Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » I ve sněhulákovi je láska od Funny1

Funny1 - I ve sněhulákovi je láska

Už jako malá, jsem milovala sníh. Sledovala jsem vločky přes okno, nebo jak se mi rozpouští na dlani. Ale největší zábava byla snaha postavit sněhuláka. Nikdy mi nešly vytvarovat koule, a když jsem je konečně vytvořila, tak nedržely u sebe, nebo popadaly…

„Belo?! Sněží!“ vykřikla vedle mě kolegyně a hnala se k oknu. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se za ní, přilepila se k oknu a nadšeně sledovala vločky.

„Ale dámy, vy děláte jako byste viděli sníh poprvé v životě…“ řekl za námi pan šéf. Otočili jsme se za hlasem a rozpačitě jsme se usmáli.

„Tak zas do práce dámy ano?“ přikývly jsme, sedly si za stoly, ale i přes to, jsem se nemohla soustředit. Zrak mi pořád padal na okno, kde už se začala krajina bělat.

 „Belo, jdeš se najíst?“ Zeptala se mě kolegyně, když nám skončila pracovní doba. Podívala jsem se na hodinky. Půl páté. Už jsme ji chtěla odpovědět, že ano, když v tom mě napadl bláznivý nápad.

„Ne, ne, já si ještě musím někam dojít.“ usmála jsem se, vzala si svoje věci, oblékla kabát a vyšla z budovy.  Za to odpoledne napadlo asi celé dva centimetry sněhu, a pořád hustě sněžilo. Hned jsem zamířila domů, kam jsem si hodila věci, a rychlou chůzí, jsem došla až k parku. Udělám si sněhuláka! Oblékla jsem si rukavice, nahrnula jsem si do dlaní sníh a začala formovat kuličku. Když začala pomalu růst, klekla jsem si na zem a začala ji pomalu a pečlivě válet.

„Heh,“ vydechla jsem a kolem pusy se mi udělala pára, jednu jsem už měla hotovou. Po pravdě, ta základová, měla asi jen 5 centimetrů… A proč? Nikdy jsem nebyla moc šikovná, ale měkký sníh mi to trochu ulehčoval. Chtěla jsem začít i druhou, když se za mnou ozval pobavený hlas.

„Zdá se mi to, nebo to je přerostlá žačka?“ vyděšeně jsem se otočila a upustila tu trošku poprašku, co jsem měla na ruce. Pro jistotu jsem se ještě podívala za sebe, jestli nemyslí někoho jiného. Nemyslel. V parku už asi někdo nebyl, už se stmívalo, a na mě začala padat taková pochmurná nálada, když jsem si představila ty živé kriminálky, ve kterých muž napadne… osamělou ženu.

„Žačka opravdu nejsem,“ s těmi slovy jsem o krok ustoupila a při tom jsem narazila do mého neúplného „sněhuláka.“

„Ach!“ zaúpěla jsem nešťastně a klekla jsem si. „A dvě hodiny vytrvalý páce je v čudu…“

„Nepotřebujete pomoc?“ ozval se za mnou rozesmátý hlas cizince a mně se z jeho hlasu zježily chloupky na krku. Zněl tak zvláštně. Tajemně. Rychle jsem si zase stoupla, a odvážně postoupila vpřed.

„Tak hele, nejsem žádná žačka, a toho sněhuláka jsem opravdu stavěla tak dlouho. A nemám z vás vůbec strach,“ ups. „Teda… Né abyste si myslel, že z vás strach mám, protože nemám,“ začala jsem koktat a on se velice dobře bavil.

„Já jsem Edward, a jestli chceš, tak ti ještě pomůžu s tím sněhulákem, i když na to není moc sněhu.“ Automaticky přešel do tykání, a tím mě pořádně vykolejil. Klekl si na místo, kde jsem před chvíli byla já, a začal dělat kuličky.  Rozhlédla jsem se, a chtěla jsem utéct, ale zastavil mě jeho hlas.

„Hele, už mám první! No tak tam tak nestůj, a pojď mi pomoc!“ neotočil se, ale opravdu, jednu už měl. Nějakým mým instinktem sem se posunula k němu, sehnula se a začala mu pomáhat… Šlo to jak v pomalém filmu.

„A už zbývá poslední…“ ozval se a roztomile se na mě usmál a v tu chvíli dodělal hlavu, a dal mu jeho šálu.

 „Co to děláš?“

„Dávám mu šálu, přece mu nebude zima.“  Zasmál se a já bych mohla přísahat, že hezčí smích jsem neslyšela. Šále tedy byla větší, než on, ale vypadl hodně roztomile.

„Chybí mu ještě obličej…“ přemýšlela jsem nahlas a kousala si spodní ret.

„Hm. Myslím, že ho mít bude, počkej,“ otočil se a na chvíli zmizel ve tmě. Když se nevracel pět sekund, dostala jsem strach, a zase na mě padla chmurná nálada. Uplynuly další dvě sekundy a najednou se vynořil. Obličej mu zasvítil ve světle lampy, a já znovu žasla, nad tou andělskou tváří. Takový nádherný chlap, a staví s podprůměrnou ženskou sněhuláka…

„Na co tak koukáš?“ usmíval se na mě a rozlomil v ruce větvičku, kterou přinesl. Zabodl ji a vytvořil nos s trochu zvláštní oči, a zubatou pusou.

„Tak tohle, je ten nejlepší sněhulák, co jsem kdy viděla!“  nahlas jsem se rozesmála. Přidal se.

„Doufám, že to nemyslíš ironicky. Ale ano, povedl se nám.“

„Je mi možná i smutno, že ho tu tak necháme… I s tvojí šálou!“ řekla jsem smutně a našpulila jsem rty.

„Ale, jedna mě přece nezabije. Doma jich mám kupu. Ale už pojď, je chladno, a já tě doprovodím.“ Nabídl mi rámě a já na něj chvíli koukala jak na blázna, ale rychle jsem se vzpamatovala, zavěsila se naposledy se ohlédla a vyrazila.

„A jak se vůbec jmenuješ?“ začal konverzaci můj společník.

„Bella. Bella Swanová, ty?“

„Edward. Edward Cullen.“ Společně jsem se rozesmáli a vyšli. Celou cestu jsme si povídali. Zjistila jsem, kde bydlí, že je to inteligentní, vtipný a strašně sexy chlap, který vlastní naši společnost! Teda, dneska ji odkoupil, to bylo příjemné překvapení.

„No, Edwarde, jsem moc ráda, že jsme se potkali, a děkuji, že si mi pomohl postavit toho sněhuláka.“

„Já děkuju tobě, takhle dlouho jsem si s nikým nepopovídal a nezasmál se, snad se ještě někdy uvidíme.“ S těmito slovy se obrátil a odešel. Zklamaně jsem vešla do bytu, opřela se o dveře a přemýšlela jsem nad ním.

 „Tak jak sis užila včerejší sníh?“ zeptala se mě kolegyně a podala mi kafe.

„Díky. Výborně. Potkala jsem tam úžasnýho chlapa, a víš co Je to majitel téhle společnosti!“

„Počkej, jako ten Edward Cullen? Jo, ten je prej kus.“ Zasnila se a vzdychla. Luskala jsem prsty, aby mi věnovala trochu pozornosti.

„Od koho víš? Že je to kus?“ zeptala jsem se trochu nervózně.

„Ale, to ví každý….“ Mávla nad tím rukou, už jsem otevírala ústa, že ji něco řeknu, ale to se vedle mě objevila čí si ruka a podávala mi dopis. Náš pošťák Pat, jak mu tady přezdíváme. Rozbalila jsem ten dopis, a začala číst nahlas.

Bello,

Moc se mi líbil včerejší večer, a chtěl jsem se zeptat, jestli byste si to nechtěla někdy zopakovat, a postavit dalšího sněhuláka.

Edward.

Nevěděla jsem co dělat. Kolegyně na mě zůstala koukat s otevřenou pusou: „No Bello?!...“  Ale slova jí došla v půli věty.  Já taky nevěděla co dělat. Myšlenky mi v hlavě lítaly a já se nedokázala soustředit, byla jsem jako v snu. Chtěla jsem se pohnout, usmát se, něco říct, ale jenom jsem stála a koukala na těch pár řádků. Ze zamyšlení mě vytrhl až pošťák, který i když jsem myslela, že odešel zůstal ve dveřích.

„No nechci se do toho montovat, ale možná by nebylo od věci mu odepsat. Nebo mu to řekněte z očí do očí. Konec konců, támhle stojí!“ A opravdu, sice mi pošťák zakrýval výhled, ale nejspíš tam opravdu postával, jako kdyby na něco čekal. Ale co ten šok který jsem teď prožila. Ne, prostě mu jenom odepíšu, položím mu ten dopis na stůl a nikdo kromě nás dvou to nebude vědět, Teda až na mojí spolupracovnici a pošťáka. A možná několik dalších ženských – určitě už to ví všichni! Ale tak co, stejně mu radši jen napíšu dopis. Vzala jsem ze svého stolu papír a začala psát. Pořád jsem myslela na to úhledné písmo, skoro jako kdyby psal podle šablony, a zděsila se, když jsem si uvědomila, jaký mám proti němu škrabopis. Kolegyně si hned stoupla mě za rameno a začala radit.

 „No né, tohle mu přece nemůžeš napsat, co si jen pomyslí! No tak tímhle si to fakt vylepšila! Jestli u toho dopisu neumře smíchy, tak už s tebou stejně nepromluví. Napiš to znova, a tentokrát líp. No vidíš, když se snažíš hned je to lepší. Teď už by s tebou klidně mohl i někam jít. I když, nechceš mi tvrdit, že se mu chceš takhle vnucovat. Zkus to znovu… “ řekla a přisedla si ke mně. Nakonec z našeho asi půlhodinového snažení vzešel celkem krátký a výstižný vzkaz.

Edwarde,

Moc ráda s tebou půjdu…

A příště nemusíš stát u dveří.

Bella.

Spokojeně jsem odevzdala dopis, trošku jsem se natočila a zjistila, že už mezi futry nestojí. Koukla jsem na kolegyni, která měla pootevřenou pusu.

„Co je?“ zeptala jsem se zvědavě a natočila hlavu na pravý bok.

„Eh,“ ukázala rukou za mě, kde postával před chvílí Eda, ale teď tam ležela veliká kytice rudých růží. To jsou mi kouzla, pomyslela jsem si.

„To je, kdybys náhodou se schůzkou nesouhlasila. Tak bych tě přemluvil květinami.“ Řekl vedle mě Edward, a já leknutím nadskočila.

„No, já vážně nevím, co říct…“ a opravdu, nedostávalo se mi řeči. Jen jsem otevřela pusu a zase ji zavřela.

„Řekni, ano,“ a k tomu se rozkošně usmál.

„Tak dělej, Bello,“ popohnala mě kolegyně a pořádně mě dloubla do zad.

„No, tak, ano!“ řekla jsem na konec a malinko zrudla. Znovu se usmál a podal mi kytici.

„Postavíme si teda toho sněhuláka?“ zeptal se mě nakonec a oba jsme se rozesmáli.