Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Soutěžní povídky » Den druhých šancí od Marry

New York

Bella

„Ano, já vím, že je dvacátého pátého jedna ráno, ale co mám, podle vás, dělat? Prostě… Je mi jedno, kolik to bude stát, jen mi ty podělaný dárky přivezte. Dnes!“ snažila jsem se domluvit s jedinou kurýrní firmou, která zatím nevyvěsila telefon a nevyhlásila vánoční dovolenou. Těžký a navíc pekelně úzký firemní telefon jsem se snažila u ucha udržet ramenem, zatímco jsem dodělávala podklady pro žalobu naší konkurenční firmy.

„Slečno, ale to není tak jednoduché. To letadlo z Evropy má přiletět až za hodinu a na této pobočce není nikdo, kdo by byl schopný vám zásilku donést!“ snažila se mne znovu přesvědčit ta káča, s kterou jsem se hádala už dobrou hodinu a kvůli které jsem dělala na počítači úděsné překlepy.

„Povězte mi teda, jak je možný, že letiště jede normálně a vy ne? Nemáte náhodou doručovat balíky klidně ve tři ráno?“ zeptala jsem se ostřeji, chytila telefon poprvé do ruky a nervózně začala pochodovat napříč kanceláří.

„Ano, ale dneškem začínají svátky a my máme zkrácenou pracovní dobu,“ oponovala mi a já se panikářsky zasmála.

„Drahá slečno, nebo paní, nebo kdo to tam vůbec sedí, právě jste řekla, že dneškem začínají svátky. Proč myslíte, že ty dárky potřebuju tak nutně?! A z toho, že jsou dneska svátky, snad vyplívá to, že už u vás nikdo nepracuje?!“ ptala jsem se dál ve snaze to prostě nějak uhádat, protože jestli ty dárky nebudu mít dneska v ruce, tak jsem opravdu v háji, protože se se mnou Robin už vážně rozejde.

„Slečno Usherová, asi to opravdu nepůjde. Právě mi oznámili, že letadlo, které vaše dárky mělo přivést, má dvouhodinové zpoždění a kvůli špatným podmínkám na příletové rampě v New Yorku, bude muset přistát ve Washingtonu,“ oznámila tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. V ten moment jsem se zastavila v půli kroku a ruce se mi začaly nekontrolovatelně třást.

„Cože?!“ vřískla jsem rozzuřeně do telefonu. Jsem v prdeli! Ne, jsem ještě mnohem hůř, něž v prdeli! Před očima se mi začaly objevovat vzpomínky na chvíle, kdy jsme se s Robinem hádali, hlavní předmět – moje neomezená pracovní doba a neustálá schopnost pracovat. Hlasitě jsem polkla, když se mi v hlavě začala ozývat jako ozvěna poslední věta, kterou mi při naší poslední hádce – dneska ve čtyři ráno, když jsem se po dvou hodinách spánku chystala do práce - na závěr řekl: „Bello, jestli zítra ráno spolu nebudeme slavit Vánoce, je mezi námi konec!“ Fajn, přiznávám, tak sentimentálně to rozhodně neřekl, vlastně si ani pořádně nepamatuju, jak to řekl… Ale v každém případě to bylo něco v tomhle smyslu.

„Slečno, já se strašně omlouvám!“ začala se ospravedlňovat, div se na druhé straně toho telefonu nerozvzlykala. Společně s rukama se mi začala třást i dolní čelist a v krku mě začalo pálit, hned potom, co se mi srdce rozběhlo jako o maratónu.

Několik sekund jsem tak stála ve snaze přesvědčit sebe samu, že když se okamžitě neuklidním, tak mě jisto jistě nemine nějaký srdeční kolaps, já sebou seknu a bude to všechno ještě víc v prdeli. Moje pocity se rázem změnily a mně se samovolně bolestivě zatnula čelist a napjaly lícní svaly.

„Vy-jedna-pitomá-krávo!“ zavřeštěla jsem do telefonu a zmáčkla červené tlačítko. Telefon přistál s malinkým zaduněním na zemi, rozložený na tři nestejné díly.

„Tak fajn, co můžu dělat?“ zeptala jsem se sama sebe potichu a pohledem zabloudila k prosklené stěně, za kterou drobně pofoukával vítr a padaly vločky. Sotva jsem ale přišla blíž a zaměřila se na děj za sklem, z větříčku se stala vichřice a z vloček chomáče ledu.

Obličej se mi stáhl do plačtivé grimasy bez slz. V tuto dobu, v normální den by byl v tomhle městě otevřený každý obchod, jenže dneska jsou Vánoce přece! Všichni sedí doma s rodinami a pijí nějaký laciný hnus, kterému říkají alkohol. Má naděje na zachránění ročního vztahu s jedním z nejúspěšnějších chlapů Ameriky byla… nulová. Žádný otevřený značkový obchod rovná se žádné dárky a to se rovná faktu žádný vztah. Úžasné vyhlídky na budoucnost…

Otočila jsem se na podpatku a doklapala až ke stolu, kde jsem se nahnula nad nejspíš už jedinou mou lásku značky Apple a pár tahy uložila rozpracovaný soubor. Do kabelky hozené pod stolem jsem za stolu shrnula všechny potřebné věci, bez kterých bych se neobešla ani pět minut a rozhodnutá vyrazit domů jsem zaklapla počítač, který jsem si v zápětí dala pod rameno, protože jsem byla moc líná na to, abych ho schovávala do nějaké tašky…

Z věšáku u dveří jsem popadla kabát a posledním loučivým pohledem přejela svou kancelář, kterou jsem se ani nenamáhala zamknout. Stejně tady zase od příštího rána budu vysedávat…

Ověšená, jako vánoční stromeček v našem bytě, jsem se rázným krokem vydala k výtahu. Pár lidí tady stále vysedávalo u svých monitorů a dodělávali práci, což byla většinou moje parketa.

Výtahem, kde jsem musela poslouchat ty trapné vánoční koledy s hlasy Chipmunků, jsem sjela do podzemních garáží a pohledem vyhledala své parkovací místo. Přítmí, které tu panovalo, těch pár kamer, u kterých nikdo neseděl, a dnešní absence hlídačů mi nepřišlo zrovna jako vhodná kombinace, a proto jsem se donutila na svých jehlách přeběhnout po mokrém betonu se samou kaluží až k autu, stojícímu až úplně vzadu u buňky pro hlídače.

„Mrtvá, mrtvá, mrtvá, jsem mrtvá!“ zpívala jsem si potichu, jakmile jsem vjela na hlavní a rychlostí vyšší, než byla povolena, prokličkovávala mezi posledními taxíky. Prý dokonalé auto, no, to vidím… Stěrače se sotva hýbou pod náporem čerstvě padajícího sněhu, kola kloužou líp, jak ponožky na čerstvě navoskované dřevěné podlaze, a to nemluvím o tom pitomém vyhřívání sedadel.

Domů jsem dojela přibližně po hodině naštvaná a rozhodnutá zažalovat údržbu města za to, že mi jeden z těch sypačů házel kamínky přímo na přední sklo, na kterém se poté objevily dvě malé prasklinky. Upřímně řečeno, nebudu popisovat, jak jsem nadávala…

Po dlouhém rozdýchávání a vymýšlení všelijakých výmluv a argumentů ve výtahu a pak i na chodbě před bytem, jsem konečně naťukala číselný kód na otevření hlavních dveří a ty se bez jediného zvuku otevřely dokořán. To, na co mi ovšem první padl pohled, nebyl můj naštvaný přítel – jak jsem očekávala, ale bílý kožený plášť pohozený na zemi v předsíni. Obočí se mi stáhlo téměř k sobě a mezi ním se vytvořila tenká linka.

„Robine?“ zeptala jsem skoro bezhlasně a tichými kroky se vydala směrem k obývacímu pokoji, kde se mi hned ve futrech naskytl velice přesný pohled na mou současnou situaci – Robin byl mezi stehny mé o rok mladší podřízené s blonďatými krátkými vlasy.

Stála jsem tam s pootevřenými ústy asi sekundu, než to můj částečně upíří mozek zpracoval a než jsem si ustálila mé myšlenky a pocity. Po té sekundě jsem došla k závěru, že jediné, co mě v této chvíli štvalo, bylo, že to dělají na mé nové kožené sedačce dovezené odněkud… nevím odkud. Což bylo poměrně… divné…

Sledovala jsem Robina, Kate a jejich čistou nevědomost a nebyla se schopna donutit k jakémukoliv nově nabytému citu k mému ex příteli. Prostě nic! Nebyla jsem na něj rozzuřená, nebyla jsem z toho ani zničená. Jako kdybych s tímhle člověkem nestrávila poslední rok svého života, i když co je pro nesmrtelného jeden ubohý rok? Ztracená kapička v moři.

Paží jsem se opřela o kovová futra dveří a založila si ruce na prsou, ti dva si mě ale stále nevšimli, proto jsem si opravdu nahlas odkašlala. Robin zvedl svou hlavu a vystrašeně se na mě podíval, zatímco Kate zděšeně vykvikla hlasem roční holčičky.

„Robine, byla bych ti vděčná, kdybys do dnešního rána opustil můj byt společně se všemi svými věcmi,“ obeznámila jsem ho s tím, co by mělo následovat a jasně naznačila, že slovy všemi svými věcmi myslím i tu kurvičku pod ním. Pohled jsem poté stočila na Kate a mile se na ni usmála.

„A ty máš výpověď na hodinu, bez odstupného.“ Úsměv jsem ještě trochu rozšířila a po otočce si to namířila zpět k výtahu. A já se kvůli těm dárkům hádala hodinu s nějakou přecitlivělou ženskou, a potom se tady nervovala jako idiot…

Edward

(Edward NEDOKÁŽE číst myšlenky)

„Hajzle zkurvenej!“ přečetl Simon jeden z miliónu vzkazů, které mi za dnešní den přišly. Já zíral do tabletu a snažil se zabít co nejvíce těch pitomých postaviček s kulomety v rukách.

„Sviňáku,“ pokračoval a já nezaujatě sjel v křesle o něco níže.

„Kokote bez špetky cti,“ citoval dál bez povšimnutí, ale já se tomuhle prostě musel zasmát. Dnešní lidi ví, co to slovo vůbec znamená? Proč mě lidé dvacátého prvního století poučují, co je správné a co ne?! Vždyť to oni mě nutí k praktikám, které v současnou chvíli používám.

„Seš mrtvej.“ Potěšeně jsem se usmál, protože jsem postoupil do dalšího levelu, a přitom se na něj poprvé podíval. Seděl rozvalený po celé sedačce, v jedné ruce vzkazy, v druhé sklenička mé nejlepší skotské.

„Nepamatuju se, že bych ti byl nabídnul,“ zavrčel jsem na něj a sklopil pohled zase ke hře. Periferním viděním jsem zahlédl, jak mu okamžitě po mé zmínce zaskočilo a on se začal tiše dusit, což mi na tváři vyvolalo úsměv. Ten vůl pochopil dost pozdě, že to byl jen vtip…

„Lásko mého života, jsi světlem mé existence,“ přečetl potom, co se vykašlal, a já zvedl tvář s povytaženým obočím.

„To píše tvoje sestra Rosalie,“ dodal na vysvětlenou a já s úšklebkem pokýval hlavou. Kdo jiný, než člověk, který na tom nejvíce vydělal, by mi mohl blahopřát nebo podlézat? Blahopřát jedině má rodina a podlézat tak maximálně můj právník…

„Edwarde, ve všech novinách, co dnes vyšly, se o tobě a tvém triumfu píše! Novináři tě vysadili na pomyslný trůn světové burzy.“ Poskakovala Miranda šťastně s tuctem novin v ruce, když mi málem vyrazila dveře do kanceláře svou horlivostí, a rozhazovala tak jeden plátek za druhým po podlaze.

„Některé ženy jakoby ani nedospěly,“ poznamenal potichu se smíchem Simon a natočil se celým tělem na mě. V tomhle mi nezbývalo nic jiného, než s ním souhlasit. Některé se vážně chovaly absurdně…

Najednou vybitý tablet nejevící žádné známky funkčnosti jsem hodil na papíry položené na konferenčním stolku a vzal z něj při tom plnou skleničku té skotské, kterou mi Simon nalil snad před hodinou.

„Je tu ještě někdo?“ zeptal jsem se a očima propaloval přelívající se alkohol ve skleničce, když jsem ji nakláněl. Bylo mi to celkem jedno, ale na to, že byla teprve půlnoc, a my tady většinou ve stejném složení, jako dnes, trávili většinu nocí v týdnu, začínala být otrava.

„Nevím, nikdo?“ zeptal se na řečnickou otázku Simon Mirandy, která se stejnou skleničkou, jako my, přistála v posledním volném křesle.

„Nikdy by mě nenapadlo, že s vámi tady budu tvrdnout i o Vánocích,“ zamumlal Simon a obrátil do sebe vše, co se ve skleničce nacházelo. Jo, to mě taky ne, pomyslel jsem si, povolil uzel u kravaty a rukávy košile si na předloktí vyhrnul.

„Lidi, jsou Vánoce! Edward vydělal osmdesát miliónu z ničeho za třicet minut!“ snažila se nás povzbudit Miranda, ale i jí, věčné optimistce, začalo docházet, že i když je pro nás naše práce vším, o Vánocích není zrovna to pravé ořechové tady vysedávat se svýma dvěma kolegy, kteří jsou na tom stejně blbě.

„Nevolal mi někdo z rodiny?“ zeptal jsem se Mirandy po dlouhé odmlce plné ticha a sjel po opěradle křesla dolů nejvíce, jak mi dovolilo.

„Alice,“ vykvikla vyděšeně, když se podívala do svého notesu, který do teď lisovala svým pozadím. Se Simonem jsme na ni ve stejné chvíli otočili s tázavým pohledem.

„Volala asi před hodinou a říkala mi, abych ti ten vzkaz okamžitě vyřídila!“ podala na vysvětlenou a zděšeně na mě kulila svoje zelené oči.

„A co bylo v tom vzkazu tak strašně důležitého, že jsi z toho tak mimo? Vždycky donášíš Edwardovy vzkazy s hodinovým zpožděním, tak co?“ zeptal se nechápavě Simon a se svraštěným obočím projížděl prsty misku s ledem, položenou vedle lahve skotské, ve které po ledu nebyla už ani památka, jen byla po okraj plná vody.

„No, říkala, že musíte jít do Central Parku a tam…“ Její slova zněla do ztracena, když se snažila rozluštit to, co tam při rozhovoru ledabyle načmárala. Co si to ta Alice zase vymyslela? Proč bych měl jít do Central Parku?

„Prostě jde o nějakou Annabellu!“ Naštvala se a řekla jen to, co nejspíš přečetla.

„Neznám,“ odpověděl jsem jí klidně a ona zase zabořila nespokojeně nos do poznámek.

„A co Isabella?“ zeptala se nakonec bezradně a v očích se jí zračila naděje, že alespoň tu budu znát, protože jinak ji moje sestra zabije, jak už Mirandě vyhrožovala minule, když mi nevyřídila vzkaz.

„Isabella Usherová?“ zeptal se Simon pohotově a já se v momentě zasekl v pohybu.

Bella

Límec kabátu jsem si držela těsně u krku, když jsem vcházela do haly spojené s recepcí.

Za tu dobu, co jsem tady byla na rodinnou večeři naposledy, se tady vůbec nic nezměnilo.

Za recepcí postávaly tři zaměstnankyně, které jakmile mě spatřily, se raději rozešly ke své práci, jediná Mellisa, pracující tu už skoro rok, zůstala stát za pultem a hraně se na mě usmála.

„Chci svůj pokoj, hned,“ oznámila jsem jí příkře a vyložila na mramorovou desku pultu svou kabelku a notebook v jasném znamení, že si to sama do pokoje nést nehodlám.

„Je můj otec v hotelu?“ zeptala jsem se a vyťukala do BlackBerry textovku určenou mé sekretářce s oznámením pro všechny zaměstnance, že dneska ráno se jede normálně a chci tam někoho mít.

„Ne, slečno, váš otec odjel s novou paní Usherovou do své vily na Kajmanských ostrovech,“ oznámila mi a položila vedle mých věcí kartu k nejvyššímu patru hotelu.

„Jak jinak,“ zamumlala jsem si pro sebe a rozešla se k výtahu, v závěsu za mou pak šel portýr s mými věcmi.

Hned, jakmile jsem vstoupila do mého permanentního pokoje, jsem se se skleničkou cosmopolitanu v ruce, který jsem si dávala vždy, když jsem do tohohle hotelu vlezla, snažila přemýšlet o mě a Robinovi. Nešlo to, vůbec. Neustále jsem si přehrávala ten společný rok, každou společnou chvíli, a že jich zas tak moc nebylo, a po pár minutách jsem došla k závěru, že jsem s ním byla vlastně jen ze zvyku, jen kvůli toho, abych se lišila od mých spolupracujících, kteří darovali své práci život, stejně jako já, jenže  neměli nikoho. Nikoho, kdo by je sekýroval pokaždé, když přišli z práce nad ránem a ráno do ní zase odešli, nikoho, kdo by s nimi trávil Vánoce nebo jim nosil ty trapné valentýnky. Jo, přesně v tomhle jsem oproti nim chtěla mít navrch, kvůli toho jsem se každé ráno hádala s Robinem a snášela ty jeho lidské zlozvyky, z kterých mi dost často blbě a kvůli toho jsem taky nebyla schopna se donutit nějaké emocionální reakce.

Moje myšlenky se ale nakonec stejně stočily k práci. Můj mozek jasně řekl, že už nemá smysl se zatěžovat něčím tak nesmyslným, jako je můj osobní život, a já si otevřela na posteli Apple a za naprosté tmy, která tu všude byla, se snažila dopsat tu žalobu. Vydržela jsem to asi deset minut, potom jsem překonala svou lenost a došourala se k vypínači, jenž možná dodal mé ložnici světlo, ale stejně to tu vypadalo jako v bunkru. Karmínové závěsy, které mi tu nechala pověsit tátova nová ženuška se slabostí pro barvu krve, byly mnohem odpornější, než jsem si pamatovala, tedy jsem se ani nenamáhala je pouze rozhrnout, ale rovnou jsem se seškubla na zem.

Rozprostřel se mi pohled na část Manhattanu v dálce a přímo pod okny Central Park. Bylo zvláštní pozorovat ho, když sem tam prošel jeden člověk a víc nic. Nepopírám, že Central nebylo zrovna místo na romantické procházky při měsíčku zvlášť, když ten měsíc nebyl ani vidět přes vysázené stromy, ale v tomhle městě jsem bydlela hlavně proto, že tady bylo stále dost lidí a nehrozilo tak, že budete na ulici stát sám!

Najednou jsem měla jasno. Rychle jsem zaklapla počítač, nasoukala se do kabátu a vyřítila se z apartmá větší rychlostí, něž jakou venku řádily chomáče vloček.

Aniž bych využila výtahu, seběhla jsem po únikovém schodišti, kde chodil jen personál hotelu až dolů a dostala jsem se tak k zadnímu východu.

Musím přiznat, že na tu skvěle vypadající procházku jsem názor změnila pěkně rychle.

„Kterého cvoka by tak asi napadlo jít do Parku uprostřed noci?“ ptala jsem se sama sebe a zarazila si ruce ještě hlouběji do kapes. Blbej nápad! Blbej nápad! opakovala jsem si v duchu, rozhlížejíc se, odkud jsem to vlastně přišla. Všude byly stromy, všude bylo třicet centimetrů sněhu a všude taky byla tma.

„Yorčanka ztracená v Centralu. Dobrej vtip,“ zasmála jsem se po pár minutách, v kterých jsem zjistila, že vůbec netuším, kudy se vrátit k hotelu.

Za tu chvíli venku jsem dost luxusně promrzla, do tváře mě neustále bičoval silný vítr společně se sněhem a končetiny jsem už snad ani necítila.

Neustálý led pod nohama mi začal lézt na nervy po prvních pěti minutách tady, protože mi to při každém kroku podjelo a já se to musela snažit vybalancovat, jenže to se vám nepodaří vždy. Chvíle, kdy jsem sebou měla pořádně fláknout na zem, přišla brzy…

Nohou znecitlivělou zimou jsem našlápla na uchozený sníh a to byl můj konec ve zpřímené poloze. Ani jsem nestihla vytáhnout ruce z kapes, když mě ale za paži chytila silná ruka a pomohla mi zpět se postavit. Moje reakce… nebyla moudrá – začala jsem ječet.

„Vidím, že máš hlasivky stokrát silnější, než si pamatuju,“ zasmál se vedle mě někdo, o kom jsem si myslela, že se mi bude do konce mé existence vyhýbat. Edward.

V plicích mi došel vzduch a to znamenalo i konec pro mé hlasivky. Pomalu jsem k němu otočila tvář s přivřenýma očima, protože mi do nich padal neustále sníh, kterým jsem měla pokryté celé řasy.

Vypadal… stejně dokonale, jako ve chvíli, kdy jsem ho naživo viděla naposled. Zelené oči orámované hustými tmavými řasami, narůžovělé dokonale vykrojené rty, chlapecká, přesto ostře řezaná tvář a vlasy s bronzovým nádechem plné sněhu. Postava… boha.

Zírala jsem na něj s pootevřenými ústy a snažila se rozmrkat kapky vody, které mi tekly z řas do očí. Edward viditelně znervózněl, proto jsem se donutila ke koncentraci a podívala se do země se rty pro jistotu setnutými do pevné linky.

„No… Procházíš se každý den ve čtyři ráno po Central Parku?“ zeptal se s úsměvem a já si trochu ulevila díky jeho náladě a přístupu ke mně.

„Ne, jen o Vánocích,“ vysvětlila jsem mu a zvedla pohled nahoru. Stáli jsme proti sobě a měli strach, co ten druhý řekne, nebo co sami řekneme, snad proto ani jeden z nás nenašel odvahu promluvit, ani těm hloupým vtipům jsme se nezasmáli, v tuto chvíli nebyly vtipné.

Sníh přestával po několika hodinách padat a vítr se také uklidnil, takže nastalo v okolí podivné ticho.

„Jak to, že nejsi s rodinou?“ zeptala jsem se na otázku, která snad nic nezkazí díky jeho dobrým vztahům s příbuznými.

„Myslím, že zrovna ty chápeš to, že našespolečnosti se bez nás neobejdou absolutně nikdy,“ zasmál se a já musela souhlasně pokývat hlavou. V tomhle směru jsme byli oba stejní a také jsme byli po celém městě tímto proslulí.

„Jak to, že nejsi s Robinem nebo tátou?“ zeptal se na oplátku a můj úsměv se stáhl na minimum. Téma můj táta bylo, mezi námi dvěma, většinou pase, o mých současných nebo ex jsme se bavit ani nestihli.

„No s Robinem jsem se rozešla a táta odjel na Kajmany,“ seznámila jsem ho se situací, na což se zamyslel. Kdyby nás někdo tady viděl, musel by si myslet, že jsme jen přátelé, kteří se po několika letech potkali, ale to jsme bohužel nebyli. Mému svědomí to dávalo značně zabrat.

„To je mi líto s Robinem,“ řekl to tím hlasem, kterým říkáte na pohřbu „Upřímnou soustrast“, ale jasně jsem na jeho tváři viděla, že hlas předčil pravdu.

„Nemusí,“ oponovala jsem mu bezstarostně a zadívala se na cestu, která vypadala ta správná k hotelu. Po tom, co přestal padat sníh, se okolí dost rozjasnilo a bylo naštěstí všechno vidět, i hotel Infini mého otce, tyčící se vysoko nad všemi stromy.

„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se okamžitě, jakmile si všiml směru mého pohledu. Němě jsem přikývla a malými krůčky se vydala po cestě s Edwardem po boku, i když bylo jasné, jak jej zdržuju.

Šli jsme chvíli mlčky, ale mě ta chvíle přišla, jako celá věčnost. Měla jsem totiž čas přemýšlet o tom, co se stalo před patnácti lety a to nebylo dobrý. Celou tu dobu jsme se to snažila zazdít daleko od mé mysli, daleko od citů, ale tím, že se tady objevil, prorazil již betonovou zeď hrubou několik metrů. Ano, bydleli jsme pár let v jednom městě a slýchávali o sobě, ale New York je celkem velké město, abychom na sebe narazili na ulici nebo v metru, vlastně ani jeden z nás metrem ani nejezdil…

Otevřela jsem pusu s úmyslem se mu poprvé za to všechno omluvit, ale předběhl mě.

„Co otec?“ zeptal se a já nešťastně zavzdychala. Něčím důležitějším mě přerušit nemohl?!

„Nic. Má pořád stejný názor na upíry, čili i na mě,“ odpověděla jsem mu prostě a Edward se na mě překvapeně podíval.

„Slyšel jsem o jeho nové ženě. Upírka… Nechceš mi snad tvrdit, že tebe nesnáší proto, že jsi ze čtvrtiny upírem, ale v posteli má stoprocentního?“ zeptal se s nepřehlédnutelnou absurditou v hlase a mě nezbývalo nic jiného, než jeho tvrzení odkývat. Měl pravdu. Můj otec byl člověk s věčnou averzí k upírům od té chvíle, kdy zjistil, že žena, s kterou má dceru, je poloupír. Nesnášel mě, mou matku a celkově náš druh. Svými pocity se netajil, proto má matka brzy po mém narození odjela do Volterry, kde jsem byla vychována a kde jsem se také na plese poprvé setkala s Edwardem a jeho rodinou.

„Jak někdo takový může být tvůj otec?!“ zeptal se zhnuseně a zadíval se Infini v dálce.

„Edwarde,“ poprosila jsem ho žadonícím hlasem. On jediný věděl, že jsem svému otci jeho chování až tak nezazlívala oproti ostatním upírům, kteří by ho nejraději stáhli z kůže, a to doslova, a nesnášela jsem, když někdo o něm takhle mluvil, byl to přece jenom můj otec…

A opět nastalo ticho, já ztratila odvahu, on se viditelně pral se svými myšlenkami o mém otci. Bála jsme se, že ho zase po tomto ránu neuvidím hodně let, ale také jsem se bála vytáhnout to znovu, když jsme byli schopni se normálně bavit.

„Omlouvám se,“ vypadlo ze mě nakonec. Oba jsme se zastavili, již v osvětlené části, kde byly stromy ve velkém ověšeny zlatými světýlky.

„Omlouvám se za všechno. Za to, jak jsem zklamala obě rodiny, za to, že jsem ti nic nevysvětlila a hned utekla a nejvíc se omlouvám za to, jak moc jsem ti tím vším ublížila.“ A je to venku. Tímhle jsem oživila zaschlé rány…

Pohled jsem měla zabodnutý do země, a tak jsem nemohla vidět Edwardův výraz, mohla jsem jen odhadovat ztrhanou tvář, kterou jsem u něj viděla, když jsem jej odmítla těsně pře svatbou.

„Omlouváš se za to, že jsi moje city neopětovala, a proto sis mne nemohla vzít?“ zeptal se s hraným smíchem a já k němu vzhlédla. Tvářil se podle mého očekávání – čelist měl zatnutou a v očích žal. Proč já to jenom vytahovala?! Takhle mu ještě více ubližuju!

„Omlouvám se za to, že jsem tenkrát utekla hodinu před svatbou, ale bylo mi teprve osmnáct a to je pro člověka strašně brzo!“ začala jsem se obhajovat, jako už tolikrát, ale hned mi došlo, že to není na místě. „A abys věděl pravdu, neutekla jsem kvůli toho, že jsem tě nemilovala, ale protože jsi mi nedal čas! Strašně jsi tehdy na mě naléhal a já dostala strach!“ chrlila jsem ze sebe slova a zírala do jeho utrápených očí. Chtěla jsem pokračovat a vše mu vysvětlit, všechno, na co jsem za ty roky bez něj přišla, mu říct, ale v krku se mi udělal obrovský knedlík a ten mi to nedovolil.

„Kdybychom jsme se měli vzít teď, řekla bys ano?“ zeptal se klidně a přistoupil o jeden krok blíže ke mně. Stáli jsme pár centimetrů od sebe a já na své tváři chvilkami pociťovala jeho horoucí dech.

Matně jsem si uvědomovala, že se rozednívá a led všude kolem odkapává v malých kapkách na zem, kde se vsakuje do trávy. Začal úsvit nového dne.

„Brzo po tom, co jsem odjela, mi došlo, že kdyby se obřad konal o pár dní později, v kterých bych si trochu objasnila myšlenky, neřekla bych jinou odpověď, než ano,“ odvětila jsem pravdivě a jeho oči se trochu rozjasnily.

„Já… Vždycky jsme byli dobří přátelé,“ promluvil a já se musela usmát – byl stále stejně roztomilý, když nevěděl, co říct a zakoktával se…

„Jo, jenom přátelé. Myslíš, že nám to klapalo i v jiném, než přátelském vztahu?“ zeptala jsem se tázavě a pozvedla jedno obočí.

„Nechala jsem mě, takže nejspíš ne,“ oznámil mi na oko uraženě, což nás donutilo oba se krátce zasmát.

„Jak jsi věděl, že budu v Centralu?“ zeptala jsem se na fakt, který jsem opomenula, i když byla jistá možnost, že to byla jen náhoda… malá možnost.

„Sledoval jsem tě,“ zasmál se a já si z legrace nasupeně dala ruce v bok. Bylo zajímavé, jak jsme se od tak vážného a pro oba nepříjemného tématu dostali až k tomuhle. To, jak se atmosféra mezi námi najednou pročistila, bylo úžasné. Znamenalo to ale, že jsem zase přáteli?

Spustila jsem ruce podél těla a zadívala se mu do očí.

„Dáš mi šanci, jak to všechno napravit?“ zeptala jsem se nervózně a začala si kousat spodní ret.

Chvilku na mě jen tak civěl, a pak souhlasně pokýval hlavou.

Ruce mi v návalu čisté radosti vyletěly k jeho krku, ale okamžitě jsem se začala krotit, zarazila si je do kapes kabátu a připitoměle se na něj usmála.

O rok a půl později

Forks

Bella

Ležela jsem nehnutě už několik hodin, na mou tvář dopadaly horké sluneční paprsky a před zavřenýma očima se mi promítala ta nejkrásnější tvář jediného upíra v mé existenci. Jasně jsem cítila drobné kapičky vody, které ještě nestihlo slunce vysušit, zaznamenávala jsem každičký drobný pohyb v mém vzdáleném okolí, ale nijak na to vše nereagovala. Užívala jsem si to relativní ticho, to, že moje mysl byla odlehčena od každodenních cizích rozhovorů, kterých jsem za jediný den vždy vyslechla víc než dost.

Na severozápadě jsem zaslechla velmi tichý, ale přesto neuvěřitelně rychlý běh. Má mysl vytvořila jasný obraz té situace, přesto byl kvůli té značné rychlosti chvilkami rozmazaný.

Na tváři se mi roztáhl samovolně úsměv, když někdo nade mnou vytvořil stín a slunce už nedopadalo na mne, ale na něj.

„Už jsi si jistá, že se mnou chceš strávit celou svou existenci?“ zeptal se mě melodický hlas pocházející z úst někoho, kdo se stal již dávno důvodem mého bytí. Pomalu jsem rozlepila svá víčka a pohlédla do jeho zelených očí.

„Jsem si víc než to…

Před tím jsem to možná neviděla, ale teď už ano. Za ten poslední rok mé existence, který jsem strávila s tebou, jsem si mohla stokrát osvědčit, že jediný, kdo mě tady drží, jsi ty! Jsi jediný, kvůli koho jsem byla schopna zabíjet, jsi jediný, pro kterého bych obětovala celou svou existenci, ale zároveň jsi moje největší slabina.“ Na chvíli jsem se odmlčela a zamyšleně se usmála. „Slib mi, že mě nenecháš stát samotnou u oltáře!“ zaprosila jsem teatrálně a zvolna se posadila. Edward se na mě usmíval tím nejdokonalejším úsměvem, jaký jsem viděla, a stejným tempem jako já se sesunul na kolena vedle mě.

„Nikdy bych ti nic takového neudělal.“ Zírala jsem na něj neschopna slova. Malachitové oči do mě opíraly svou nepředstavitelnou sílu stejně, jako před šestnácti lety, když jsme se setkali, a jeho dosavadní dokonalost znásobena přímým slunečním světlem byla zkrátka nepopsatelná…

„Miluju tě,“ zašeptal skoro neslyšně a dlaně jemně položil na mé tváře. Pohledem jsem začala nerozhodně těkat mezi jeho očima a jeho rty, nakonec ale mé přemítání o výběru rozhodl Edward, který mě svým tělem přitlačil zpět do trávy a jeho rty se octly blíž než před tím.

„Miluju tě,“ vypadlo ze mě urychleně setinu před tím, než přitiskl své rty na ty mé.