Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Konec dobrý, všechno dobré od zuzinecckyy

14.02.2012 (15:15) • souteznipovidky • FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky • komentováno 6× • zobrazeno 2207×

EDIT: Článek ponechán v původní podobě.

Procházela jsem s kamarádkami kolem výloh. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla pořídit, a to se ten svátek blížil neuvěřitelně rychle.

Mé dvě přítelkyně mezi sebou štěbetaly, zatímco jsme se za neustálého sněžení zastavovaly u každé výlohy. Potřebovala jsem něco, co by mě ťuklo do očí… Něco originálního. Protože kupovat chlapovi neustále nějakou kosmetiku – uznejte sami, je to už nuda.

Mé oči bloumaly po okolí, i když ty bílé vločky hustě dopadající na zem mi to naprosto znemožňovaly. Vždy jsem byla ochotná popojít k další výloze, nakouknout do ní a kráčet dál.

„Bello, to si fakt nevybereš?“ poznamenala jedna z nich asi po hodině, co jsme popošly asi jen několik set metrů.

„Prostě mu kup nějakou kosmetickou taštičku, nepárej se s tím,“ přidala se druhá.

Na obě jsem povýšeně pohlédla.

„Monico a Ráchel,“ odvětila jsem kyselým tónem a pěkně je pražila pohledem. „Chci, aby ode mě měl něco originálního. Nemíním kupovat nic, co by zřejmě pořídili nudní lidé, co nevědí. Prostě si přeji, aby ten dárek měl… šmrnc. Chápete to?“

Na obě jsem se mlčky dívala, než mi konečně kývly na souhlas.

Byly jsme nejlepšími kamarádkami, ale teď jsem v duchu vrtěla hlavou. Jako královna školy jsem mohla mít kohokoliv za kluka či jakékoliv kamarádky, ale že si vyberu takové… bezmozky, tak to bych radši na ten výběr šla sama.

Nakonec jsme došly ke knihkupectví. Vím, že Adam nic nečte. Akorát vím, že se strašně zajímá o dopravu…

Vešly jsme všechny dovnitř a teplo zalilo naše vymrzlá těla. Sundala jsem si rukavice a šál, obojí strčila do kabelky a rozhlédla jsem se kolem.

Holky na mě civěly jako na blázna. Věděly, že ten můj nic nečte – věděla jsem to i já, ale nemohla jsem si to odpustit.

Procházela jsem regál po regálu a mé oči bloumaly po nápisech různých knih všelijakých stylů. Už jsem pomalu začínala být zoufalá – a pak jsem to spatřila.

Metro 2034 – název na mě koukal a já nemohla uvěřit svým očím. O metru jsem snad nikdy knihu neviděla, ale název… něco mi říkal. Možná to byl nějaký film či co, už jsem se ale nepamatovala.

„Mám to!“ Ukazovala jsem jim ten svůj dárek, ale obě na mě civěly jako na cvoka.

„Co je?“ Sama jsem se zaškaredila a pohlédla znova na knihu, jakoby měla být snad umaštěná či co.

„Fakt si myslíš, že on bude číst?“ Monica poslední slovo velice silně zdůraznila a stále zírala na tu knihu, jako bych v ruce držela časovanou bombu.

„Přeci není čtecí typ,“ přisadila se Ráchel a měla stejný pohled jako Monica.

„Ach jo… Proč jsem si vás brala s sebou?“ zamumlala jsem tak tiše, že mne opravdu nemohly zaslechnout. Poté jsem nahlas i pro ně pravila: „Víte, co? Vzala jsem si vás sem pro radu, a čeho se mi dostane? Jen nějakých znuděných pohledů. Asi příště půjdu sama.“

Hleděly na mě jako na blázna. Zamračila jsem se na ně a kráčela k pokladně, abych knihu zaplatila.

„Slečno, vybrala jste si dobře. Líbil se vám ten první díl?“ pravila prodavačka a já na ni vyjukaně hleděla.

„Prosím?“ vydechla jsem nakonec a civěla na ni dál.

„Ach, vy asi nevíte, že tento román je druhý v pořadí,“ řekla laskavě, někam došla a přinesla mi jakousi modrou knihu s názvem Metro 2033. „Tady je první díl, pokud chcete, ráda vám je vyměním. Sice jsem to ještě nečetla, ale prý nějaké souvislosti se nepochopí, když si nepřečte tuto knihu.“

Vyčkávavě na mě hleděla a já narychlo přemýšlela. Adam opravdu nic nečte, takže když vezmu obě knihy, zlobit se asi nebude.

„Děkuji za radu. Vezmu si ráda obě,“ pronesla jsem nakonec a usmála se na ni. Viděla jsem tu ochotu mi pomoci a to ráda odměňuji. Při platbě jsem jí nechala pár dolarů jako dýško a pak se připojila k těm dvěma slepicím.

„Jsem zvědavá, jak se mu to bude líbit,“ řekla jsem nadšeně a usmála se na ně.

„No, to i my jsme zvědavé,“ odvětila kousavě Ráchel. Neřešila jsem to. Já měla svůj dárek koupený a už jsem se těšila na úterý. Den, kdy jsme se měli po týdnu vidět a oslavovat svátek zamilovaných spolu…

*   *   *

„Cože?“ zakřičela jsem naštvaně a zoufale na celý barák. Nevěřícně jsem hleděla na display svého telefonu, který mi před chvílí zapípal.

Is, nemohl jsem dal predstirat lasku. Slo mi jen o to te dostat do postele. Vsadil jsem se s klukama, ze te ojedu a ze ti o tom dam pak vedet. Promin, jestli jsem ti nejak ublizil, ale… no, lito mi to moc neni. Mej se, pa, Adam.

Vztekle jsem mobil v ruce drtila a přála si, abych měla trochu nadlidské síly. Měla jsem sto chutí tím telefonem mrštit přes celou místnost, ale to bych svému miláčkovi neudělala.

Já jsem kráva, lamentovala jsem v hlavě, zatímco mi první slzy vzteku a zrady začaly přetékat přes oční víčka a pomalu se spouštěly po mých tvářích.

Po pár vteřinách jsem díky nim už neviděla nic, proto jsem se jen sesula znova na postel a plakala. Křivda ovládala celé mé tělo.

Jak jsem mohla naletět! Vždyť takhle se já chovám k nim, ke všem mužům. Že jsem to stejně schytala i já…

Strašně to bolelo. Adama jsem měla ráda, podle mého to byl vcelku normální kluk, ale tohle, takový podraz jsem od něj vůbec nečekala.

Co si teď počnu? Škola naštěstí nebyla – den lásky během prázdnin se velice hodil. A já k tomu vstávala dříve, abych se hodila do pucu.

Po pár minutách jsem se snažila vzchopit. No co, tak se se mnou rozešel jeden z nejlepších kluků, co jsem měla šanci poznat. A ještě tak… za hloupých podmínek.

Že jsem se fakt nechala nachytat… To mě dráždilo nejvíc.

Co jsem teď měla dělat? Napsat těm slepicím, abych s nimi vyrazila ven? To se mi ani náhodou nechtělo.

Ale taky jsem nechtěla být sama doma, proto jsem se najedla, oblékla a vydala se do ulic.

Procházela jsem se zasněženými ulicemi a viděla spoustu dvojic. Dívky byly u svých partnerů většinou v objetí, v rukou svíraly květiny, bonboniéry, smály se se svými protějšky… A já jen tiše záviděla.

Nohy mě nakonec dovedly do rozlehlého parku. Sníh byl všude, kam jsem jen pohlédla. Příjemně křupal pod nohama a já byla ráda za ten klid, co tu panoval.

Jediné, co kazilo tu tichou idylku, byl vzdálený šum projíždějících aut na hlavních ulicích. Možná trochu mě to štvalo, ale potřebovala jsem se uklidnit.

Brázdila jsem vyšlapané cestičky, sama si vytvářela nové, pobrukovala jsem si známé melodie a tím vším se házela do té své pohody. Ale na druhou stranu jsem samozřejmě nedávala pozor na cestu, jak jsem se zabrala do sebe, takže když jsem narazila a spadla na zadek, nedivila jsem se tomu.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě sametový hlas. Já si ještě vytřela sníh z očí a pak jsem jen pohledem jela ze zimních vysokých bot přes úzké černé kalhoty, tmavě šedivý kabát, až mě zarazily krásné ostře řezané rysy v obličeji, jantarové oči na mě s jiskrou hleděly zpod bronzového obočí.

„A… a… ano!“ vyslovila jsem nakonec ohromená jeho krásou. Přijala jsem nabízenou ruku a nechala se vytáhnout na nohy.

„To je dobře. Nerad bych, abyste kvůli mně přišla k úrazu. A co tady vlastně dělá tak pohledná slečna sama?“ zeptal se mě, zatímco jsem si oprašovala svůj kabát. Zpod víček jsem pohlédla na jeho vysokou postavu a narovnala se.

„To víte, ne každý má svůj protějšek. A samozřejmě se mohu zeptat já také, co tu dělá takový pohledný mužský sám?“ Pohledný bylo slabé slovo, které by vystihlo jeho krásu, ale… v tu chvíli mě nenapadla žádná jiná varianta.

„Zeptat se můžete. A já vám odpovím. Rád pomáhám krásným osamoceným slečnám, co padnou z mé přítomnosti,“ pronesl a já se musela zasmát.

„Jistě, kdybyste dával stejný pozor na cestu jako já, nic takového by se nestalo,“ škádlila jsem toho nádherného mladíka dál. Možná bych měla být trochu stydlivější, ale hned ze začátku se nám velice uvolněně konverzovalo.

„Jste velice vtipná. Rád bych vás někam pozval a lépe poznal.“ Tázavě pozvedl obočí. Já v tu chvíli nevěděla, jestli si ze mě dělá jen srandu nebo to myslí vážně…

„Jsem Bella,“ vypadlo ze mě nakonec.

„Těší mě, slečno Bello. Mé jméno Edward jest,“ odvětil a podle dřívějších mravů mi vysekl poklonu a políbil mi ruku. Ihned na to mé tváře zareagovaly rudou září.

„Tykej mi,“ ujelo mi tiše z úst. Bylo mi trapné tam stát před tím zázrakem mužského pohlaví, jak mi vzdává hold či jak se tomu říká, ale také mi bylo blbé, že mi vyká. Vypadal, že je asi stejně starý jako já.

„Dobře, Bello. Tak kam zajdeme?“ Jakmile vyslovil tu otázku, mně se vypařilo vše z hlavy. Normálně bych vyjmenovala několik kaváren či podniků, kam normálně chodím, ale v tuto chvíli jsem si nemohla na nic vzpomenout.

„No, vidím, že se zatím jenom projdeme,“ řekl se smíchem a hodil po mně sněhovou kouli, kde vzal… ani nevím, jak se mu dostala do ruky.

„Tak tohle ti nedaruju,“ zavrčela jsem na oko zlostně a začala po něm házet sníh tak, jak mi přišel pod ruku.

Chvíli jsme takhle blbli, když jsem se objevila na zádech na zemi a on na mně. Jednou rukou se podpíral a druhou hrozil, že mi narve sníh za krk.

„Né!“ vykřikla jsem zoufale a začala se kroutit, jenže mé nohy byly uvězněné pod těmi jeho a já se tak nemohla moc hýbat. Pomstychtivý výraz na jeho tváři se rozjasňoval nádherným pokřiveným úsměvem. Kdybych nebyla na zemi a stála, asi bych neudržela svou váhu.

Jeho obličej se najednou začal přibližovat. Na tváři se mu usadil vážný výraz a jeho oči velice ztmavly.

„Jsi velice zajímavá a neobyčejná lidská dívka, Isabello Swanová,“ zašeptal tiše těsně u mého ucha. Srdce mi pumpovalo jako o závod.

Než jsem měla šanci se ohradit, odkud zná mé jméno, než jsem vůbec stačila jakkoliv zareagovat, sklonil se až tak, že se svými rty lehce dotýkal těch mých.

Aniž bych nějak reagovala normálně, automaticky jsem svá ústa pootevřela – vzal to jako pozvánku. Má ústa se pod náporem jeho jazyka ještě více otevřela a nato začal tanec. Milostný tanec.

Po těle mi jezdily vlny vzrušení. Ledový dotyk mě naprosto dostával do extáze a já se tomu jen poddávala. Vůbec mi na mysl nepřicházelo, že toho muže znám jen pár hodin – minut – nepočítala jsem to, ale ten polibek…

Nakonec jej ukončil on. Já se zhluboka nadechla, vůbec mi nedocházelo, že jsem potřebovala kyslík. Hruď se mi rychle pohybovala, jak jsem zrychleně dýchala, a srdce se snad chtělo vydat na maraton, jinak jsem jeho zběsilé bití nedokázala vysvětlit.

„Jsi sladká,“ šeptl mi do ucha a pak nás oba (opět) vytáhl na nohy.

„Kdybys mě políbil teď, asi bych to na nohou nevydržela,“ poznamenala jsem žertem a téměř ihned od něj utíkala. Musela jsem si trochu utřídit myšlenky, přeci jen jsem potřebovala vědět, odkud mě zná…

„Mám to zkusit?“ Jeho hravý tón mi napověděl, že on to nejenže chce zkusit – on to udělá.

S pištěním jsem od něj chtěla co nejdál utéct, ale mé obě levé nohy mě znova zradily. Zamotala jsem se sama do sebe, a kdyby nebyl blízko mě, asi bych znova byla na zemi.

„Kampak?“ ptal se škádlivě, když mě popadl do svého pevného sevření. Chtěla jsem se mu vykroutit, znova, ale nechtěl mě pustit.

Zaklonila jsem hlavu a zase jsem byla jako v transu. Kdyby mě nedržel, určitě bych se mu tu skácela. Rty mě neposlouchaly, ať jsem se snažila hrát na ledovou královnu, při jeho ledovém dotyku to nešlo.

„Spokojený?“ zamručela jsem, když se znova odtáhl. Černýma očima zkoumal mou maličkost a blažený výraz nešel přehlédnout.

„Já ano, ale vidím, že ty zřejmě ne. Potřebuješ asi další dávku, protože si furt na něco stěžuješ. Nebo spíš se ti něco nelíbí…“

Už jsem otvírala pusu na protest – samozřejmě jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Jeho pusa mi to naprosto znemožnila.

„Ty!“ vyhrkla jsem ze sebe, když mi dovolil se nadechnout. No, samozřejmě následoval další… polibek. Jinak by mě totiž asi nezastavil.

„Budeš si stále na něco stěžovat?“ Výhružný výraz jeho tváře kazily jiskřičky spokojenosti v jeho očích. „Ne,“ hlesla jsem a poraženecky sklopila hlavu.

„No, takhle jsem to tedy nechtěl. Odpusť,“ zašeptal bolestně a náhle jeho náruč zmizela. Když jsem se rozhlédla kolem, nikde ho nebylo.

„Edwarde?“ zakřičela jsem na celý park. Byla tu už tma, nevěděla jsem, že ten čas tak rychle utekl…

„Bello,“ ozval se za mnou a já se polekaně otočila.

„Co? Kde? Jak?“ otázky ze mě vypadly tak nějak zvláštně, až jsem sama sobě nerozuměla.

„To je na dlouhé vyprávění,“ pronesl a přistoupil ke mně blíže.

„Mám času dost,“ odvětila jsem zlostně, založila si ruce na prsou a podupkávala netrpělivě nohou.

„Kdysi dávno…“

*   *   *

Tehdejší den byl pro mě jeden z nejkrásnějších. Když si vzpomenu, jak jsem byla zoufalá z rozchodu… Musím se smát.

Díky tomu blbovi Adamovi jsem získala něco mnohem více. Nejen dokonalého manžela, ano, teď už manžela. Ale také jsem získala novou rodinu v podobě dvou nevlastních a super sestřiček, dvou nevlastních brášků, úžasných nevlastních rodičů…

A sama jsem v lůnu měla nový život, který vzešel z mé a Edwardovy lásky.

I přes to, že je upír, jak se mi tehdy přiznal… Já znám mnohem horší lidi, než je on, kteří se nedokážou tak lidsky chovat… A to, že mi neumí číst myšlenky… Proto na mě čekal, proto mě vyhledal.

„Miláčku!“ Za sebou jsem zaslechla jeho sladký hlas a otočila se na něj.

„Má tě rád,“ šeptl mi do ouška, když pohladil mé vypouklé břicho. Na reakci ruky svého tatínka naše děťátko koplo.

„Já vím.“

Autor: souteznipovidky, v rubrice: FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky

Sdílet

Diskuse pro článek Konec dobrý, všechno dobré od zuzinecckyy: