Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Osud, který je milosrdný od TorencCullen

24.12.2010 (12:30) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1674×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

TorencCullen

Osud, který je milosrdný

Děj: Příběh Belly. Blíží se Vánoce a s tím i nakupovací horečka. Bella stojí před těžkým rozhodnutím, protože má za manžela Paula a s ním dceru Claudii. Našla si manžela, který je výbušné povahy a zrovna dvakrát nešetří ránami, které se na Belle projeví. Její štěstí se objeví v moment, kdy v jednom z dětských obchodů vrazí do mladíka, který jí okamžitě učaruje. Nejen pohledem, ale vlídným slovem, pozorností a náklonností. Den končí a ona zjistí, že se musí vrátit do reality, protože tohle by neskončilo dobře.

Najde Bella svého prince a bude konečně šťastná? Co Paul… Tenhle příběh je záhadou.

Stála jsem u plotny a míchala čerstvě růžovou cibulku. Její vůně se linula celým domem, byla to příjemná atmosféra, dokud se do dveří nepřiřítil můj přítel.  Podezíravým pohledem si mě změřil a přistoupil ke mně blíž. Lehounce mě pohladil po obličeji, přiklonil se ke mně blíž a vrazil mi takovou facku, až jsem dostala druhou od sporáku, který byl značně na vyšší teplotě. Rychle jsem se zvedla a rukou si přikryla spálené místo.

Slzy mi vytryskly do očí, snažila jsem se je zahnat, ale neměla jsem na to sílu. V posledních letech jsem neměla sílu na nic. „Jak je možný, že vaříš v pět hodin večer?!“ zařval, ozvěna jeho křiklavého hlasu se nesla celým domem.

„Psst,“ zasyčela jsem, „Claudie spí.“

„Mě je jedno, jestli ten fracek spí, kouká na televizi nebo se hrabe v záchodě. Mě zajímá, proč není vařeno?! Manžel přijde z práce utahaný, jako kůň a jeho manželka nemá vařeno,“ opět zvyšoval tón hlasu.

Začalo se to ve mně vařit, jak může vlastnímu dítěti říkat fracek? A manželka? Ani ve snu by mne nenapadlo, že tohle vypustí z pusy. Sebrala jsem veškerou odvahu a vstala na nohy. Stopla jsem si přesně k němu. Tváří v tvář, jak se říká. Tvrdě jsem mu pohlédla do očí. „Za prvé, nejsem tvoje manželka. Už od doby, kdy jsi na mě vztáhl ruku poprvé. Za druhé, není to jen mé dítě, ale naše, pokud si dobře vzpomínám.“ Při téhle vzpomínce se mi udělalo špatně a na kůži se objevila husí kůže.

Sebrala jsem všechnu odvahu a vstala, stoupla jsem si proti němu a tvrdě se mu zahleděla do očí. „Za prvé, nejsem tvoje manželka a nikdy nebude. Za druhé, je to i tvoje dítě, pokud vím.“ Vzpomínka na tu noc mi naháněla husí kůži po celém těle.

Paul se narovnal a obličej se mu zkřivil do nenávistné grimasy. Věděla jsem, že to přijde znovu. Jako pokaždé, když se takhle podíval. V normálních rodinách je večeře v šest, ale tady? Vždycky si něco najde. Jeho oči, kdyby mohli, zbarví se do černa. Jeho nenávist vyplula na povrch a mě tak uštědřil další ránu. Sesunula jsem se znovu k zemi. Nebála bych se říct, že jsem byla pár sekund mimo. Našla jsem kapku síly a zvedla se na loket pravé ruky. Levá, ač se mi klepala, putovala na rty, kde to bolelo nejvíce. Setřela jsem z nich krev. Krev zrady, smutku a nenávisti v jednom.

„Vstaň!“ křičel Paul. V duchu jsem zavrčela. V realitě, bych si to nedovolila. Nechtěla jsem, aby ublížil naší dceři. Sebrala jsem všechnu sílu, co jsem v sobě našla a vstala. Celé tělo mne bolelo. Stoupla jsem si ke sporáku. Se slzami v očích a veškerou nenávistí k němu jsem mu to jídlo dodělala.

Takzvaný manžel si sedl ke stolu a celou dobu mne pozoroval. Každý můj pohyb. Kdyby mohl, kontroluje i moje myšlenky. Myšlenky, které by mu daly najevo, že ho z celé duše nenávidím.

Dodělávala jsem guláš, který jsem zrovna dohušťovala. V hlavě mi jeden hlásek našeptával… „Dej mu tam kyanid. To ho spolehlivě zabije, vlkouše mizernýho.“ Musela jsem se tomu pousmát. Ale hned otočil a zase šeptal něco jiného. „Vykašli se na kyanid… co takhle ciankály? Jed na krysy!“ Tohle by bylo více, jak trefné. Krysa je to taky. Naposledy jsem to ochutnala a vyndala hluboký talíř. Nandala jsem mu skoro přes celý talíř a podala mu to i se lžící.

„Děkuju. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Říkal jsem ti to kolikrát!“ zahořekoval. Vytrhl mi lžíci z ruky a žral jak čokl.

Hustá omáčka mu padala po bradě, ten talíř má štěstí, že je ze skla, jinak by ho ten čokl snědl taky. S nechutným pohledem jsem si ho prohlédla a přísahala, že se mu jednou za ty rány, modřiny, pomstím, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám ve svém životě. Otočila jsem se na patě, sykla jsem bolestí nad pravým ramenem a vyšla shody do dětského pokoje za Claudií.

S malým vrznutím jsem otevřela dveře a nehlédla dovnitř. Nechtěla jsem jí probudit, spinkala tak sladce. Miluju ji, je to moje sluníčko, které mě drží nad vodou, bez ní bych nebyla nic, pouhá chodící smrtka. Ležela na pravém boku a s pravidelnými intervaly oddechovala, klekla jsem si k postýlce a hladila jí po tváři. I ve spánku se usmála a zašeptala: „Mami.“ Bylo to tak krásné, měla jsem na krajíčku.

I když jsem Claudii měla s Paulem, tak jsem k ní cítila pouto, které by nikdo nemohl zpřetrhat. Když si vzpomenu na tu noc, co jsem byla donucena sdílet lože s Paulem, žaludek se mi obrací vzhůru nohama. Jeho doteky, letmé polibky, slizké vzdychy mého jména. Zakroutila jsem nad tou vzpomínkou hlavou. Byl to nehorší den v celém mém životě a zrovna na štědrý večer.

Před dvěma lety

Zrovna jsem věsila vánoční ozdoby, světýlka, čokolády na stromeček a usmívala se od ucha k uchu. První Vánoce bez rodičů, bez jakéhokoliv dozoru. Volnost sama o sobě. Jediná přítěž tu byl Paul, ale s tím jsem si takovou hlavu nedělala, jako každý jiný večer, lítal někde venku, spal s děvkami a mě nechal v klidu doma.

Prozpěvovala jsem si vánoční koledy, když se mi teplé, mohutné paže omotaly kolem pasu. Nejdříve jsem nadskočila a skleněné kuličky pustila na zem. Otočila jsem se a spatřila přiopilého Paula. Oči měl vytřeštěné z důlku ven, červené bělmo a menší monokl pod pravým okem. Chtěla jsem se vyprostit, ale jeho stisk byl tak pevný, že to prostě nešlo.

„Paule, prosím, pusť mě,“ zaprosila jsem.

„Proč bych měl? Jsi moje, tak si tě musím trochu užít, ne?“ Této chvíle jsem se děsila ze všech nejvíc. Spát s čoklem.

Začala jsem sebou házet, kopat, rozdávat pěsti okolo sebe, ale bylo mi to prd platné, jeho stisk nepovolil, na co víc, ještě se zvětšil. Podkosil mi nohy a držel mě v náruči. Než jsem stačila z úst cokoli vypustit, už mě házel na bílou postel a strhával ze mě triko. Ležela jsem před ním jen v bílé podprsence a třásla se zimou.

Slizce se na mě usmál, až vystrčil své bílé zuby. V očích mu zaplály jiskry. Cítila jsem, jak se derou slzy z očí, teplá, slaná voda smáčela celý můj obličej, až jsem přes zamlžené oči nic neviděla.

Už přede mnou stál jen v boxerkách a kochal se pohledem na mě ve spodním prádle.

„Jsi tak krásná,“ zašeptal. Vrhnul se na mě, začal líbat má stehna, bříško, prsa, až se dostal k šíji. Jazykem mi tam vytvářel kroužky. Jeho dech byl tak teplý, tak slizký… Oh, můj bože, jak já ho nenávidím.

Slzy se řinuly v proudech, ale nebylo mi to nic platné. Paul se nenechal nijak vyrušit. Jeho doteky, které směřovaly od šíje až po má stehna. Hladově je třel. Dokonce tak, že jsem si na sto procent byla jistá, že tam budu mít modřiny. Netrvalo moc dlouho, a co jsem měla na sobě, leželo na zemi.

Olízl si rty a vrhnul se na ty mé. Začala jsem se dusit, přísahala bych, že mi strkal jazyk až do krku. Musela jsem se poddat, kdyby ne, určitě by mě zbil. Znala jsem moc dobře jeho reakce. Polibky jsem mu oplácela, ale čím víc na mě dorážel, tím víc se moje nenávist k němu prohlubovala.

Začala jsem se třást zimou, což ho upozornilo. Jedním trhem ze sebe strhl všechny věci, pohlédl mi tvrdě do obličeje a vyřkl: „Neboj, nebude to bolet, budu opatrný, kopretinko!“ Pak už jsem jen brečela a prosila Boha, aby se nade mnou smiloval.

Po svém uspokojení mě tam nechal ležet, se slovy „Mohla si být lepší, ale užil jsem si to!“  Slzy se mi draly do očí, ale nebrečela jsem, ne před ním. Aby viděl, jak mě to ranilo? Na to mám ještě nějakou tu hrdost. Schoulila jsem se do klubíčka, přehodila přes sebe prostěradlo a tiše plakala. Na náměstí odbyli hodiny šestou hodinu večer, což u mě vyvolalo ještě větší nával vzlyků. První Vánoce o samotě a byla jsem znásilněná. Tak takový Vánoce jsem si nikdy nepředstavovala.

Byl to hodinový okamžik, který mne postihl na celý život, neboť z toho vzešly následky. Teď už moje malá, sladká Claudie. Celých devět měsíců jsem si byla jistá, že se jí vzdám. Že ji dám k adopci, ale jakmile mi ji položily na hrudník a ona tiše mlaskala. Se slzami v očích jsem se k ní víc přitulila a zašeptala. „Tebe už nikdy neopustím!“ Její prstíky se chytly mých ňader a zkoušely sát. Ještě jí to moc nešlo, ale věděla jsem, že ona se naučí, co budu chtít.

***

Přítomnost

Po krátké době, co se Paul svalil vedle na postel, jsem si byla jistá, že to takhle nechat nemůžu. Jak dlouho bude trvat, než se pokusí udělat něco naší dcerce? Už jí říká dost nelichotivě. Velice také pochybuji, že ji má rád. Blíží se Vánoce a nemám ani jeden dárek.

„Co chceš koupit malé k Vánocům?“ zeptal se Paul. Vykuleně jsem se na něj podívala, ale moje slepené rty od slz se nedaly odtrhnout. „Umíš mluvit?“ zeptal se už trochu vytočeně.

„Umím, ale nevím. Přemýšlela jsem o nějaké hezké panence a kočárku. To by se jí mohlo líbit, co myslíš?“ odpověděla jsem a zkoušela tak o normální konverzaci mezi námi.

„Kočárek? Panenka? Motorku jí koupím,“ vyprskl. Polilo mě horko. Bylo mi špatně. Jsou jí teprve dva roky a on na ni s motorkou?

„Paule, zbláznil ses? Motorku… Víš kolik jí je let?“ vyštěkla jsem. Jeho nenávistný pohled, který po mne hodil, se zabodl hluboko do srdce.

„Ještě jednou tohle řekneš, a nikdy nevyjdeš z tohohle baráku!“ vyhrožoval. Začala jsem se bát. Zítra ráno půjdem na nákup. Potřebuju věci na pečení a nějaké maličkosti k ozdobení.“

„Fajn. Já půjdu s klukama do hospody. Nečekej na mě. Nevím, jestli přijdu!“ oznámil mi.  Byla jsem štěstím bez sebe. Konečně zase vypadne. Minule byl pryč dva dny, než se uráčil přijít ukázat. Bylo mi to jedno, jestli se vůbec vrátí. Bylo mi jedno, co nebo s kým dělá. Ale strach jsem o něj měla. Jsem přeci jen člověk, ne?

„Půjdu spát. Chci ráno brzo vyjít,“ pípla jsem a vstala. Pod polštářem jsem měla pyžamo, které jsem si rychle oblékla a zalehla do postele. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zavřela jsem oči a v hlavě mi prolétlo, co se stalo. Paul si vzal moje tělo, aniž bych chtěla. Dala svolení. A já s ním jednám jako by se nic nestalo. Po tváři mi stekla slza, kterou jsem hned setřela rukávem od košile. Naposledy se rozhlédla po pokoji a pokoušela se usnout. Paul se vedle mne točil jako nudle v bandě. Po pár minutách jsem ho přestala vnímat. Usnula jsem.

***

Pohled nikoho

Její lehké oddychování bylo tak vyrovnané, že se zdálo být vše v pořádku. Pod její kůží se začaly dělat modřiny. Tak velké, že by je nepřehlédl ani slepý. Neustále se převalovala. Házela sebou. Zdál se jí sen, který by nechtěla zažít. Ptáte se o čem? Smrt její dcery. Smrt by ji zabila. Čelila by nejhorší věci, co by ji potkala.

„Nee,“ křičela ze spaní. „Claudie, Claudie. Kde jsi?“ opakovala neustále dokola. Její zvuky ale nikdo nevnímal. Manžel byl, kdo ví kde a její dcera spala v klidu ve své postýlce.

Hodiny ukazují šest ráno a její sen… ne a ne skončit. Druhá půlka postele, byla stále prázdná. Její křik se rozléhal po celém pokoji. Po půl hodině se Bella začala probírat k sobě. Do normální reality, která byla možná ještě horší, než si dokázala představit.

„Byl to jen sen!“ opakovala si asi deset minut. Promnula si oči a vystrčila nohy na studenou zem. Oklepala se. Přitáhla si bačkory a šla se podívat na svou dceru. Pomalým tahem otevřela dveře, nakoukla a spokojeně je zase zavřela. Sešla schody do obýváku a našla tam Paula. Manžela, který nebyl schopný dolézt do vlastní postele. „To si na tom byl tak špatně, že jsi nepřišel nahoru?“ ptala se ho posměšným hlasem. Musela toho využít, protože vůbec nevnímal. Bála se ho. Bála se jeho reakce na cokoliv. Jen se na ní podíval, bylo jí špatně od žaludku. Nenáviděla ho, ale svým způsobem milovala. Ne jako manžela, přítele, milence, ale jako otce jejich dcery. Neznamená, že je Claudie nechtěná, ale existuje a to je hlavní.

„Idiote,“ špitl Paul. Nebylo mu skoro rozumět, jak byl ještě opilí. Bella zpozorněla. Myslela si, že se probudil. Když se převrátil na druhý bok, oddechla si.

Isabella vzala do ruky mobil a vytáčela číslo Leah. Po dlouhé a vytrvalém zvonění to zvedla. „Prosím,“ špitla.

„Ahoj, Leah. Vzbudila jsem tě?“ řekla omluvně.

„Ahoj, Bello. To je v pořádku. Už jsem v koupelně. Jsem nějaká líná mluvit!“ řekla mírně otráveným hlasem.

„Něco bych potřebovala. Včera jsem na to nějak zapomněla.“

„Povídej,“ pobídla jí.

„Chtěla bych jít dneska na nákup dárku pro Claudii, ale nechci ji v tom mrazu tahat s sebou. Myslíš, že bych…“ vyslovila, co měla na srdci. Větu ale nedořekla.

„Jasně. Přivez jí,“ zajásala Leah. „Skočím jen něco koupit, aby tady něco měla. Takže za hodinku?“ odpověděla spokojeným hlasem.

„Děkuju moc. Tak za hodinu,“ dořekla a položila mobil. Připravila snídani a šla vzbudit malou. Claudie se v pelíšku převalovala. Byla to známka, že dlouho spát už nebude. Místo buzení holčičky se vrhla do šatníku, kde ji vybrala oblečení. Kombinézu a dovnitř tepláčky s lehkou mikinkou. Ze šuplíku vyndala teplou čepičku, která byla z fleecu. Teplá a rychle zahřála. Měla světle oranžový nádech. Vlastně… úplně stejný jako ta kombinéza.

„Mami,“ špitla rozespalá Claudie.

„Zlatíčko,“ zareagovala. Její očíčka se klížila. Promnula si oči a postavila se na nohy. „Máš hlad?“ zašeptala. Jen přikývla a Bella ji zvedla. Převlékla a přebalila. Její plína měla snad metrák. Navlékla na nožičky punčocháčky, které byly zateplené, body a bačkůrky. Pak se vydaly nasnídat.

V kuchyni ji maminka zvedla a dala na židličku. Položila před ní talířek s chlebem namazaný sýrem a teplé kakao. „Děkuju,“ řekla nesměle. Mamá se pousmála a zasedla také za stůl. Všechno to rychle snědly.  Po patnácti minutách přišla řada na přípravu k odjezdu.

„Broučku, vezmi si na sebe mikinu,“ požádala Bella Claudii. Ta jen přikývla a šla si pro to na křeslo, kde bylo vše připravené. Abyste byli všichni v obraze. Claudie je napůl vlkodlak. Má rychlejší vývoj. Rychleji chápe, vyvíjí se, roste. Je to velmi šikovné, krásné a bystré děvče.

Modré oči – celý táta. Hnědé vlasy – po mamince. Vysoká 95 cm, štíhlá. Kdybych nevěděl, s kým ji Bella má, myslel bych si, že ji má s nějakým modelem. K její smůle, otec je Paul.

Já na sebe natáhla úzké džíny, žluté tričko pod zadek a mikinu, která měla barvu světle modrou. „Claudie, jdu si obout boty. Vezmi s sebou tu kombinézu, obleču tě v předsíni.“ Clou kývla na souhlas a Bella se odebrala obout. Přemýšlela, jestli si má obout hucule nebo kozačky. Tentokrát to neřešila a sáhla po kozačkách, které jí koupil otec k narozeninám.

Po pár minutách přišla Clou k matce a podávala jí oblečení, o které ji matka požádala. „Pojď ke mně,“ požádala ji. Poslechla a vlezla tak do nohavic. Netrvalo dlouho a Claudie byla celá oblečená. „Ještě boty!“ řekla a podala jí je. Vklouzla do nich a zavázala si je. „Jdeme?“ zeptala se Bella.

„Ano. A kam?“

„Budeš u tety Leah. Pohlídá tě.“

„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně. Já jen zakroutila hlavou na souhlas a ona začala skotačit kolem mého těla.

„Clou, dost!“ vykřikla jsem. Pochopila, že se to nedělá. Dcera se rozeběhla k protějšímu domu. „Počkej! Musíš se rozhlédnout!“ napomenula ji. Zastavila se u silnice a rozhlédla se. Kdyby to neudělala a neuposlechla, skončila by tak v nemocnici. Možná hůře. Bella si oddychla a pokračovala v cestě za nejlepší kamarádkou, která jí zůstala. Všechny se odvrátily, když se vdala za Paula.

„Claudie,“ křičela Leah, když ji spatřila v okně.

„Tétooo,“ rozkřičela se taky. Rozeběhla se a skočila jí do náruče. Leah jí zatočila dokolečka a položila na zem. „Budeme si hrát?“ ptala se nedočkavě.

„Jasně,“ odpověděla s úsměvem na tváři. „Bello,“ špitla.

„Leah, moc ti děkuju,“ řekla jsem vděčně.

„Není za co. Až budeš mít všechno, zavolej. Přichystám jí,“ odpověděla a táhla její dceru dovnitř. Jediné, co Bella spatřila, bylo to, jak se znovu svléká a letí do kuchyně. Nervózně se pousmála a namířila si to rovnou k autu.

„Ahoj,“ zavolala ke dveřím, ale ty byly zavřené. Smutně vrátila pohled a nasedla.

***

Po několika hodinách – vypravěč

„Dobrý den,“ špitla vždycky Bella, když vešla do menšího obchodu. Prodavačky se na ní smály a pozdrav jí oplatily. S úsměvem a klidným svědomým, že je ona v klidu a její dcera v bezpečí u Leah ji ulehčovalo situaci. Mohlo si s rozvahou prohlédnout hračky. Ať naučné nebo pro pobavení. Když si nevěděla rady, zeptala se. Po nějaké době měla v ruce asi sto tašek. Rozhodla se, že pojede domů, ale ve výloze objevila dárek, ze kterého by měla Clou radost. „Mohla bych poprosit tu panenku ve výloze?“ zeptala se. Byla v rozpacích. Nevěděla, jestli ji mají v obchodě. Ale zalíbila se jí tahle.

„Tahle?“ opakovala prodavačka, když vlezla do výlohy a sundávala jí z římsy. Na souhlas zakývala. Byla štěstím bez sebe.

„Dcera bude mít radost,“ hlesla a prodavačka se pousmála. Bella vyndala peněženku a z ní kreditku.

„Děkuji,“ řekla obsluha a vzala si ji. Zandala ji do panelu, kde v zápětí zadala pin. „Můžete si jí vyndat,“ oznámila. Bella nečekala a učinila tak. „Je to všechno?“

„Ano, děkuju. Krásné svátky,“ rozloučila se a vycházela ze dveří.

Nějakou dobu pozorovala smějící se děti s jejich rodiči. Usmívala se, ale její úsměv pohasl v moment, kdy si vzpomněla na svoji rodinu. Držela ji pohromadě jen Claudie.

Zamyslela se, ale v chůzi pokračovala. Její oči neviděly, uši neslyšely. Nevšímala si procházejících lidí. Někdo do ní narazil a ona spadla na zem. Tašky, které držela, se rozutekly kolem ní.

„Jste v pořádku?“ mluvil na ní mladík, který jí omylem shodil. Bella jako smyslů zbavená se na něj podívala. S otevřenou pusou dokořán kývla na souhlas. „Pomohu Vám vstát,“ řekl chlapec. Chlapec, který měl zlatavé vlasy, téže oči. Ledový stisk, kamenou hruď. Nedokázala ze sebe vypravit jediné slovo. „Jste v pořádku?“ znovu kývla. „Jste němá?“ zeptal se trochu vystrašeně.

„Omlouvám se,“ vykoktala ze sebe. „Byla jsem zabraná do svých myšlenek,“ řekla omluvně. Bella se na něj podívala a přijala jeho ruku, kterou měl neustále napřaženou.

„V pořádku. Teď se není čemu divit. Vánoce – šílenství,“ zažertoval. Pousmála se. Neřekl nic vtipného, ale jí se to líbilo.

„Budu muset jít,“ vyhrkla najednou a nechápajíc začala sbírat hekticky tašky.

„Počkejte, pomohu vám!“ oznámil a letmo se jí dotkl, když podával ozdobnou tašku z obchodu hraček. V rukou jí spočinula poslední taška a ona měla potřebu zmizet. Zmizet někam hodně daleko. Od čeho? Od nadcházejícího problému. „Nechcete si se mnou dát skleničku? Na Vánoce. Děti. Hmm?“ zaprosil. Udělal smutné oči a ona najednou roztála. Nikdy tohle nepoznala. Pro ni to bylo takové pohlazení po duši.

„Dobře,“ řekla poraženě, „ale jen jednu!“

„Prosím.“ Ukázal směr, kam se měla vydat. Jakmile se otočila, vzal jí z ruky nákup a věrně následoval její kroky. Doběhl její krok a šli spolu nákupním centrem. Díval se do všech kaváren, kde měly otevřeno. Našel. Zastrčenou za rohem. Malá, ale útulná. Zdi byly pokryty dřevem, Vánočními ozdobičkami a svícemi uprostřed stolu.

„Tady to bude nejlepší, co myslíte?“ hlesl a ukázal na nenápadně vypadající kavárničku. Dívka kývla. Pravou ruku ji dal na záda a opatrně ji sunul nenápadně dovnitř. „Dobrý den,“ špitl na obsluhu. Slečna se rozzářila, když ho viděla. Opravdu byl tak hezký, měl příjemný hlas a byl skvěle vychovaný.

„Děkuju,“ řekla Bella, když ji přistrčil židli. On se pousmál a posadil se naproti ní.

„Dobrý den,“ hlesla servírka a neustále civěla na stvoření, co nedokázalo spustit oči z dívky, která seděla proti němu.

„Já si dám Latté a sodovku, prosím,“ řekla Bells, když dlouho nikdo nepromluvil. Servírčin pohled znovu spočinul na chlapci, který si teprve začal prohlížet nápojový lístek.

„Dám si to samé, děkuji.“ Slečna si to napsala a šla vše připravit.

„Měla bych se asi představit, že. Jsem Isabella Donovan,“ hlesla.

„Já jsem Edward. Edward Cullen. Těší mne,“ špitl a podal já svoji ruku.

„I mne.“ Isabella se usmála a ukázala sněhově bílé zuby.

Notnou chviličku se oba dívali jeden na druhého a kolem sebe. Nedokázali si říct, že se něco stalo. Jak se to říká? Že přeskočila ta pověstná jiskřička. Nikdo to nepřiznal. Oba se báli, co by se stalo, kdyby.

Pohled Belly

Seděl proti mně. Dívala jsem se mu do jeho zvláštních očí. Byla krásně topazové. Jeho vlasy připomínaly sluneční svit. Zvláštně se blýskaly v odlesku světla. Už v moment, když jsem mu pohlédla do obličeje, věděla jsem, že se něco děje. Jeho úsměv, oči, doteky. No, doteky až tak ne, ale… velmi pozorný.

Po pár minutách, co nastala ta trapná chvilka, prolomila ticho servírka. „Tady máte to Latté. Ještě něco?“ zeptala se, ale moc jí nezajímala moje odpověď. Spíše ta Edwardova.

„Zatím ne,“ dodal, aniž by se na ní podíval.

„Isabello, nevím, jak to mám říct…“ Při vyslovení celého mého jména mi běhal mráz po zádech.

„Bella, prosím.“ Kývl na souhlas. „A mluv, co máš na srdci. Neukousnu tě,“ zažertovala jsem.

„Dobře,“ špitl a olízl si rty. V ten moment mě napadla otázka. Jaké by to bylo, ochutnat rty někoho jiného, než Paula.

„Zdá se mi to příliš hloupé a rychlé. Na to, že se známe necelou hodinku,“ řekl zahanbeně. Oči se m zabořily do kávy, co měl před sebou. Hrnečkem točil dokolečka. Připadal mi, že se opravdu stydí, ale v tomhle světě mi nepřijde nic divného. Když můžu mít manžela, který mě týrá, jak psychicky tak fyzicky.

„Povídej. Už se v téhle společnosti nedivím ničemu,“ dořekla jsem. Jakmile mi došlo, co jsem řekla, musela jsem to napravit. „Nemyslím s tebou, ale v tomhle světě,“ opravila jsem se. Také jsem doufala v to, že to pochopí a neodejde. Bylo mi s ním dobře. Tak nějak jsem se cítila v bezpečí.

„Už jsem myslel, že v mojí společnosti. Celkem jsem si oddechl.“

„Tak povídej. Nebo už snad nechceš?“

Edward se podrbal na zátylku a nadechl se. „Nechci vypadat… hm… jako nějakej úchyl, ale líbíte se mi. Několikrát jsem Vás tu zahlédl.“ Řeč jsem mu přerušila, protože jsem nebyla zvyklá na vykání.

„Edwarde, prosím, tykej mi. Ani jsem se nezeptala a vzala to za samozřejmost,“ omluvila jsem se a nechala ho vstřebat novou informaci.

„No,… dobře. Několikrát jsem tě tu zahlédl,“ opakoval, ale s takovým oddechem, že se mi to začalo velmi líbit, „když jsi nakupovala. Ale…“ zasekl se na konci začínající věty.

Udělala jsem oči, které značily, aby pokračoval. Ale nic se nestalo. „Ale?“ opakovala jsem.

Edward se nadechl a pokračoval. „Ale nelíbilo se mi, co jsem viděl,“ přiznal zkroušeně.

„Co jsi viděl? Nějak tě nechápu!“

„Tvé modřiny. Ať pod okem nebo na rukách,“ vykoktal ze sebe. Došlo mi, o co mu jde. Nepotřebuji žádné kázání.

„Budu muset jít. Omlouvám se, ale do toho ti nic není!“ vyštěkla jsem a posbírala tašky s nakoupenými věcmi. Naposledy jsem se ohlédla a zmizela v davu.

„Bello, počkej!“ křičel na mou osobu, ale já nevnímala. Musela jsem zmizet. Tohle by nedopadlo moc dobře. Kdyby zavřeli Paula, pustili by ho pro nedostatek důkazů. A pro mne by to znamenalo další modřiny.

Venku jsem nasedla do auta a vyjela k Leah. Hrozně jsem se těšila na malou. Chyběla mi. Po cestě domů jsem se zamyslela a uvědomila si, že to, co se děje u nás doma. Není normální. Edward měl pravdu, ale když ho opustím – najde si mě a vezme nás zpátky. Dobrovolně nebo násilím. Okolí ubíhalo velmi rychle, protože tachometr ukazoval pořád přes 100 km/h.

Zatáčela jsem do poslední zatáčky a odpoutávala jsem se. Zaparkovala u krajnice a vyšla. „Maminko,“ zavýskala Clou, když mne spatřila.

„Zlatíčko,“ hlesla jsem a ona mi skočila do náruče. „Chyběla jsi mi!“ špitla jsem jí do ouška.

„I ty mne!“ hlesl její sladký hlásek. Zahřálo mi to srdíčko. Zapomněla jsem v ten moment úplně na všechno.

„Půjdeme domů?“ zeptala jsem se. Claudie kývla. Postavila jsem ji na zem a šla za tetou Leah.

„Bello, máš všechno? Potkala jsi Santu?“ špitla s vtipem Lea. Mrkla jsem na ni a pousmála se.

„Mami, ty jsi ho vážně viděla?“ vyzvídala Clou.

„No jasně. Mám tě pozdravovat.“

„Teto, maminka zná Santu,“ zajásala mladá slečna.

„Třeba tě přijde navštívit. Tak si jdi zatím hrát,“ řekla své malé kamarádce. „Bello, pojď. Dáme si něco teplého,“ oznámila a ustoupila ze dveří. Neváhala jsem, protože se mi domů nechtělo. „Posaď se,“ pobídla mne.

Vešla jsem do obýváku. Vypadalo to tam zase jinak. „Zase nově přeorganizované?“ řekla jsem mírně zvýšeným hlasem, aby mne slyšela.

„Ano. Pořád něco přestavuju. Nejsem zvyklá na stereotyp.“ A tomu se také zasmála. Stereotyp. Už nic jiného neznám, než jen tohle slovo.

„Máš to tu hezké,“ pochválila jsem jí celý interiér. Zdi měla do světlé hnědé barvy. A nábytek do světlého dřeva. Myslím, že to byl buk. Vypadalo to tam velmi světle. Vzdušně a příjemně. Velká okna, oblouky místo dveří. Hodně květin, jak na oknech, tak na zemi. Moc útulné. Zastesklo se mi po normálním životě.

Leah tam měla moc teplo, takže jsem si sundala svetr s bundou. „Bello,“ zhrozila se, když přišla za mnou do obýváku. V obou rukách měla čaje. Nechápavě jsem se na ní podívala, až pak mi došlo, co viděla.

„Nechci o tom mluvit!“ odsekla jsem.

„Odkud máš ty modřiny?“ vyptávala se.

„To bys nevěřila! Včera jsem uklízela a spadla jsem.“ Vůbec jsem nevěřila, že by mi to mohla spolknout. A také se tak nestalo. Posadila se a hrnečky postavila na stůl, který byl proti nám.

„Bells, nedělej ze mě pitomou. Ano! Tohle ti udělal Paul?“

„Kdyby ano, nikdo s tím nic neudělá! Je to můj manžel…“ K mé smůle.

„Říká ti něco – týrání?“ vyštěkla.

„Ano. Ale nechci ohrozit naší dceru. Takže já nás teď obleču a od tebe už nechci nic slyšet, prosím!“

„Claudie, jdeme domů!“ zakřičela jsem, aby mne slyšela. I když… vlastně jsem ani nemusela. Má výborný sluch. Jediné dobré, co po Paulovi zdědila.

„Bello, ještě nechoďte!“ zaprosila.

„Půjdeme. Musím udělat něco k jídlu. A děkuju za hlídání,“ řekla jsem monotónně.

„No. Vůbec nemáš za co. Kdyby něco, dej vědět!“ pronesla zklamaným hlasem. Kývla jsem na souhlas a dceru sunula před sebou ze dveří.

„Maminko, já neci od tety,“ žadonila Claudie. Chytila jsem ji za rukáv a zamítla tak jakoukoliv odporující odpověď.

„Ahoj, Leah…“ zavolala jsem ke dveřím, které jsem neslyšela zabouchnout. Na konci cesty jsem se rozhlédla a přešly jsme k naší cestičce, která vedla k domu.

Do zámku jsem dala klíče a chtěla otočit. Když jsme odcházely, zamykala jsem. Polil mě nepříjemný pocit. Pocit, který jsem si nechtěla připouštět. Paul je doma.

„Tati,“ křičela Clou.

„Ahoj, zlato.“ Byl tak falešný, že mi z něj bylo ještě víc špatně, než kdy dřív.

„Paule,“ hlesla jsem. Podíval se na mě, zamračil se a jeho pěsti se začaly zatínat. „Co se děje“ vyjekla jsem nechápavě. Sundal Claudii z klína a namířil si to rovnou ke mně.

„S kým jsi byla?“ řekl nenávistně.

„Maminka, zná Santu,“ špitla Claudie.

„Tak Santu jo? Znám ho…“ vyštěkl a srazil mne k zemi jedinou ránou.

„Mami,“ křičela dcera, když mne viděla na zemi. Nedokázala jsem se zvednout. Připadala jsem si jako živoucí mrtvola. Jeho rány, byly čím dál silnější a bolestivější.

„Zlatíčko, jdi do pokoje!“ vypravila jsem ze sebe.

„Jak se jmenuje Santa?“ procedil mezi zuby. Silně jsem sevřela víčka a začala rychle dýchat. „Nefilmuj to!“ zahrozil a kopl mi do žeber. Přišla bodající bolest. „Vstaň!“ křičel na mě opakovaně.

Sebrala jsem zbytek síly, co jsem v sobě našla a zvedla se. Stála jsem, ale mé nohy se třásly. Žebra mne bolela, takže jsem se rukama obejmula kolem hrudníku. „Isabello, s kým si byla? Ptám se naposledy!“ vyhrožoval.

„Byla jsem nakupovat! Co chceš slyšet? Mám lhát, abys byl spokojenej!“ křičela jsem. Měla jsem dost toho, co se mezi námi stalo. Vlastně, všeho! Jak se změnil, jak se teď chová.

„Myslíš si, že jsem idiot? Jsem vlkodlak. Znáš můj čich. Kterýho upíra jsi potkala?“ zeptal se ještě vytočenější, než před tím.

„Cože?“ vysoukala jsem ze sebe. Došlo mi to. Edward… jeho krásné oči, tělo, vůně. Tohle mne k němu přitahovalo.

„Kterýho u-p-í-r-a jsi potkala!“ hláskoval to slovo. Kdybych věděla, že to takhle dopadne, nikam s ním nejdu.

„Koukala jsem po výlohách. Nedávala jsem pozor a někdo mne srazil k zemi. Jen mi pomohl vstát a já zase pokračovala,“ vydolovala jsem ze sebe mírnou, ale přijatelnou lež.

„To ti mám jako věřit?“ řekl podezíravě. Kývla jsem na souhlas, ale něco mi říkalo, že mi to neprojde. „Cullen!“ řekl si pro sebe.

„Udělám něco k jídlu a půjdu uložit malou. Dnes toho bylo na ní hodně!“ Paul se na mě jen podíval a vzal mobil do ruky.

„Zjisti mi, kterej Cullen byl v obchoďáku, kde byla Bella!“ šeptal do mobilu tak, abych ho neslyšela. Vím, že poslouchat se nemá, ale musela jsem zjistit, co se děje! Konečně to vím. Edward je upír a můj manžel vlkouš. To nebude dobré. Naopak. Bude to fiasko.

Claudii jsem dala zatím do pokoje a zašla do ložnice. Tam jsem v lékárničce našla obvaz a obvázala si hrudník. Věděla jsem, že tohle je zatím jen provizórium, ale do zítra to počká. Znovu jsem se oblékla a šla za dcerou.

„Zlatíčko, převlíkni se do pyžámka a já udělám něco k papání, ano,“ špitla jsem jen mezi dveřmi.

„Ano,“ odpověděla. Všechno dělala bez protestů. Tedy – až na něco.

Vzala jsem z ledničky pár věcí a postupně to naházela do hrnce. Během půlhodinky, bylo vše připravené. Všichni zasedli ke stolu a já mohla podávat. Špagety, sýr, maso pro Claudii. A velký steak s kaší po Paula. Jedl jako obvykle. Jako prase. Padalo to do něj jako do kontejneru. V neposlední řadě jsem nandala i sobě. Rychle to snědla a uložila nádobí do dřezu. „Jdeme spinkat, zlatíčko!“ zavelela jsem. Claudie vstala a natáhla ruce.

„Dobrou,“ popřála tátovi a dala mu pusu.

„Hezky se vyspi,“ zašeptal jí do ouška a na mě se usmál, že mi bylo na zvracení.

Pomalým krokem jsem šla po schodech, abych nás nepřizabila. Otevřela jsem dveře od pokojíčku a uložila ji. Sedla jsem si vedle na křeslo a do ruky jsem uchopila knížku. O statečném kocourovi.

Neuběhla ani čtvrt hodinka a Claudinka oddychovala v pravidelných intervalech. Vstala jsem, vrátila knížku a přešla k její postýlce, kde jsem ji přikryla a odešla do ložnice. Zvedla jsem všechny tašky a dala je na postel. První jsem vyndala pár hadříků. Pak následoval dárek pro Leah, Embryho a Seatha.

Jako poslední jsem si nechala dárek pro Jacoba. Nebylo to ale všechno, co jsem vyndala. Byla to jakási kartička. Připomínající vizitku. Edward Cullen. Hlásala tak nahlas, že se mi rozbušilo srdíčko. V panice jsem ji schovala do kabelky. Napadlo mě, že se zajdu podívat dolů, jestli Paul usnul. Jeho obvyklou postelí bylo kanape. Před televizí. Co jiného, že.

Otevřela jsem dveře ložnice a uslyšela jeho hlasité chrápání. Potichu je zase zabouchla a skočila po kabelce. Vyndala jak vizitku, tak mobil.

„Ahoj, Edwarde. Našla jsem tvoji vizitku. Kdys mi ji tam hodil?“ Podepsala se Bella a odeslala.

„Bells, nečekal jsem, že napíšeš. Děje se něco?“

„Chtěla bych tě vidět. Ale bojím se!“ Napsala jsem roztřesenýma rukama.

„Čeho se bojíš?“

„Manžela. To od něj mám ty modřiny!“

„Bello, jestli se tě dotkne… okamžitě mi napiš nebo zavolej!“

Takhle jsme si psali asi další dvě hodiny. Tentokrát s méně frustrujícím tématem. Začal se mi opravdu líbit. Byl jiný, než jsem doposud poznala. Naše shledání nebylo možné. Proto naše sms, byly častější a účet se prohluboval. Měla jsem štěstí, že mi nechodily složenky, ale strhávalo se to rovnou z účtu.

Tenhle takzvaný vztah, fungoval asi týden. Druhý den se slavili Vánoce a já neměla moc čas. Pečení cukroví, příprava výzdoby a podobně.

„Ahoj, Bello. Chtěl bych tě vidět! Chybíš mi. E.“ Sms mi drala srdce, ale odejít od rodiny, by znamenala mojí smrt. Mobil jsem rychle zahodila do kabelky, kde ho nikdo neviděl. Ani já.

„Isabello,“ křičel Paul přes celý dům. Protočila jsem oči a vydala se za ním.

„Tady jsem!“ špitla jsem normálním hlasem.

„Večer se ozdobí stromeček a zabalí dárky. Doufám, že jsi moc neutrácela!“

„Koupila jsem jí normální hračky a nějaké oblečení, které stejně potřebuje,“ odsekla jsem. Můj pohár trpělivosti se začal plnit po okraj. Co se také divím. Poznala jsem nový styl života. Ne na vlastní kůži, ale na psychiku.

„Fajn. Teď jdu za klukama,“ oznámil a zmizel ve dveřích. Nikdy jsem si tak neoddechla jako v té chvilce. Letěla jsem k mobilu a vytočila Edwardovo číslo.

„Edwarde,“ hlesla jsem.

„Bello, děje se něco?“ říkal tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměla.

„Zatím ne. Paul odešel, proto volám. Chtěla jsem tě slyšet.“

„Jsem rád, že voláš. Teď to položím, zavolám zpátky!“ Jak řekl, tak udělal. Během chviličky přicházelo neznámé číslo.

„Jsem ráda, že voláš zpátky,“ řekla jsem a těšila se, že ho uslyším.

„Kdo ti měl volat?“ promluvil hlas, který nepatřil Edwardovi.

„Paule?“

„Kdo ti měl volat?“ opakoval.

„Kamarádka.“ Nestihala jsem to doříct a mobil byl hluchý. „Asi měl naspěch,“ šeptla jsem si pro sebe.

Mobil znovu zazvonil. „Tak co máš v plánu?“ zazněl hlas, který jsem zbožňovala čím dál víc.

„Až si půjde Claudie lehnout, ozdobíme stromeček a dopřipravíme to tady,“ odpověděla jsem.

„Snad budeš šťastná a nic se nestane,“ bědoval.

V tu chvíli se do dveří vřítil Paul. „Tak Cullen jo?“ řval, jak smyslů zbavenej. Praštil dveřmi, které se skoro rozletěly na třísky.

„Edwarde,“ křičela jsem do mobilu, který jsem měla stále přiložený k uchu.

„Hned jsem tam!“ zaslechla jsem poslední větu, co vyřkl. Když jsem si všimla, že se Paul třese. Snažila jsem se ho uklidnit. Povedlo se. Přestal vibrovat, ale jeho vztek sílil a já se začala bát, jak o sebe, tak o Claudii.

Srazil mě k zemi. Moje hlava se potkala s konferenčním stolkem, který byl nebezpečně blízko. Na malinkou chviličku jsem otevřela oči. Vše bylo rozmazané, rozostřené. Nedokázala jsem skoro nic identifikovat. V jeden moment se kolem mne mihl stín. Velký a mohutný. Paul se proměnil ve vlka.

„Už se jí ani dcery nedotkneš,“ řval na něj. Pro mě známý hlas.

„Edw…“ šeptala jsem. Můj stav, byl ale vážnější, než jsem si myslela a znovu omdlela.

***

Pohled Edwarda

Po několika hodinách, co jsem se rval s Paulem, skončil boj v můj prospěch. „Už se jí ani dcery nedotkneš,“ oznámil jsem klidným hlasem a uštědřil mu tak poslední ránu, která ho knokautovala.

„Edw…“ šeptala. Sledoval jsem jí, ale znovu se ponořila do říše nevědomí. Rozhlédl jsem se, zmapoval terén a rozhodl, že tady zůstat nemůžou. Proběhl jsem celý dům a sbalil pár věcí. Připravil Clou na odjezd a posadil jí do auta.

„Claudie, teď tu chviličku počkej,“ vysvětlil jsem jí a vrátil se pro Bells a jejich věci. Batohy jsem naházel do kufru a Bellu položil ke Claudii na zadní sedadlo. Nastartoval jsem a vyjel domů.

Cesta netrvala moc dlouho. Vjížděl jsem na cestu, která vedla k našemu domu a tam už vyběhla Claudie ven. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ vyzvídala Rosalie.

„Claudie. Claudie Donovanová,“ špitla a pozorovala jí, co udělá.

„Já jsem Rosalie. Ale klidně mi říkej Rose. Nedala by sis něco teplého?“ Clou jen kývla a věrně jí následovala.

Jasper mi pomohl s batohy a odnesl je do mého pokoje. Já jsem vzal Bells a odnesl jí za Carlislem. Nějakou chvíli si jí prohlížel a pak usoudil, že má lehký otřes mozku. Po naordinování klidu jsem ji odnesl též do pokoje a nechal ji tam.

„Donesu jí čas. Až se probudí, bude mít žízeň,“ špitla Esmé. Já mohl jen přikývnout a neodporovat. Slyšel jsem, jak se otevírají dveře. Byla rychlá.

Přestal jsem přemýšlet a ozdobil stromeček. Dal tam dárky, které Bella nakoupila. „Co to děláš?“ ptal se zvědavě Emmett.

„Chci, aby měla Claudie hezké Vánoce. Mimochodem, chovej se k nim hezky, jo!“ pobídl jsem jeho ego. Jak ho znám, napadla by ho zase nějaká konina.

Našel jsem si Rose s Clou a notnou chvilku je pozoroval. Rose se v malé našla. Měla konečně kamarádku, která jí dala to, co nikdy nepozná. „Rose,“ snažil jsem se je moc nevyrušit. Obě se ale ohlédly a jejich zraky spočinuly na mě. „Kdyby něco, budu u Belly,“ oznámil jsem a zmizel ve dveřích.

Po domě se linula příjemná vůně. Vůně řízků, polévky a dalších dobrot, které k Vánocům patří. Já se potichu posadil k Bellině posteli a čekal, až se probudí. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale vím, že po nějaké době se přišla podívat Alice.

„Edwarde, za pár minut se probere. Pojď to tam vše připravit. Pak si pro ni můžeš dojít,“ špitla s nadějí v hlase. Z mého kamenného srdce spadl obrovský kámen. Poslechl jsem jí a zvedl se k odchodu. Dole bylo vše připravené.

„Alice, proč jsi mě sem vylákala?“ ptal jsem se mírně nedůtklivě.

„Claudie, se po tobě ptá,“ oznámila Rose. Úplně jsem na ni zapomněl.

„Strejdo, jak je mamince?“ ptala se smutně.

„Má se dobře. Za pár minut jí uvidíš. Teď se posadíš a já ji přivedu, ano?“ Claudie kývla a já ji odvedl do jídelny. Esmé lítala po kuchyni a nevěděla kam dřív skočit. Co se také divím, když tuhle stravu nejíme. „Esmé, nechám ti tu Clou. Jdu pro Bells,“ oznámil jsem a zmizela jako žížnivá čára.

Na schodech jsem zpomalil a šel normálním krokem. Došel ke svému pokoji a zlehka pootevřel dveře. Bella seděla na posteli a čekala. „Ahoj,“ špitl jsem. Její úsměv se rozzářil, když mne viděla.

„Edwarde, co tu děláme? Kde to jsme… kde je má dcera?“ vyhrkla tolik otázek, že jsem nevěděl, na kterou dřív odpovědět.

„Jedno po druhém. Jak ti je?“

„Dobře.“ Podívala se na mě a posadila se.

„Hlava tě nebolí?“ vyzvídal jsem dál.

„Ne. Vypadá to, že jsem v pořádku. Chci vidět dceru!“ zaprosila.

„Tak jo. Oblékni si tyhle šaty. A přijď dolů. Kdyby něco, stačí promluvit,“ zašeptal jsem jí do ucha a políbil na čelo.

Dole seděli všichni kolem velkého stolu. Po dlouhé věčnosti jsme opravdu vypadali jako rodina. Rodina, kterou nikdo nerozdělí.

Netrvalo moc dlouho a slyšel jsem dveře od pokoje otevřít a zavřít. Její ladný krok nebyl skoro ani slyšet. Když sestupovala po schodech, všichni zadrželi dech. Dokonce i Claudie.

„Maminko,“ vyhrkla ze sebe Clou. Byla moc ráda, že jí vidí. A já také. Moc jí to slušelo. Sami si říkáte, jak vypadala?

Stačí se podívat.

„Moc ti to sluší. A konečně ti můžu popřát s celou rodinou. Veselé Vánoce, Bello.“ Pousmál jsem se a naklonil se k její dceři. „Claudinko, jdi se podívat pod stromeček. Santa na tebe nezapomněl,“ špitl jsem jí do ouška a ona se rozeběhla.

Bella se na mě podívala a konečně po dlouhé době se usmála. Dokonce tak, že se jí rozzářily oči. „Nikdy jsem nevěděla, že může být i jiný život. Lepší. Děkuju ti. Jak za sebe, tak i za svou dceru,“ řekla upřímně a já se podíval do jejích krásných hnědých očí.

„Zamiloval jsem se,“ prozradil jsem bezmyšlenkovitě.

Nadzvedla jedno obočí a nadechla se. „A znám ji? Určitě bude ta nejšťastnější na světě, když má tebe,“ řekla sklesle. Došlo mi, že mne vůbec nepochopila. Vzal jsem její čelist do svých rukou a donutil ji podívat se vzoru.

„Hlupáčku, já myslel do tebe.“ Moje slova doletěla k jejímu sluchu, a když jí to došlo, skočila mi do náruče. Vůbec nebrala v potaz, že je po lehkém otřesu. V tu chvíli jsem jí to nepřipomínal. Přitiskl jsem si ji k sobě a vychutnával si tu vzácnou chvilku, které jsem se nemohl dočkat.

„Veselé Vánoce, hrdličky!“ zakřičeli všichni sborově. Pochopil jsem, že konečně nebudu sám. I já mám svoji rodinu, která s nastěhováním Belly a její dcery změnila mojí věčnost.

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Osud, který je milosrdný od TorencCullen: