Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Poslední šance na lásku od Veubella

02.01.2013 (08:00) • souteznipovidky, Veubella • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 2× • zobrazeno 2117×

Článok je ponechaný v pôvodnej podobe, bez opráv.

Veubella - Poslední šance na lásku

Byl jednatřicátý prosinec. Konec roku a začátek roku nového většina lidí trávila se svými přáteli nebo rodinou. Možná proto mi přišlo ještě depresivnější, že já jsem sám seděl v baru, před sebou nedotknutou sklenku skotské, ve které se pomalu rozpouštěla poslední kostka ledu, a pocit osamělosti se stal skoro hmatatelným…

Přitom plány na dnešní večer byly úplně jiné. Ještě dneska ráno jsme byli dohodnutí, že Silvestra stráví celá naše rodina společně. – Čirou náhodou v tomhle baru… Avšak nastaly změny. Alice rozhodla, že si Carlisle s Esmé od nás potřebují odpočinout a tak je přinutila odjet na ostrov Esmé.

A tohle nebylo jediné Alicino rozhodnutí. Asi před dvěma hodinami mi od ní přišla sms, že s Rose nakupují, takže na ně prý nemáme čekat. A tak jsme si zbyli jenom my tři. – Já, Emmett a Jasper. Ale to by nebyl Emmett, kdyby opět něco nevymyslel. Tentokrát to bylo to, že chce strávit Silvestr hraním hazardních her. Přemluvil Jaspera a společně odletěli do Las Vegas. Samozřejmě se mě ptali, jestli chci jet s nimi, ale já s úsměvem odmítl. Na něco takového jsem prostě nebyl.

Takže jsem skončil tady. V jednom malém baru v centru Seattlu. To jsem si musel skoro vydupat, protože Alice zatvrzele trvala na svém, že letošní konec roku strávíme buďto v Londýně, Paříži nebo v Tokiu. Divím se, že mi vůbec dávala vybrat… Ale bohužel ani jedno z těchto velkoměst se mi nezamlouvalo. Chtěl jsem být blízko svého domova – Forks. Naštěstí se Alice nakonec nechala přemluvit, sice pod podmínkou, že příští rok o tom rozhodne ona a nikdo nebude smět nic namítat. Tím nikdo samozřejmě myslela mě a to jsem jí ani nemusel přečíst myšlenky, abych na to přišel. V duchu jsem si ale říkal, že možná se mi ji přeci opět povede přesvědčit. S touhle myšlenkou jsme si plácli.

Ale teď, sedíc v potemnělém baru, úplně sám, říkal jsem si, že mi mohlo být úplně jedno, kde dnešní den strávím. To podstatné bylo, že ho strávím sám…

Ale i přesto všechno jsem se na své sourozence nemohl zlobit. Nemůžu je přeci nutit, aby to se mnou seděli stejně sklesle jako já a přemýšleli, kde se stala chyba. No, o tom by asi nepřemýšleli, protože jejich životy byly vesměs dokonalé. Teoreticky by se dalo říct, že můj život je taky perfektní – nesmrtelnost, nadlidská krása, věčné mládí… Ale pouze teoreticky. Protože upřímně řečeno, k čemu je mi věčnost, když ji nemám s kým strávit…? – Ano, tohle byl ten problém. To, co mě užíralo zevnitř. Pocit prázdnoty na místě, kde se nacházelo mé mrtvé srdce. O tohle šlo vždy a už navždy půjde… o lásku.

Povzdechl jsem si a upřel pohled na skoro zaplněný taneční parket. Pohled mi utkvěl na muži, který seděl u klavíru a hrál pomalou skladu. Kdybych mohl, hned bych si to s ním vyměnil. Už mě nebavilo sedět v nečinnosti. Musel jsem něco udělat…

Znovu jsem se rozhlédl po baru. U jednoho ze stolků seděl zamilovaný pár a tlumeně si povídali. On ji přitom jemně svíral za ruku a ona mu s láskou hleděla do očí. Jejich myšlenky byly skrz naskrz prosycené láskou. Nemohl jsem to už dál poslouchat. Nemohl jsem tu už ani déle sedět. Co jsem si vlastně myslel, když jsem sem přišel? Že najdu lásku své existence nad láhví vodky? Pokud by to byla alkoholička, tak možná ano…

Rozhodně jsem vstal od stolu a začal se prodírat mezi lidmi k východu. Snažil jsem se ignorovat tlukot tolika srdcí a tok krve v žilách. Už to bylo několik dní, co jsem byl naposledy na lovu. Proč jsem si vlastně místo téhle maškarády nezaběhl na otočku do Kanady? S medvědy bych si možná užil i víc zábavy…

Díky svému zamyšlení jsem nedával pozor, kam jdu a najednou jsem ucítil měkký náraz do něčího těla. Ihned jsem sklonil hlavu, abych se té osobě omluvil a pak mohl co nejrychleji opustit bar, ale když jsem pohlédl do její tváře, nohy mi vrostly do země a ústa se mi otvírala naprázdno.

„O-omlouvám se…“ vyblekotal ze sebe ten anděl s lehce vlnitými a krásně hnědými vlasy a vykulenýma očima té nejlahodnější čokolády. Musel jsem polknout, abych zahnal jed, který se mi nahromadil v ústech po tom, co jsem ucítil její vůni. Upřel jsem oči na její krční tepnu a zaposlouchal se do zvuků jejího zrychleného srdce. Vypadalo to, že jsem ji vylekal.

Oslnivě jsem se usmál. „Nic se nestalo…“

Když dívka uslyšela můj hlas, její srdce se rozbušilo ještě rychleji. V duchu jsem si povzdechl. Ničím nebyla výjimečná. Myslela si, že vypadám jako anděl co sestoupil z nebe. Věděl jsem, jak to bude pokračovat – když se s ní dám do řeči, bude jí na omdlení a o čtvrt hodiny později už bude v duchu plánovat velkou svatbu a dvě krásné děti s bronzovými vlasy.

Proč jsem si vlastně myslel, že tato dívka bude jiná? Potichu jsem si odfrkl nad svou naivitou a bez dalšího slova se kolem oné dívky protáhl a dál pokračoval za svobodou v podobě čerstvého vzduchu a sněhové vánice, která komplikovala dopravu už od rána.

„Ale polila jsem vám košili…“

Když jsem uslyšel její nejistý hlas, přimělo mě to se zastavit. Zaposlouchal jsem se do jejích myšlenek. Proč právě myslí na to, jak si užívá s hnědovlasým klukem na záchodech? Něco mi na tom nehrálo…

Otočil jsem se a spatřil vedle hnědovlásky vyhublou dívku, která dosti nemravně tančila s oním hnědovlasým klukem. Došlo mi, že to co jsem slyšel, byly její myšlenky. Ale to… Zaměřil jsem se zpátky na hnědovlasou dívku, která mě zvědavě sledovala. Ale neslyšel jsem nic. Jen tak uklidňující ticho, že se mi sám od sebe na tváři rozlil široký úsměv a pomalým krokem jsem k ní zamířil. Nervózně na mě upírala své čokoládové oči. Všiml jsem si taky, že má zrůžovělá líčka a její rudé rty mě vybízí k vášnivému polibku…

Zarazil jsem se v chůzi. Nad čím to sakra přemýšlím?! Všiml jsem si, že dívka na mě stále kouká. Bojoval jsem sám se sebou. Vážně myslím na to, že ji chci políbit? A chci…? Samotného mě překvapilo, že odpověď byla kladná. Samozřejmě, že ji chci políbit. Chci si s ní povídat, poznat ji a pak přimět, aby se pode mnou svíjela rozkoší.

Možná to bylo jenom kvůli tomu, že jsem neslyšel její myšlenky, nebo proto že jsem zjistil, že mi jsou kalhoty jaksi těsné, ale opět jsem jí věnoval zářivý úsměv a překonal těch posledních pár kroků, které nás od sebe dělily. S podmanivým pohledem jsem k ní natáhl ruku.

„Můžu tě pozvat na skleničku?“

Dívka se nesměle usmála a vložila svou drobnou bledou ručku do té mé. Při kontaktu s mou ledovou pokožkou se ani neotřásla, jako by to udělal každý jiný člověk. Úsměv na tváři se mi ještě víc rozšířil. Pevně jsem sevřel její ruku, ale ne zas tak pevně, abych jí ji nerozdrtil a pak pomalým krokem zamířil k jednomu z posledních volných stolečků, příhodně ležícímu stranou od všeho ruchu, vhodnému k rozhovoru.

„Jsem Edward,“ řekl jsem, když jsem jí poté co se posadila, džentlmensky přisunul židli a sám se usadil naproti ní. Ještě pořád jsem se usmíval a napadlo mě, že když neslyším její myšlenky, může si o mně klidně myslet, že jsem nějaký blázen… nebo úchylák. Ale i kdyby si o mně doopravdy něco takového myslela, mě by to bylo jedno. Hlavní bylo, že jsem se mohl dívat do její andělské tváře.

„Bella,“ odvětila s úsměvem a natáhla ke mně ruku. Nejistě jsem ji sevřel a potřás s ní. Bella se nervózně zazubila, a když jsem jí ruku konečně pustil, zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho. Pak sklopila oči k zelenému ubrusu. Všiml jsem si, že opět zrudla. Odkašlal jsem si, abych upoutal její pozornost. Hned na mě pohlédla a nesměle se usmála. Očividně nevěděla co říct. Ale to nebylo to nejhorší… Nejhorší bylo, že nebyla jediná, kdo neví co říct…

Chvíli bylo ticho. Hlavou mi poletovalo tisíce myšlenek, ale ani jedna z nich nedávala smysl. Byl jsem na pokraji zhroucení. Konečně oslovím dívku, která se mi vážně moc líbí a je možná jediná na světě, které nepřečtu myšlenky, ale nejsem schopný se s ní bavit.

Židle zavrzala, když jsem prudce vstal. Bella na mě vyděšeně pohlédla. Nervózně jsem se usmál. „Pozval jsem tě přeci na drink, takže bych měl asi nějaký objednat…“

Bella kývla a nepatrně se usmála. To mi dodalo trochu odvahy. Třeba si o mně ještě nemyslí, že jsem úplný blb…

Dopotácel jsem se k baru a objednal nějaký ovocný koktejl. Sobě jsem poručil novou sklenku whisky. Sice to pít nebudu, ale nechci, aby si Bella přišla divně. Když tak o tom přemýšlím – je vůbec plnoletá? Povzdechl jsem si a zahnal tu myšlenku do pozadí. No rozhodně jí není sto let jako tobě, Edwarde…

Konečně přede mě barmanka postavila mou objednávku. Přitom se mi pokoušela vnutit ubrousek se svým telefonním číslem. Neúsměšně…

Vrátil jsem se k Belle a postavil před ní sklenku s barevným deštníčkem. Doufal jsem, že jí to bude chutnat. Nervózně se usmála, potichu poděkovala a pak se dlouze napila. Se zájmem jsem ji pozoroval. Když si všimla, že na ni koukám, zářivě a sebevědomě se usmála. Zajímalo by mě, kolik do toho vlastně nalili alkoholu…

„Takže, Edwarde… proč ses dneska ocitl v tomhle baru a navíc sám…?“ zeptala se mě, když se znovu napila. Už zbývalo jenom na dně a já si říkal, co jsem to za člověka, když tuhle nevinnou dívku tady opíjím.

Na kuráž jsem se taky napil, ale vzápětí toho zalitoval. Jako všechno lidské jídlo a pití i tohle chutnalo jako bláto. A jestli už někomu dodalo odvahu pití bláta, tak já nebyl ten případ… I přesto jsem se zhluboka nadechl a pak se dal do vyprávění.

„Abych ti řekl pravdu, Bello, tak skoro ani sám nevím. Měli jsme sem jít celá rodina, ale nakonec si to každý zařídil jinak a já… no, když jsem do tebe narazil, byl jsem na odchodu…“

Bella se usmála. „A pak jsi změnil názor…“

Taky jsem se usmál. „Ano.“

Chvíli jsme na sebe mlčky zírali. Nevím, co jí běželo hlavou, ale uvědomil jsem si, že bych byl moc rád, kdybych to věděl. To bylo snad poprvé, kdybych svůj dar uvítal.

Odkašlal jsem si a přinutil se od Belly odtrhnout pohled. „A co ty? Jak to že seš tu sama?“

Usmála se, dopila svůj drink a začala vyprávět. „Před měsícem jsem se sem přistěhovala za svým tátou. Ještě tu nikoho neznám a tak Charlie rozhodl, že bude dobré, když si vyrazím ven. On ale neví jak je to složitý… Nejsem zrovna typ, který najde přítele v každém. Takže jistě chápeš, že jsem tady z toho nebyla moc nadšená. Chystala jsem se jít na záchod mu zavolat, ať pro mě přijede, když jsi do mě vrazil.“

„Ale pak sis to rozmyslela…“ zašeptal jsem a nespouštěl z ní oči. Byla tak kouzelná, když něco vyprávěla. Při vzpomínce na svého tátu se usmívala, a když mluvila o svých pocitech, nervózně si prohrabovala vlasy.

Znovu se usmála. „Ano…“

Pianista začal hrát sérii pomalých písní. Pomalu jsem se zvedl ze židle, obešel ten titěrný stoleček, u kterého jsme seděli, a natáhl k Belle ruku. „Smím prosít?“

Její překvapený smích mě pohladil na duši. Upřela na mě zářivé oči. „Ale já neumím tančit…“

„Neboj, to zvládneš, povedu tě…“ uklidňoval jsem ji a nespouštěl nataženou ruku. Nevím, co ji nakonec přesvědčilo, jestli moje uklidňování nebo pohled, kterým jsem jí sděloval, že nedovolím, aby jí kdokoli zkřivil jediný vlásek, ale nakonec se přeci jenom zvedla a pak jsme společně ruku v ruce došli až doprostřed tanečního parketu. Aniž bych porušil oční kontakt, položil jsem si její ruce kolem krku a ty své kolem jejího pasu. Mírně jsem si ji k sobě přitáhl, přičemž jsem cítil, jak se zachvěla. Pohladil jsem ji po zádech a ona se s úlevným povzdechem o mě opřela. Její tělo se uvolnilo a poddalo se rytmu.

Toužil jsem, aby tato chvíle už nikdy neskončila. Bylo mi s ní tak dobře, že jsem mě pocit, jako by mi každou chvílí měly narůst křídla a já měl samou blažeností odletět až do nebe. Už jsem si nepřišel osamělý, protože jsem v náručí svíral ji. Lidskou, křehkou, dýchající…

„Dámy a pánové, prosím o pozornost… již zbývá jen několik málo minut do začátku nového roku. Za chvíli začneme odpočítávat. Prosím všechny, aby přišli na taneční parket…“

Hned se kolem nás nahrnula spousta lidí. Víc jsem k sobě Bellu přitiskl a pohlédl jí do očí. Ona mi pohled s úsměvem oplácela. Ani jeden z nás nic neřekl. V tu chvíli byla slova zbytečná.

„Deset!“ Odpočítávání začalo… Až teď jsem si uvědomil, že za několik sekund začne nový rok. Další rok… Málem jsem si už povzdechl, ale vzápětí jsem si uvědomil, že vlastně nejsem sám. Kolem pasu jsem svíral tu nejúžasnější bytost na této planetě. A jen tak ji pustit nehodlal… Došlo mi, že právě v tuto chvíli mám poslední šanci. Poslední šanci na lásku… a tu nehodlám promarnit…

 „Tři!“

„Dva!“

„Jedna!“

Nad hlavou nám vybouchly konfety a z každé strany se ozývalo: „Šťastný Nový rok!“

Já to ale nevnímal. Měl jsem oči jenom pro Bellu. Bez zaváhání jsem se k ní sklonil a lehce ji políbil. Její rty byly tak hebké, že se mi z toho málem podlomila kolena. Bella ale ztuhla. Bál jsem se, že jsem něco udělal špatně, tak jsem se od ní hned odtáhl. Díval jsem se do její tváře a nedovedl uhádnout, co jí běží hlavou. Najednou se jí ale na tváři objevil široký úsměv, přitáhla si mě zpátky k sobě a sama mě začala vášnivě líbat.

Nový rok nemohl začít líp…

Autor: souteznipovidky, Veubella, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední šance na lásku od Veubella: