Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Všechno je to jenom sen, doufám! 9

24.09.2010 (16:15) • Shena • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 1739×

9. kapitola - Zakázané ovoce

Pohled Retarda:

Právě jsme přijeli z exkurze, kde nám profesor Hlíva dokazoval existenci pravěké pahousenky. Bylo to trapné, mohl jsem mu dovykládat celou látku sám, ale protože omylem, nebo naschvál – kdo ví? – hodil jedné studentce tu housenku do výstřihu, která na něj nasupeně ječela, když jí tam začal strkat ruce, odjeli.

Přijeli jsme na čas oběda, takže se všichni přemisťovali do jídelny. Byl jsem jeden z posledních. Nerad chodím v davu, vždycky se o mě náhodou otře nějaká slečna a plácne mě po zadku. Když se na ní dívám tím svým pohledem - VYPAL!, tak si z podprsenky náhodou vytáhne své číslo a podá mi ho. Originální. Jen kdyby to tak nedělala každá. Vyšel jsem schody, prošel cestičku a už z dálky svým upířím sluchem slyšel nějakou holku. Nevěnoval jsem jí pozornost, zas to bude nějaká žába, která jen chce flirtovat a nenápadně mě balit. Šel jsem tedy dál. Ona zrychlila a přímo ve chvíli, kdy jsem zahnul a poprvé ji uviděl, se na mě vyzvracela. Ta holka mě doslova ohodila!

Co to sakra?

„Ježíši, promiň!“ křičela na mě a vyflusla na mě poslední zbytek těch špaget. Dost dlouhou chvíli si mě prohlížela, od hlavy k patě a pak zas nahoru, ale to se mi už dělalo rudo před očima. Těma špagetama to ale nebylo!

„Co to sakra -“ zvýšil jsem na ni hlas. Zase se na mě tak začala dívat a nakonec ze sebe i něco vykoktala.

„Já… já.“ Nevysvětlila nic a hned začala utíkat. Řvala při tom jak pošahaná a mlátila kolem sebe rukama. Přísahám, pár lidí před ní utíkalo. A kdo by taky ne? Po chvíli jekotu zalezla do nějakého auta. Ten zelenej jeep s nápisem „Vykuř mi!“ bych poznal snad všude.

„Chorarlie,“ procedil jsem mezi zuby a už si bral z kapsy telefon a volal Mumrajovi, aby svého zaměstnance okamžitě propustil. Bohužel to nezvedl a já se musel pomalu vzdálit ze školního pozemku, protože všechny holky si fotily můj „poblitý smoking“. Musel jsem se tomu sám zasmát, tak ona se pozvrací, ale nakonec ten, kdo bude mít blbej den, budu já. Super…

Cestou do auta jsem si sundal košili (která už takhle byla k ničemu) a vyhodil jí do prvního odpadkového koše, který se po cestě naskytl. Blesky fotáků začaly zuřit ještě víc. Jako bych byl filmová hvězda. Můj holý hrudník byl naštěstí nepotřísněn, stejně na tom byly i kalhoty. Takže to teď vypadalo, jako by se nic nestalo. Ale to bych nesměl cejtit ten smrad. Aniž bych se komukoli (mluvím o profesorech) omluvil, zalezl jsem do auta a vyrazil směr Pudlová. Můj domov, mé pohodlí…

Zaparkoval jsem před činžákem, vyběhl upíří rychlostí dvanáct pater, bez ohledu na to, jestli mě někdo uvidí. Během tří minut už jsem odmykal dveře. Okamžitě jsem ze sebe vše sundal už u vchodových dveří a letěl do sprchy. Strávil jsem tam asi dobrou půl hodinu. Nedokázal jsem to ze sebe pořádně smýt. Něco se té holce musí nechat, teď si mě pořádně označkovala. Když se z houby řinula krev, uznal jsem, že jsem to s tím drhnutím trochu přehnal a vypnul sprchu. Vyšel jsem ven, kolem pasu si dal ručník a chvíli se sledoval v zrcadle.

„Kdyby některá z těch holek tušila, co se pod tou tváří skrývá,“ děsil jsem sám sebe.

„Monstrum,“ vešla mi Palice do koupelny a usmívala se. Ta holka ví, jak mě našlápnout…

Mračil jsem se na ní, ale jí to bylo jedno. Strčila do mě a shodila mi ten ručník, to jí bylo asi taky jedno, protože se ohla k zemi, otevřela skříňku a začala něco usilovně hledat.

„Hledáš něco?“ zeptal jsem se zdvořile a sebral ze země ten ručník.

„Viděla jsem tu posledně vatu do uší. Nemluvím o tyčinkách. Jde jen o tu vatu. Čistě jen o tu vatu,“ ujišťovala mě a přitom se zvedla od skříňky, usoudil jsem, že vata tam nebyla. Otočila se směrem ke mně a dívala se na mé partie. Začala se smát a já si je zakryl ručníkem.

„Na co zrovna ty potřebuješ vatu?“ optal jsem se nervózně, abych nějak utnul ten její hloupý smích.

„No, když jsem ten upír, tak jsem si říkala, že bych mohla začít žít jako americké topmodelky,“ nechápavě jsem na ni zíral a ona usoudila, že musí pokračovat. „No, na netu psali, že anorektičky, ne… správné anorektičky, takhle je to ono… si vaří k jídlu smaženou vatu. Tak si říkám, proč to nezkusit. Hodilo by se mi zhubnout!“

To už jsem na ni valil oči a odcházel do svého pokoje. Cítil jsem, že je mi v patách a ohlédl se.

„Proč najednou utíkáš? Víš, Retarde, to tvoje chování občas nechápu!“ promlouvala rozrušeně. Vypadala jak funící gorila čekající na oběť. No… když ona se svými 47 kilogramy by mohla být spíš tou obětí. Heh… to bych rád viděl!

Já to tvoje taky občas ne. Myslel jsem si, ale pak to řekl i potichu z úst, což samozřejmě perfektně slyšela.

„Nemůžeš zhubnout Palice, jsi upír. To ti ještě nikdo neřek?“

„Jestli jsem upír? Ne, děkuju! Na to jsem už přišla sama,“ ječela a já si říkal, jaká je to koza.

„Palice, ty máš mozek velikosti oříšku,“ řekl jsem.

„Děkuju,“ odpověděla sladce a zmizela mi z pokoje. Pomooc.

Nandal jsem si kalhoty, lehl si a začal číst knížku, kterou jsem viděl na nočním stolku.

Uběhlo pár hodin a já ležel stále ve stejné pozici. 500 stran mé oblíbené knížky, Bible zoofilů, už jsem měl skoro za sebou, když jsem svým upířím sluchem zaslechl něco na balkoně. Šel jsem za tím zvukem, otevíral dveře a v tu chvíli jsem zaslechl někoho u vchodových dveří. Ruch na balkoně mi byl fuk, protože jsem věděl, co to máme za návštěvu. Even.

Běžel jsem za ním, abych ho uvítal a pozval dál. Vešli jsme do mého „apartmá“ a já mu vyprávěl, co mi dnes stalo s tou idiotkou a špagetami. Začal na mě ječet, že jsem jí ztrapnil a jemu zkazil celý život.

A dost!

„Proč mi to děláš? Copak už toho nemáš dost?“

„Do prdele, mě nemůžeš obviňovat ze všeho, co se ti stane Evene,“ křičel jsem na něj.

„A proč ne? Sakra Retarde, klidně ať tě chce každá, ale tahle?“ nervózně na mě hulákal. Jako bych mohl za to, že se do mě zase „jedna“ zabouchla.

„Co je mi do ní. Nech si jí, když jí tak žereš. Větší krávu jsem stejně nepotkal, poblila mě a tvářila se u toho, jako když objevila Svatej grál,“ opáčil jsem.

„A ty se jí divíš? Můžeš mít jakoukoli holku ve městě Retarde, stačí lusknout prstem a každá se před tebou klidně i svl -“

„Já vím, já vím… svlíkne. A co? Mám si chodit do kostela pro odpustky? Jedou po mně samy. Do ničeho jsem je nikdy nenutil a s žádnou jsem taky nikdy nic neměl. No dobře… měl, ale to bylo jen z nedostatku sexu a nevybouřenýho mládí. To bylo prostě před tím, než jsem poznal, kdo opravdu jsem.“

„Jo, a kdo jsi, Retarde Hullene. Kdo jsi?!“ proječel Even naštvaně.

„Ty to víš,“ řekl jsem. „Upír.“

„Bože Retarde, ty jsi ještě větší kretén, než ta tvoje sestra Palice,“ posmíval se mi.

„Nevlastní sestra,“ procedil jsem mezi zuby. Chvilku se na mě díval, jako bych nechápal něco, o co tu běží. Měl pravdu, vůbec jsem nechápal, o co mu jde. Copak nechápal, že mě před chvilkou donutil říct největší tajemství? A nahlas? To, že jsme upíři, tu nikdo neví a taky se dozvědět nesmí. Nebo by sem přijeli Kremrolínovi z Itálie a se všema by zametli.

„Retarde, každej tu o tom ví. Každej! Copak to nechápeš? To je jeden z důvodů, proč jim přijdeš tak strašně sexy! Bejt navždycky sedmnáctka a ne seschlá babka je totiž silnej argument, ty idiote!“ Ze začátku se dusil smíchy, ale jak jeho projev pokračoval, řval na mě, jako bych mu zmlátil matku.

„Lžeš. Nikdo to neví. Nikdo, slyšíš? I kdyby jo, dávno by tu už byli Kremrolínovi a všechny by nás vyhladili. Do jednoho – posloucháš?“ argumentoval jsem a on na mě zas zíral s otevřenou pusou. Vypadalo to, jako by něco vzdal. Prohrábl si vlasy pravou rukou a udělal na mě takovej ten grimas – FAJN – a pokračoval.

„Stejně se to jednou každej dozví a každá z těch tvejch fanynek tě za tydle prasárničky bude nenávidět!“ mumlal Even o mé lásce k pití krve ze zvířat.

„Ty to nikomu neřekneš Evene, na to tě znám moc dobře!“ promlouval jsem nadnešeně, protože jsem věděl, že by to znamenalo vyzrazení obrovského tajemství našeho světa. Ne, to by neudělal.

„Když to povím, v tomhle městě si už ani nevrzneš,“ oponoval Even. Už ani nevím, jestli mluvil o upírství, hloupých holkách, zoofilství, nebo sání krve ze zvířat. A tak jsem zvolil jinou taktiku -

„Jsme kamarádi už od dětství, to bys mi neudělal!“

„Mám jednu podmínku,“ pokračoval Even.

„Jakou?“ vyhrkl jsem.

„Vynecháš jí z toho,“ šeptal, ale já to slyšel. Už zas mluví o tý krávě. On se snad zabouchl nebo co?!

„Co s ní pořád máš?“ ječel jsem.

„Vždyt je to dcera našeho zaměstnance. Neumí se chovat a je neuvěřitelně trapná. Nemluvě o jejím slovníku, nebyla schopná ze sebe vycpat jedinou kloudnou větu, když mi to provedla. Ještě teď ty špagety na sobě cejtim. Sakra chlape, ta čubka mi už tak zkazila reputaci, proč si sakra myslíš, že bych o ní měl mít zájem?!“

„Protože o ní mám zájem já,“ řekl Even a já pochopil, co to pro mě znamená.

Pohled Brvy:

Všechno nějak splynulo a já přestala vnímat svět. Můj svět, pocit bezpečí, všechno se sesypalo.

Zhroutila jsem se na podlahu a hlasitě vzlykala. Bylo mi jedno, jestli mě uslyší, bylo mi už všechno jedno. Nezajímalo mě, jestli mě uvidí a zvedla jsem se. Zaječela jsem na Bika, aby mi pomohl a seskočila mu z balkonu do náručí. Ve chvíli dopadu, jsem uslyšela, jak se balkonové dveře u Retarda otevřely a on ječel, jestli je tam někdo. Myslím, že říkal i něco o tom, ať už ho ty holky neotravujou a hledaj si něco lepšího na práci, než že ho furt špehovaly.

V tu chvíli si ten kretén mohl říkat, co chtěl. I kdyby dostal rozum a neměl pořád mozek velikosti slepičího vejce, nikdy bych mu tohle neodpustila.

Bike mě odnášel v náručí někam pryč. Položil mě na nějakou postel, která byla více než pohodlná a sedl si ke mně. Hladil mi vlasy a něco mi říkal. Bylo mi jedno, co říká. Všechno už bylo jedno…

Probudila jsem se, ani netuším, kolik bylo. Z okna šlo vidět, že je tma. Rozhlédla jsem se po pokoji. Spiderman na stěnách. Tohle musí být jeho pokoj. Obětoval kvůli mně svůj pokoj. Ach, kéž by věděl, že pro mě nic neznamená. Na stolku z masivního dřeva jsem uviděla něco jako budík.

3:27

Super. Za půl páté hodiny mám být ve škole a můj otec už určitě mezitím vyhlásil státní pátrání. Co je mi po mém otci. Není pro mě nic.

Pesimismus vzal za své a já si vzpomněla na to, co se stalo před pár hodinami. Upřímně, tohle jsem nedávala a znovu se sesypala na židli u toho stolu. Lokty jsem si podepírala obličej a hlasitě vzlykala. Nemohla jsem tu zůstat. Do háje, nemohla jsem tu být už ani další minutu! Musím vypadnout, nebo se z toho svrabu nikdy nedostanu! Myslela jsem si.

Zvedla jsem se ze židle, přešla celou místnost a dorazila k zavřeným dveřím. Pomalounku jsem je otevírala, pro jistotu, kdyby vrzaly. A taky že vrzaly. A jak!

Nicméně se mi podařilo vyklouznout, ale zavřít dveře už se mi nepodařilo. Bike u nich celou noc strážil. Byl tak roztomilý. V ruce výhružně držel mou mačetu a vedle sebe měl mou kabelku. A děsivě chrápal. Tím, že jsem ty dveře otevřela, jsem způsobila, že se překulil na zem a já ho teď musela „přeskočit“. Při jeho rozměrech se to jinak prostě nazvat nedá…

Nebýt měsíce, co zářil do oken, pravděpodobně bych asi milionkrát zakopla. Naštěstí jsem bez větších nehod dorazila k vchodovým dveřím a naposledy se podívala na Bika. S tou mačetou by vypadal strašně sexy, kdybych se necítila, tak, jak jsem se cítila. Otočila jsem se ke dveřím, odemkla, protože můj rytíř měl o mě takový strach, že nás zamkl a opět pomalu otevírala dveře. Jakmile bylo dokonáno, ohodila mě facka toho smradu, co v tomhle baráku sídlí a tak jsem si zacpala nos.

Šla jsem směrem k výtahu a vrazila jsem do někoho takovou silou, že nás to oba nahodilo na zeď. Já namáčknutá na zeď a přede mnou vetřelec nadávající a tisknoucí se na mě. Oba jsme si ohledávali zraněná místa, až jsme k sobě nakonec vzhlédli.

Even?!

Shrnutí

8. kapitola x 10. kapitola

Noví účinkující:

Kremrolínovi - Volturiovi

Mumraj - Carlisle

Autor: Shena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je to jenom sen, doufám! 9: