Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Něco si přej… od Squirl45

24.12.2010 (12:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 1× • zobrazeno 1640×

Článek je ponechán v původní podobě, bez oprav.

Squirl45

Něco si přej…

Zvláštní.

Fascinovalo mě, jak hrot pera zanechával na ploše papíru stopu. Tak jednoduché a přitom úžasné. Skoro jako on.

Ne!

Snažila jsem se zabránit vzpomínkám, aby mě ovládly, ale už bylo pozdě.

„Renesme, musím ti něco říct.“ Už když vyslovil mé jméno, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Nikdy mi tak neříkal. Renesme mě oslovovali jenom rodiče, pro něj jsem byla Nessie.

„Odcházím.“ Bylo vidět, že vypustit to slovo z úst je pro něj jako mučení. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Kam odcházíš? Jacobe, o čem to mluvíš?“ Doufala jsem, že je to jenom nějaký hloupý vtip.

„Odcházím, ještě nevím kam. Ale co nejdál od Forks, co nejdál od tvojí rodiny…“

„Proč?“ Nemyslí snad na tu hloupou nehodu?!

„Lásko, jsem pro tebe nebezpečný. Vím, že jako poloviční upírka jsi téměř nezranitelná, ale já ně nesmím zbytečně ohrožovat.“

„Jak jsi přišel na to, že mě ohrožuješ? Jaku, ty ses úplně zbláznil!“

„Víš, jak jsem se tenkrát rozzlobil kvůli Samovi? Stála jsi tak blízko… Nessie, já nechci, abys skončila jako Emily, nebo ještě hůř. Znamenám pro tebe jenom nebezpečí. Musím odejít.“

Nenechal mě, abych cokoliv řekla. Prostě se proměnil a najednou byl pryč.

Bylo mi jasné, proč tak rychle odešel. Znala jsem ho natolik, abych věděla, že pokud jednou promluvím, vrátí se. Později jsem si vyčítala, že jsem za ním neběžela. Že jsem ho nechala odejít, a dlouhých pět let se trápit.

Stále jsem si myslela, že je to jenom nějaký špatný pokus mě rozesmát. Že se za chvíli vrátí a bude mě utěšovat, že by mě nikdy nedokázal pustit.

Mýlila jsem se.

Minulost se opakuje. Později jsem se dozvěděla, že to bylo to samé místo, kde můj otec opustil mámu.

Jenže on se vrátil. Jacob si musel být jistý, že je pro mě nebezpečný, jinak by tohle neudělal. A pokud by se mi kvůli němu mělo něco stát, nikdy se nevrátí.

Nikdy. Radši se bude po zbytek věčnosti trápit, než aby mě ohrozil.

Klesla jsem zpátky na židli.

Proč to udělal? Vždyť  nám spolu bylo dobře, nikdy se nic nestalo!

Snažila jsem se potlačit vzlyky. Pokud mě někdo uslyší, okamžitě začne několikahodinové utěšování na téma „Renesme, nic se neděje, už na něj nemysli, vždyť za to nestojí a podobně“.

Nestála jsem o to.

Znali mě moc dobře, jak taky ne, když měli k dispozici čtenáře myšlenek a mojí protivnou schopnost, která se víc než často vymykala kontrole. Od té doby, co odešel, se občas sama spustila a já pak musela lidem okolo mě okazovat své neskrytější myšlenky. Dohánělo mě to téměř k šílenství.

Rychlost blesku, dříve něž mohl kdokoliv z rodiny něco zaregistrovat, jsem vyběhla zadními dveřmi. Mířila jsem do lesa, na místo, kde jsem ho viděla naposledy. Nesnášela jsem tu mýtinku, ale zároveň to bylo to jediné, co mi po něm zbylo.

Jak jsem běžela, všimla jsem si, že začal padat sníh. Aby ne, byl prosinec, jen pár dní před Vánoci. Ve snaze uniknout protivným myšlenkám jsem ještě zrychlila. Tohle období bylo nejtěžší. Čas svátků, kdy mají mít všichni radost. Čas, kdy se naplňují přání, ty nejskrytější touhy.

Pro všechny, kromě mě. Moje přání někde běhalo ve vlčí podobě, odmítalo se vrátit a být se mnou.

I když jsem věděla, jak moc to později bude bolet, popustila jsem hradby, kterými byly obehnány mé vzpomínky.

Myslela jsem na to, jak mi poprvé  řekl, že mě miluje. K tomu se mi přidala i tátova reakce na to – tehdy jsem se bála, že snad zboří dům. Potom stovky krátkých vzpomínek na chvíle s ním, které se zdály být nekonečné a nevyčerpatelné. Kdybych jen věděla, co mě čeká, začnu s nimi šetřit. A pak ta nebolestivější, při které mi začalo hučet v uších, že jsem téměř neslyšela vlastní kroky.

Měli jsme se brát.

Nebýt té pitomé nehody, už bych byla paní Blacková. Nikdo z mé rodiny (možná s výjimkou tety Alice) s tím moc nesouhlasil, ale já se i tak neskutečně těšila. Svatba měla být o Vánocích, přesně na Štědrý den.

Nesnáším Vánoce, proběhlo mi hlavou už alespoň po milionté.

Posadila jsem se na zmrzlou zem, rovnou do toho největšího sněhu. Bylo mi to jedno. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo umřít. Bolí to? Tu největší bolest už jsem ale zažila, nic horšího být nemůže.

Párkrát jsem se o to pokusila, ale vždycky mě někdo zastavil. Rodiče, někdo z vlků a nebo můj strach. Ten nejčastěji. Vždycky jsem si připadala silná, ale tváří v tvář plamenům, čekajícím, až mě pohltí, jsem byla jenom zbabělec. A navíc, Jacob byl do mě otisknutý. I když nás dělila neskutečná dálka, svou smrtí bych zavinila tu jeho. Poznal by, co se semnou stalo a následoval by mě na onen svět.

„Renesme, vrať se.“ Zoufalý hlas, snažící se mě najít. Jako kdyby nemohla jít po čichu. Je pravda, že o Vánocích se mé zoufalství prohlubovalo, ale i tak mě mohli nechat alespoň chvíli o samotě.

„Nessie, tady jsi.“ Teta Rosalie, samozřejmě. Vstala jsem a chystala se odejít. Nebudu poslouchat její plky o tom, že bez Jacoba je mi stejně lépe. Ona ho nenáviděla, a tak byla více než ráda, když odešel. Mě se nažila přesvědčit o tom samém, ale docílila jen toho, že jsem se jí začala stranit.

„Renesme, vrať se domů. Ještě tady v tom tenkém oblečení nachladneš.“ Už jsem jí chtěla připomenout, že u poloupíra je šance onemocnět velmi malá, ale nakonec jsem svou myšlenku spolkla. Neměla jsem chuť se s ní teď hádat, takže jsem jí jen sjela nenávistným pohledem a odebrala se domů. Nic už nemělo smysl…

(O několik dní později – Štědrý den)

„Renesme, tak zkus otevřít ještě tenhle!“ podávala mi Alice velkou krabici zabalenou v ozdobném papíře. Bez zájmu jsem si jí vzala a s tichým poděkováním jí rozbalila.

Rádio. Samozřejmě jedno z nejlepších, nejmodernějších a nejdražších, co byly vůbec k dostání

I když bych měla, necítila jsem žádnou radost. Možná tím, že v naší rodině byly drahé dárky běžné, ale spíš jsem jen toužila vypadnout. Nemuset se dívat na jejich tváře, zoufale se snažící zvednou mi náladu.

Nemuset pozorovat, jak Carlisle objímá Esme, jak se Rosalie žertem dohaduje s Emmettem, jak Jasper něco tiše šeptá Alici nebo jak se mí rodiče líbají. Nesnesla jsem to. Doufala jsem, že to pochopí.

Bez varování jsem vyskočila na nohy a utekla. Nikdo se mě nepokoušel zastavit. Pochopili.

Běžela jsem dlouho.

Míjela jsem domy s rozsvícenými světly, plnými šťastných rodin. Běžela jsem poklidným lesem, nevnímala jsem své okolí. Proč mají ostatní právo být šťastní, ale mě se láska vyhýbá? Copak už jsem si svůj příděl vyčerpala?

Něco si přej…

To byla slova, kterými mě Jacob vždycky bavil. Byla to taková tradice, nikdy jsem před stromeček nesměla přijít s otevřenýma očima.

Něco si přej a určitě se to vyplní, říkával vždycky a já věděla, že mé přání tam bude. Vždycky jsem si přála jeho.

Něco si přej, opakovala jsem usilovně.

Ať se Jacob vrátí. Ať je všechno jako dřív, s ním. Ať se vrátí a odejde se mnou někam hodně daleko, pryč od všech zlých vzpomínek.

V dáli se ozvalo vlčí zavytí.

Možná to byla jenom představa, kterou si vytvořila má mysl, zoufale toužící po jeho přítomnosti. Možná to byl někdo ze smečky.

Ale přesto jsem se tím směrem rozběhla. Letěla jsem přes křoví, vyhýbala jsem stromům a doufala v nemožné.

Ani jsem si neuvědomila, kam mířím. Neuvědomila jsem si, že běžím přímo k místu, kde mě opustil. Vnímala jsem jenom jeho přítomnost.

Byl tam.

Velký rudohnědý vlk s očima přetékajícíma bolestí. Vydal ze sebe další zavytí.

„Jaku, jsi to ty?“

Přiběhl se mě jako štěně. Postavila jsem se na špičky a dala mu pusu na mokrý čumák.

Přání se vyplnilo…

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Něco si přej… od Squirl45: