Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Smrt Belly - neneneci

28.09.2010 (21:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 0× • zobrazeno 1112×

neneneci

Smrt Belly

„Nemiluji tě.“

Jeho slova se mi zařízla do srdce, jako kdyby mnou někdo prohnal dýku. Myslela jsem, že se na místě zhroutím a budu ho na kolenou prosit, ať neodchází a nenechává mě tu samotnou, ale měla jsem nějakou hrdost ne? Nebudu ho prosit. Stejně bych pro něj byla jen přítěží.

„Je mi to líto,“ řekl a popošel blíže ke mně.

Sklonil ke mně hlavu a naposled mě políbil. Dala jsem do tohoto našeho posledního polibku všechnu svou lásku, kterou jsem k němu cítila. Chtěla jsem, aby tento poslední polibek nikdy neskončil, ale on se ode mě odtrhl.

Když jsem otevřela oči, byl už pryč.

Chtěla jsem za ním jít. Zůstat s ním. Vydala jsem se do hlouby lesa a vykřikovala jsem jeho jméno. Šla jsem stále dál. Kořeny pod nohama mi snad naschvál podkopávaly nohy, ale já jsem si jich nevšímala. Chtěla jsem být se svým andělem.

Další neposlušný kořen mi podrazil nohy. Spadla jsem do mokrého mechu. Už jsem neměla sílu vstát. Byla jsem unavená a bolelo mě srdce. Jak mi to mohl udělat. Jak mě mohl opustit.

Slzy se mi proudem řinuly z očí a nedokázala jsem je zastavit. Kolena jsem si tiskla k hrudi a tím jsem si snažila zacpat tu díru v hrudníku, kterou tam před chvílí zanechal Edward.

Po nějaké době jsem usnula. Probudily mě až hlasy, které volaly mé jméno. Slyšela jsem je, ale odpovídat se mi nechtělo. Nechtělo se mi nic. Jediné co jsem chtěla, aby všechna ta bolest co proudila mým srdcem přestala a já se mohla zase volně nadechnout.

Znovu jsem se propadla do temnoty.

Něco teplého si mě vzalo do náruče. Podle houpání jsem poznala, že se mnou někam jde.

Chtěla jsem otevřít oči, ale moje oči protestovaly. Bolely mě a chtěly zůstat zavřené. Slyšela jsem mého taťku jak zakřičel mé jméno a přendával si mě do své náruče.

Ráno když jsem se probudila, bolelo mě celé tělo. Až po chvíli jsem si uvědomila, co že se to včera vlastně stalo. Opustil mě. Navždy. Mé tělo se zase roztřáslo vzlyky a já to nemohla zastavit. Znovu jsem pocítila tu díru v hrudi. Znovu jsem se stulila do klubíčka a nepřemýšlela jsem nad ničím jiným, než nad mým andělem.

Byla jsem úplně mimo. Nic, ani nikoho jsem nevnímala. Byla jsem jako chodící mrtvola.

Taťka se mě snažil rozptýlit a držet mě nad vodou a tím trochu zahojit tu díru v mé hrudi, ale stejně to nestačilo. Každou noc jsem se budila s křikem z nočních můr.

Po měsíci co mě Edward opustil mi přišel email od jeho sestry Alice.

Zněl takto:

Milá Bello.

Je nám moc líto, že jsme odjeli bez rozloučení, ale podle Edwarda to bylo lepší. Hrozně se mi po tobě stýská. Všem se po tobě stýská. Naše celá rodina je hrozně smutná, protože tu nejsi s námi, ale věř mi, že je to pro tebe tak lepší. S námi by jsi byla stále v ohrožení, zvláště v tuto chvíli, když po nás jdou Volturiovi. Proto jsme tě opustili. Nechtěli jsme tě vystavovat takovému nebezpečí. Edward je celý den schovaný na půdě a s nikým se nebaví. Hrozně se trápí, že tě tam musel nechat, ale chce pro tebe jen to nejlepší.

Hlavně Bello. Nevyváděj nic nezodpovědného. Nechceme, aby se ti něco stalo.

S láskou Alice.

Moje odpověď

Milá Alice.

