Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » To, co v srdci uchováš, nezapomeneš! od KacenQaCullen

24.12.2010 (13:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1372×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

KacenQaCullen

To, co v srdci uchováš, nezapomeneš!

Lidskou rychlostí jsem běžel bílou chodbou nemocnicí. Dezinfekční zápach mě štípal do nosu, hrdlo se mi stahovalo žárem, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Mým jediným cílem bylo dorazit co nejrychleji za mým světlem, důvodem mého bytí, za sluncem, které mi dodává energii, abych na tomhle zatraceném světě mohl žít… za Bellou.

Moje srdce zpívalo žalem, když jsem ji nemohl mít u sebe a držet ji v náruči. Její vůně, teplo, doteky, polibky. Ona samotná ve mně dokázala znovu probudit člověka. Kamenné srdce v její blízkosti ožilo, ona byla důvod, proč tu ještě jsem.

A teď? Leží v nemocnici s otřesem mozku, nikdo neví, jaké následky to bude mít. Já idiot jsem ji nechal odjet v podvečer domů.  Budu si to vyčítat do konce mého života, a že je zatraceně dlouhý.

Když si vzpomenu na její slova, její obličej, tak dostanu vztek na sebe samého.

„Bello, nemyslím, že je dobrý nápad, abys odjela. Nákupy můžou počkat,“ prosil jsem ji.

„Edwarde, chtěla bych překvapit Alice, a to se mi jen tak nepodaří. Musím to udělat co nejrychleji,“ pohladila mě po obličeji a vtiskla mi vroucný polibek na rty.

Přitáhl jsem si ji k sobě, co nejvíce to šlo, omotal ruce okolo pasu a neměl v úmyslu ji pustit. Třeba si to rozmyslí a bude radši se mnou než v obchoďáku. Vášnivě mě políbila a odtáhla se.

„Takhle by to nefungovalo. Opravdu musím jít, vynahradíme si to jindy.“ Naposledy mě objala, vzala si klíčky od auta, kabelku a hnala se ze dveří. Měl jsem špatné svědomí, že jí nechávám odjet beze mě, ale copak jsem se k ní mohl vetřít, když mě tam nechtěla? Nemohl.

„Lásko, vezmi si moje auto,“ zakřičel jsem.

„Proč? Můj náklaďáček to vydrží,“ oponovala mi.

„Nechala sis přehodit letní gumy?“ Sklonila hlavu.

„Tak vidíš. O tomhle nebudeme ani diskutovat,“ upřel jsem na ni psí pohled a dal jí klíčky do ruky. Políbil jsem ji na holou šíji. „Zakryj si krk, abys mi nenastydla.“

„Jsi moje matka, či co?“ Byla na oko uražená.

„Ne, jen budoucí manžel,“ usmál jsem se.

„Ou… brzdi, ještě jsem ti neřekla ‚ano‘ a budu o tom ještě moc přemýšlet,“ našpulila ty její krásné růžové rtíky.

„Lásko, i kdybych tě měl opít, a donutit mi říct ‚ano‘, tak to rád udělám.“

„Ty můj mučiteli.“ Jemně se otřela svými rty o ty mé. „Teď už vážně. Musím jít, uvidíme se večer.“

Odtáhla se ode mě a nasedla za volant. Naposledy se na mě podívala, na obličeji se jí ukázal ten její krásný úsměv, pod kterým jsem se stěží udržel na nohou, a zašeptala: „Miluji Tě.“

To bylo naposledy, co jsem viděl Belliny krásné šibalské oči, ve kterých jiskřily hvězdičky. Naposledy jsem slyšel ta krásná slova lásky vyřčená ústy mého srdce.

Už to byly čtyři hodiny. Bella se ještě neozvala. Nedala o sobě vědět a já se o ni strachoval. Netrpělivě jsem přešlapoval z nohy na nohu a hlídal mobil, kdy mi můj andílek zavolá. Jasper se snažil mírnit mou náladu, ale pocit strachu vítězil. Měl jsem neblahé tušení, že se jí něco stalo. Když jsem si vzpomněl na dnešní odpoledne, sevřelo se mi už dávno mrtvé srdíčko.

„Edwarde, jestli tu budeš přešlapovat, jako voják ničím jí nepomůžeš. Akorát svou náladu přenášíš na nás, potom jsme i my tak nervózní,“ domlouvala mi Alice.

„Alice, kdyby ti Jasper nevolal tak dlouho, jak by ses chovala ty?“ vypálil jsem na ni. Její obličej se zkřivil do ublížené grimasy.

„To je něco jiného,“ odsekla.

„Ne, není. Je to úplně ta samá situace - bojím se o ni, neměl jsem ji nikam pouštět, já blbec.“ V ruce mi zavibroval mobil. Hned jsem zmáčkl zelené tlačítko a zaskuhral do telefonu. „Bello, lásko?“

„Edwarde,“ vzdychl do telefonu Carlisle.

„Carlisle? Co se děje?“ Napětí v místnosti ještě vzrostlo. Celá rodina mi visela na rtech.

„Nevím, jak bych ti to vysvětlil, ale nemohl by ses, co nejrychleji dostavit do nemocnice? Je to velmi důležité.“

„Carlisle, jestli se jedná o nějakou prkotinu, nemám čas. Čekám telefonát od Belly a…“

„Jedná se o Bellu,“ zašeptal. Během chvilky mě dokázal zbavit řeči. Bella – nemocnice. To bylo jediné, co jsem si zapamatoval. Na upíra to mám ale bídnou paměť. Jako by se mi ztratila řeč, nebyl jsem schopen slova. Zavěsil jsem telefon, nasedl do auta, a co nejrychleji jsem jel do nemocnice.

***

Okolo mě procházely sestřičky s dívkou, jejíž obličej byl celý od krve. Musel jsem si chytit hrdlo, abych se neodvážil skočit té chudince po krku, už takhle to měla moc těžký. Jen z pomyšlení, že bych byl schopný se zakousnout do lidského hrdla, mi naháněla husí kůži. Zastavil jsem přísun kyslíku a přidal do klusu.

Za malou chvíli jsem se ocitl před dveřmi Carlisleovy pracovny. Bez zaklepání jsem tam vletěl a koukal na Carlisla, který byl otočený zády ke mně a hleděl z okna. Po pár nerozvážných krocích se otočil. Jeho nic neříkající pohled ve mně vyvolával velkou dávku strachu.

Strach o mou hvězdu v celé galaxii, která svítí jen a jen pro mě. Pohrával si s tužkou a připitoměle koukal na mou osobu. Možná se mi snažil říct něco strašného a neměl se k tomu. „Sakra Edwarde, na co to myslíš?“ nabádal mě můj vnitřní hlásek. V myšlenkách Carlisla jsem nic nevyčetl. Panika vzrostla.

„Carlisle, jak jí je?“ vydal jsem ze sebe po delším čase. Posadil se na židli a provrtával pohledem stůl. Pořád jsem měl tušení, že se něco stalo.

„Edwarde, byl to pro ni šok, jen tak se z toho nedostane, já…“

„ Chci ji vidět. Hned,“ přerušil jsem ho. Jen pokynul hlavou a vedl mě z pracovny ven. Byl jsem tak nedočkavý. Opět jsem chtěl spatřit její čokoládové oči, kaštanové vlasy, jež voní po kokosech. Plné krásné rty, které na mě vždy volají, abych se jich zmocnil.

Zhluboka jsem se nadechnul a zavětřil krásnou kokosovou vůni. Zorničky se mi rozšířily a oči zčernaly. Aniž bych myslel na následky, vystartoval jsem ke dveřím, kde byla vůně nejintenzivnější.

Nedočkavě jsem otevřel dveře a nakouknul dovnitř. Můj život ležel v železné posteli připomínaje dětskou postýlku. Andělíček bílé barvy zahalil celé tělo, včetně krku. Byl tak bledá, splývala s přikrývkou. I když vypadala tak slabě, byla neupravená, pořád to byla nekrásnější dívka na světě.

Pomalým krokem jsem se přiblížil k pelesti postele a se soucitem si ji prohlížel. Ruku měla ofačovanou, nohu v sádře, okolo hlavy obvaz. Klekl jsem si k posteli a hebkou, bezvládnou ručku jsem vložil do své. Teplo, jež z ní sálalo, mě zahřálo u srdce a na tváři se mi objevil úsměv.

Hladil jsem ji po tváři. Vypadala tak roztomile i s těmi obvazy. Lehce jsem otřel rty o její čelíčko. Na rameni mi přistála něčí ruka.

„Edwarde, měl bys něco vědět,“ mluvil tak opatrně.

„Děje se něco?“

„Když jela z Port Angeles, vyřítil se z rohu tirák. Bella nestačila zabrzdit a střetli se spolu. Řidič z místa činu odjel, zavolal jen z budky, že tam leží zraněná dívka.“

„Ten parchant,“ zavrčel jsem. Začal jsem zatínat ruku, ale muset jsem se kontrolovat. Mohl bych ublížit Belle. „Edwarde, opatrně na ní, ještě nevím, v jakém je stavu. Byla v takovém šoku. Pořád dokola opakovala tvé jméno, než ztratila vědomí.“

Obrátil jsem zrak na křehké stvoření přede mnou a snažil se, abych nezačal vzlykat před Carlislem. Byl jsem tak zoufalý, že jsem to ze sebe potřeboval dostat.

„Miluji Tě,“ vyřkl jsem. „Vím, že mě možná neslyšíš, ale vždy tu pro tebe budu, ať se děje cokoli,“ zabořil jsem hlavu do bílé pokrývky a poslouchal tlukot srdce. Byl tak líbezný, jako hladina moře narážející na břeh.

Frekvence se začala zvyšovat. Ucítil jsem napětí. Pomalu začala otevírat víčka. Nejdříve je zavřela a po krátké chvíli znovu otevřela. Carlisle přistoupil blíže a pozoroval její reflexy.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle. Nejdříve se zmateně rozhlížela. Posadila se, ale hned si lehla do peřin.

„Au,“ zaskuhrala a chytla se za hlavu.

„Buď opatrná. Nejsi ještě v takovém stavu, abys mohla lámat skály.“ Zmateně si nás prohlížela a těkala pohledem mezi Carlislem a mnou.

„Hrozně mě bolí hlava a celé tělo. Cítím se jako přejetá nákladním autem. Celý svět se mi točí a…,“ zasekla se. Podívala se na mě a ven z okna. „Omlouvám se, stěžuji si tady cizím lidem.“

„Cizím?“ tázal jsem se.

„Ano, cizím. Vždyť vás neznám. Nikdy jsem vás neviděla,“ hleděla na mě nechápavě. Jako kdybych tu já byl ten blbý.

„Co prosím?“ tázal se Carlisle.

„Odkud znáte moje jméno, a kdo jste vy?“ Zopakovala otázku. Možná to byl jen nějak vtip – což bych si přál -, ale něco mi říkalo, že to není herecký výkon. To pro mě bylo horší.

„Já jsem to věděl,“ zanaříkal. Vzal mě za ruku a odtáhl do druhého kouta místnosti.

„Je to tady. Bál jsem se toho. Bella se při nehodě praštila do hlavy. Doktoři měli obavy, jestli nebude mít nějaké následky, ale zprvu to tak nevypadalo. Teď je ovšem jisté, že se jedná o amnézii.“

„Amnézii? Doktoři měli mínění? A to nechali jen tak?“ vyhrkl jsem. „Jak by ses cítil, kdybys seděl u své lásky a řekla by ti, že si tě nepamatuje. Jak by ses cítil?“ nabíral jsem hysterické podtón.

„Edwarde, klid,“ mírnil mě.

„Klid? Jasně… moje snoubenka si mě nepamatuje, podle ní mě nikdy neviděla, ale já mám být v klidu, to je skvělý,“ pronesl jsem sarkasticky.

„Promiňte, ale jestli si chcete řešit rodinné problémy, prosím, běžte odsud. Hrozně moc mě bolí hlava, ale než odejdete, žádala bych si vysvětlení,“ přerušila nás Bella.

„Bello, já jsem doktor Carlisle Cullen, tvůj ošetřující lékař. Přivezli tě sem po autonehodě.“

„Oh, to by vysvětlovalo bolest hlavy a nohy,“ usmála se, a já sebou mohl praštit o zem. „Jen malá otázka, kde je Jacob?“

„Jacob?“

„Ano, je to můj přítel,“ ujasnila nám situaci.

Co prosím? Jacob? Bože, co jsem komu udělal? Ke starým lidem se chovám slušně, a to jsem sám už zralý do důchodu. Nezabíjím, tedy až na výjimky. Ke své rodině se chovám slušně, a ty mi sebereš to jediné, co mám na světě - lásku? Ještě si pamatuje jen toho prašivého čokla.

„Bello, lásko, vzpomínáš si na mě?“ přiblížil jsem se blíže k ní. Ona i Carlisle na mě koukali vyjeveně. Nevěnoval jsem tomu pozornost, co mě zajímalo, byla čistě jen moje Bella.

„Panenko skákavá, kdo je to? Zas nějaký úchylák, který si mě s někým spletl? Pane doktore Cullene, prosím vyhoďte ho odsud. Co tu dělá? Já tu chci svého přítele Jacoba.“ úchylák? Přítel Jacob? To je i na mě moc silný kafe.

„Ten prašivý pes mi nešahá ani po kolena, natož aby byl tvůj přítel. Sakra, vzpomeň si.“ Ze zoufalství jsem zvyšoval hlas.

Bella se na mě koukla a po tváři jí stekla osamocená slza. Čokoládové oči si mě prohlížely a nebyla v nich známka o tom, že kdysi patřily mně. Viděl jsem tam pouhou nenávist, zlobu a ublíženost. Nic víc. Otřásala se v návalu vzlyku a plakala. Jak mě to bolelo, to si neumíte představit.

„Edwarde, vypadni,“ pronesl autoritativně Carlisle. Bez dalších poznámek jsem sebral svou hrdost ze země a odešel. Ještě jsem dodal. „Odpusť mi.“

Bella:

„Neplač, neprospívá to tvému stavu,“ ozval se blonďatý chlapík. Jeho mramorový obličej se přibližoval a na tváři měl udivený výraz.

„Prosím vás, běžte pryč. Potřebuju být sama,“ odvrátila jsem pohled a nechala slanou vodu stéct po obličeje do polštáře. Už chtěl něco namítnout, ale jen jsem zakroutila hlavou. „Prosím, nechte mě,“ přikryla jsem si hlavu a nechala se unášet pocity úzkosti.

Ocitla jsem se tu sama. Cítila jsem se sama. I v hlavě jsem měla prázdno. Pamatovala jsem si jen pár útržků, jinak nic. Jediné po čem jsem v tuto chvíli toužila, bylo objetí Jacoba. Jeho horká náruč, která mi od těla vysílala elektřinu. Jeho krásné tmavé oči, husté obočí. Vypracované tělo, jež se vždy tisklo na to mé, měla jsem pocit, že mě chrání, jako železná bariéra.

Dnešní den byl opravdu divný. Kdo to byl, ten zrzavý chlapec? Možná, že jsem ho někde viděla, ale oslovení ‚lásko‘ mě vykolejilo. Potom ten řev a hněv, který jsem cítila, když vyslovoval jméno Jaka. Do očí se mi nahrnuly slzy a já neměla tu sílu je zastavit. Jeho oči… byly plné zklamání, bolesti. Možná, že mě zná, ale já jeho ne. Byl pro mě cizí člověk a nemrzí mě, že odtud odešel, nemrzí mě vůbec nic.

Pomalu mi vysychaly slzy a já zavírala už tak těžká víčka. Opravdu to byl perný den a je potřeba, abych si odpočinula. Zavřela jsem oči a představovala si krásnou pláž s modrou hladinou moře. Ležela jsem v náruči mého prince a kochala se pohledem na západ slunce.

Nakládala jsem poslední tašky do kufru a nasedla za volant. Byla hrozná kosa. Od pusy se mi kouřilo, byla jsem ráda, že jsem se mohla ukrýt do vyhřátého autíčka. S roztřesenýma rukama jsem nastartovala a šlápla na plyn.

Byla jsem šťastná. Jako kdybych se vracela ke svému štěstí, které jsem tak dlouho neměla při sobě. Blízkost dotyčného mi scházela, byla jsem bez něho, jako tělo bez duše, květiny bez slunce, dítě bez matky. Byla jsem sama.

Sešlápla jsem pedál k zemi a hleděla na cestu přede mnou. Pohled mi spadl na mobil, který ležel na sedačce u mé kabelky. Měla jsem nutkání někomu zavolat, ale nemohla jsem si vzpomenout komu. Těkala jsem pohledem mezi silnicí a mobilem. Nakonec jsem sáhla po mobilu, ale musela jsem odtrhnout pohled od silnice, což se mi pekelně vymstilo.

Z rohu se vyřítilo obrovské nákladní auto, troubilo, blikalo, ale na poslední chvíli. Byla jsem pár set metrů od něj. Věděla jsem, že už to neubrzdím, ani nestočím na jinou stranu. Přikryla jsem si obličej a zašeptala: „Miluji Tě…“ Nevím, koho jsem vyslovila, v té chvíli jsem ztratila vědomí a ucítila jen prudký náraz. „Nééé,“ zařvala jsem.

Házela jsem sebou na posteli. Do ouška mi někdo šeptal slova útěchy a jeho horká ruka mě hladila po čele. Poznala jsem, o koho se jedná. Nikdy bych se nespletla.

„Tšš, zlatíčko, tiše. Nic se ti nestane, jsem u tebe,“ chlácholil mě.

„Jaku?“ zeptala jsem se s opatrností.

„Ano?“ Oh, jak dlouho jsem chtěla slyšet ten líbezný hlas, jež mě hladil po duši i po těle.

„Obejmi mě,“ zaprosila jsem. Nemusela jsem dlouho čekat a už mě drtil ve své náruči. Byla tak horká, příjemná a vzrušující. Cítila jsem se chráněná jako vždy, když mi byl na blízku. Z druhého kouta místnosti se ozvalo zavrčení. Byla tu tma, neviděla jsem dotyčnému do obličeje, ale oči roztaveného zlata mi někoho připomínaly, jen jsem si nemohla vzpomenout koho.

Opět na mě dopadala únava. Lehla jsem si zpět do bílých polštářů, jež byly cítit dezinfekcí. Bože, jak já nenávidím nemocnice.

„Jsi unavená, spi,“ poručil mi sladkým hlasem Jake.

„Bojím se,“ přiznala jsem.

„Čeho?“

„Že až se vzbudím, bude tu jen prázdná židle a ty se mi rozplyneš před očima. Zmizíš mi, jako jsi to dělal vždy. Budu tu opět sama,“ snažila jsem se svoje city držet na uzdě, ale bylo to těžké. Pohladil mě po tváři. „Přísahám, že tu budu, až otevřeš svá očka.“ Pomalým pohybem se přisunul ke mně a políbil mně čelo. Měla jsem tu chuť dotknout se jeho červených rtů, ale měla jsem tušení, že tu nejsme sami. Jako by nás někdo sledoval.

Stiskla jsem jeho ruku a s pocitem bezpečí jsem se oddala říši snů.

Tu noc se mi zdálo o chlapci, který byl u mě v pokoji. Měla jsem nutkání okusit jeho rty, jež mě lákaly. Jeho krásné oči a ta postava… Být to realita, asi bych se nebránila a skočila bych po něm, ale o tom si můžu jen nechat zdát. Já mám Jacoba. To on je moje spřízněná duše.

O dva týdny později:

„Mohla byste mě přinést nové věci?“ poprosila jsem sestřičku.

„Ale jistě, vydržte prosím,“ vlídně jsem se usmála a posadila se na postel. Už celý týden jsem čekala na tuto chvíli. Chvíli, kdy budu moc opustit tohle ďábelské místo.

Sepnula jsem si vlasy do ohonu a přešla k oknu. Ještě dva dny do vánoc. V této situaci by mi bylo jedno, že bych zůstala na Vánoce v nemocnici. Neměla jsem je ráda a nikdy se to nezmění. Jako malá jsem na ně neměla krásné vzpomínky.

Nebe bylo světle bílé, místy zataženo. Přepokládala jsem, že bude sněžit, ale ani po jedné vločce tu nebylo vidu. Co jsem milovala na tomto období, byl sníh, a ten jediný ještě nenapadl. Mrzelo mě to, myslela jsem, že až se jednou nohou dostanu za práh nemocnice, tak se budu moc svalit na hromadu bílé kopky, která příjemně studí.

Není mi to přáno. Hleděla jsem z okna a vzpomínala na časy, kdy jsem jako malá hleděla ze svého pokoje na přírodu a kochala se zimní krajinou.

Holčička s culíky se smála na celé kolo, až dolíčky jí byly vidět. V ručičkách medvídka s červenou šálou. Koukala se na sníh, který padal v podobě vloček, usadil se na zemi, kde pokryl skoro celou plochu jejich rozkvetlé zahrady.

V pokoji byla sama, samotinká. Byla zvyklá, neměla žádné sourozence. Věčně se uzavírala sama do pokoje a jen se telepaticky domlouvala s okolím. Matka s otcem se jako obvykle hádali vedle v místnosti. Podle nich to byla pouze výměna názorů, ale dívka na to měla jiný názor.

Rodiče si neuvědomovali, jaké psychické trauma z toho jejich dcera má. Otec měl velké postavení ve městě a taktéž její matka. Byl to idylický vztah. Jak to obvykle bývá, otec podlehl drogám a postupně se postavení rodiny snižovalo. Neustále hádky mezi rodiči, docílily k tomu, že se rozvedli a své dcerunce dali ‚krásný‘ dáreček pod stromeček.

Nastal den oslav, den, kdy se celá rodina sejde a dávají si lásku najevo dárečky, sladkými slovíčky a objetími. Nejkrásnější svátky v celém roce – Vánoce. Ovšem pro dívku to nebyl dáreček, který by očekávala. Nejen, že se dozvěděla, že její rodiče se rozvádějí, ale že jí dobrovolně dávají do ústavu pro mládež. Přímo na svátky lásky.

Neumíte si představit, jaká bolest to byla. Necítit rodičovskou lásku, která je pro dítě ze všech nejdůležitější. Od svých sedmi let jsem vyrůstala mezi dětmi bez rodičů. Nemůžu si stěžovat, nechovali se ke mně špatně, ale matka s otcem je něco jiného, než vychovatelka, která je za to placená. Když mi bylo 18, pustili mě a nechali jít svou cestou. Na střední škole jsem potkala Jacoba a pak…

Nic si nepamatuju. Od té chvíle mám v hlavě prázdno. Jako kdyby mi někdo vyjmul tu část, kdy jsem možná byla nejšťastnější. Ale to se já nikdy nedozvím, neboť mi není dovoleno být někdy ve svém životě šťastná.

Zavřela jsem oči a zkoušela se uvolnit. Když jsem se nechala odnést do světa fantazie, cítila jsem ledové ruce okolo mého pasu.  Naklonila jsem hlavu na stranu a koukala na veverku běžíc po větvi s hnědým oříškem.

Byla jsem zabraná do snění, že jsem nezaregistrovala doktora, který mi poslední dva týdny přirostl k srdci. Nahradil mi otce, kterého jsem nikdy neměla. Stejně tak i Esmé. Poslední dva týdny za mnou chodila, vyvařovala mi dobroty, musím přiznat, že nemocniční jídlo mi opravdu moc nevoní.

Koho jsem si oblíbila, i přes nakupovací manévry, byla jejich dcera Alice. Rozkošný skřítek, který mě rozveselil v každé situaci. Rosalie, když jsem jí poprvé viděla, měla jsem strach, že spolu nebudeme vycházet, není možné, aby se tak krásná dívka bavila s šedou myškou, jako jsem já.

Emmett, zbožný vtipálek, který nikdy nezná hranice humoru. Toho kluka bych za nic nevyměnila. Celou tu dobu, co jsem večer spala, mlátila sebou ze spaní, seděl u mě a držel mě za ruku. Sice se nabízel i jejich bratr Edward, ale jeho výstup na začátku mého pobytu tady, mě vyděsil a popravdě, bojím se s ním být v jedné místnosti, nevím, co od něj čekat.

Když tu viděl Jacoba, tak jeho oči zčernaly a začal vrčet. Jako kdyby mu něco vadilo, ostatně když to projdu, tak celá rodina Cůllenů Jaka nemusela, nikdo se k němu nechoval vlídně, vždy tu byli oni, nebo on. Nikdy ne spolu.

Když jsem se vzpomněl na Jacoba, zalily se mi oči slzami. Prvních pár dnů sem chodil za mnou, ale pak, jako by někdo mávl kouzelným proutkem a on o mě přestal mít zájem. Ještě pořád mám před očima jeho zuřivý pohled, jeho pevný stisk, pod kterým mi málem rozdrtil celou ruku. Celou noc jsem probrečela a jen tiše volala jeho jméno. Nikoho jsem u sebe nechtěla, nikoho jsem vidět nechtěla. Pak přišel Emmette a dělal mi šaška na pobavení, v tu chvíli jsem poznala, že rodina Cullenů je ta nejlepší, co kdy můžu mít. Pozvali mě k sobě na Vánoce a dokonce mi nabídl pobyt u nich. Souhlasila jsem s radostí, ale pod podmínkou, že se mi bude vyhýbat Edward.

„Bello, jsi připravená?“ vyrušil mě Carlisle. Skoro jsem nadskočila.

„Eh… vylekal jste mě.“

„Omlouvám se, ale přijela Alice s Edwardem, aby tě vyzvedli,“ vlídně se usmál. To, že přijela Alice, bych skousla, ale Edward?… Toho jsem opravdu nechtěla. Udělala jsem úšklebek.

„Bello,“ pokáral mě Carlisle, „přeci zas nebudeš protestovat?“

„Když já už jsem vám říkala, že nechci, aby se ke mně přibližoval,“ nasadila jsem psí kukuč, který ho vždy obměkčí.

„Víš, jak mě prosil, aby pro tebe mohl jet? Bello, je z toho zoufalý, že každého člena rodiny bereš v pohodě, jen jeho ne. Dej mu šanci.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, ale tohle po mně nechtěj. Jestli si to tak představujete, tak je mi líto, ale radši si najdu byt, než abych bydlela s vámi.“ Vyslovit tato slova mi dala velkou námahu.

„Ne!“ vyjekl. „To nemyslíš vážně, že ne?“

„Myslím, smrtelně.“ Abych mu dokázala, že to není sranda, dupla jsem si. Jen tak se lehce usmál a posadil se na kraj postele.

„Víš, že mi nedáváš na výběr? Kdybys mi tak moc nepřirostla k srdci za těch pár dnů, tak bych to neřešil, ale ty jsi jako má kdysi ztracená dcera,“ sklopil hlavu. Měla jsem pocit, jako bych za to mohla já. Hned jsem měla výčitky svědomí.

„T… tati,“ oslovila jsem ho, i když jsem se zadrhla, „promiň. Nemyslela jsem to tak. Nechci, abys kvůli mně byl smutný. Pojedu s Edwardem, ale pokud na mě bude naléhat, lézt za mnou, tak to schytá,“ pohrozila jsem mu ukazováčkem.

„Ty jsi stejně číslo, víš o tom?“ Přišel ke mně a objal mě.

„Hm, myslím, že vím,“ vlepila jsem mu pusu na tvář a vyhodila ho ze dveří. „Musím se ještě převléknout,“ hvízdla jsem. Popadla jsem svetr s úzkými džíny a odběhla do koupelny.

Edward:

Seděl jsem u volantu a špicoval uši. Čekal jsem na lehké kroky, blížíc se od vchodu nemocnice. Na vůni, která mě vždy dokázala uvést v trans. Na úsměv, jenž mi dává sílu žít.

I když mě její slova ranila, její vztah ke mně se otočil o 360 stupňů, nechce mě vidět, tak pořád doufám, že si vzpomene. Že si jednou vzpomene na naše krásné chvilky, které se mně vštípily do paměti, a nemám v úmyslu je vymazat. Znovu bych chtěl spatřit její úsměv a mít pocit, že opět patří mně, že je můj a ničí jiný.

„Edwarde,“ zaslechl jsem volání svého jména z povzdálí. „Edwarde!“ Alice na mě koukala, jako vrána a nechápavě kroutila hlavou.

„Co je?“

„Musíš být pořád duchem někde jinde? Mohl by ses soustředit? Myslím, že tu Bella bude za pár minutek.“ Její jméno mě vrátilo zpět do reality.

Kouknul jsem do zpětného zrcátka a viděl její krásné čokoládové oči. Přísahám, že kdybych neseděl, podlomila by se mi kolena. Alice se jen pousmála a vylezla ven. Raději jsem zůstal v autě a uvrtával pohled do země. Slyšel jsem jejich tichý rozhovor.

„Alice, tak ráda tě vidím,“ pronesla s úsměvem Bella.

„Já tebe taky, zlatíčko.“

„Je tady i on?“ Ztišila hlásek.

„Ano, ale měly bychom jít, ještě musíme zajet do obchodu. Zítra jsou Vánoce a my nemáme nakoupeno, to je zločin.“

„Ty můj maniaku.“ Chytly se za ruce a přišli k autu. Alice Belle otevřela dveře. Ta se jen s úsměvem na rtech posadila, ale jakmile spatřila mě, úsměv jí zmrzl. Upravila si vlasy, které jí spadaly do obličeje.

„Jsem rád, že tě konečně pustili,“ vyřkl jsem, aniž bych o tom přemýšlel.

„Hm.“ Větší konverzace jsem se nedočkal.

Prosím tě, nech jí trochu oddychnout. Poslala mi v myšlenkách Alice. Sklopil jsem hlavu a nastartoval.

*****

Po pořádném nakupovacím maratónu, se Alice rozhodla, že už toho máme dost a povolila návrat domů. Byl jsem štěstím bez sebe. Nejenže jsem mohl mít po celou dobu vedle sebe Bellu, ale možná jsem v jejích očích pokročil o kousek dál. Prohodila se mnou pár slov, usmívala se v mé přítomnosti. Dokonce se nabídla, že se mnou bude vybírat dárek pro Alice.

Když jsme přijeli na příjezdovou cestu, Emmett se vrhl k autu. Myslel jsem, že nás jde přivítat, ale jen mně odstrčil a vrhl se k Belle. Nemusel ji ani pobízet, pustila tašky a skočila mu do náruče.

„Emmette, moc jsem se na tebe těšila,“ políbila ho na tvář.

„Bells, víš, jak jsem se na tebe těšil já? Budeš s námi pouštět lodičky po vodě, házet botou, a zpívat koledy, Edward nám bude hrát na piano, že?“

„Jasně, jen odnesu tašky,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Vzal jsem tašky, které se válely po zemi, a vyšel k domu. Neměl jsem chuť je poslouchat. To já bych ji měl držet, já bych s ní měl pouštět lodičky, já bych ji měl hladit po vlasech a šeptat jí slůvka lásky.

V obývacím pokoji seděl Jasper a Rose. „Nechceš pomoc?“ ozval se Jasper.

„Ne, zvládnu to sám, to je dobrý.“ Bez dalších odpovědí jsem odnesl tašky Esmé. „Zlato, polož je prosím sem,“ ukázala na místo vedle ledničky. Jen jsem je tam položil a měl se k odchodu.

„Edwarde, mohl bys mi pomoc?“ ozvala se Esmé.

„S čím?“

„Vybal tašky s jídlem a začni obalovat řízky. Bella bude potřebovat lidské jídlo na Štědrý večer, tak se o to prosím postarej. Já ji jdu přivítat,“ usmála a zmizela. Měl jsem chuť jí říct, aby požádala o pomoc Emmetta, ale nechal jsem si to pro sebe.

Vyndal jsem nákup, ale vaření jsem přenechal někomu jinému. „Rose, pojď sem,“ zařval jsem.

„Co se děje?“ objevila se mezi futry.

„Tady máš ten smrad a poraď si s tím, já nemám čas,“ otočil jsem se na patě a vyšel schody do pokoje.

Pustil jsem si hifi věž a lehl si na postel. Jen tak jsem koukal do stropu a zkoumal prasklinky. Do ouška se mi linuly tóny písně Merry Christmas. Ty všivý Vánoce jsou všude, nikde není klid. Kdybych Bellu nepustil nikam, nemusel bych tu ležet sám a žárlit na Emmetta.

*O pár hodin později

„Můžu dál?“ vyrušil mě Jasper.

„Co chceš?“ byl jsem protivný, ale neměl jsem náladu na nic.

„Víš, zdá se mi, že nejsi ve své kůži.“ Vše mi řekl rovnou na rovinu.

„Hm“

„Proč?“zeptal se Jasper.

„Proč? Tak já ti řeknu proč. Otec mi zavolá, že je má snoubenka v nemocnici, později zjistím, že si mě nepamatuje, raději by chtěla mít blízko sebe toho čokla. Když už jsem konečně doufal, že si vzpomněla, když Alice vyprávěla poslední zážitky před nehodou, když jí Jacob opustil, doufal jsem, že si mě pamatuje, ale ona ne. Upnula se na Emmetta a tím zraňuje mě. Bolí mě to. Nechce mě vedle sebe ani cítit,“ začal jsem vzlykat.

Jasper mě objal a poplácal po zádech. „Chceš mi říct, že žárlíš na Emma?“

„Neřekl jsem to snad dost jasně, sakra!“

„Edwarde, pokud si Bella vzpomněla na věci před tou nehodou, je jen otázkou času, kdy si vzpomene i na tebe. Myslím, že jí musíš dát čas, ona si vzpomene.“

„Čas? Toho měla tolik, že už to nemá ani cenu. Jaspere, já… nedokážu žít bez ní, nedokážu žít s pocitem, že už nikdy nebude moje. Drtí mě to. Odjedu pryč.“

„Tak to tedy ne,“ stoupnul si. „Ty nikam nejedeš. Jen kvůli tobě se rodina opět semknula dohromady a snaží se ti pomoc. Emmett dává více pozornosti Belle jen kvůli tobě. Netrpíš jen ty, ale celá rodina. Alice každý večer vzlyká a naříká, kdy se její Bella vrátí. Esmé postrádá svou dceru. Carlislovi Bella také chybí a je rád, že s ní mohl pobývat alespoň v nemocnici. I já… Mám chuť jí zabít, ale ten pocit lásky, sourozenecké lásky to přebíjí. A věř či nevěř, Rosalie také dělá vše proto, aby si, co nejdříve vzpomněla. Všichni jí chceme zpět.“

„Jsem rád, že to tak cítíte, ale já už na to nemám. Nechám jí volnou cestu. Nebudu se koukat na její znechucený obličej pokaždé, když se k ní přiblížím. Cítím se vinen za vše, co se Belle stalo. Pojedu někam pryč na delší dobu. Myslím, že mne tu nikdo nebude postrádat,“ nečekal jsem na odezvu, sebral jsem a odešel dolů. Je potřeba se rozloučit, jen tak Esmé, Alice a Rosalie neopustím.

Než jsem stačil cokoli udělat, Alice mi hrozila ukazováčkem. „To nemyslíš vážně, že?“

„Alice, já…“

„Neříkej mi tu, že nemáš jinou šanci.“

„A mám? Jestli ano, rád si jí poslechnu, myslím, že teď se mi hodí každá dobrá rada, já jsem s nervy v kýblu.“

Chytla mě za loket a odtáhla do kuchyně. „Kdybys trochu přemýšlel, možná by tě to napadlo. Belle se začíná pomalu vracet paměť. Dokonce si vzpomněla na to, že kdysi bydlela s námi pod touto střechou, jen si ještě nevzpomněla na tebe. Nebude to trvat dlouho a opět budete spolu.“

„Budeme spolu?! Čekám skoro měsíc a pořád jsem pro ni jen úchyl. To už psychicky nezvládám.“

„Prosím, počkej alespoň do zítřejšího večera, nesmíš nás tu nechat na Štědrý večer, prosím,“ upřela na mě své psí očka a já neměl to srdce jí říct ne.

„Dobře, ale do žádných příprav se nezapojuji,“ upozornil jsem.

„Neboj, ty už něco na práci máš.“ Strčila mě do garáže a přede mě hodila krabici se světýlky. „Je potřeba vyzdobit dům. Bez světýlek to nebude pravé ořechové.“

„Alice…“

„Pššt, už ani slovo,“ vlepila mu pusu na tvář a odtančila pryč. S povzdechem jsem sáhl na špinavé barevné kuličky a snažil se je přimět k životu. Beznadějně. Alice věděla, proč mi zadat takovou slátaninu, budu muset do obchoďáku. Ne!!

Nasedl jsem do auta a vyjel z garáže. Než jsem stačil vyjet na silnici, zaklepala mi na sklo Bella.

„Můžu jet s tebou?“ Nevím, jak bych popsal svoje city, ale stačilo by na to možná jen jedno slovo… šok.

„Eh… jedu jen pro světý-lka,“ vykoktal jsem. „Já vím. Alice říkala, ať jdu s tebou, prý se v obchodě moc neorientuješ.“ Sladkému úsměvu se nedalo odolat. „Nasedni, myslím, že máme co dělat.“

Bella si sedla na místo spolujezdce, při čemž se pořád sladce usmívala. Celou půl hodinu nepromluvila ani slovo, jen se usmívala. Měl jsem obavy, jestli jí ten úsměv nepřilepil někdo k puse, ale po krátké době, jsem byl přesvědčen, že ne. Zatáčel jsem na vedlejší ulici, když vtom Bella vykřikla.

„Dost! Stůj! Prosím!“ sešlápl jsem brzdu až na zem. Ještě, že jsme měli pásy, jinak bychom byli obličeji ve skle. Bella měla vytřeštěné oči a zhluboka dýchala. Rukama si mnula spánky a snažila se dýchat v pravidelných intervalech. Byla bílá jako křída.

„Bello, stalo se něco?“ Ač jsem se snažil, jak jsem chtěl, odpovědi jsem se nedočkal. Po pár minutách se jí draly slzy z očí ven. Autem se rozléhal jen srdceryvný vzlykot. Bolelo mě to, ale nemohl jsem nic dělat. Když jsem se nabídl, že bych jí utěšil, odtáhla se, co nejdál ode mne a začala před obličejem máchat rukama.

Nechápal jsem, proč začala tak křičet. V jedné chvíli se usmívala od ucha k uchu, v druhé měla vytřeštěné oči a řvala na celé kolo.

Neměl jsem moc času něco vydedukovat, v kapse mi zavibroval mobil. Chtěla jsem ho ignorovat, ale dotyčný byl opravdu vlezlý člověk.

„Prosím,“ zahučel jsem do sluchátka.

„Edwarde, hned otoč auto a přijeďte domů.“ Alice mi to zakřičela do ucha a hned položila. Brala to jako hotovou věc. Opět jsem nastartoval a jel zpět domů. Bella se schoulila do klubíčka, kolena si přimkla k hrudi a plakala do rukávu. Natahoval jsem ruku, že bych jí pohladil po mahagonových vlasech, ale stáhl jsem jí zpět.

Zvedla svou zvědavou hlavinku v té chvíli, co jsem zajel na dvůr. Nerozmýšlela se a hned vyběhla ven. Na verandě stál Emmett. Ani mě nepřekvapilo, že natáhl ruce a Bella skočila do jeho náruče. Byla jako ustrašený pejsek, který se v tu pravou chvíli dostal do bezpečí svého páníčka. Zakroutil jsem hlavou a zaparkoval do garáže.

Zkroušeně jsem vylezl z auta a mířil si to opět do pokoje. Už ani na ta světýlka jsem neměl náladu. Alice se mi v myšlenkách omlouvala, ale snažil jsem se ji ignorovat. Vím, že za to nemohla, ale mohla to tušit. Zatímco oni se tu muchlovali, tak já jsem utěšoval Bellu, tedy v jistém slova smyslu.

Práskl jsem dveřmi a vlezl do koupelny. Napustil jsem vanu a nechal se unášet klidem. Dneska jsem toho prožil až moc.

***

Ještě dvě hodiny, a pak budu moc odjet. Slíbil jsem Alice, že tu budu na štědrovečerní večeři, aby byla rodina pohromadě, ale pak odjedu. Nevím na jak dlouho, nevím kam. Zřejmě do Denali za Tanyou. Uvidíme, jak se to tu vyvine.

„Edwarde, pojď dolů, čekáme jen na tebe,“ hlásala Esmé. Sebral jsem sako a oblékl si ho. Budu muset vydržet ještě chvilku a vypadnu.

Ještě jsem vlezl do koupelny, abych se podíval, zda jsou moje vlasy v pořádku. Odlesk v zrcadle vypadal bezchybně, zřejmě to budu já.

„Vypadáš skvěle,“ vyrušila mě Bella. Hřeben, který jsem držel v ruce, se střetl se zemí a hlučně dopadl.

„Nečekal jsem tě tu,“ vydal jsem ze sebe.

„Promiň, jestli jsem tě vyrušila. Ale… chtěla jsem s tebou mluvit.“ Se mnou? O čem? Že by si vzpomněla?

Je jen jeden způsob, jak to ověřit. Natáhl jsem ruku, chtěl jsem se jí dotknout, ale ona sebou cukla. Opět jsem stáhl ruce k tělu a koukal na ni s ublíženým výrazem. Bella se nesměle usmála a odešla na balkón. Stoupla si k zábradlí a koukala na potůček, který pomalinku zamrzal.

Nečekal jsem a odešel za ní. Koukala na nebe a usmívala se. „Na co koukáš?“ neodpustil jsem si tuhle otázku. Bella se podívala na mne a položila dlaň na mojí tvář. „Na co? Na zimu. Pravou zimu. Měl by padat sníh, vločka po vločce. Zasypávat silnice, zdobit stromy, tvořit jinovatku. Měl by obveselovat lidi, kteří na sníh čekají tak jako já. Miluju sníh a mrzí mě, že nemám šanci jej znovu spatřit.“

Její dotek ve mně vzbudil plno vzrušení. Měl jsem nutkání znovu okusit chuť jejích rtů, ale šanci jsem doposud nedostal.

„Bello, slyšel jsem, že sis už na něco vzpomněla, je to tak?“

„Jo, na rodinu. Na to, že jste upíři, ale pořád mi něco chybí. Něco, co mě drželo při životě, možná láska, možná štěstí… Opravdu nevím, s čím bych to srovnala, ale pociťuji pocit prázdnoty.“

Tak rád bych jí řekl, že její druhá polovička jsem já, ale bál jsem se, co by pak následovalo. Jestli nějaká facka, povyk, či slzy… Těžko říct.

„Jak se cítíš u nás?“ Podívala se na mě jako na blázna. Asi jsem ji zaskočil.

„U vás? Trochu divná otázka. Mám vás ráda všechny stejně, je mi u vás dobře, nic mi tu nechybí a nahrazujete mi mou ztracenou rodinu.“ U slova rodiny se jí skřípl hlas.

„Máš nás ráda všechny? I mě?“ Jen se pousmála. Jak jsem doufal, že řekne víc než jen to.

„Ano, i tebe. Stavěla jsem se na odpor, ale posledních pár dní jsi mi přišel fajn, nejsi takový psychopat, za jakého jsem tě měla. Moc hezky se mi s tebou povídá,“ vlepila mi pusu na tvář. Byl jsem v sedmém nebi. Nejraději bych ji tu celou zlíbal, ale to bych si moc dobrou vizitku neudělal.

Na tváři se jí objevila červeň a opět odvrátila svůj pohled k potůčku. Ucítil jsem ve vlasech něco mokrého a pohlédl k nebi. Začal padat sníh. Vločky se mi nastřádaly ve vlasech, vypadal jsem jako sněhulák. Belle se na tváři roztáhl úsměv a začala chytat vločky do rukou. Jen, co dopadly na její dlaň, rozpustily se.

To už jsem nevydržel.

Bella:

„Bello,“ oslovil mě Edward. Otočila jsem se čelem k němu, abych na něj dobře viděla. Jinovatka, jež zdobila jeho účes, mu moc slušela. Ale nečekala jsem, co udělá.

Začal se ke mně naklánět blíže, až byl jen pár milimetrů od mých rtů. Těkala jsem očima mezi jeho rty a vlasy. Cítila jsem na tváři ten chlad, to vzrušení…

Edward nečekal, letmo se dotkl mých rtů. Jen tak se o ně lehce otřel. Chtěla jsem se bránit, mlátit rukama v dosahu pěti metrů, ale Edward se do toho polibku tak zapřel, že jsem jinak nemohla. Začala jsem mu ho oplácet. Vískala jsem ho ve vlasech a tiskla se celým tělem na jeho. Měla jsem jen lehké šatičky se svetříkem, byla mi zima, ale napětí, které mezi námi bylo, mě zahřálo.

Jen tak jsme tam tiše stáli a vychutnávali si letmé polibky toho druhého. Zavřela jsem oči a nechala své mysli volnou cestu. Zkoušela jsem si vzpomenout a poslední chvíle strávené v tomto domě. S kým jsem tu kdysi byla? Kdo mě tu chránil?

Odpovědi se mi dostalo hned. Stála jsem u stříbrného Volva, když se ke mně přiřítil Edward.

„Lásko, vezmi si moje auto,“ zakřičel na mě. Oponovala jsem mu, ale dostal mě poznámkou o letních gumách. Klíčky jsem si vzala a nenechala si ujít poslední, krásný, vzrušující polibek…

Vyděšeně jsem se odtáhla. Překryla jsem si pusu a vytřeštila oči. „Bello, já… omlouvám se, nechtěl jsem tak vystartovat, ale…“

„Pššt,“ utnula jsem ho. Potřebovala jsem trochu provětrat hlavu. Já jsem si vzpomněla, já konečně vím, kdo jsem.

„Já… Já jsem si vzpomněla,“ vysoukala jsem ze sebe.

„Co prosím?“

„Vzpomněla jsem si na všechno. Vím, kdo jsem já, kdo jsi ty. Vím, že jsem byla, jsem a budu jen tvoje,“ prohlásila jsem rozhodně.

„Myslíš to vážně, nebo si ze mě střílíš?“ zeptal se opatrně.

„ Jestli si vymýšlím, tak jak je možné, že si pamatuju tuhle větu. Lásko, i kdybych tě měl opít, a donutit mi říct ‚ano‘, tak to rád udělám.“

Edward začal zhluboka dýchat a vydechovat. Musel být v šoku. Co když mě už nechce? Co když mě už nemá rád?

Sklopila jsem zrak dolů a koukala na vločky, které svou lehkostí létaly a následně dopadaly na zem.

„Já tě tak miluju,“ vyřkl a začal se semnou točit. Líbal mě na rameni, šíji, rukou, obličeji…

Byl šťastný a já jsem byla taky. „Taky tě miluju. Promiň mi vše, co jsem ti udělala. Opravdu mě to mrzí, nikdy bych…,“ umlčel mě polibkem. Dokázal mě vtáhnout do ráje, ze kterého se mi nechtělo. Přitiskla jsem ho k mému tělu co největší silou.

„Ráda si tě vezmu,“ pronesla jsem při polibku. Odtáhl se, ač velmi nerad.

„Opravdu?“

„Ne.“ Jeho obličej posmutněl. „Určitě, blázínku.“ Opět jsem ho políbila. Já se snad nikdy nenabažím jeho rtů, nikdy.

„Veselé Vánoce.“ Vykřikli všichni. Alice se ke mně vrhla a začala mě drtit ve své náruči. Rosalie se k ní připojila a kluci se radovali s Emmettem.

„Tak moc vás všechny miluju, nedokázala bych bez vás žít. Vy jste můj život.“ Bezedná slza mi ukápla a přistála v kupce sněhu, které stačil napadat během chvíle.

Podívala jsem se na nebe a zasvítila malá hvězdička naděje. Tento rok jsem si byla stoprocentně jistá, že jsem o Vánocích šťastná a nikdo mi to nevezme. Měla jsem milující rodinu, milujícího snoubence a v srdíčku zaplněné prázdné místo, které prahlo po Edwardových polibcích…

Šťastné a veselé Vánoce, přeje KacenQaCullen.

Tato povídka je věnována TorencCullen, Misppule, Shindeen, Contaester, Katie92 + špuntovi, kterého nosí pod srdíčkem. Moc bych se Vám chtěla odvděčit za podporu a trpělivost se mnou. Torenc je důvod, proč jsem se odhodlala napsat něco takového.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek To, co v srdci uchováš, nezapomeneš! od KacenQaCullen: