapomněla, co mam na mysli a pak to a rozdělím na kapitoly a opravím nanečisto na Wattpad, to většinou dělám na telefonu, protože je stále po ruce proto tam jsou chyby.  A protože mám vždy dvě složky na jednu kapitolu, na WP pak sem, a plus originál a pak složka na Word na finální opravu, kde mám pomoc s chybami. Výsledné množství složek na jednu kapitolu? 3 plus souvislý text jako originální předloha. A už jsem se zmínila o vynechaných místech? Správně, když píšu a nevím, co napsat, tak tu část přeskočit a často se to vyplatí, protože zpětné vymýšlím, co tam chci a s výsledkem jsem hodně spokojená. Nestěžuji si, psaní mě velice baví, ale vadí mi, jaký bordel v tom mám. Poslední dobou se mi docela dařilo, tak doufám, že to tak bude pokračovat a já opět strávím více času psaním.

 A menší fakt na konec, o který se nikdo neptal. Tuhle kapitolu jsem opravovala od 00:00-2:42 (a to byly jen drobnosti) s tím že ráno vstávám do školy a první dvě hodiny mám test na který jsem se, nestihla učit. Lituji toho? Ne, ani náhodou. Mám šílenou radost, že přidám novou kapitolu.

Moc děkuji všem, kteří kapitolu dočetli až sem. Moc si toho vážím a jsem velice ráda, že lidé mají Twilight stále rádi a chodí na tenhle skvělý web.

Autor: Kethrin, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek A bit of different (reality) - 4. kapitola :