Opravdu mi nemusíš vysvětlovat, proč jste mě vlastně opustili. Vím že jsem byla jen vaše hračka a rozptýlení, aby jste se nenudili. Nemusíš si proto vymýšlet historky, že je to pro mě nebezpečné atd… Víš, měla jsem vás všechny hrozně moc ráda a myslela jsem to upřímně, ale když jste odešli konečně jste mi otevřeli oči. Konečně jsem si uvědomila, že jsem k vám nikdy nepatřila a že to byla jen hra. Byly to krásné chvilky, které jsem s vámi prožila a každý podřadný člověk, jako já by si přál prožít to co jsem prožila já s vámi. Víš už nechci, aby si se mnou někdo hrál. Zvláště ne vy. Už vám nebudu dělat hračku, kterou po tom co vás přestane bavit odhodíte a necháte ji být. Už nebudu překážet Edwardovi, který si ze mě celou dobu dělal legraci, že mě miluje, ale nakonec to tak nebylo. Nejlepší by bylo, kdyby si se mi už neozývala a nechala mě konečně žít.

Bella

Do tohoto emailu jsem napsala vše jak jsem to cítila. Klikla jsem na kolonku odeslat a odeslala jsem ho.

Chtěla jsem si jít lehnout do postele. Když jsem se zvedla ze židle, ozval se zvuk, že mi přišel email. Vrátila jsem se tedy zpět na židli a rozklikla jsem zprávu. Byla zase od Alice. Ona snad nepochopila ten email co jsem jí psala ne? Říkala jsem si v duchu a začala jsem číst.

Stálo tam:

Bello, ty jsi pro nás nikdy nebyla hračkou a ani nejsi podřadná. Máme tě rádi a nevzdáme se tě jen tak. Vždyť jsme přece kamarádky. Snažíme se jen, abychom tě ochránili. Prosím. Musíš  mi věřit. Víš nikdo nechtěl, abych ti psala. Chtěli, abys na nás úplně zapomněla. Aby sis nás vymazala ze svého života, ale já se nedokážu vzdát své nejlepší kamarádky. Prosím Bello. Vím, že jsem neměla odjíždět bez rozloučení. Žádám tě o druhou šanci.

Vůbec jsem nevěřila vlastním očím. Ona si se mnou píše tajně. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet, ale jedno jsem věděla. V Alici jsem se zmýlila. Ona je tu stále pro mě. Klikla jsem na kolonku odepsat.

Napsala jsem:

Alice. Nevím, jestli nedělám hloupost, ale věřím ti, ale chci, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Zůstane to jen mezi námi jo?

Odeslala jsem jí email a čekala, jestli mi ještě odepíše. Zpráva od ní přišla skoro hned.

Napsala:

Bello. Jsem tak hrozně ráda, že jsi mě nezavrhla a dala jsi mi další šanci. Doufám, že to není moc drzé, ale ráda bych za tebou přijela a o všem si s tebou promluvila. Hrozně se mi po tobě stýská a chci, aby to mezi námi bylo takové jako dřív. Doufám, že ti nebude vadit, když přijedu zítra dopoledne. Zítra je přece sobota a mohly by jsme si jí užít spolu. Tak doufám že budeš souhlasit.

Odepsala jsem jí:

Jistě Alice. Budu hrozně ráda, když přijedeš. Už se na tebe moc těším.

Klikla jsem na odeslat. Potom jsem vypnula počítač a s úsměvem na tváři jsem šla za taťkou dolů do kuchyně. Našla jsem ho v obývacím pokoji, kde se díval na baseball. Přisedla jsem si k němu. Asi jsem ho polekala, protože nadskočil a otočil se na mě.

Když vyděl, že se usmívám, skoro mu vypadly oči z důlků a já se jen šťastně zasmála.

„Co to, že se směješ?“ zeptal se s úsměvem na tváři.

„Mám jen dobrou náladu,“ řekla jsem a zazubila se na něj.

Objal mě a já se konečně po dlouhé době cítila celá. Sice mi kousíček scházel, ale i přes to jsem byla šťastná.

Ráno jsem se probudila  asi v osm hodin. Vstala jsem a šla se umýt. V domě byl klid, což znamená, že taťka je už v práci. Po sprše jsem si šla dát něco k jídlu.

Když jsem se najedla, umyla jsem po sobě talíř a vrátila se zpátky do svého pokoje. Lehla jsem si na svou postel a z nočního stolku jsem si vzala rozečtenou knížku. Asi jsem u ní usnula, protože mě probudilo až troubení auta. Podívala jsem se z okna svého pokoje a viděla jsem, jak na naší příjezdové cestě stojí žluté Porsche, o které se opírala Alice. Zamávala na mě a já už na nic nečekala a rozeběhla se k vchodovým dveřím, abych jí mohla přivítat.

Jen co jsem otevřela dveře, už jsme se obě objímaly a mě ukáplo pár slziček štěstí.

„Jsem tak ráda, že tě vidím, Bello,“ řekla Alice a vzlykla.

„Já taky,“ odpověděla jsem jí a další slza si brázdila cestu přes mou tvář.

S Alicí jsme si povídaly o všem možném. Řekla mi, kde teď bydlí, kam chodí do školy, jak se všichni mají, prostě o všem co se dalo, jen jedno téma jsem zavrhovala, a to téma znělo „Edward“.

Alice od nás odjížděla, asi v půl sedmé. Ještě před tím, jsem jí ale musela slíbit, že může zase znovu přijet. Jen co její auto zmizelo v zatáčce, tak přijel taťka z práce. Přivítala jsem ho, ale protože jsem byla utahaná šla jsem se vysprchovat a spát.

Už je to měsíc, co jsem dala Alici další šanci. Od té doby za mnou jezdí každou sobotu.

Dnes je sobota a já se hrozně nudím. Nemám co dělat. Charlie je v práci a Alice dneska nemůže přijet, protože si Jasper všiml, že nějak často jezdí nakupovat sama.

Z mého přemýšlení, nad nesmrtelností brouka mě vyrušil zvonek u dveří. Vstala jsem z postele a došla jsem ke dveřím. Otevřela jsem je, ale to byla osudová chyba. Za dveřmi stáli dva muži. Jeden byl vysoký s tmavými vlasy a ten druhý byl o něco menší a měl blond vlasy. Na první pohled jsem poznala, že to jsou upíři. Oba na sobě měli červené pláště a červené oči, což znamenalo, že to vegetariáni rozhodně nejsou. Ajajaj…

Ten menší mě odhodil na zeď naproti dveřím, po které jsem sklouzla a nechávala za sebou krvavou cestičku. Věděla jsem, že je se mnou konec a že mi nikdo nepomůže. Chtěla jsem se podívat na ty dva, ale nemohla jsem zvednout hlavu. Hrozně mě bolela a bylo to, jako kdyby mi do ní někdo tloukl kladivem. Viděla jsem, jak se ke mě blížil pár bot. Byl to ten vyšší. Přiklekl ke mně a hrubě mi zvedl hlavu.

„Ááááá,“ zakřičela jsem bolestí.

„Kde je?“ zeptal se s vražedným tónem v hlase.

„Kde je kdo?“ optala jsem se, protože jsem nevěděla o kom to mluví.

„Cullenová,“ řekl ještě vražedněji, jestli to ještě vůbec šlo.

Nevěděla jsem, co by mohli po Alici chtít, ale určitě se s ní nechtěli dohodnout o tom, co si mají vzít na sebe. Rozhodla jsem se zapírat, zapírat a ještě jednou zapírat.

„Vůbec nikoho takového neznám,“

Moje odpověď ho asi nepotěšila a znovu mi praštil hlavou o zeď.

To už jsem nevydržela a propadla se do temnoty. Ještě jsem cítila, jak si mě někdo z nich přehodil přes rameno.

Probudila mě až facka, která vážně nebyla jemná.

Otevřela jsem oči a rozhlížela jsem se po místnosti.

„Sakra, kde to jsem?“ říkala jsem si v duchu, protože jsem si byla jistá, že v této místnosti jsem ještě nebyla. Nebyla to místnost, spíš kobka, která nejspíš sloužila jako mučírna. Všude byly pavučiny a řetězy. Byla tu tma a jediné světlo vycházelo z louče, která byla připevněná vedle dveří.

U dveří stáli tři muži. Dva z nich jsem znala. Byli to ti, co přišli k nám domů.

Přikrčila jsem se blíže ke zdi a stulila se do klubíčka. Třásla jsem se strachem a bolelo mě celé tělo.

„Vítám tě ve Volteře,“ řekl ten třetí, kterého jsem neznala.

„C-c-c-co po mě chcete?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Chceme vědět, co všechno víš o Cullenech,“ řekl ten stejný a přiklekl ke mně.

„Podej mi tvou ruku a nic se ti nestane.“

Nevěděla jsem na co potřebuje mou ruku, ale poslechla jsem ho. Podala jsem mu ruku a on jí hned vzal do obou svých rukou. Zavřel oči a vypadal jako když se na něco soustředil.

Po chvíli otevřel oči a chtivě se na mě podíval. Vůbec jsem nevěděla, co ten pohled měl znamenat a než jsem se stačila zeptat už všichni odcházeli pryč. Znovu jsem se schoulila do klubíčka v rohu místnosti a snažila se ovládat vzlyky, které se mi draly z hrdla.

Po chvíli jsem znovu usnula. Mé tělo i mysl spánek potřebovaly.

Otevřela jsem oči. U dveří ležel krajíc chleba a voda. Tímto mě tu krmili každý den. Už ani nevím jak dlouho tady jsem zavřená, protože tu nejsou okna a tím pádem nevím jestli je den nebo noc. Ale určitě jsem tu už nejmíň měsíc.

Doplazila jsem se k džbánu s vodou, ze kterého jsem se napila. Pak jsem se přetočila na záda a dívala se na plápolající plamen na louči. Z očí se mi hned spustily slzy, ale už jsem nevzlykala. Byla jsem potichu jako myška, protože jsem nechtěla, aby někdo přišel a znovu mě zbil za to, že dělám hluk. Už takhle mi to stačí, když přijdu před Ara a jeho bratry a když jim odmítám říct něco o Cullenových, tak mě šoupne buď Felixovi, nebo Demetrimu ať si se mnou dělají co chtějí. Felix ten si se mnou většinou jen užije a pak mě strčí zpátky do této kobky, ale Demetri, ten mě většinou přiváže k posteli, pak mě zbičuje, užije si se mnou a přinese sem. Jednou se mi taky stalo, že mi přitloukl ruce ke zdi hřebíkama. Myslela jsem že to nepřežiji, jaká to byla bolest. Viděla jsem jak potěšeně se tvářil, když jsem u toho křičela bolestí. Od té doby nemám moc cit v rukách a nemám ještě ani pořádně zahojené ty díry od toho, jak mi protloukl hřebíky rukama.

Nikdy jsem nevěděla, že něco může bolet ještě víc, než Edwardův odchod a toto se tomu dalo přirovnat. Připadala jsem si tu jako v pekle, ze kterého není cesta ven.

Z očí mi znovu vytryskl gejzír slz. Bolelo mě celé tělo. Neměla jsem ani sílu vstát.

Otevřely se dveře a v nich stál opět Demetri. Tak jako vždy.

„Aro si tě žádá. Má pro tebe překvapení,“ řekl a na tváři se mu rýsoval škodolibý úsměv.

Chytl mě za ruce takovou silou, že jsem na chvíli necítila svoje prsty u ruky, ale na to jsem si už zvykla. Vedl mě chodbou, která vedla k Arovi a jeho bratrům. Kolikrát jsem touto chodbou šla. Pokaždé to znamenalo, že budu muset držet jazyk za zuby, abych neublížila Alici a její rodině. Nechtěla jsem aby se jim něco stalo. Měla jsem je ráda i přes to, že mě opustili.

Z očí mi vyklouzlo zase pár slz, ale toho si už nikdo nevšímal.

Demetri otevřel dveře a já před sebou poznala tři trůny na kterých seděli vládci.

Demetri mě přivedl až před Arův trůn a podkopl mi nohy. Tím mě donutil, abych byla na kolenou. Ze začátku jsem se vzpírala, ale teď mi to už bylo jedno. Z pravé strany jsem zaznamenala postavy, ale neměla jsem sílu podívat se, kdo tam je. Až po chvíli mě donutily hlasy z té strany stočit můj pohled z podlahy přede mnou na ně. To, koho jsem viděla mi zastavilo dech. Byli tam všichni Cullenovi a nevěřícně se na mě dívali. Z očí mi znovu uniklo pár slz z přívalů vzpomínek, co jsem s nimi prožila a také z obav, že je teď s námi všemi konec. Všichni dnes umřeme. Věděli jsme to všichni.

Aro vstal z trůnu a přistoupil blíže ke mně. Můj pohled se opět stočil k podlaze.

„Tak,“ promluvil a nechal dramatickou mezeru.

„Jak vidíš, i když jsi odmítala mluvit, stejně jsme je našli.“ Řekl a z hlasu mu šla slyšet radost.

Nic jsem neříkala. Jen mi z očí tekly slzy, které smáčely zem pode mnou.

„Co vy na to, Cullenovi, kdybychom si tady s Isabellou ještě trochu pohráli, před tím, než si jí dáme k svačině?“ řekl Aro a stočil svůj pohled na rodinu, která mi tolik ublížila.

„Ani se jí nedotkneš, rozumíš,“ zakřičel Edward a rozeběhl se proti Arovi, ale do cesty mu skočil Felix a zastavil jeho útok. Přišpendlil Edwarda k zemi jedním jediným pohybem, tak, že se nemohl hýbat.

„Myslíš?“ zeptal se Aro a přistoupil ke mně.

„Tak se dívej Edwarde, jak ti zabiji tvou milou.“

Přistoupil ke mně a jedním pohybem mi zlomil ruku tak, že mi kousek kosti koukal ven. Zakřičela jsem bolestí a cítila, jak mi z rány vytéká krev. Sklátila jsem se pod náporem té bolesti k zemi a tam jen tiše vzlykala a prosila, ať už to všechno skončí.

Aro se ke mě znovu sklonil a otočil mě k sobě tak, že jsem ležela na zádech a dívala jsem se do jeho škodolibého obličeje.

Ani jsem se nenadála, a už jsem slyšela, jak mi praskají žebra pod náporem Arova kopance. Odletěla jsem o kousek dál, a zastavila mě až zeď, do které jsem narazila. Svezla jsem se po ní na zem, kde jsem zůstala nehnutě ležet, jen z očí mi kapaly slzy a pode mnou byla kaluž krve. Špatně se mi dýchalo a já cítila, že už přichází můj konec. Pozvedla jsem hlavu a naposledy se střetla s Edwardovým bolestným pohledem. Viděla jsem v jeho očích všechnu lásku, bolest a strach o mě, že jsem tomu nemohla ani uvěřit. Pořád jsem se mu dívala do očí a v duchu ho prosila, aby to všechno zastavil a my spolu mohli zase být, ale to nešlo. Už bylo pozdě.

Ještě jsem viděla, jak se Edward vyvlíkl Felixovi a upíří rychlostí ke mně přiběhl. Vzal si mě do náručí a šeptal mi do ucha zlomeným hlasem, že mě miluje a že vše bude dobré. Z posledních sil jsem zvedla svou ruku a položila jí na jeho tvář. Z očí mi vytrysklo posledních pár slz a naposledy jsem zašeptala.

„Miluji tě, Edwarde“

Jen co jsem to dořekla, má ruka spadla z jeho tváře a srdce mi přestalo tlouci. Opouštěla jsem svoje tělo a přibližovala jsem se k té bílé zářící bráně, před kterou stálo několik postav v bílém a volalo mě k sobě. Když jsem prostoupila bránou, naposledy jsem se otočila a viděla jsem, jak si Edward k sobě tiskne mé mrtvé tělo a vzlyká mi do ramene. Ten pohled mi trhal srdce, ale já už se nemohla vrátit zpátky. Šla jsem dále a doufala, že se zde s Edwardem někdy potkáme.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Belly - neneneci: