Další díl. Zde jsou hlavně vzpomínky dryády. Nedávno mi i poštou přišla zabalená můza, takže se to projevilo na této povídce a vypadá to, že dílků bude o trochu víc a snad i budou rychleji přibývat.
13.07.2010 (11:15) • xlovexx • Info • komentováno 0× • zobrazeno 2295×
Temnota lesa – 5. Kapitola
… A tehdy projevila i dryáda svou náklonnost. Listy z velkých strom se začaly proplétat, až utvořily velký čtverec pokrývky a vítr jej donesl na nehybné tělo Edwarda…
„Děkuji,“ zašeptal a přitáhl si listy blíže k tělu, i když to nepotřeboval, jelikož jemu zima nikdy nebude. Ale jen ten pocit, že dryáda na něj myslí ho pohladil po jeho chladném, kamenném srdci. Představa, že by ho ona mohla milovat stejně, jako on ji byla pro něj jako jídlo, živiny, které on potřeboval k tomu, aby mohl přežívat ba dokonce žít.
Chvíli jen tak ležel se zavřenými oči a přemýšlel, co má dělat. Ona si evidentně myslela, že potřebuje spánku, že potřebuje tepla. Myslela si, že on je člověk. A to ho tížilo. Nevěděl, jestli ji má říct pravdu. Zda se jí má svěřit s tím, že ani on není člověk, stejně jako ona a nakonec se rozhodl a promluvil.
„Slyšíš mě?“ zašeptal otázku do ticha tmy, která jej obklopovala, ale odpovědi se mu nedostalo. Ještě chvíli zůstal ležet a pak se nakonec posadil a promluvil znovu.
„Bell, slyšíš mě? Musím s tebou mluvit.“ Vítr nesl jeho slova do dálek lesa, ale dryáda, i když jej slyšela, i když rozeznala tu touhu, tu potřebu v jeho hlase s ní mluvit, nereagovala. Nadále její duch přebýval v kořenech stromu. Bála se mu znovu zjevit. I když věděla, že ji pomohl, stále se jej bála. Lidé občas stromům pomáhají. Čas od času cítila jak na okrajích jejího lesa se něco děje a ona se začala soustředit na tu změnu, která v některých stromech probíhala. Soustředila se na tóniny zvuků, soustředila se na duše stromů a jejich pocity. Vždy se vžila do jedince, na kterém zrovna změna probíhala a pozorovala okolí jeho očima.
Viděla lidi a jejich vynálezy, které měli do přírodních produktů hodně daleko. Sledovala, jak ty ohromné železné zrůdy projíždějí přes trávu luk. Sledovala, jak spousta lidí sbírají větve ze zemí, sledovala, jak prořezávají keře, které bránili růstu vzácných stromů, jednou dokonce byla svědkem něčeho neslýchaného.
Viděla, jak ty ohromné věci ze železa podhrabávaly kořeny stromu, který stál na svém místě o stovky let déle, než kdy ona vůbec vznikla. Dívala se, jak jej nadzvedávají nad jiný stroj. Dívala se jeho očima po okolí, když strom převáželi na jiné místo a tam ho znovu zasadili do matky země.
Tehdy byla ještě malá a říkala si, jak jsou ti lidi hodní. Strom, který převezli, posadili do země mnohem úrodnější, než ve které rostl po celý svůj život, ale pak nastal masakr.
Jen pár dní po tom co si lidi zamilovala, ukázalo lidstvo svou pravou tvář. Na místo, kde původně stál strom, který převezli, přijeli jiné stroje a jiné tváře lidí. Lidé tehdy brali do rukou sekery a pily, stroje přejížděly a pohřbívaly malé stromy hluboko do bahna.
Ten den zmizelo z lesa hodně životů. Dryáda cítila, jak energie z jejich duší se přelévala v lese ještě po mnoho dní, než našla kam se soustředit, než vznikl nový život. Ten den začala lidstvo nenávidět stejně jako všichni její předkové. I dnes v ní vzpomínky vyvolaly popuzení.
Měla takový vztek, který se přenesl i do jejího stromu a listy v jeho koruně se vzteky zatřepotaly.
Ale Edward si to vysvětlil jinak. Bral to jako znamení, že jej dryáda poslouchá a proto začal mluvit.
„Víš, nejsem jako ostatní. Já nejsem člověk, stejně tak celá moje rodina. Už je tomu mnoho let, co jsem tím, čím jsem…“ Mluvil potichu, protože věděl, že ho Bell uslyší a zároveň proto, že se bál její reakce. Bál se, že jen co se dozví jaká je zrůda, odežene ho svou silou daleko od ní a to on nemohl dopustit, bál se, že bez lásky už nebude moci žít. A proto pokračoval neuvěřitelně rychle a zároveň se mu zdálo, že mluví příliš pomalu, jak se snažil, aby mu rozuměla.
„Jsem upír. Zrůda, která má zabíjet lidi jen kvůli svojí obživě. Něco co by nemělo existovat stejně jako ty. Ale snažím se alespoň žít trochu dobře. Já i rodina se živíme na krvi zvířat, abychom nebyly tak zlý jako jiní z nás.“
Jak dozněla ozvěna jeho slov, zjevila se dryáda před ním. Její pohled naznačoval, že je něco v nepořádku a v Edwardově hlavě vířily různé důvody. Bál se že ho teď bude nenávidět, protože je zrůdou vyvrženou z pekel, ale rozhodně nečekal slova, která zazněla z jejích rtů.
„Ale je proti přírodě že se neživíš lidmi. Pro mnoho z nás by bylo lepší, kdyby jich ubylo…“
Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: Info
Diskuse pro článek Temnota lesa - 5. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!