Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Tajná láska od zuzky88

14.02.2012 (16:45) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 11× • zobrazeno 4037×

EDIT: Článek je ponechán v původní podobě.

Napíchla jsem na vidličku kousek dušeného hovězího, které Amélie připravila, a sousto dopravila do úst. Párkrát jsem přežvýkla a polkla. U stolu vládlo ticho. Ostatně jako každý večer.

Otec sedící v čele stolu i matka po jeho pravici si každý hleděli svého talíře a kdykoliv jsem chtěla něco říct, zarazili mě zvednutou rukou. Nesnášela jsem, když to dělali. Připadala jsem si pak jako malá holčička, kterou jsem už přece nebyla. Za měsíc oslavím osmnácté narozeniny. Podle matky jsem připravená na vdávání. K mým narozeninám bude uspořádán ples, na který budou sezváni šlechtici z celého okolí. Budu si moci vybrat. Těšila jsem se.

„Isabello, narovnej se,“ pokárala mě matka. Jako bych snad mohla být nenarovnaná, když mám hrudník stažený korzetem, že i vzduch do plic se mi těžko dostává. Vytáhla jsem trochu ramena. Matka spokojeně kývla. „Musíš na to vždy myslet. Pravá dáma nesedí jako husopaska.“
„Ano, matko,“ přitakala jsem a raději se znovu vrátila ke svému pokrmu.

Otec naši rozmluvu nezúčastněně sledoval. Vypadal zamyšleně. Možná nějaké problémy s letošní úrodou. Slyšela jsem, že jak John, správce našeho panství, zmiňoval, jaké panuje sucho. Lidé ve vesnici mají strach, že nebude co jíst. Otec neměl rád, když jsem poslouchala jeho schůzky s Johnem, ale já si nemohla pomoct. Měla jsem pocit, že bych měla vědět, jak to na panství chodí. Jednou bude otec příliš starý, aby se o něj mohl starat a tak tu úlohu převezmu já. S manželem po boku, samozřejmě.

„Pane hrabě!“ Klid jídelny protnul naléhavý výkřik. Následoval dupot několikerých těžkých kroků po schodech, pak běh chodbou. Znovu výkřik a nakonec se rozrazily dveře, až v nich skleněná výplň zavibrovala.

„Pane hrabě!“ Do pokoje vpadl John. Za ním jsem zahlédla Hanse s Garrym, pacholky, kteří dělali, co bylo právě potřeba. Všichni měli v očích děs, bledé tváře a v rukou svírali různé náčiní – motyky, vidle, kosy.

Otec vzhlédl. Zdálo se, že hned ví, o co tu jde. O mně se to říci nedalo. Nechápavě jsem se dívala, jak otec vstává a pospíchá za nimi.

„Byl tady. Ten parchant se odvážil přijít i sem,“ zaslechla jsem Johna. Snažil se tišit hlas, ale v rozrušení ho spíš zvyšoval.
„Nebudeme to řešit zde. Pojďme,“ přikázal otec a otočil se na nás. „Doufám, že mě omluvíte, má drahá. Vyskytly se jisté neodkladné záležitosti, které musím okamžitě vyřešit.“ Matka ani nemrkla a přikývla.
„Otče.“ Vstala jsem. „Stalo se něco vážného?“ Kdo se mohl odvážit přijít až na naše panství? Co provedl?
„Nic co by tě muselo trápit. Budu se snažit vrátit co nejdřív.“

Při odchodu za sebou nezapomněl zavřít dveře. Pak všechno znovu utichlo.

Chtěla jsem se rozběhnout za nimi, ale zarazil mě hlas matky. „Ještě jsi nedojedla, Isabello.“ Věděla jsem, že je zbytečné jí odporovat. Poslušně jsem se vrátila na své místo, ale ze zbytku večeře jsem nic neměla. V hlavě mi stále probíhaly obličeje těch tří. To, co se přihodilo, bylo vážné. Tím jsem si byla jistá.

Julie mi pomohla svléknout šaty, omýt se a pak mi přidržela noční košili. Vyptávala jsem se jí, co se stalo, ale nic nevěděla. Slíbila však, že se zeptá v kuchyni a přijde mi říct. Byla jsem jí vděčná. Kdyby to někdo zjistil, vyhodili by ji.

S chmurnými myšlenkami jsem si lehla a pokoušela se usnout. Marně.

Byl tady. Ten parchant se odvážil přijít i sem. Pořád jsem ta slova slyšela. Co to znamená? Nic mě nenapadalo. Mohla jsem jen doufat, že se Julii podaří něco vyzvědět.

Ráno mě zastihlo nevyspalou a celou rozlámanou. Nevím, jak dlouho jsem se převalovala, než jsem konečně usnula, ale když mě Julie v osm přišla vzbudit na snídani, byla jsem stále unavená.

„Už sem zjistila, co se večera stalo.“ Naklonila se ke mně, když mi rozčesávala vlasy.
„Ano?“
„Milese včera našli ve stájích,“ zašeptala. Protože byl Miles stájník, nechápala jsem, co je na tom zvláštního. Julie si toho asi povšimla a dodala: „Byl mrtvej, slečno.“
„Mrtvý?“ Vyskočila jsem na nohy.
„Jo. Byl úplně tuhej,“ potvrdila.
„Co se mu stalo?“

Julie šla ke dveřím. Opatrně je otevřela, rozhlédla se po chodbě a zase zavřela.

„Zabil ho upír.“ Skoro jsem jí nerozuměla, jak tiše mluvila.
„Upír?“ O upírech jsem slyšela. Věděla jsem, že zabíjejí lidi, ale taky jsem si vždycky myslela, že je to jen pohádka. Poněkud děsivá, ale pohádka.
„Miles nebyl jedinej. Minulej tejden našli ženskou ve vesnici,“ vykládala dál.
„To přece není možné, Julie. Upíři přece neexistují.“
„Sem si jistá, slečno. Slyšela jsem, jak o tom mluvěj. Všichni. Byl kousnutej do krku a úplně bez krve.“ Otřásla jsem se. Panebože! „A ta ženská stejně tak. Byl to určitě upír,“ kývala důležitě hlavou. „Který šaty dneska chcete?“
„To je jedno.“ Jak se mám starat o šaty, když se tu děje něco takového? To prostě nejde.

Trpělivě jsem čekala, až mi Julie natáhne spodničku, na ni krinolínu, pak korzet, který utahovala tak, až mi vyrážela dech. Pak mi dlouho zavazovala šaty a ještě déle česala vlasy.

Na snídani jsem šla, jakoby mi za patami hořelo. Doufala jsem, že otec bude v jídelně také a já se ho budu moci zeptat, co je na těch povídačkách pravdy. Vynechám Juliino jméno a řeknu jen, že jsem to někde zaslechla. Služebnictvo pořád mluví.

Ovšem otec u snídaně nebyl a jak mi vyřídila hospodyně Sara, matka se taky omlouvá.

Po snídani, které jsem se nedokázala věnovat, jsem sešla dolů. V kuchyni vládl každodenní ruch, všechno se zdálo být normální. Amélie připravovala kuřata na oběd a dvě děvčata z vesnice jí byla k ruce. Jen… většinou tu pobíhali podomci. Nosili dřevo do kamen, vodu a tak, dnes nic.

„Dobrý ráno, Bello,“ přivítala mě Amélie milým úsměvem a hned mi začala oprašovat židli. Kolikrát jsem jí říkala, ať to nedělá, ale ona nedbala. Prý bych si mohla umazat šaty a matka by mi pak pěkně vyčinila. V tom měla pravdu.
„Dobré ráno. Kde jsou všichni?“
„Tak různě, však to znáte. Dáte si čaj?“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Půjdu se projít, kdyby mě matka sháněla, vyřiďte jí to, prosím.“ Amélie přikývla. Starostlivě se na mě dívala a než jsem překročila práh kuchyně, řekla ještě: „Nechoďte daleko, nikdy nevíte, kde je bezpečno.“ Víc nedodala. Nechápala jsem, na co naráží.

Dvůr jindy plný života, byl nyní jako po vymření. Tady se vážně něco děje. Ale upír? To se mi nezdálo příliš věrohodné.

Chystala jsem se vykročit na zahradu, když jsem zahlédla Hanse vybíhat ze stodoly. Chopila jsem se své příležitosti.

„Hansi,“ zavolala jsem na něj a spěchala k němu. „Kde je můj otec a všichni muži?“
„Slečno.“ Kývnul hlavou a ohlédl se k bráně. Zjevně spěchal.
„Řekni mi to, prosím, budu mlčet,“ slibovala jsem. Jemně jsem se usmála a zamrkala řasami. Hans polknul. Znovu se podíval přes rameno a pak si povzdechl.
„Lovíme upíra. Někde se tu skrývá. Ale nebojte se, slečno. My ho dostaneme. Už na mě čekají.“ Znovu kývnul a zmizel.

Takže vážně upír? Neuvěřitelné. Četla jsem o něm v knihách, ale nikdy bych ty báchorky nepovažovala za skutečnost.

Usoudila jsem, že nejlepší bude se všem upírům vyhnout a na nějaký čas neopouštět zámek. Myslím, že otci udělám radost, když se do toho nebudu plést a matka jistě ocení, že jí budu dělat společnost při odpoledním čaji a návštěvě lady Grishomové.

Procházela jsem se po klikatých cestičkách naší rozlehlé zahrady. Bronson, zahradník, s pomocníkem Mathewem odváděli skvělou práci. Ráda jsem jim chodila pomáhat, ale matka mi to zakazovala, prý se to pro malou urozenou dámu nehodí. Někdy jsem svého původu měla tak akorát dost. Co věcí jsem nemohla dělat jen kvůli titulu, který nosila moje rodina. Bylo to těžké chovat se tak, abych reprezentovala ty, kterým jsem se narodila. A stále jsem v tom nebyla dokonalá, jak mi matka často předhazovala. Její neustálé upomínání toho bylo součástí.

Nevnímala jsem, kam jdu. Užívala jsem si slunečný den. Ptáci zpívali, zahlédla jsem žluťásky a včely na květech rostlin. Možná jsem si měla vzít slunečník. Jak mi matka neustále vštěpovala do hlavy, měla by mít mladá dáma pleť jako z porcelánu a ne opálenou jako kdejaká vesnická holka. Usmála jsem se a stáhla si rukavičky. Tohle kdyby někdo viděl, pomyslela jsem si. Matka by padla do mdlob.

Až trochu pozdě jsem si uvědomila, že jsem zašla do zadní části zahrady. Byla trochu divočejší. Nikdo sem moc nechodil. Bronson zde měl dřevěnou boudu na nářadí, takže sem zavítal jen on. Teď jsem tu byla sama.

Bouda byla skryta pod větvemi vysokých borovic, které postupně přecházely v les. Tam jsem taky nemohla. Přeci se dáma nebude toulat po lese. Jak by to vypadalo? Je pravda, že v šatech by to šlo jen velmi těžko, ovšem jistě bych dokázala najít nějaký způsob, jak tento problém vyřešit.

Jak jsem sledovala les, zdálo se mi, že se za malým oknem něco pohnulo. Zaostřila jsem na to místo, ale nic. Chvíli jsem tam stála a čekala. Zase jsem to viděla. Byla jsem si jistá, že se za malým obdélníkem okna něco pohybuje.

Třeba je tam Bronson, napadlo mě. Mohla bych mu pomoc něco dělat. Potřebuji se nějak rozptýlit a práce bude to nejlepší.

S úsměvem jsem otevřela dveře. V místnosti bylo šero. Slunce sem skrz okénko díky větvím nedosahovalo.

„Bronsone?“ Měla jsem pocit, že je něco špatně. Neslyšela jsem žádný ruch, kroky, prostě nic. Jen ticho. Dveře se za mnou s vrzotem zabouchly. „Halo?“ Můj hlas zněl nejistě. Začínala jsem se bát. „Je tu někdo?“

Udělala jsem pár kroků. Oči si zatím zvykaly na polotmu. Rozeznávala jsem obrys skříně, stolu, polic i držáků na náčiní. A pak jsem ho uviděla.

Mužská postava v nejtemnějším rohu. Zarazila jsem se. Srdce se mi leknutím zastavilo a pak rozběhlo neuvěřitelnou rychlostí vpřed. Nohy mi vrostly do země. Věděla jsem, že bych měla utíkat, jak nejrychleji dovedu a nezastavit se dřív než ve svém pokoji, ale nešlo to. Zírala jsem na toho člověka a čekala, co udělá.

Díval se na mě. Poznala jsem to z polohy jeho hlavy. Navíc jsem cítila pálení jeho pohledu.

„Co… co chcete?“ dostala jsem ze sebe sevřeným hrdlem.
„Neměla byste tu být,“ odpověděl mi nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. Zamrkala jsem, tentokrát překvapením.
„Myslím, že vy byste tu neměl být. Kdyby se to dozvěděl otec…“
„Tak mu to nebudeme říkat.“

Postava se odlepila od zdi a udělala pár kroků směrem ke mně. Rozpoznala jsem mužskou tvář, ostře řezané rysy, rovný nos, neupravené vlasy. Oči vypadaly velmi tmavé. Oblečen byl do košile a kabátce. Určitě nepatřil k vyšší společnosti, ale nevypadal ani jako trhan.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se.
„Odejděte odsud a zapomeňte, že jste mě kdy viděla.“ Mou otázku ignoroval. Nezdvořák.
„Ptám se vás, kdo jste,“ řekla jsem důrazně. Strach trochu polevil, nohy se uvolnily, ale stejně jsem nebyla schopna utéct. Byla jsem až moc zvědavá. Úplně jsem zapomněla na hrozící nebezpečí.
„Nikdo, kdo by vás mohl zajímat.“ Nečekala jsem, že by mi řekl, co jsem chtěla vědět, ale i přesto mě jeho odpověď rozčílila.
„Pokud se potloukáte po našich pozemcích, měla bych to vědět.“
„To si nemyslím. Odejděte!“ On mi bude rozkazovat, co mám dělat?
„To vy byste měl odejít a to hodně rychle, než o vás řeknu otci,“ vyhrožovala jsem mu.

Mlčel, jeho náhlý pohyb mě překvapil. Postavil se přímo do světla dopadajícího dovnitř okýnkem a já zahlédla celý jeho obličej. Nádherný obličej. Obličej, který mě donutil zatajit dech, ale také… rudé oči?

Několikrát jsem zamrkala, musel to být jen optický klam, ale nebyl. Červená byla stejně rudá jako předtím, krvavá.

„Nikdy jste mě neviděla,“ opakoval s pohledem upřených do mých očí. „Jděte a nevracejte se.“ Strnulá hrůzou a překvapením jsem ho poslechla. Vycouvala jsem z boudy. Krinolína se mi zasekla mezi dveřmi. Netrpělivě jsem s ní trhla a pak se otočila a utíkala.

Bylo štěstí, že jsem cestou nikoho nepotkala. Nevím, jak bych vysvětlila svůj úprk. Jistě, mohla bych říct pravdu. Mohla bych prozradit toho muže s rudými duhovkami, ale… Něco mi v tom bránilo.

Zabouchla jsem za sebou dveře pokoje a opřela se o ně. V hlavě jsem měla zmatek. Ten muž v boudě… nemohla jsem z hlavy dostat jeho obličej. Nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného, ale na druhou stranu byl neuvěřitelně děsivý. Co byl zač?

„Slečno?“ Na dveře za mými zády zaklepala Julie. Nadskočila jsem leknutím. „Ste tam?“ Pokoušela jsem se uklidnit dunící srdce a zrychlený dech.
„A-ano.“ Ustoupila jsem a otevřela.
„Paní hraběnka se po vás shání. Nepřišla ste na oběd.“ To už bylo tolik hodin? Jak dlouho jsem byla pryč?
„Zajdu za ní. Neviděla jsi otce?“
„Ne, slečno, pořád hodněj toho upíra.“ Opět ztišila hlas.
„Stále?“
„Nemůžou ho najít. Navíc prej nechoděj ve dne ven, říkala Marie. Takže na něj musej číhat do noci,“ povídala a přitom si mě prohlížela. „Slečno, musíte se převlíknout, pokud vás takhle uvidí madam, nebude nadšená.“ Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Byla jsem trochu rozcuchaná, na šatech jsem měla temné šmouhy a tváře mi hořely. Vybavila jsem si cizince v boudě. Ten jeho pohled…
„Jak se pozná upír?“ vyhrkla jsem najednou, aniž bych nad svou otázkou nějak víc přemýšlela.
„No… Marie povídala, že jsou krásní. Prej ho zahlídl David z vesnice. Omamujou lidi. Jo a mají červený voči. Slunce je spálí na prach. Doufám, že ho brzo chytěj, všichni se bojej chodit ven. Je hrozný vědět, že tam někde číhá.“

Moc jsem ji neposlouchala. Jakmile zmínila červené oči, přestala jsem vnímat okolí. Ten v boudě… on je upír! A nejspíš ten, kterého všichni tak moc hledají.

Otevírala jsem pusu jako ryba, ale nevyšla z ní ani hláska. Musím říct, že je tam, měla bych… Nemohla jsem. Prostě to nešlo.

Otec se nevrátil ani na večeři. Začínala jsem o něj mít obavy. Něco ve mně křičelo, že musím říct pravdu. Vyřešit situaci. Mlčela jsem. S matkou jsme v tichosti snědly večeři. Po ní se omluvila, že na ní jde bolest hlavy a půjde raději spát. Já spát nemohla, seděla jsem na posteli s koleny pod bradou a myslela na něj. Na jeho krásu a dokonalost, rudé oči, které mě děsily a fascinovaly zároveň. Nerozuměla jsem tomu, nerozuměla jsem sobě.

Ráno jsem se vykradla z domu tak, aby mě nikdo neviděl. Hlas v hlavě na mě křičel, abych zůstala na zámku, nikam nechodila, abych se věnovala třeba čtení nebo vyšívání… Po cestičkách v zahradě jsem skoro běžela. Neustále jsem se ohlížela, zda mě někdo nesleduje. Kus od boudy jsem se zastavila a vydýchávala se.

Co když tam nebude? napadlo mě a kdoví proč mě přepadl strach, že už ho nikdy neuvidím. Věděla jsem, že jednám neuváženě, naprosto iracionálně, ale i přesto jsem došla k boudě a s odhodlaným nádechem jsem otevřela dveře.

Byl tam. Seděl na zemi, zády se opíral o zeď, oči zavřené. Možná spí, pomyslela jsem si.

„Říkal jsem, ať už sem nechodíte.“ Neznělo to rozzlobeně, spíš unaveně. Popošla jsem k němu. Podíval se na mě, ale ani se nepohnul.
„Jsi upír?“ zeptala jsem se. Nejspíš to byla zbytečná otázka a on si to asi myslel taky, protože na mě významně upřel svůj pohled.
„Zabil jsi Milese?“ vydechla jsem. I tuto odpověď jsem předem znala. Těžko tu byl jiný upír. Ale co já můžu vědět.
„Ano.“ Lekla jsem se. Nečekala jsem, že odpoví.
„Chceš zabít mě?“ Až moc pozdě jsem si uvědomila svou chybu, přišla jsem mu úplně sama až pod nos. Byla jsem příliš snadná kořist. Stačilo udělat pár kroků a měl by mě. Nikdo neví, že tu jsem. Kdo ví, kdy by mě začali hledat a kdo ví, zda by mě vůbec našli.
„Ne.“
„Proč?“
„To nevím,“ vzdychl a znělo to skoro zoufale.
„Proč se schováváš tady, co kdyby tě tu našli?“ ptala jsem se dál.
„Nenajdou. Tady mě hledat nebudou. Pod svícnem je největší tma.“ Opět zavřel oči. Nerozhodně jsem přešlápla. „Co kdybyste se posadila?“

Sedla bych si, jenže… rozpačitě jsem se podívala na své objemné sukně. V ní si sednu sotva na židli.

Pak upír udělal něco nečekaného. Klekl si ke mně, ruce mi strčil pod sukně šatů, vyjekla jsem a ucouvla, ale to mu v jeho úmyslu nezabránilo. Ruka mě zastudila vysoko na stehnu, ozvalo se prasknutí a krinolína mi ležela u boků. Takové skandální chování, naprosto nepřípustné a přitom tak neuvěřitelně intimní dotek, který, ač jsem si to nechtěla přiznat, mě celou rozechvěl. Upír se vrátil na své místo u zdi a vypadalo to, jako by se ani nehnul.

„Už můžete.“ Musela jsem být celá červená, když jsem vystoupila z krinolíny a posadila se vedle něho.

Nemluvili jsme, ale i tak mi bylo moc dobře. Ten upír se mnou dělal něco… chtěla jsem být u něj, s ním.

„Jsem Edward,“ přerušil naše mlčení.
„Isabella,“ pípla jsem a rozechvěle jsem se nadechla, když jsem ucítila jeho pohled a následný jemný dotek na ruce. Trochu mi to připomnělo, když se mě dotýkal… Zrudla jsem. Na to bych neměla myslet.
„Já vím, Bello.“ Překvapil mě. Bello mi říkala jen Amélie, už od malička jsem pro ni byla Bella. Matka to neschvalovala, ale po nějaké době své protesty vzdala.

Za Edwardem jsem chodila každý den. Vždy po snídani jsem utíkala do zahrady a do boudy, kde na mě čekal. Celá bez dechu jsem vbíhala dovnitř a po těle se mi rozlila úleva, když jsem viděla, že nikam nezmizel, že tam na mě čeká.

Otec s muži z panství nadále lovili upíra. Občas se mnou a matkou poobědval či povečeřel, ale pokaždé pospíchal zpět. Vracel se až v noci a brzy ráno zase odcházel. Připadala jsem si hrozně. Viděla jsem, jak ho to trápí, jak unaveně vypadá, ale neřekla jsem nic. Nemohla jsem Edwarda zradit. Nechtěla jsem, aby kvůli mně trpěl. On si to nezasloužil.

Povídali jsme si, mluvila jsem tedy spíš já. On poslouchal a ptal se. Nějak jsme se oba vyhýbali tématu jeho upírství i tomu, že já jsem v podstatě jeho jídlo, ale řekla bych, že ani jeden to tak nebral. Edward se stal mým přítelem. V jeho společnosti jsem se cítila volná, šťastná, silná. Nevěřila jsem, že někdo jako on by mohl být zlý. Ano, zabil Milese a další lidi, ale on tak žil. Musel se nějak živit.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se jednoho dne.
„Odejdu.“
„Nechci, abys odešel!“ Jen pomyšlení na jeho odchod mi vháněl slzy do očí, bolelo mě z toho u srdce.
„Bello, ty bys tu vůbec neměla být. Já bych tu neměl být. Jsem ale sobec a nedokážu se vzdát tvé společnosti, jenže…“ odmlčel se.
„Potřebuješ krev?“ Polkla jsem. Pomalu na mě doléhala vážnost situace. Až do teď jsem nad tím nepřemýšlela.
„Taky,“ přitakal. „Měla bys odejít, najít si ženicha, být šťastná a ne trávit dny zalezlá tady se mnou. Jen co se trochu uklidní ten rozruch, zmizím.“
„Nechci jiného. Chci tebe.“ Přitiskla jsem si dlaň na ústa. Co jsem to právě řekla?
„To nesmíš. Bello, já nejsem nic pro tebe. Podívej se na mě, jsem zabiják.“ Držel mě za ramena, trochu je mačkal a důrazně mi mluvil do přímo do obličeje. Vypadal rozčíleně, avšak jeho oči byly něžné.
„Jsi krásný,“ zašeptala jsem a pohladila ho po tváři.
„Ne, Bello. Nejsem. Nedokážeš si ani představit, jak toužím po tvé krvi, kolik sil mě stojí odolat tomu chtíči. Nechci ti ublížit, tak strašně ti nechci ublížit.“
„Já ti věřím.“ Věděla jsem, že s ním jsem v bezpečí. Byla jsem si tím jistá.
„Nevěř. Není to bezpečné,“ říkal, ale to už jeho ruce přejížděly po mé tváři.
„Neodháněj mě, prosím,“ žadonila jsem. „Neumím si představit, že bys tu nebyl. Já…“ Nedokázala jsem to říct nahlas. City mě natolik přemohly, že mi došla slova.
„Já taky.“

Pak nepatrně nachýlil hlavu blíž k té mé. Nehýbala jsem se, nedýchala jsem. Nosem mi přejel po tváři a pak… Stál na druhé straně boudy.

„Nemůžu. Nedokážu to!“

Seděla jsem tam a dívala se na něj. Bylo mi to jedno. Prostě jsem ho potřebovala.

Všimla jsem si, že Edwardovy za začátku rudé zornice postupně tmavnou. V mé přítomnosti nabíraly skoro černou barvu. Nejdřív jsem to nechápala, nepřikládala jsem tomu žádný význam, ale každým dnem mi to přišlo podezřelejší, až jsem si spojila dvě a dvě dohromady.

„Potřebuješ krev?“ zeptala jsem se ho jednoho deštivého odpoledne. Seděli jsme vedle sebe, drželi se za ruce. Chladné prsty svíraly ty mé a já si opírala hlavu o jeho tvrdé, ale přesto pohodlné rameno. Nic neříkal. Podívala jsem se na něj. Rty měl pevně semknuté. „Potřebuješ.“ Tentokrát to bylo suché konstatování.
„Zvládnu to.“
„Ne, potřebuješ se napít.“ V hlavě mi běhala jedna myšlenka za druhou, než jsem dokázala jednu chytit, byla tam jiná. Musela jsem něco vymyslet. Nesnesla jsem, aby trpěl. „Vezmi si mou krev.“
„Ne!“ Vyskočil na nohy a já si najednou připadala šíleně opuštěná.
„Proč ne? Jen trochu,“ nabízela jsem mu.
„Zbláznila ses? Jak bych jednou ochutnal, nedokázal bych přestat. Zabil bych tě. To nikdy nedovolím,“ křičel. Tím skončila naše debata. Nedovolil mi o tom začít a tak jsem mohla pouze sledovat, jak mou přítomnost snáší hůř a hůř, ale nic neudělal. Dotýkal se mě jemně a něžně. Nikdy mě nenapadl. Milovala jsem ho každým dnem víc a víc.

„Isabello! Kde zase vězíš?“ Akorát jsem dorazila do svého pokoje a matka už mě sháněla. Rozrazila dveře sotva jsem si sedla na postel a pokusila se urovnat zmačkané sukně.
„Ano, matko?“ Opatrně jsem se usmála.
„Sháním tě celé dopoledne, kde se pořád touláš? Byla tu lady Salwonová se svým nejstarším synem.“ Na to jsem úplně zapomněla. Byla jsem tak zaměstnaná Edwardem, že šlo vše ostatní stranou. Chodila jsem za ním nejen dopoledne, ale pokud to bylo možné, tak i odpoledne. Byla jsem jím naprosto poblázněná, nedokázala jsem myslet na nic jiného. Představila jsem si jeho tvář, jeho pohledy, doteky na tvářích, rtech, rukách, ramenech…
„Posloucháš mě vůbec?“
„Ano, matko.“ Netušila jsem, o čem mluvila, ale můj souhlas jí stačil k tomu, aby odešla.

Osaměla jsem. Strašně se mi po něm stýskalo a to jsem ho opustila sotva před půl hodinou. Nejraději bych se sebrala a utíkala za ním. Zavrtěla jsem hlavou a raději zazvonila na Julii, aby mě převlékla k obědu.

Spěchala jsem. Nedělala jsem si hlavu s tím, že by mě mohl někdo vidět. Chodila jsem za ním skoro dva týdny a nic se nestalo. Potřebovala jsem mu něco říct. Můj nápad se zdál skoro geniální. Nemohla jsem se dočkat, až ho uslyší. Jistě se mu bude líbit.

Vtrhla jsem do boudy a vletěla mu přímo do náruče. Držel mě pevně, ale zato velmi krátce. Trochu nespokojeně jsem zafuněla, když mě pustil, což mu vyvolalo úsměv na tváři. Líbilo se mi, když se smál. Vypadal tak uvolněněji, mladistvěji, krásněji. Bohužel se nesmál často. Chytila jsem ho za ruku, abych mohla alespoň takhle cítit jeho blízkost.

„Edwarde, utečeme spolu.“ Zarazil se a otočil se na mě. „Zmizíme odsud a začneme znovu někde, kde nás nikdo nezná. Spolu,“ objasňovala jsem mu své plány.
„Bello, to… to nemyslíš vážně.“ Vypadal rozhořčený. Myslela jsem, že bude mít radost. Budeme tak moct být spolu.
„Myslím. Nemůžeš tu už zůstávat. Potřebuješ se napít. Půjdu s tebou.“ Byla jsem rozhodnutá.
„Tobě to nevadí? Nevadí ti, že musím zabít člověka?“
„Je to součástí toho, co jsi. Já… chápu to.“ Bylo to těžké, ale on neměl na vybranou. Sama jsem viděla, černotu jeho očí a temné kruhy pod nimi. Po mých slovech si povzdychl.
„Ty odsud nemůžeš odejít. Najdeš si nějakého šlechtice a budete spolu žít,“ přemlouval mě.
„Ne! Já nechci žádného šlechtice. Chci být s tebou, prosím.“
„Bello, ty nevíš, jak žiju. To není nic pro tebe. Ty patříš na zámek. Já do takovéhle chatrče.“ V hlase jsem mu slyšela prosbu, abych dostala rozum, vzpamatovala se, ale… nešlo to.
„Patřím k tobě,“ zašeptala jsem a i přesto, jak to pro něj bylo těžké, jsem se k němu přimkla. „Miluju tě.“

Ticho. Edwardovy paže se pevně obmotaly kolem mého těla. Položila jsem mu hlavu na hruď.

„Taky tě miluju. Víc než cokoliv.“ Zatetelila jsem se blahem. „A právě proto nemůžu dovolit, abys šla někam se mnou.“ Další slova byla jako studená sprcha.
„Edwarde…“
„Ne, poslouchej mě. Nesmíme být spolu. Ty jsi člověk, křehký a nevinný člověk. Já jsem upír, vrah. My nemáme žádnou budoucnost.“
„Milujeme se. To je dobrý začátek. Spolu to zvládneme. Všechno. Edwarde, prosím, nemůžu tu zůstat bez tebe. Nedokážu to.“ Upínala jsem na něj prosebný pohled a doufala, že povolí, že svolí k útěku a já už budu napořád s ním. „Prosím.“
„Bello,“ zaúpěl a pak mi přitiskl rty na ústa. Jen krátce, zato však intenzivně. Zamotala se mi hlava. Kdyby mě nedržel, nejspíš bych omdlela. Něco tak krásného a úžasného jsem nikdy nezažila.

Odtáhl se, ale stále mě nepouštěl ze svého objetí. Když jsem se konečně vzpamatovala a byla schopna rozumně uvažovat, přejela jsem mu po obličeji roztřesenými prsty. „Přijdu o půlnoci,“ zašeptala jsem. „A pak už budeme jen spolu. Navždy.“ Neprotestoval. Políbil mě do dlaně a já odešla, abych se připravila na to, co mě čekalo.

Bude těžké opustit rodný dům, rodiče, lidi, co znám od malička a považuji je za svou rodinu, ale mohla jsem získat mnohem víc. Taková daň za to, co mě čeká, se dala přežít. Budu s ním, budu s Edwardem.

Přemýšlela jsem, jak si připravit tašku, aniž by si toho někdo všiml. Co všechno bych si měla vzít sebou? Kam vůbec půjdeme? Mávla jsem nad tím rukou. Teď to nebylo podstatné.

S tímhle budu potřebovat pomoc. Věděla jsem, že Julie umí mlčet, nejednou už mi to dokázala a možná jí ani nebudu muset říkat všechno. Zavolala jsem si ji, aby mi pomohla sbalit vše, co by se mi mohlo hodit.

„Vy někam jedete, slečno? Madam nic neříkala.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Matka o tom neví. Slib, že budeš mlčet, nesmí se to nikdo dozvědět,“ žádala jsem ji.
„Je to bezpečný, slečno?“
„Ano, nemusíš se bát,“ ubezpečila jsem ji, i když to nebyla tak úplně pravda, ale Edwardovi jsem věřila.
„Dobrá, slibuju. Tak co se děje?“
„Uteču s jedním mužem,“ oznámila jsem jí.
„Cože?“ Julie vykulila oči.
„No ano. Milujeme se a utečeme spolu. Potřebuju, abys mi sbalila vše potřebné. Ty bys mohla vědět, co by se nám mohlo hodit.“
„Kdo je to? Kde ste ho vzala?“ vyptávala se. Měla bych mlčet, ale potřebovala jsem to někomu říct. Svěřit se se svým štěstím a Julie se k tomu zdála jako stvořená.
„Schovává se v boudě na konci zahrady. On… no tak trochu ho hledají, ale neudělal nic hrozného,“ dodala jsem. To, že je Edward upír, po kterém všichni tak úpěnlivě pátrají, jsem jí říkat nechtěla.
„Co provedl, že se schovává?“
„Nic. Byl nespravedlivě obviněn. To není důležité. Dnes o půlnoci spolu utečeme. Asi budu potřebovat sbalit i nějaké jídlo,“ plánovala jsem dál. Julie si mě měřila skeptickým pohledem. „Všechno bude v pořádku, věř mi,“ ujistila jsem ji. „Když se bude někdo ptát, nic nevíš. Nechám tu dopis rodičům, nech je, ať ho sami najdou.“
„Slečno, já si nemyslim…“
„Prosím, sbal mi ty věci, ano?“

Nechtěla jsem poslouchat její námitky a ponaučení. Byla jsem si jistá tím, co jsem se chystala udělat a nikdo mi v tom nemohl zabránit.

Posadila jsem se ke stolu, vzala brk, namočila ho do kalamáře a začala psát.

Drahá matko a otče,

pokud čtete tento dopis, víte, že jsem pryč. Nehněvejte se na mě. Musela jsem to udělat. Budu tak šťastná, šťastnější, než bych kdy mohla být zde.

Nehledejte mě, jsem v dobrý rukou. Pokud to bude možné, napíši vám, slibuju.

Mám Vás ráda.

Vaše Isabella

Na papír dopadla slza. Otřela jsem si tvář. Nemám důvod brečet. Tohle přece chci. Dopis jsem nechala ležet na stole a šla na večeři. Musela jsem ještě chvíli předstírat, že je všechno normální.

„Je všechno připraveno?“ zeptala jsem se Julie, když jsem si lehala, oblečená, abych pak jen tiše vyklouzla z pokoje. S matkou jsem se rozloučila hned po večeři, byla unavená, šla spát. Otce jsem neviděla.
„Já… slečno… je.“ Koktala Julie.
„Nemusíš se bát,“ usmála jsem se na ni. Ustrašeně se na mě podívala a zmizela. Na chvíli jsem zavřela oči, aby si odpočinula před dlouhou cestou. Budeme muset jít pěšky. Krinolínu jsem už dávno odložila. To bylo to poslední, co jsem teď potřebovala, jen brzda. Za víčky se mi objevil Edwardův obličej. Bezděky jsem se usmála. Už jen dvě hodiny a uvidím ho, odejdu s ním.

Těsně před půlnocí se v mém pokoji objevila Julie. Přehodila mi přes ramena plášť, podala tašku. Klepaly se jí ruce i hlas. Oči měla červené jako by od pláče. Taky mi bude chybět.

„Nechcete si to rozmyslet, slečno?“
„Ne, jdu s ním,“ řekla jsem pevně.
„Ale… prosím, nechoďte tam,“ žadonila. Zavrtěla jsem hlavou a objala ji.
„Děkuji ti za všechno. Sbohem.“

Nechala jsem ji stát ve svém pokoji se slzami v očích.

Jako myška jsem proběhla zámkem. Všichni už spali, nehrozilo, že na někoho narazím. Sotva jsem se dostala ven, trochu jsem zrychlila. Tentokrát jsem si dávala pozor na to, jestli za mnou někdo nejde, ale trochu jsem pochybovala, že bych ho v té tmě viděla. Občas jsem o něco brkla, ale podařilo se mi udržet rovnováhu.

Když jsem se přibližovala k boudě, zaslechla jsem zvuky. Hlasy. Spoustu hlasů. Schovala jsem se do stínu stromů a plížila se blíž.

„Je tam,“ křičel někdo. „Sbohem, upíre.“ Následoval hlasitý smích všech okolo a pak bouda vzplála. Vykřikla jsem. Pustila jsem tašku a rozběhla se k ohni.

Musím ho zachránit, dostat ho ven, běželo mi hlavou. Pustila jsem se ke vchodu. Dveře už olizovaly plameny, ale to mi nevadilo. Zbývalo mi už jen pár kroků, když mě někdo chytil kolem pasu.

„Ne! Ne, pusťte mě!“ Kopala jsem a mlátila kolem sebe rukama.
„Tam nesmíte. Uklidněte se,“ říkal mi cizí mužský hlas.
„Isabello?“

Nevnímala jsem je. Edwarde? Edwarde! křičelo moje srdce. Slzy mi tekly po tvářích. On ne, to se nemohlo stát! Edwarde, ne!

Rozbrečela jsem se na plno. Mumlala jsem jeho jméno, třásla jsem se. Nešlo to zastavit. Nevím, co se dělo kolem mě. Někdo mě chtěl odtáhnout, ale bránila jsem se, chtěla jsem tam zůstat. Zůstat s ním.

Nerozuměla jsem tomu. Co se stalo? Jak se o něm dozvěděli? Vlastně už to bylo jedno. Bylo pozdě.

Ta bolest se nedala vydržet. Jakoby mi někdo rval srdce z těla. Přála jsem si taky umřít. Nic mi nezbylo. Nemělo cenu zůstávat tu dál. Chtěla jsem jít za ním.

„Slečno!“ Julie se objevila vedle mě. Vrhla jsem se jí do náruče.
„On… on je…“ plakala jsem.
„Je mi to tak líto, slečno. Já… omlouvám se.“
„Za co?“ ptala jsem se nechápavě.
„Musela jsem to říct. Musela jsem vás ochránit.“ Pustila jsem ji, jako by měla mor. „Je mi to líto, omlouvám se,“ šeptala.

Takže to bylo moje vina! Já hloupá jí to všechno řekla, já můžu za to, že Edward zemřel, že už není. Jen já.

Schoulila jsem se na zemi do klubíčka a myslela na něj. Na jeho úsměv, jeho polibek, objetí. V hlavě jsem slyšela jeho vyznání. Nemohla jsem to snést.

Půjdu za ním a budeme spolu, už navždy.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Tajná láska od zuzky88: