Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Všechno je to jenom sen, doufám! 8

08.09.2010 (10:45) • Shena • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 1880×

8. kapitola - Propast

Pod parapetem, kde jsem trávila již pár sekund, jsem si všimla, že okno směřující na balkón je otevřené. Slyšela jsem, jak odkládá tu knihu a vstává z pohovky. Krk se mi sevřel, a kdybych mohla spočítat všechny knedlíky v mém krku, asi bych se udusila. Nebyl čas. Sakra! Nebyl čas ani na myšlení natož čas na vymyšlení důvěryhodné lži.

Ahoj, Retarde… víš, já jsem se jen tak procházela kolem s mačetou a dalekohledem, ale jinak jsem úplně zdravá! To těžko, myslela jsem si. Tohle by mi nevěřil ani Bike. I když?! To mi připomíná, s tím klukem budu muset brzo něco provést. Menší likvidace, vyhrožováníčko, další pusa?! Sedím shrbená pod parapetem, z pozadí slyším kroky valící se mým směrem a já přemýšlím o jídle? Vážně?!

OK! Plán číslo jedna: zdrhnout a hodně rychle. Plán číslo dvě: zapomenout na plán číslo jedna, protože nikdy nemůže vyjít. Plán číslo tři: přijít na plán číslo čtyři.

Sakra! Tohle nikam nevede. Řvala jsem v duchu. Klika od balkonových dveří začala vrzat (to ten činžákový komfort!) a já přestala dýchat. Vážně a zcela na plnou hubu. Začalo mi tak silně tlouct srdce, že to museli slyšet i v Afghánistánu, natož Retard, ten už musel mít připravenou kárnou řeč. Proboha, kdo ví, jestli má vůbec pro mě připravenou řeč? Proč by se se mnou rozčiloval, jednoduše mě vyhodí z toho dvanáctého patra a všechno bude ok. Alespoň se mi pomstí a bude vše v pohodě. Pokud tedy i já budu v pohodě. Přece jen dvanáct pater je dvanáct pater. A vůbec jsou nejbohatší rodinou v Drogs, proč do háje bydlej v činžáku?

Tak jo, vraždy stranou… klika přestala vrzat a já se hluboce nadechla. Bylo ticho. Stále ticho. A najednou se začaly otevírat dveře.

V pozadí šel slyšet zvonek a balkonové dveře se stoply. Někdo v bytě vešel dovnitř. Slyšela jsem Palici, jak huláká něco o nové dietě a o tom, jak je fajn být anorektička i bulimička zároveň. Není ta holka blbá?

Retard zanechal dveře otevřené a vzdálil se, pravděpodobně za novým příchozím. Já tam tiše seděla a děkovala Bohu, že mě poprvé v životě uštědřil od trapné situace. Chtělo se mi brečet a řvát a všechno, co jen jde. Plán se ovšem zmařil, když jsem znovu zaslechla hlasy v Retardově pokoji. On se vrátil a pan nebo paní Neznámá s ním. Ne… já vůbec nežárlím. Ani náhodou. Ani trošku. Sakra!

Kroky zesílily a Retard něco vyprávěl. Ach jo, ten má ale krásný hlas! Myslela jsem si…

„… nemůžeš obviňovat ze všeho, co se ti stane Evene,“ promlouvala má druhá polovička. Má druhá, drahá polovička. Počkat, počkat! Kdo je sakra Even?

„A proč ne? Sakra Retarde, klidně ať tě chce každá, ale tahle?“ mluvil Neznámý a ten hlas. Do háje ten hlas, to už jsem někde dneska slyšela. Ne! To ne! To je ten kluk z knihovny, co mě tak vyděsil. Pan Neznámý je pan Záhadný z knihovny. Ale chlape, co tu sakra děláš? A o kom to prokrista mluvíš?

„Co je mi do ní. Nech si jí, když jí tak žereš. Větší krávu jsem stejně nepotkal, poblila mě a tvářila se u toho, jako když objevila Svatej grál.“

Do prdele! Ječel na mě můj vlastní hlas. Oni mluví o mně. Můj pan Božský a pan Záhadný, teď už bych spíš měla říkat Even, se baví o mně. Co baví, mluví o mně jako o hračce. Hůř! Jako o plyšákovi na pouti, kterýho si můžeš kdykoliv vyměnit nebo dostat nového. Co si o sobě do háje myslí?

„A ty se jí divíš? Můžeš mít jakoukoli holku ve městě Retarde, stačí lusknout prstem a každá se před tebou klidně i svl -“ nestihl ani domluvit a Retard ho přerušil.

„Já vím, já vím… svlíkne. A co? Mám si chodit do kostela pro odpustky? Jedou po mě samy. Do ničeho jsem je nikdy nenutil a s žádnou jsem taky nikdy nic neměl. No dobře… měl, ale to bylo jen z nedostatku sexu a nevybouřenýho mládí. To bylo prostě před tím, než jsem poznal, kdo opravdu jsem.“

„Jo, a kdo jsi, Retarde Hullene. Kdo jsi?!“ proječel Even naštvaně. A já začala vnímat ty věty, co byly vyřčeny. Teprv teď mi to začalo docházet. Vím, mám pomalejší vedení. Nikdo holt není perfektní, ani ty ne! Jo, mluvím k tobě! Můj miláček, smysl mé existence, důvod mého dýchání mě nazval krávou. Z pravého oka mi při tom zjištění začala téct slza a já přestala vnímat to, co ti dva říkají. Vážně jsem klesla tak hluboko? Asi už jo…

Při vzlycích, které se hrnuly, jako voda na útesy, jsem si uvědomila, že jsem dosti hlučná a snažila se uklidnit, ještě aby mě tu tak ten parchant s božím ksichtem našel bulet. Vzchop se, Brvo! Řvala jsem sama na sebe. Nadechla jsem se a vydechla. Bylo to jak na předporodním kurzu, ale to nemá cenu řešit. Po pár sekundách s experimentováním na bázi jsem-v-tom-a-umím-správně-dýchat jsem se uklidnila. OK, řekla jsem si. A opět jsem začala vnímat. Chyba!

„Stejně se to jednou každej dozví a každá z těch tvejch fanynek tě za tydle prasárničky bude nenávidět!“ přiškrceně mumlal Even.

„Ty to nikomu neřekneš Evene, na to tě znám moc dobře!“ promlouval Mr. R (už ztratil přezdívku pan Božský, dokonce ani Retarde už ho nenazvu, ale jo… nazvu, ale s malým r).

„Když to povím, v tomhle městě si už ani nevrzneš,“ oponoval Even. Začíná se mi zamlouvat, technař jeden! Jen do R, jen do něj. Zmlať ho, zbij ho, zkopej a natoč to na video! OK, sado maso až příště. Co jsem to chtěla? Jo, soustředit se…

„Jsme kamarádi už od dětství, to bys mi neudělal!“ ječel na plnou pusu Mr. R (no tak dobře, přemluvili jste mě, zase mu začnu říkat Retard).

„Mám jednu podmínku,“ pokračoval Even, jakoby ani neslyšel, co Retard před chvílí ječel tak hlasitě, že to musel slyšet i můj otec.

„Jakou?“ vyhrkl Retard.

„Vynecháš jí z toho,“ šeptal, téměř jsem to neslyšela. Ale ten hlas byl tak starostlivý, tak…

„Co s ní pořád máš?“ ječel zas Retard.

„Vždyt je to dcera našeho zaměstnance. Neumí se chovat a je neuvěřitelně trapná. Nemluvě o jejím slovníku, nebyla schopná ze sebe vycpat jedinou kloudnou větu, když mi to provedla. Ještě teď ty špagety na sobě cejtim. Sakra chlape, ta čubka mi už tak zkazila reputaci, proč si sakra myslíš, že bych o ní měl mít zájem?!“ pokračoval Retard. A mě už pálilo v krku. Až toho bastarda potkám někde sama v lese, přísahám, že mu všechny ty nadávky spočítám a bude platit i s úrokama!

„Protože o ní mám zájem já,“ řekl Even, jako by to byla samozřejmost. A jako by z toho vyznělo, že to, co chce Even, chce vždycky i Retard. Hon na lišku začíná, Brvo!

Shrnutí

7. kapitola x 9. kapitola