Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Potkali se na Vánoce od rezule

rezule - Potkali se na Vánoce

 

Příběh o seznámení dvou postav z Twilight ságy tak trochu jinak. Hlavní hrdinka se zmítá v rozporu pocitů v soukromém životě, snaží se najít východisko z vztahu, který sice kdysi překypoval vzájemnou tolerancí a něčím, co se velmi podobalo lásce, ale v poslední době tyto city výrazně ochladly. Pak se shodou okolností seznamuje s hlavní postavou mužského pohlaví této jednorázové povídky a zdá se, že na oba viditelně zapůsobí pověstná chemie…

 

 

 

Opatrně přešla na špičky. Spadl jí obrovský kámen ze srdce, když to šlo snadno, jako by se nic nestalo. Zmateně hleděla, stále očekávala, kdy se probudí bolest a zase ji stáhne k zemi, aby na ní položila celá svá chodidla. Očividně se nemusela tolik bát, že už se na obě přelámané nohy nikdy ani nepostaví, natož aby dokázala tancovat. Ty hodiny plné starostí byly nakonec přece jen naštěstí zbytečné.

 

Měl pravdu, postaral se o ni první dny jejího zranění natolik skvěle, že… Díky němu to teď bylo tak, jak bylo. To on byl jejím zachráncem. Zachránil jí život. Zachránil vše, v co vkládala své naděje. Lásku i smysl života.

 

„Díky," vděčně se usmála a jeho oči nabyly jiskřiček. Nebylo pro něj nic lepšího na celém světě, než když ji viděl šťastnou. Znovu se vytáhla na špičky lehce jako motýl a otočila se několikrát za svojí pravou paží, až mu vysekla několik otoček. Do ničeho většího zatím neměla odvahu se pouštět. Všechno má svůj čas, hlavní bylo, že to dokázali. Mohla znovu tancovat.

 

„Pro tebe cokoliv," vydechl užasle a dál na ni upíral oddaně svůj pohled. Byl k ní připoután tak silným citem, tak obrovskou a nehynoucí láskou, že by jí snesl i modré z nebe, kdyby ho o to požádala. Stačilo jen vyslovit přání…

 

 

 

 

24. prosince

 

„A pak jsme taky začali trénovat s Andreou scénu, kdy musím udělat tu horu těžkých prvků za sebou," špitala radostně s nadšením v každé slabice, přičemž ho pozorovala hledajíc jakýkoliv náznak sdílené radosti. Marně.

 

„Bude to stačit tady? Promiň, ale nestíhám." Ve skutečnosti však nečekal na odpověď a už přibrzďoval. Opět nevnímal vůbec její slova, jako by to snad byl jen odpad, který by ho mohl obtěžovat. Promluvil na ni teprve poté, co jí něco potřeboval sdělit on sám a bylo to natolik nutné, aby svá ústa vůbec otevřel. Samozřejmě opět kvůli jeho práci. Možná byly Vánoce, ale ani tento fakt nedokázal Pabla Vernita odradit od práce. I kdyby svoji přítelkyni měl nechat do pozdního večera samotnou. Proto se rozhodla si dlouhou chvíli zkrátit bruslením na jezeře uprostřed lesa, poblíž něj kdysi vyrůstala s rodinou a strávila zde šťastné léta se sourozenci dřív, než se všichni rozprchli po celé zeměkouli, každý jiným směrem.

 

Doufala, že se zde alespoň trochu naladí do vánoční atmosféry, která do té doby bohužel jen procházela okolo ní, aniž by se jí dotknula. V tom shonu ohledně výběru hlavní hrdinky nově připravované hry nedokázala myslet na nic jiného. Naštěstí už nebylo potřeba se trápit starostmi i v den Vánoc. Splnil se jí sen, měla se stát hlavní postavou. A když zjistila, že by jinak byla celé odpoledne sama, rozhodla se vyrazit na led. Bříška prstů u nohou měla již celé pochroumané cvičením do naprosté dokonalosti každého pohybu, a tak bylo nejlepší volbou zkusit alespoň pár figur trénovat právě na zamrzlém jezeře. Balet a krasobruslení k sobě neměli totiž tak daleko, jak by se mohlo zdát, to moc dobře věděla. A Pablo alespoň slíbil, že ji na místo zaveze a poté i odveze.

 

Byli sice teprve v půli lesní cesty, když zaparkoval na jedné ze stran, ale ona přesto mlčky přikývla. Její příliš hodná povaha jí nedovolila mu nějak naznačit, že by ho neubylo, kdyby ji zavezl ještě o pár metrů dál a ona se nemusela vláčet v tom mrazivém počasí tak dlouho. Spěchal a ona ve vypjatých situacích neuměla ostře obhájit svá práva. Nedokázala smýšlet negativně, okamžitě si to vyložila tak, že jí procházka jedině prospěje. Tento její povahový rys jí dokázal už nespočetněkrát pomoci při jakýchkoliv příležitostech, nicméně dokázal i uškodit a tato situace byla v tomto případě ještě jedna z těch, co nebyla tolik příšerná… Láska jí zaslepovala rozumné smýšlení, že by v něm snad mohla být nějaká zásadní chyba. Dávala to za vinu sobě.

 

„Ten mobil u sebe máš?" zeptal se jí, zatímco si prohlížel předním sklem auta okolí. „Začíná lehce sněžit," konstatoval s varovným podtónem. Nervózně poklepával konečky prstů o volant, aby ještě víc zdůraznil, že sebou má hodit a konečně už vystoupit, a nevěnoval jí ani jeden pohled.

 

„Ano," přikývla a poukázala na malou kabelku, co jí visela po boku, kde byl bezpečně schován. „Nebudu tu moc dlouho," slíbila a chlácholivě se usmála.

 

„Dobře," souhlasil a propaloval svým pohledem krajinu. Ona si zatím prohlížela zaraženě jeho. Svíralo se jí srdce samou bolestí, když si v hlavě srovnávala, jak se choval ještě nedávno a jak teď. Přitom k němu však cítila stále to samé. Při každém pohlédnutí na něj cítila svůj vnitřní instinkt, který ji k němu poutal. V myšlenkách měla propálený ten jeho intenzivní pohled očí odstínu ebenového dřeva, když se na ni díval a přitom vyznával, jak ji miluje. Ty kaštanově zbarvené vlasy vždy zastrčené za uchem, které tolik ráda cuchala a tak ho škádlila…

 

„Zavolám a pak ti půjdu naproti," slíbila a nahnula se k němu, aby jejich rty spojila v krátký polibek. Doufala, že ji povzbudí, že ji alespoň trochu podpoří, aby dál věřila, že se všechno mezi nimi srovná. Odtáhl se však ještě dřív, než stihla udělat alespoň to.

 

„Vždyť jsem ti už řekl, že nemám čas. Spěchám," zasyčel a ona poníženě zírala. Poslední dobou byl neustále podrážděný, to se nedalo přehlédnout.

 

„Ahoj," poraženě špitla, popadla brusle a vyskočila z auta. I přestože se vydala rychlými ladnými kroky dál po cestě, nedalo jí to, aby se alespoň jednou neohlédla. Třeba se za ní bude dívat a litovat, že se tak k ní choval. Třeba má právě v úmyslu, že urychleně vystoupí z auta a rozběhne se za ní, aby se omluvil. Anebo s ní dokonce zůstane a práci odvolá… Dělala si však zbytečné naděje. Příliš naivní. Už tam nebyl, jeho auto odtud vyrazilo jako namydlený blesk. Ze rtů jí vyšel sten.

 

Co se to s nimi dělo? Byli spolu teprve pár měsíců a přesto… Cítila k němu ten nejvřelejší cit, jaký kdy byla schopna k muži cítit. Musela to být tedy láska. A on jí přece také ze začátku tolikrát opakoval, že ji miluje… Proč se tedy náhle k ní takto choval? Udělala něco špatně? Pravděpodobně ano, protože jinak by přece neměl důvod… Ale co to bylo?

 

Poznali se při práci. On jako mladý začínající režisér dostal úžasnou nabídku jednoho z nejlepších divadel, aby věnoval všechen svůj čas připravované hře z jejich repertoáru. Ona měla odtancovat hlavní roli. Museli se stýkat každý den… První dny k němu cítila obrovský obdiv. Dokázal se okamžitě po ukončení vzdělání dostat až na takové místo, na které čekalo tisíce lidí i celý život. Navíc si vedl naprosto skvěle, jako by to snad ani nebylo náročné. Později, jakmile jí obdiv otevřel oči, si povšimla, že ji přitahuje. A pak… Šlo to všechno ráz naráz - náhle se políbili z popudu instinktů, začali tvořit pár, nastěhovali se k sobě…

 

Poslední dobou však přestávala věřit, že tohle může být láska, která by dokázala přetrvat až do jejich stáří. Vždyť si pomalu ani nedokázali nic říct až na pár dennodenních otřepaných frází. Jako by se jí všechno uleželo v hlavě a správně vydedukovalo, že se něco změnilo. Ty negativní myšlenky ji tížily a nedokázala se jich zbavit, přestože by to tak moc ráda udělala.

 

Snažila se však svou pozornost upřít k něčemu jinému. Zatímco stále šla, upírala svůj pohled pod nohy, kde se začínaly kupit vrstvy sněhu. Cítila, jak vločky dopadají na celé její tělo. Šimraly ji na řasách, tvářích a v rozpuštěných vlasech jí zářily jako drahé kameny. Ta ledová krása jí vytrhla dech, náhle pocítila tu pravou zimní náladu, která na ni konečně přece jen dolehla a začala si užívat tu soukromou chvilku, jenž se jí naskytla. Jako mávnutím kouzelného proutku byly všechny starosti ta tam.

 

To naprosté ticho, rušící snad jen dopadající vločky měkce přistávající na jejich sestrách, byl jako balzám na křehkou bolavou duši. Prohlížela si každičký strom, který minula, ve snaze rozpomenout si co nejvíce na svá dětská léta a poznat snad některý, u kterého si hrávala a snila o tom, že se stane opravdovou princeznou. A přestože se jí nedařilo najít ve svých vzpomínkách jedinou srovnalost s okolím než, že poznávala cestu, překvapivě to v ní nevyvolávalo stesk po dalších ztracených vzpomínkách. Její mysl prošlapávala cestu s ní, v hlavě si znovu protancovávala novou choreografii. První hlavní role, kterou získala… Byl to jako překrásný sen. Možná, že se nestala doslova princeznou, ale ty kostýmy, překrásná hudba a kulisy, když tancovala společně s dalšími před zraky stovky diváků… Cítila se snad ještě lépe. V profesním životě se právě dostávala přímo na vrchol.

 

Samozřejmě, že se za tím vším schovávala obrovská dřina, neutuchající vytrvalost a neskutečná bolest po tisících hodinách tréninků. Začala s baletem sotva začala chodit. Rodiče ji jako svou dceru občas dokonce museli přemlouvat, aby do baletního studia Madeloise opravdu šla a tréninky nezanedbávala. Za to jim ale byla nakonec přece jen vděčná, protože v tanci našla podstatu sebe samotné a díky učení se již od útlého věku nyní byla tam, kde byla. Nebyla to pro ni práce, byl to koníček, k němuž v jejím srdci dřímala nepředstavitelná láska. Bylo to pro ni vším. Veškerá bolest, kterou musela snést a proti níž se občas až její tělo snažilo o vzpouru, za to stála. Byla to jen nepodstatná cena, kterou musela zaplatit. Žila svůj sen, dělala to, co milovala.

 

Konečně před jejím nedočkavým pohledem ustoupily stromy a rozprostřela se příroda bez ničivého zásahu lidské ruky, jezero se skvělo v samotném středu. Zrychlila, chtěla se dostat co nejdříve na led, aby si užila alespoň několik minut na té studené nádheře, dřív než jí sníh, který se snášel v hustých provazcích vloček, uzamkne celou ledovou plochou a ona ji nebude moct dokázat prorazit bruslemi. Začínalo sněžit čím dál tím více…

 

(http://www.youtube.com/watch?v=o3Rp_0hoNTY)

 

Odhrnula několikamilimetrovou vrstvu ledových krystalků pokrývající vysoký kámen trůnící těsně u břehu a šikovně ho využila jako stoličku, když se na něm přezula z kozaček s plochou podrážkou do bruslí. Hbitě je pevně uvázala, nad ně umístila teplé bavlněné návleky a opatrně sešla tři kroky k zamrzlému jezeru.

 

V té chvíli přestal okolní svět existovat. Existovalo pouze její tělo a plocha pod ní, aby převedla všechno - i ten nejniternější a nejslabší pocit z velké směsice - v tu chvíli, na tom místě. Na ničem jiném nezáleželo. Jediný způsob komunikace se světem byl jakýkoliv pohyb. Každá myšlenka byla extrémně podstatná, bylo potřeba ji vyjádřit, aby byl každý krok zcela úplný a upřímný. Lží by nikam nedošla, s ní by se nepohnula z místa.

 

Slovy by nedokázala popsat krok za krokem v choreografii, kterou tvořila náhle, bez rozmyslu z vlastního popudu. Všechno vycházelo z jejího nitra, vyjádření beze slov. To, jak bezradně se cítila z očividně utuchající lásky, v kterou však ona ještě nedávno tolik věřila. Byla zmatená, právě jí někdo rval víru, že našla pravou lásku, která má budoucnost. Začínala cítit těžkou pachuť neúspěchu a zklamání.

 

Zamrzlá ledová plocha byla místem, kde ty bojující city, které se v ní bouřili a chtěli by jí nejraději ublížit v podobě horkých slz, konečně propustila ven. Bylo lehčí ze sebe všechno dostat právě na tomto místě. Balet, to jediné co i přes svoji skromnost dokázala přiznat, že alespoň trochu ovládá, se dal lehce přenést i na ledu - nebylo těžké místo špiček svých prstou na nohách využít bruslí…

 

Nevšímala si toho, že sníh neustává a přestože - nebo snad právě protože - se rychle pohybuje, pokrývá jí čím dál více tělo. Nevnímala je a dokonce ani diváka, kterého její vnitřní projev víc než zaujal. Pravděpodobně za to však prostě a jednoduše ani nemohla - byl vzdálen natolik, že by ho její lidské oči ani nezaregistrovali. Nedokázali by zaostřit na takovou vzdálenost, zvlášť pak, když byl ten mladý muž oblečen v tmavším oblečení, které mezi stromy splývalo.

 

Pozoroval, jak ladně se pohybuje a stál tam jako kamenná socha. Uchvátila ho, že nedokázal přemýšlet ani nad tím, že by jí snad mohl ublížit. Bylo to už dlouho, co se poblíž jeho domu schovaného v lese, objevil člověk, většinou tu bylo jen naprosté ticho, protože zvířata ho cítila, bála se ho a on se je musel vydávat hledat až několik kilometrů dál, aby se vůbec nakrmil. I když občas ještě uklouzl a jeho vědomí přestalo poslouchat, takže se vydalo za lidskou krví. Občas se to ještě stále stávalo…

 

Jenže když tak zíral na tu osobu před ním, vytvářející překvapivé kousky tak ladně jako by to snad byla víla, pudy zabijáka v něm zamrzli. I z takové dálky, jako bylo jeho místo uschováno, mohl do každého detailu vidět její obličej plně soustředěný do činnosti, odlesky, které její vlasy s každým pohybem vytvářely i obě nohy hned, co se jen trochu pohnuly k dalšímu kroku. Byla nepředstavitelně krásná, takové stvoření, aby ho tolik okouzlilo, ještě za svůj život nespatřil. Náhle si nic nepřál víc, než aby se ty nádherné oči upřely přesně na něj a nepoletovaly jen okolo, protože si ho nevšimly.

 

To si nemusel přát dlouho.

 

Jako by její choreografie se závěrečnou písní hrající jí samotné v hlavě začala gradovat do posledních pár pohybů, které musely být podle jejího přesvědčení to nejlepší a nejtěžší na závěr. V jejích myšlenkách měla již všechno dokresleno do poslední vteřiny. Šlo to lehce, když mohla čerpat ze své nálady.

 

Nečekala však, že upadne.

 

Chystala se provést skok, který jí nepřipadal ani trochu těžký. Změnil se ovšem ve zlo, protože jen díky jedné nesoustředěné bolavé myšlence na Pabla, tolik vyvádějící z míry, až to ani nečekala, její mysl zabloudila, uhodila do vysoce citlivého místa a náhle… Spadla celou vahou svého těla na pravou nohu a ta levá skončila vedle jejího těla v až neuvěřitelné pozici.

 

Vyjekla, aniž by to nějak dokázala ovládnout, vytryskly jí z očí slzy. Celým jejím tělem projela nesnesitelná bolest, se kterou si náhle nevěděla rady. Zpočátku se pokoušela zvednout, nebo alespoň zatnout zuby a váhu nechat spočívat pouze na rukách, které by ji mohly dovést alespoň k mobilu. Jenže ta zpropadená bolest se umístila snad v celém jejím těle. Ať se snažila sebevíc, nepovolila jí to. Nedokázala tedy vstát - to bylo jasné.

 

A další nešťastné okolnosti na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat… Až teprve v tuto chvíli si konečně všimla, jak moc hustě sněží, teprve teď se dokázala zase soustředit na okolí. A tato okolnost ji samozřejmě vyděsila ještě víc. Faktem bylo, že tu zůstala uvězněná. Po chvíli, kdy seděla a bolestivě vzlykala, zatímco se snažila tu škodu nějak zjemnit - neúspěšně -, to vzdala. Celé její tělo pohlcoval plamen bodavé bolesti, přestože se třásla zimou dorážející na její tělo ze všech stran. Lehla si na zamrzlé jezero a snažila se víc zachumlat do krátkého umělého kožíšku, který jí náhle připadal příšerně tenký. Dopadaly na ní hromady sněhových vloček, ale ona už se je ani neobtěžovala ze sebe setřásat. Začínala být smířená s tím, že pokud pro ni do pár minut Pablo překvapivě nedorazí, umrzne tu. Nebyla jediná šance, že by se dokázala přesunout až k tašce, kterou nechala na pařezu a tak i k mobilu…

 

Její divák stále stál na tom samém místě a právě se v něm praly protichůdné myšlenky. Nevěděl, jestli má zakročit nebo ji nechat být. Ostatně přece by ho ani neměla zajímat, byla jen člověkem, který za nešťastnou shodou okolností nachází pomalu ale jistě smrt. Nebyla někým, kdo by ho snad mohl zajímat… Anebo přece jen? Připadal si zvláštně špatně, když tu jen nečinně stál. Jako by dělal špatnou věc.

 

Uchvátila ho již před pár minutami, zajímal se o ni a teď náhle vyvstala dobrá situace, jak se s ní seznámit. Mohl ji zachránit. Mohl ji blíže poznat… Mohl by pohlédnout do těch jejích fascinujících očí…

 

Ale proč by o to měl stát?

 

Stále stál jako ledová socha a přemítal, zatímco ona tam ležela před ním a její dech společně se srdcem začínal být čím dál tím více mělčí. Když naposledy zavřela oči a už je s posledními zbytky námahy neotevřela, náhle ho to přesvědčilo. Ta bolest, kterou ucítil, tak překvapivě hluboká, ho přesvědčila, že ji prostě a jednoduše zachránit musí.

 

Za vteřinu byl u ní a opatrně ji sbíral do své náruče, aniž by ona pocítila nějakou změnu. Jeho ledové paže nebyly o nic méně chladné než zamrzlá hladina jezera. Sebral zároveň i pár jejích věcí, co měla na břehu jezera a vydal se nadlidsky rychlým během k pár kilometrů vzdálenému domu uprostřed lesa, který poslední dobou obýval. Překvapivě se nepral s takovou touhou vysát jí krev, jakou očekával. Jako by ho nějaká neviditelná síla podporovala k tomu, aby to neudělal. Byl to zvláštní pocit, cítit lidskou bytost tak blízko, otírat se kamennou kůží o tu voňavou lidskou, plně prokrvenou. Ona však voněla jinak… Její krev ho nelákala, aby se z ní napil. Ta krev ho vyzívala, aby ji uctíval. Aby uctíval to jemné aroma, kterým voněla, a jemu připadalo neodolatelné - ovšem v jiném smyslu, než by působila jako potrava.

 

Nerozmýšlel se moc dlouho, co s ní, okamžitě ji položil na postel v hlavní ložnici, té nejlepší z celého domu, protože on stejně ani jednu z nich neobýval. Opatrně ji tam uložil a pár vteřin přemítal, co dál.

 

Bylo ironické, že měla vlastně štěstí v neštěstí. Rozhodl se ji zachránit upír. Ovšem ten, aby se alespoň trochu zbavil chuti po krvi, často trávil většinu svého času v nemocnicích plné vážných zranění s krví jako samozřejmostí, kde se snažil odolat, přestože se mu to občas nepovedlo a on se za to styděl. A protože měl dokonalý sluch a mozek, který si dovedl zapamatovat vše, včetně toho, o co ani nestál, pamatoval si z řečí doktorů, jak postupovat při zlomeninách. Navíc lékárnička v plném vybavení po předchozích pečlivých majitelích… Přesně po lékařském postupu provedl nápravu jejích noh do pozic, aby mohly co nejrychleji a nejméně bolestněji. Vysvlékl jí alespoň horní vrstvu oblečení a zakryl huňatou přikrývkou. Rozdělal oheň v krbu, zatímco napjatě poslouchal každý její nádech a výdech. Její stav se očividně zlepšoval, její srdce bilo klidněji a vyrovnaněji.

 

V tu chvíli se ji tam již odvažoval nechat na pár minut samotnou, aniž by se musel strachovat, že se i za pár vteřin může něco stát a on ji nestihne znovu zachránit.

 

Svou upíří rychlostí se začal pohybovat v kuchyni, kterou do té doby stejně jako ložnici nevyužíval. Opět mohl v duchu jen s pousmáním na rtech děkovat ve vzpomínkách bývalým postarším majitelům, kteří se k němu zachovali jako by to byl jejich syn, když mu celí starostliví zanechali plnou spíž. Díky nim si v tu chvíli nemusel lámat hlavu, co jí dát k jídlu, aby se posilnila a nestrádala.

 

V tu chvíli, kdy jí chystal čaj, zaslechl, jak se její dech zadrhl a ona se náhle probudila.

 

První její reakcí, když poprvé zamžourala do ohněm sálajícím z krbu prosvíceném pokoji, byla vyděšená. Neznala to tu, ležela na neznámém místě. A k tomu navíc sama. Bylo jí ovšem mnohem lépe, než jak si vybavovala ze vzpomínek naposledy. Nebylo jí tolik chladno, její tělo nemrzlo a zároveň také nežhnulo, nic ji nebolelo, ostrá bolest byla ta tam. Nohy jí někdo musel obvázat a vyrovnat, aby správně srostly. Byla uložena v měkké posteli a dokonce zakrytá v teplé dece. Někdo se postaral tak, že i zapálil oheň v krbu.

 

Dřív, než si stihla místnost prohlédnout do větších detailů, se otevřely dveře a ona sebou leknutím trhla. Stočila pak hned svůj pohled k příchozí osobě, zatímco v mysli úpěnlivě prosila, aby to byl dobrý člověk, jak na ni do té chvilky podle záchranných činů zapůsobil.

 

Jejich pohledy se střetly, zaklesly do sebe jako by se už nikdy nechtěly odtrhnout. Uchvátil ji, stejně jako ona jeho. Připadal jí jako andělská socha bez jediné chybičky. Vypadal jako sám Bůh.

 

Jeho krátké vlasy lemující mu tak akorát obličej vypadající, že vlastní černý odstín, ve skutečnosti však házely odlesky celé škály tmavě hnědé, jí připadaly jako tekutý kov. Ty oči… Zvláštně tmavě hnědé s občasným zablesknutím u zorničky až do karmínově rudé - což jí sice nepřipadalo možné, přesto se však nedokázala zbavit toho dojmu, že to tak opravdu vidí. Jeho obličej jako by snad neměl jediný obyčejný rys smrtelníka, který by mu alespoň trochu ubíral na kráse. Nevlastnil žádný kaz, byl dokonalý. Kůži měl již na první pohled hebkou jako alabastr, bledou bez jediného znaménka, jizvy nebo vyrážky. A ta postava… Byl vysoký a pod trikem s krátkým rukávem se mu znatelně rýsovalo propracované tělo.

 

Cítil na sobě její upřený pohled a ty vteřiny se zdály jako hodiny. Pohled jejích očí byl neskutečný… Jeho vědomí se utápělo v tom nejkrásnějším odstínu jejích očí. Přestože byl jeho upíří rozum dostatečně veliký na to, aby mohl vnímat stovky okolností zároveň, náhle měl plnou hlavu pouze jí. Nad ničím ani nikým jiným nedokázal přemýšlet. Ona jeho mysl plně ovládla.

 

„Jsem Tia," stydlivě promluvila jako první po dlouhé době, kdy na sebe jen nevěřícně vzájemně koukali. Trvalo dlouho, než se vůbec osmělila, nakonec však našla odhodlání právě v těch jeho očích.

 

„Benjamin," vypadlo z něj hlasem, který pohladil její křehkou, stále ještě poraněnou duši a zacelil rány i v ní.

 

„Zachránil… Zachránil jsi mě," konstatovala s vřelým díkem vepsaným přímo ve výrazu tváře. Okouzleně se na ni pousmál a pokrčil rameny. Udělal to rád. Už za těch pár vteřin strávených v její společnosti to stálo. Byla nádherná, byla jako ten nejkrásnější sen.

 

„Nemohl jsem tě tam přece jen tak nechat." Snažil se o nedbalý tón hlasu, ale jasně cítil, jak s ním ta lidská bytost před ním mává. 

 

„Kdokoliv by to tak klidně udělal," namítla a tenké obočí se jí stáhlo pod tíhou starostlivé vrásky. Byla by v tuto chvíli již dávno mrtvá, kdyby nezasáhl? Znamenalo to, že má u něj nesplatitelný dluh, protože to on jí zachránil život? Mohla být mrtvá…

 

Pokrčil znovu rameny, na tohle pomalu ani nevěděl, co říct. Bylo pravdou, že nějakou dobu přemýšlel, zda ji zachránit nebo nechat samotnou a nezasahovat do jejího osudu, ovšem… Nakonec byl rád, že tak učinil, za tímto krokem si tvrdošíjně stál. Udělal dobře, to kouzlo, které z ní vycházelo a jeho si postupně celého získávalo, za to stálo. Přestože tu stále bylo to riziko, že s ní nedokáže vydržet příliš dlouho v jedné místnosti, aniž by nezačal doslova šílet po lidské krvi, pomalu začínal věřit, že dokáže odolat. V její přítomnosti jako by se vše měnilo. Rychle a snadno jako za pomoci nějakého kouzelného proutku.

 

„Když jsem tě tam viděl… Nedokázal bych jen tak odejít bez toho, abych se ti pokusil pomoct," snažil se vysvětlit, zatímco se k ní pomalými kroky přiblížil. Její vůně ho tak zasáhla ještě víc, ale kupodivu se stále jeho tělo nechtělo měnit v lovce. Naopak jako by snad dokonce roztávala jeho ledová podstata upíra.

 

„Co se mi stalo?" znovu starostlivě nakrčila čelo a opatrně rukou přejela po nohách. Pokud se nezahojí… Pak ztratí úplně vše.

 

„Máš je obě zlomené. Něco málo jsem z medicíny pochytil, takže jsem ti je ošetřil a teď už musíme jen doufat, že se brzy zahojí," snažil se jemně vysvětlit, aby z toho nebyla vyděšená víc, než bylo potřeba. Snažil se, jak nejlépe svedl, teď už stejně nezbývalo nic než naděje.

 

S viditelně plnými oči slz přikývla.

 

„Udělal jsem ti čaj," vložil ji se slovy velký hrnek plné horoucí tekutiny do zkřehlých dlaní, aby alespoň trochu její pozornost přetáhl jinam. Překvapeně však sykla, když se její jemná pokožka střetla s tak žhavou keramickou plochou, zůstávaly po ní červené bolavé stopy. Okamžitě z její tváře dokázal rozpoznat, co se děje a dřív, než stačily její ruce projevit nějakou ochrannou reakci v podobě upuštění hrnečku, vytrhl jí ho z rukou. „Promiň," okamžitě spustil a položil tu horkou nehodu co nejdál od ní. Přestože pořádně ani nemohl vědět, že i když jeho nepálí, ji možná stále bude, hned si to začal dávat za vinu. Bezmyšlenkovitě vzal její dlaně do těch svých a snažil se popáleniny zchladit.

 

„Není proč," zakroutila urputně hlavou ze strany na stranu, až se jí roztočila. Anebo to alespoň tomu dávala za vinu, protože si nechtěla přiznat, že by s ní snad dokázal udělat jeden jeho dotek. „Tobě je zima?" vyhrkla po chvíli, kdy jí došlo, že je vlastně přímo ledový, přestože je v místnosti více než příjemné teplo. „Jsi jako led," lehce vyděšeně si přeměřila znovu jeho alabastrové dlaně. Aniž by nad nějakými následky přemýšlela, okamžitě se alespoň trochu posunula bokem v té velké posteli, kde do té doby seděla a opírala se o její čelo, a začala ze sebe odtahovat jeden z cípů deky, aby mu udělala místo vedle sebe.

 

Zaraženě na chvíli - která jí však připadala jako pár vteřin - jen zaraženě přemýšlel, co jí na to odpovědět. Nemohl jí říct, že nic necítí, protože je kus ledového šutru. A ještě víc byl pak překvapený, když mu nabídla, aby si lehl vedle ní pod deku a zahřál se. Copak z něj vůbec necítila ty odpudivé varovné signály, ať si na něj dá pozor? Kde v ní byla skrytá obvyklá lidská bojácnost? Vlastnila ji vůbec?

 

Všimla si jeho výrazu, který nedokázal skrýt. Jako odpověď na něj v okamžiku celá zrudla a sklopila stydlivě pohled. Hned zase celou deku stáhla na sebe. „J-já. Omlouvám se za tu bázlivou troufalost," špitla tiše, ale on ta slova slyšel zřetelně.

 

„Nic se neděje," snažil se ji uklidnit, nechtěl, aby se cítila trapně. „Jen mě… překvapila tvoje vstřícnost a nebojácnost," svěřil se a věnoval jí znovu tak hluboký pohled, že mu nedokázala utéct.

 

„Vstřícnost a nebojácnost?" zopakovala po něm zvědavě. Vrtalo jí hlavou, proč mu její chování připadalo podivné. Taková přece byla stále a znala pár lidí, kteří se dokázali zachovat přesně jako ona v každé situaci.

 

Opatrně přikývl, nečekal, že by se toho nějak chytla a začala se vyptávat dál.

 

„Proč? To nechápu," přiznala a dál mu zkoumavě hleděla do tváře.

 

„To je… To je jedno," nesmlouvavě zarazil debatu. Nesměla se dozvědět, co je zač. Nesměla se ho bát. Celou tu dobu zjišťoval, že její přítomnost potřebuje a jen tak ji ztratit nesměl. A nebylo to jen z čistě sobeckého důvodu. Ona musela být v klidu, ničím se nerozrušovat. Kdyby zjistila, že se ji snaží vyléčit upír, chtěla by nějak utéct. A protože venku byla chumelenice taková, že nebylo vidět ani na krok a sníh způsobil přímo kalamitu, takže se lidé nemohli hnout z místa, nebylo vhodné, aby právě teď s ním nechtěla obývat jeden dům - což by zajisté nechtěla, kdyby věděla, že je upír.

 

Ostýchavě přikývla.

 

„Nedělej si s tím hlavu, je mi dobře," snažil se o chlácholivý úsměv, aby její obavy smyl. Znovu přikývla, přestože bylo očividné, že její vědomí tomu tvrzení nechce uvěřit. „Měla by ses prospat," navrhl starostlivě a znovu si ji přeměřil. Byla stále na člověka příliš bledá.

 

„Pokusím se," řekla s lehkým úsměvem a znovu se začala topit v jeho očích. Byly tolik jiné, než vlastnil Pablo, přestože tyto znala mnohem méně, stejně jí připadaly mnohem vřelejší a fascinovaně tajemnější a -

 

Pablo!

 

Náhle vyskočila tak, jako by se snad chtěla zvednout a odejít, přestože měla obě nohy zlomené. Lekl se, okamžitě byl připravený zasáhnout a znovu ji stáhnout do postele. „Benjamine," vyjekla vystrašeně a on se ještě víc soustředil na každé slovo, co hodlala vypustit z úst. Praly se v něm naprosto protichůdné pocity. Aniž by tomu rozuměl, cítil, jak v něm vybuchuje soukromý ohňostroj nadšení, když ho oslovila jménem. Zároveň byl však vyděšený stejně jako ona, okamžitě chtěl - ať už to bylo cokoliv - ten problém, co ji tak náhle tížil, vyřešit, aby se zase nemusela strachovat a v klidu jen odpočívat v jeho přítomnosti.

 

„Co se děje?" ostražitě vyčkával, co poví, aby ji hned mohl zasypat odůvodněními, proč to, co se jí zdá jako problém, ve skutečnosti problém vůbec není.

 

„Pablo… Bude mě hledat. Musím mu alespoň zavolat, přijede si pro mě a zaveze mě do nemocnice, abych tě tu dál neobtěžovala a -" chtěla pokračovat ve výčtu, který směřoval vlastně k tomu, že udělá něco, co sice nechce, ale přece ho nemůže dál zbytečně obtěžovat, když ji rázně utnul.

 

„Venku řádí vichřice. Spadl signál, nejde elektřina. Nedovoláš se a on pro tebe ani nemůže přijet - všude jsou závěje, nikdo nestíhá odklízet ty hromady sněhu, který se na zem snáší v nepředstavitelně velké rychlosti," pokoušel se jí alespoň trochu objasnit situaci venku. To, že kdyby přece jen chtěl, mohl by ji bezpečně přepravit kamkoliv, si samozřejmě nechal pro sebe. Zatím se očividně minimálně chvalitebně zvládal postarat o její zdravotní stav, a tak to ani nebylo potřeba.

 

„Takže ti tu přímo musím zůstat na krku, pokud nechci umrznout?" zahanbeně znovu sklopila hlavu jako by si opravdu připadala jako přítěž. Ona si zjevně opravdu nevšimla, že jemu naopak bude víc než ctí. Alespoň toho nalezeného anděla bude smět vídat neutajeně nějakých pár dnů. Protože bylo víc než očividné, že tu pohromu, co venku nastala, nikdo nedá jen tak do pořádku za pár hodin, ale bude to trvat mnohem déle.

 

„Na krku? Budu rád za tak vzácnou návštěvu," vyvrátil její tvrzení s radostným pousmáním, aby ji konečně přesvědčil.

 

„Díky," odpověděla vděčně. V tu chvíli se jí již začínaly klížit oči, touha spát nad ní pomalu přebírala moc.

 

„Nebraň se tomu," snažil se jí vnuknout, aby přestala svou silnou vůlí bojovat vůči ospalosti a hned chlácholivě pokračoval, „máme dost času, abychom se mohli alespoň trochu poznat, krásná Tio." Co na tom, že jí očividně alespoň trochu záleží na nějakém Pablu. Teď je s ní a on se v její přítomnosti cítí neskutečně dobře.

 

Krásná Tio, krásná Tio, krásná Tio,…

 

Ta dvě slova, která jí udělala takovou radost, se jí rozléhala hlavou, když se s úsměvem na rtech spouštěla do říše snů…

 

Pozoroval ji, stále ji jen pozoroval. Ten obraz nádherné spící ženy, jenž jen tiše oddechoval, byl to nejlepší, co kdy mohl na vlastní oči vidět. Nemohl se toho pohledu nabažit, cítil se ochromený. Bylo přímo jeho povinností celých pět hodin, co spala, stát u ní a hlídat ji, zatímco ji pozoroval a snažil se každý detail, záhyb nebo i znaménko dobře zapamatovat. Každou sekundu strávenou tím pohledem cítil, jak se víc a víc rozpouští, jak začíná věřit, že jeho život není promarněn, ale že našel cíl bytí. Neznal ji, neznal její povahu, zvyky, názory, ale… Hned, co na něj upřela ten její něžný pohled, něco ho tvrdě zasáhlo na místo, kde mu dřív bilo srdce.

 

 

 

Byl natolik vyladěný na tlukot jejího srdce, že okamžitě rozpoznal, že se za chvíli probudí, když v jejím rytmu nastala jen malá odchylka. Dalších pár minut jen ležela se zavřenými oči úpěnlivě prosící, aby se jí Benjamin a jeho záchrana jen nezdála a ona se teď nacházela doma. Něco uvnitř ní ji nutilo doufat a chtít ho zase vidět. On… Zapůsobil na ni.

 

Benjamin zatím stál vedle postele, kde ležela s nečitelným výrazem ve tváři a stále zavřenýma očima, celý netrpělivý, kdy se zase bude smět podívat do těch hlubokých tůní a slyšet její sametový hlas. Nedokázal vydržet a dát jí dalších pár minut. Musel promluvit, aby pak mohl slyšet odpověď z jejích rtů. Jakoukoliv, přestože to bylo tak sobecky umíněné.

 

„Dobré ráno," špitl sotva slyšitelně pro lidské uši. „Nebo raději večer?" zeptal se spíš sebe samotného s neveselým úšklebkem. Kdyby tak mohl někdy ještě i on spát… Chyběly mu lidské sny.

 

„Kolik je hodin?" vyšla z ní spokojeným, avšak stále rozespalým hláskem, otázka. Nečekaně sebou trhl, myslel, že ho opravdu neslyšela, proto se nebál ponořit do svých trýznivých myšlenek. Ona však slyšela každičké jeho slovo. Nedokázalo jí uniknout ani písmenko, protože díky těm mohla dát sbohem strachování se a být znovu šťastná, že se jí nic nezdálo a on je tu stále s ní.

 

„Deset." Konečně otevřela oči a pohledem ho hned vyhledala. Potřebovala se přesvědčit, že se předtím nemýlila a on má opravdu tak zvláštně nádherné oči. Přikývla a nechala se unášet jeho pohledem.

 

„Nemáš hlad?" starostlivě odtrhl pohled z jejich tůní a prohlédl si ji celou, jako by snad za pár hodin mohla viditelně pohubnout. „Ve spíži je mouka na chleba a vše potřebné k přípravě - tedy si to aspoň myslím -, mohli bychom ho zkusit upéct, co říkáš?" znovu se jí upřeně zahleděl do očí a pousmál se skrytou nervozitou hluboko v sobě. Troufá si až příliš? Pomyslí si o něm něco špatného?

 

„Moc ráda," přitakala s veselým uchichtnutím, které bylo pro jeho uši jako pohlazení.

 

„Dobře," věnoval jí nadšený úsměv. Ta křehká víla byla v jeho přítomnosti a nic nenamítala ani proti tomu, aby v ní dál setrvávala. Možná, že jako upír už nemohl nikdy spát, nyní si však připadal jako uprostřed toho nejnádhernějšího snu. Cítil se jako uprostřed pohádky Kráska a zvíře, kdy ona byla tou nádhernou princeznou, která byla zároveň krásná i uvnitř a dala šanci i někomu takovému jako byl on, nestvůra.

 

„Možná… Možná, že by ses měla převléct do čistého nepomačkaného oblečení," napadlo ho, když si všiml proležené mikiny. Neubírala jí na kráse, ovšem možná, že by se cítila lépe… „Můžu… Můžu ti půjčit něco svého," nabídl jí nesměle, a kdyby se v něm mohla vařit krev, jistě by teď byl celý červený studem.

 

Nerozmýšlela se ani sekundu. „Ráda," souhlasila s jemným úsměvem a uvnitř jejího těla to přímo vřelo. Bude v jeho oblečení. Znamená to, že bude pak vonět stejně jako on? A bude moct přestat přímo šňupat ten božský osobitý parfém potají, protože bude přímo na ní…

 

Na chvíli se k ní otočil zády a rozhlížel se po skříni, co by bylo vhodné, aby jí půjčil. Neměl toho moc, ale přece jen pár kousků ano. Musel s lidmi splývat. Po chvíli přemítání nakonec vytáhl jednu ze svých nejmilejších flanelových košil - s dlouhým rukávem a zeleno-šedými kostičkami. Byla dostatečně dlouhá, aby z ní měla šaty. Položil ji na postel k ní.

 

„Může být?" starostlivě si měřil první ji, pak košili. Přikývla a přejela rukou po příjemné struktuře látky. Nemýlila se, ten kousek oblečení voněl po něm. „Zvládneš se sama vysvléknout a obléknout si ji?" povytáhl obočí. Nebyl si tím zcela jist, přestože čekal, že raději řekne, že ano, protože nebude chtít za každou cenu přijat jeho pomoc.

 

(http://www.youtube.com/watch?v=Bn7xvEeunBo)

 

„Nevím," přiznala rozpačitě, protože to tak opravdu cítila. Bylo jí hloupé, aby prosila o jeho pomoc při oblékání, ale faktem bylo, že by si sama opravdu nevěděla rady…

 

Pokrčil rameny, tomu, kam celá situace vedla, se nehodlal bránit. Přestože byl nestvůra, ona se mu mohla už tolikrát bránit, tolikrát odmítnou nějakou nabídku a dát mu jasně najevo, že s ním nechce mít nic společného. Jenže se ho nebála. A jeho přitahovala - to si prostě a jednoduše připustit musel.

 

Přešel k ní ještě pár krátkých kroků, až byla jejich těla od sebe vzdálena jen pár milimetrů. Někde hluboko uvnitř jejího těla začalo něco silně žhnout, přestože se tou sílou okamžiku začala lehce třást. Byla rozrušená jeho blízkostí, chvěla se díky jeho opojné vůni.

 

„Ukaž," zašeptal tím dokonalým hlasem a ona se zachvěla ještě víc. On… Byl tolik blízko. Jeho rty, když se o sebe otíraly a vydávaly tak zvuk… Jeho blízkost… Ztrácela kontrolu nad svými zběhlými myšlenkami a za pár vteřin poté, co stále hleděla do jeho očí, i kontrolu nad svým tělem. Pomalu, pro ni až bolestivě pomalu, se jeho prsty přibližovaly k zapínání její mikiny. Když se přece jen konečně dostaly až k ní, lehce se dotkl i její holé kůže na krku. Zalapala po dechu, na tom místě ji náhle polilo horko, přestože on byl tolik studený.

 

Pomalu sjel se zipem mezi ukazovákem a palcem dolů a v tu chvíli se nedokázal zmoct už na nic víc. Ona… Neměla pod tou mikinu už nic víc než obyčejné bílé tílko. Připadal si jako v nebi, ona byla… Proboha, připadala mu naprosto dokonalá. Upřeně si ji prohlížel, zatímco jí se do tváří znovu hrnula krev. Ta ho však už nedokázala zastavit, spíš ho ještě víc popohnala. Nedokázal v sobě náhle už udusit tu touhu, která se objevila pokaždé, co na ni hleděl. Prostě to už nesvedl.

 

Raději zrychlil a pár tahy jí sundal mikinu. Nechtěl jí ublížit tím, že by snad udělal něco, co by se jí nemuselo líbit a ona s tím nesouhlasila. Snažil se nevnímat její lehce snědou pokožku, která mu připomínala tu svou, když byl ještě člověkem, jejž ho vyzívala, aby ji ochutnal, aby ji uctíval, aby… Ne, to nesměl. Na to tílko jí okamžitě oblékl svou košili a pozapínal do posledního knoflíčku. Snažil se sám sebe moc nedráždit. V duchu děkoval okolnostem, že na sobě měla punčochy, a tak ji nemusel vysvlékat z džínů a ani se obávat, že kdyby jí jen nechal košili, mohlo by někdy vykouknout víc její kůže…

 

„Hotovo," vysoukal ze sebe přiškrceným hlasem, když skončil i s posledním malým knoflíčkem. Ona ještě stále hleděla zahanbeně do svých dlaní a červenala se.

 

Vydržel to sice do této doby, kdy už nemělo nic hrozit, protože mise byla úspěšně splněna, ale ne, to v tomto případě neplatilo. Stále se cítil naprosto stejně, stále ho měla kolem prstu obmotaného, aniž by o tom snad věděla. V tu chvíli to už nedokázal znovu potlačit, na to byl příliš slabý. Ona ho odzbrojovala svým pohledem, svými červenými tvářemi a on už se nedokázal dál bránit.

 

Znovu se přiblížil k ní tolik, že mezi nimi zůstalo jen pár milimetrů vzdálenosti. Snažil se jí dát možnost ucuknout od něj, dát nějak najevo, že nestojí o to, k čemu se schyluje. Ona místo toho však jen přehoupla svým pohledem znovu na něj a upřeně mu zírala do očí. Její tep se zvyšoval stejně jako dech, začínalo jí docházet, co chce udělat a v duchu ho jen úpěnlivě prosila, ať už to udělá. Ať ji políbí.

 

Nemusela prosit dlouho, udělal to konečně pár vteřin poté. Se zatajeným dechem se přibližoval k jejímu obličeji stále čekaje na nějaký signál z její strany. Žádný však nepřicházel a to ho jen přesvědčilo, že je cesta volná. Ten nepředstavitelný ohňostroj, když se jejich rty střetly, nešel ani slovy popsat. Jako kdyby k sobě patřili, jako kdyby byly posledními dvěma dílky puzzle, které do sebe zapadaly. Jejich rty, ten pocit, kdy byly jako jeden…

 

Nic však netrvalo dlouze. On, který započal jejich první polibek, ho velmi rychle i ukončil. Její rty… Byly to nejsladší, co kdy ochutnal - dokonce i mnohem lepší než krev. Jenže… To nemohl. Nesměl být sobecký, musel myslet na ni. Měla svůj život, přítele. Byla člověk, zatímco on upír.

 

„Promiň," provinile sklopil pohled. „Neměl jsem to dělat. Mluvila jsi o nějakém Pablovi, což je pravděpodobně tvůj přítel a... Promiň."

 

Nelíbilo se jí, že ukončil jejich polibek. Jeho blízkost, jeho rty, oči… Ten polibek byl tím nejlepším, který kdy dostala. Byla jako v sedmém nebi, dokud nespustil s omluvou. V tu chvíli ji ztuhla krev v žilách. Pablo… Možná, že ji už nemiloval, jako kdysi, možná, že už o ni neměl zájem, ovšem ještě stále spolu žili a nerozešli se… Co to proboha udělala?

 

Pak řekla něco, co ranilo ji samotnou i jeho. „Zapomeňme na to," špitla a snažila se o chlácholivé pousmání. Místo toho se však na její tváři usadil úšklebek. „Půjdeme udělat ten chleba?" nadhodila nové téma, aby se zaměstnali oba. Třeba pak zapomenou, jak dokonalé to bylo a znovu se políbit nebudou chtít… Proč si ale něco nalhávat? To prostě nešlo.

 

Přikývl s také hranným úsměvem na rtech. „Přenesu tě na židli v kuchyni," vysvětlil bolestně, když sebou okamžitě poté, co se znovu tak nebezpečně přiblížil, cukla.

 

„Dobře," provinile špitla a nechala ho, aby ji vzal opatrně do náruče. Oba stálo velkou námahu, aby se neprozradili, že je jejich vzájemná blízkost dráždí. Vzájemná přitažlivost pracovala na plných obrátkách…

 

Posadil ji na židli tak, aby měla na všechno dění v místnosti ten nejlepší výhled a naproti ní postavil židli druhou, aby si na ni mohla položit obě nohy a udělat si tak pohodlí.

 

„Tak… Můžeš začat vyprávět o tvém životě,“ věnoval jí jeden z těch jeho úsměvů, který jí připadal naprosto roztomilý. Začal vytahovat z různých šuplíků, poliček a z ledničky všechny základní ingredience.

 

„Jsem baletka,“ prozradila mu se starostlivým pohledem na své nohy. „Nebo jsem spíš byla,“ konstatovala s nešťastným povzdechem. Když ji takhle viděl, něco ho rvalo na kusy. Bolelo ho to stejně jako ji.

 

„Budeš v pořádku, Tio,“ přešel zpátky k ní a položil svou dlaň na její rameno. Pohlédla mu nejistě do očí, zatímco on se jí snažil vnuknout svoje přesvědčení. Hledala v jeho očích nějakou pochybnost o slovech, která pronesl, místo toho však nacházela jen vřelost, víru a přesvědčení. Díky tomu se cítila v bezpečí. „Postarám se o to, aby ses znovu postavila na nohy – a co víc, budeš tančit. Slibuju,“ pronesl tak jistě, jako kdyby snad neexistovala nějaká jiná, negativní možnost. Znala ho jen pár hodin, ale přesto… Věřila mu. Věřila jeho slovům. Koneckonců jí zachránil život, proto mu věřila každé slovo.

 

„Děkuju,“ špitla se slzami v očích a zhluboka se nadechla. Pohladil ji po hraně tváře a ona se usmála. „Pojďme připravit to jídlo. Mám hlad. A navíc jsem zvědavá, jak ti to půjde.“

 

„Ty jedna,“ zasmál se a cvrnkl ji do nosu. Možná, že oba hráli, že mezi nimi nic není, jen nevinná hra, ovšem oba při každém doteku uvnitř tuhli a přitom se rozpouštěli zároveň… Nechávali si to však pro sebe.

 

Ten pozdní večer byl ten nejlepší, jaký kdy oba zažili. Snažila se mu radit ze svého místa na židli, ale občas dělal naschvál, že ji nevnímá a jen na ni vyplázl jazyk místo toho, aby poslechl její příkaz. Díky tomu měl za chvíli po celém svém tričku mouku a občas ji zahlédla i někde ve vlasech.

 

„Máš ji na sobě,“ vyprskla smíchy, když se k ní otočil s překvapenou tváří, že se mu minimálně čtvrtina balení mouky někde musela vysypat.

 

„Vážně?“ zeptal se rádoby nevinně, i když jí neušly ty jiskřičky v očích. Něco měl očividně v plánu. Než však stihla přijít na to, co kuje za pikle, byla celá pomoučená taky.

 

„Co jsi to udělal?!“ vyjekla překvapeně a snažila se ze svého obličeje ten bílý prach. Ucítila však hned jeho ledovou ruku na té své.

 

„Nesdělávej to. Jsi krásná i s tou moukou,“ zašeptal zasněně a prohlížel si ji, zatímco ona už byla opět červená. „Navíc v tom nechci být sám,“ pokrčil rameny s nevinným úsměvem a ona se k němu musela přidat.

 

„Tak dobře,“ přikývla a se smíchem tu malou hrstku, co dostala ze svých vlasů, vhodila jemu přímo do obličeje.

 

„Hej!“ vykřikl, když byl náhle za pomoci mouky ještě bělejší. Smála se dál tak, že se k ní musel okamžitě přidat. Házely po sobě další hrstky, přičemž on občas schválně včas uhnul tak, že na něj mouka nedopadla a ona to štěstí měla za celou tu dobu snad jen jednou. Nahrával mu fakt, že měl vysoce vyvinuté instinkty, takže se vždy dokázal strefit a ona k tomu ještě musela sedět, takže to schytala z každé strany.

 

„Benjamine, počkej,“ zarazila ho stále se smíchem na rtech, když se napřahoval k dalšímu hodu. Oba dva byli bílí až za ušima, avšak stejně jim to připadalo legrační. Možná, že si hráli jako malé děti, ale byli spokojení, trávili čas ve společnosti toho druhého.

 

Uposlechl ji a čekal, co z ní vypadne.

 

„Připadá mi, jako by se tu něco pálilo,“ varovala ho s podezíravým pohledem, zatímco on zaskočeně civěl. Celou tu dobu, kdy musel nějak nakládat s těmi lidskými potravinami, mu to všechno páchlo pod nosem a jedině ona to tu přebíjela svou podmanivou vůní, takže to dokázal snést. A tak by ho ani ve snu nenapadlo, že její velmi brzkou snídani právě pálí v rozehřáté troubě. Chleba páchl stále příšerně, nijak hůř, nijak lépe.

 

„Náš chleba!“ vyjekli oba zároveň, když se ho snažil vytáhnout ven na kuchyňskou linku. Byl spálený na škvarek, černý jako půlnoc.

 

„Jejda,“ utrousila, zatímco ho pozorovala ze svého místa. Poté však hned propukla znovu ve smích. „Tak ten se nám opravdu podařil.“

 

Pokrčil rameny a přidal se k ní. Chvíli tu pohromu pozorovali, ale pak přece jen tu černou tvrdou cihlu popadl a hodil do koše.

 

„Bude ti vadit moc, když ti naservíruju krekry?“ usmál se provinile a ona urputně zakroutila hlavou ze strany na stranu.

 

„Vždyť je to jedno,“ chlácholivě konstatovala a odmávla to svou hubenou ručkou.

 

Vděčně přikývl a hned jí začal připravovat druhou alternativu snídaně.

 

„Víš ty vůbec, že jsou dnes Vánoce?“ zeptal se jí pak, když okusovala už čtvrtý krekr s plátkem eidamu a rajčete. Fascinovalo ho ji pozorovat, jak jí. Bylo to něco, co sám už nedělal víc než dvě stě let – pokud nepočítal pití krvi. Zatímco v ní to mizelo takovou rychlostí, až se nestačil pomalu divit.

 

„Ráno jsem o tom ještě měla tušení. Dokonce jsem se přímo nemohla dočkat, až si po bytě zapálím vonné svíčky, rozbalím cukroví, co má máma poslala balíčkem a navodím tak tu správnou atmosféru Vánoc. Ráno bych byla zvědavá, co mi nadělil letos Santa Claus a jak se dárky, co jsem tak pečlivě vybírala celé dva měsíce, zalíbí mým blízkým. Pak bychom se dívali celý zbytek dne na různé pohádky a filmy, co by dávali v televizi a…“ nešťastně si povzdechla.

 

„Copak? Stýská se ti?“ starostlivě jí hleděl do obličeje a hledal jakýkoliv náznak stesku po domově. Samozřejmě, že by ho radši vyměnila za své blízké, rodinu a přítele. Co si ksakru jako myslel?

 

„Ve skutečnosti ani ne,“ přiznala zahanbeně se sklopeným pohledem. „Já jen, že… Mám ráda Vánoce. A vědět, že mě zachráníš, koupila bych ti taky nějaký dárek předem, abych ti ho teď mohla dát.“

 

Ta slova ho přiměla k úsměvu, potěšila ho.

 

(http://www.youtube.com/watch?v=otbGAoqMgDg)

 

„Tak si můžeme Vánoce ještě udělat, nikdy přece není pozdě, ne? Někde jsem tu viděl jmelí… Počkej,“ poručil jí rádoby přísně, ale oči mu stále zářily radostí. Lidskou rychlostí odběhl do vedlejší místnosti a za chvíli se vrátil s pyšným výrazem ve tváři a v ruce opravdu nesl svazek jmelí. Zatleskala jako nadšené malé dítě. Udělal jí s jeho návrhem radost.

 

Zavěsil ho přesně nad ni a pak si sedl na kraj židle, kde měla položeny nohy.

 

„Co teď?“ špitla s úsměvem.

 

„Teď?“ podivil se, jako kdyby snad nadcházející plán neznala a přitom měla. „Teď si budeme povídat, co bychom si navzájem koupili, kdyby venku nebyla taková vánice a my se mohli dostat do nákupního centra,“ významně prohlásil a hned pokračoval. „Koupil bych ti ten nekrásnější náhrdelník s krystalky jakéhokoliv kamene. Hlavní by bylo, že by zvýrazňoval ještě víc tvou krásu. Musel by vypadat křehce, tak jako ty, ale zároveň házet překrásné odlesky překvapivým odstínů jiných barev. Musel by tě totiž vystihovat – ta nejnádhernější, na první pohled vysoce křehká struktura, ovšem ve skutečnosti silná jako skála a neustále znovu a znovu překvapující, jak dokáže s živou bytostí zamávat. Ten by sis zasloužila, i když… Ne, ty bys měla dostat víc. Možná, že – “ chtěl dál pokračovat v podle něj skrytém proslovu, že mu opravdu připadá dokonalá, ale ona ho zarazila.

 

Jeho slova se víc než dobře poslouchala, byla jako tím nejjemnějším a nejpříjemnějším pohlazením pro její srdce, které získal hned po prvním pohlédnutí do jeho očí, přesto ho musela přerušit. Něco jí říkalo, že pokud to neudělá teď, pak už nikdy a bude do smrti litovat. Musela ho políbit, její tělo, vědomí, ale hlavně srdce to přímo vyžadovalo.

 

„Víš, co bych ti – ne, počkat… Já ti to totiž dám přímo hned,“ usmála se stydlivě. Nečekala na žádnou jeho odezvu a nahnula se až k němu. Překvapeně na ni zíral, neschopen jediného slova. Možná, že to byl upír, ale v tuto chvíli… Nedokázal nijak reagovat, zaskočila ho.

 

Chvíli znovu byly jejich obličeje jen milimetr od sebe vzdáleny tak, že na své kůži cítil její teplý dech, zatímco ona vdechovala ten studený prosycený jeho osobitou vůní, co mu vycházel z pootevřených úst. Pak už na nic nečekala a konečně ho zas políbila. Zas ochutnávala jeho rty a znovu prožívala ty nadpozemské pocity. Cítila, že jedná správně. Netrvalo dlouho a on začal spolupracovat. Byl sice vyvedený z míry, že udělala něco takového, jako byl polibek z její iniciativy, ale nedokázal to nechat celé bez odezvy, nebo se snad dokonce odtrhnout. Cítil k ní nějaký zvláštní cizí silný pocit, který skákal radostí až do stropu, že něco takového udělala, protože to značilo, že o něj ve skutečnosti stojí stejně jako on o ni.

 

„Dala bych ti polibek pod jmelím, jako jsem právě udělala,“ s radostným úsměvem prohlásila, když se přece jen na chvíli byli nuceni odtrhnout, aby se vůbec mohla nadechnout.

 

Ale ve skutečnosti byl jejich největším vánočním dárkem něco mnohem lepšího a také podstatně většího. A oni to začínali pomalu, ale jistě tušit… Byla to láska.