Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Vánoční překvapení od Baruu

24.12.2010 (13:00) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1099×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Baruu

Vánoční překvapení

Už je to pár dní, co jsem si stačila všimnout, že naše zapadlé městečko Forks navštívil sníh a spolu s ním také neodbytná vánoční atmosféra. Neměla bych ani opomenout přeplácanou vánoční výzdobu, která číhala snad na každém rohu tak malého města, jako je právě tohle. Připadalo mi to jako kýč, ale k Vánocům to neodvratně patřilo, alespoň se to říkalo.
Každý obyvatel města si nemohl nevšimnout, že se Vánoce blíží závratnou rychlostí. Kdo by na ně mohl zapomenout?
Vánoce, nebo-li svátky klidu, spokojenosti a dobré nálady. Jenže pro mě to znamenalo svátky plné úklidu, nervozity a únavného nakupovaní dárků pro mé blízké. Jak já to nesnáším... Je to snad jediná věc, která mou náladu může dokonale rozladit.
Charlie celé dny dělal, jako že o Vánocích slyší prvně, ačkoliv já dobře věděla, jak moc se na ně těší. A jak moc je zvědavý, čím ho obradruju.
Roli „Ježíška“ jsem nikdy neměla ráda. Je pravda, že jsem skoro celý rok poctivě šetřila a marně se snažila vymyslet něco, co by ostatní přímo nadchlo, ale vždy to zůstalo pouze u vánočních blbostí. Ale pryč od myšlenek, zvané „Vánoční nákupy“, tím si opravdu nechci kazit dnešní předvánoční den.
Nahánělo mi to hrůzu a to jsem nad tím pouze polemizovala.
Neohrabaně jsem se zvedla z vyhřáté postele, zalezla do papučí a šla se podívat k oknu. Ano, přesně tohle miluju.
Venku padal sníh. Je zvláštní, že jsem si k němu našla lásku. Byl studený, ač skoro nepříjemný, ale já ho opravdu zbožňovala. A ještě více jsem ho milovala, když se ve slunečním světle odrážel na tom, jehož srdce patří jen a jen mně.
Dívala jsem se dolů na Edwarda, a s úžasem pozorovala jeho tvář, která jemně jiskřila a usmívala se. Neodolala jsem a úsměv mu s láskou oplatila. Chvíli jsem jen tak stála na místě a kochala se tím dokonalým pohledem na něho. Jenže potom jsem si všimla jeho velice pobaveného výrazu a raději se otočila, pro sebe se usmála a šla se připravovat.
Dnes tu byl vyjímečně brzy. Sama jsem nevěděla proč, ale mohla bych se na něho zlobit? Proč také?
Rozhodla jsem se nad ničím nepřemýšlet a raději se jít co nejrychleji osprchovat. Pak se obléct a uhánět za ním, aby na mě nečekal moc dlouho.
„Dobré ráno,“ opíral se o své Volvo a mě věnoval úsměv, kterým mě naprosto přiváděl do rozpaků. Dělá mi to schválně...
„Dobré. Co, že jsi tu tak brzy?“ pokárala jsem ho s otázkou v očích. Sklopil hlavu a opět se usmál, jenže teď to byl šibalský jeho slavný úsměv. Přesně ten, co mě dostával do kolen a každou chvíli mě přiváděl do mdlob.
Mlčel a já myslela, že se na místě rozpustím. Jeho mlčenlivost ve mně vyvolávala nervozitu, napětí a v duchu jsem křičela spousty různých otázek. Byla bych vděčná, kdyby mě zrovna teď uslyšel.
Zvedl oči, chytl mě za ruku a vedl k lesu. Byla jsem zmatená, nechápala jsem, kam jdeme, co budeme dělat a hlavně, proč pořád mlčí.
„Edwarde,“ naléhala jsem, ale on, jako kdyby mou přítomnost nevnímal.
„Drž se,“ promluvil a já se skoro lekla jeho hbytého sevření. Najednou jsem se ocitala na jeho zádech. Mé ruce byly obmorané kolem jeho krku a já měla jediný úkol, držet se jako klíště. Nestačila jsem se ani nadechnout, nemohla jsem vnímat okolí kolem, nemohla jsem postřehnout, kde se právě nacházíme. Vše bylo tak rychlé. Jediné, co jsem viděla, byl do očí bijící sníh. Takže bylo lepší na moment oči zavřít a nechat se unést. Tentokrát mi nevadil ani vítr ve vlasech, snad jsem si ho užívala. Věděla jsem, že opět chystá nějaké překvapení. Něco, co jsem nesměla vědět a vidět dřív, ale jeho pokusy mi to ukázat a neříct mi ani jediné slovo, byly ohromující a děsivé.
Věděla jsem, jak moc je rychlí a za jak krátkou dobu budeme na místě, ale mě to připadalo jako věčnost, které jsem se ani za mák nechtěla zřeknout. Kdyby to bylo možné, nechala bych se unášet tak dlouho, dokud by to bylo možné. Klidně celý život. Nikdy by mne neomrzelo být vší silou připoutaná k němu a nevědět, co se bude dít. Musím to přiznat... Postupem času jsem začala překvapení mít docela ráda. Kruci, vážně?
Otevřela jsem oči a všimla si, že stojíme. Otočil se a pobaveně se mi díval do očí a raději mě podpíral, abych náhodou neztratila kontrolu nad svou rovnováhou. Moc dobře mě znal.
Uchopil mou ruku do dlaně a začal se přibližovat. Jeho oči stále probodávali mou tvář a já jsem nevěděla, zda budu schopná se udržet na místě. Cítila jsem jeho chladný dech stále blíž a blíž svého obličeje, až jsem to nemohla vydržet a políbila ho. Vášnivě. Jeho rty se rytmicky přidaly k těm mým a náruživý polibek mi oplácely. Ovinul své pevné paže kolem pasu a pokračoval v tom, co jsem já začala. Najednou se odtáhl a já zůstala nehybně na místě, stále se zavřenýma očima. Chtěla jsem pokračovat a on mi to nedovolil.
„Ani tě nezajímá, kde to jsme?“ začal. Neochotně jsem zaúpěla a vrátila se zpátky do reality. Otevřela jsem pevně semknuté víčka a začala se rozhlížet po okolí. Byla to nádhera. Jak jsem si mohla ihned všimnout, celou dobu nás ovíval studený vítr, který jsem ale vůbec nevnímala. Ale i přesto jsem si od Edwarda převzala kabát, který mi podával. Neodradilo to mou lavinu otázek, ale bylo lepší se na nic nevyptávat.
Mohla jsem to vědět dřív, kam mě to unáší. Ocitali jsme se na naší louce. Tentokrát na naší zasněžené louce, která ve mně vyvolávala pocit, že jsem v pohádce a né ve Forks. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zasněžené stromy, které lemovaly louku a pak samotné závěje sněhu, které zářili ve slunečním světle. Byla to nádhera, pohádková nádhera, vánoční nádhera.
Podívala jsem se zpět na Edwarda, který si mě měřil zvláštním pohledem. Jako kdyby hledal v mé mysli, co si o tom všem myslím.
„Je to nádhera,“ vydechla jsem a nemohla si nevšimnout jeho úsměvu.
Netrvalo dlouho a stál zpátky vedle mě.
„Zítra je Štědrý den,“ promluvil a já se na něho tázavě podívala.
„Znám tě, Bello. A vím, že nejsi fanynka předraženého nakupování, proto jsem si myslel, že tyhle Vánoce bych mohl být o něco decentnější,“ pokračoval.
„Něco bych ti chtěl ukázat,“ chytl mě za ruku a odváděl doprostřed louky. Pořád jsem nevěděla, co mě čeká. Mé tělo bylo napjaté a mé tváře hřáli, jako kdyby bylo léto. Mé pocity byly takřka nepopsatelné.
Najednou se zastavil.
„Bello, vím, že Vánoce jsou až zítra, ale v tvé přítomnosti mám Vánoce každý den. V tuto chvíli bych chtěl, aby nás náš osud obdaroval oba najednou. Mě i tebe,“ držel mou dlaň a chvíli se díval na ni a pak zpátky na mě. Cítila jsem chvění, jako kdybych se bála, a nebo těšila? Ach, Edwarde, co mi to zase děláš?
„Bello, já... Jsi můj celý život. A já jsem chtěl, aby tenhle den byl jedinečný a nezapomenutelný,“ klekl si na koleno a já myslela, že neudržím své slzy na uzdě. Měla jsem pravdu. Oči mě začali otravně pálit.
„Edwarde,“ vydechla jsem, jako kdybych to chtěla urychlit, nebo kdybych chtěla vědět, proč to dělá. Sama nevím. Jen jsem tam tak stála, dívala se mu do očí, dívala jsem se, jak mu sněhové vločky dopadají na jeho dokonalé rozcuchané vlasy. Dívala jsem se, jak se jeho bronzová barva spolu s vločkami odráží ve slunečních paprscích. Dívala jsem se na dokonalost před sebou a nemohla uvěřit tomu, co to právě dělá.
„Isabello Marie Swanová, miluji tě tak, jako jsem nikdy nikoho nemiloval a milovat nebudu. Chci, aby ses stala mou ženou. Vezmeš si mě?“ Jeho otázka mě odsoudila přemýšlet nad možným i nemožným. Jenže já věděla, co chci. Do mých tvářích se vlévala rudá krev a já věděla, že horší už to být nemůže. Ano, ano, ano, křičela jsem sama pro sebe. Z kapsy vytáhl tmavě modrou sametovou krabičku a otevřel ji směrek ke mně. V ní se leskl stříbrný prsten.
„Vezmu,“ zašeptala jsem a pohlédla mu do očí. Jiskřičky, samé jiskřičky a nadšení, které v nich plápolalo, mě dopalovalo a já se musela sklonit a políbit ho.
„To je ten nejhezčí dárek, jaký jsi mi mohla dát,“ mluvil a přitom mě líbal. Já si myslela to samé. Nemohl si vybrat hezčí den.
„Miluji tě,“ vsunula jsem své ruce do jeho vlasů a přitáhla si ho co nejblíže. Chvíli jsme tam tak klečeli a vzájemně se objímali a já se cítila šťastná.

Jak jsem se dozvěděla, Štědrý den jsme měli slavit odděleně a zatím s jedním velkým tajemstvím.
Hned ráno jsem našla Charlieho u stromku, kde jsem večer nechala dva dárky pro něho. S nadšením si prohlížel encyklopedii těch nejrůznějších zbraní, které kdy spatřili světlo světa. Věděla jsem, že právě tohle téma ho zaujme, proto jsem neváhala ani minutu a v nejbližším knihkupectví mu ji koupila.
Bylo velice roztomilé ho najít u vánočního stromku a dívat se, jak je nadšený z tak obyčejných dárků. Přesně jako malé dítě. Opřela jsem se o futra a s radostí ho sledovala. Netralo dlouho a zbystřil mou přítomnost. Byl to přece policajt, měl oči a uši všude.
Se založenýma rukama jsem se rozešla ke stromečku a klekla si vedle něho. Oči mu jiskřili a já toužila po jediném. Vzápětí jsem ho obejmula a popřála mu krásný Štědrý den.
Milovala jsem ho, ano. Ale zatím jsem si nedokázala představit jeho reakci na to, že za pár měsíců nebudu Isabella Swanová, nýbrž Isabella Cullenová. Že nad tím vůbec přemýšlím. S tím se už nějak popereme. Musíme.
Charlie mi podal do rukou velkou krabici, zabalenou do papíru s kýčovitými vánočními motivy. Položila jsem si ji před sebe a začala z ní sundavat dlouhou červenou stužku. Vzpoměla jsem si na své dětské Vánoce, kdy jsem z dárků trhala, papíry, muchlala je a krabice vyhazovala. Najednou jsem pocítila potřebu to udělat znovu. Uchopila jsem růžek papíru a se značnou neohrabaností za něj trhla a zaposlouchala se do příjemného zvuku. Charlie se rozesmál na celý obývací pokoj a já se přidala k němu.
Když byl papír patřičně zmuchlaný a odhozený v rohu místnosti, dala jsem se do otevírání krabice. Našla jsem v ní nový notebook, o kterém jsem zrovna nedávno před Charliem mluvila. Že by se mi docela hodil jeden na školní práce a že ten, co mám, nějak dosluhuje. I když to byl jeden z těch dražších dárků, byla jsem vděčná, že mě poslouchá a pamatuje si. Vlepila jsem mu pusu na tvář, zvedla se od svítícího stromku a začala po sobě uklízet papírový bordel.
„Půjdeš ke Cullenovým?“
„Nejspíš ano, Esme by byla moc ráda, kdybych je přišla navštívit.“
„To je dobře. Já jdu stejně s klukama na jedno vánoční posezení, takže aspoň nebudeš sama doma,“ usmál se a odešel do kuchyně.
„Večer budu doma,“ zavolala jsem na něho a odešla do pokoje.
Pro dnešek jsem se rozhodla neotravovat Edwarda a přijít tak trochu neohlášeně. A doufala jsem, že Alice nevyzvoní celé rodině, že se chystám přijet tak brzy.
Nový notebook jsem položila vedle svého dosavadního na stůl. Třeba by se v mé nepřítomnosti trochu spřátelily. Zašklebila jsem se na ně a raději se šla teple obléct. V kuchyni jsem do sebe nasoukala pár kousků cukroví. Pár těch, co Charlie koupil a pár těch, co jsem sama upekla.
Charlie se vzdálil dávno dřív, než já, takže jsem neváhala a šla k autu.
Zanedlouho jsem zastavila u Cullenovic domu s úžasem. Esmé se jistě hodně vyřádila na jeho výzdobě. Celý byl osvětlený vánočními světílky, v předu na trávníku se proháněli úmělohmotní sobíci a opodál byl osvětlený stromek. Byla jsem okouzlená.
Ani jsem si nevšimla, že Alice už dávno stojí přede dveřmi a sleduje můj uchvácený výraz. Jak jinak.
„Veselé Vánoce, Bello,“ zaznělo zvonivým hlasem a já se usmála. Nestačila jsem se ani nadechnout a už mě objímala. Přidušeně jsem se zasmála a ona radši povolila stisk a omluvně se na mě podívala.
„Honem, všichni na tebe netrpělivě čekají,“ táhla mě do domu. Přesně to jsem čekala.
„Ahoj,“ pozdravila jsem osazenstvo a sama se posadila vedle Alice.
„Ahoj, Bello,“ ozval se Carlisle, pak Esmé a pak ostatní. Připadala jsem si jako na nějakém seznamovacím večírku. Jediný kdo chyběl byl Edward.
„Jak sis užila vánoční ráno?“ zeptala se mile Esmé.
„Úžasně. S tátou jsem si vyměnili dárky a pak jsem se rozhodla vás navštivit,“ nestila jsem do ani doříct a už mě Alice tahala do vedlejší místnosti.
„Bello, jsem tak šťastná,“ začala a já nechápala, o čem to mluví.
„A dál?“
„Budeš se vdávat, vždyť je to úžasné,“ výskala.
„Alice, ty nic neudržíš v tajnosti. Už to vědí?“
„Ne, čekáme na Edwarda.“
„A kde je?“
„Jel za tvým otcem,“ nadskočila nadšením.
„Cože?“
„Bello, jel ho požádat o tvou ruku.“ Zalapala jsem po dechu, až jsem se musela posadit na nejbližší židli. Tak takovou rychlost jsem opravdu nečekala. Charlie mi sice ráno říkal, že jde pak s kolegy „posedět“, ale mě bylo jasné, ža i tak ho Edward někde najde.
„A teď pojď, u vánočního stromečku máš pár dárků od nás všech,“ zase mě táhla, ale teď do obývacího pokoje.
„Alice, mohla bys skočit do auta? Mám tam pár dárků pro vás, já toho teď jaksi nejsem schopná.“
„Jasně,“ řekla a už byla pryč.
Když jsme se opět všichni sešli, začali jsme si vyměnovat dárky. Abych pravdu řekla, ani jsem si neuvědomovala, co jsem otevřela za krabičku a ani jsem si nevšímala Emmtových poznámek na můj účet. Přemýšlela jsem nad reakcí Charlieho, až se dozví, jaký další dáreček jsme mu s Edwardem přichystali.
Z ničeho nic se v místnosti rozhostilo naprosté ticho. Dokonce i Emmet na chvíli ztichl. Všichni napjatě poslouchali dění venku a jediná já nevěděla, co se pro změnu děje teď. Seděla jsem na podlaze obklopená dárkami a papírami a snažila se vnímat, kdo přišel. Doufala jsem, že je to Edward.
Ano, byl to on. Vešel do domu a nakouknul do místnosti, kde jsme byli my.
Ostatní ho se zájmem pozorovali, Alice se usmívala od ucha k uchu a já se na něho dívala, jako zařezaná.
„Vedu návštěvu,“ promluvil a mé srdce se rozběhlo jako na poplach. Vedle něho se v momentě objevil Charlie s plnou náručí dárků a s úsměvem od ucha k uchu. Nedalo mi to a já se musela s další lavinou otázek v očích zvednout z podlahy a vyčkávat.
„Rád bych vám teď řekl jedno malé tajemství. Já a Bella se budeme brát.“ Najednou se všichni zvedli ze svých míst a jásali. Já se nemohla pohnout ani o píď. Všude kolem sebe jsem cítila ledové dotyky, studené objetí a úsměvy přítomných. Charlie to věděl, protože jeho výraz byl... šťastný?
Takže to, čeho jsem se obávala, bylo vlastně zbytečné?
„Holčičko, jsem moc šťastný. Bude to krásná svatba a já se na ni těším,“ vydal ze sebe a já měla pocit, že je to jiný Charlie, že ten pravý se někde zatoulal a v duchu proklíná svou dceru. Ale ne, on to byl opravdu on.
Pak se najednou vzdálil a začal bouřlivě o něčem diskutovat s Carlislem.
„Veselé Vánoce, budoucí paní Cullenová,“ uslyšela jsem za sebou. Hlas mě donutil se na něho podívat a usmát se. Poprvé za těch dlouhých deset minut dezorientace jsem se usmála.
„Miluji tě,“ zašeptal. To byli mé nejkrásnější Vánoce.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Vánoční překvapení od Baruu: