Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Všechno je to jenom sen, doufám! 11

16.03.2011 (16:30) • Shena • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 1992×

10. kapitola - Všechno je to jenom sen!

„Co to do háje má jako bejt!“ ječela jsem jak pominutá, když jsem ze sebe toho idiota shodila.

„Tak ty mi teď řekneš, co si provedl mému psovi a jen protože mě začneš líbat, si myslíš, že je ti všechno odpuštěno?!“

„Jo,“ řekl jednoduše.

„Jo?“ zaječela jsem, až se jídelna otřásla.

Přikročila jsem k němu, dívajíce se neustále do jeho očí, pohledem jsem ani neuhnula, dokud jsem nebyla pár milimetrů od jeho nosu.

„To si mě asi s někým pleteš, milánku, já nejsem žádná obyčejná růžová vypatlankyně, co slintá blahem jen při tvém pohledu na ni, a ujišťuju tě, moc si nefandi, zas takovej kus nejsi!“

„Jsi si jistá? Takže sis o mně nezjišťovala, kde bydlím, co rád jím, piju a která holka je můj typ?! Ha ha!“ Upřímně jsem zrudla, zatímco on se na mě vítězoslavně díval…

„To sem teď vůbec netahej, jde o princip.“

„Takže si nešpehovala u mého domu a nesledovala si mě? Hm? Ty jsi mi ale neviňátko, nevím, kdo z nás dvou je horší,“ dodal jako pán všeho a všech.

„Grrrr aááh.“ To už jsem ale nevydržela a připravila se do bojovné pozice, rozmáchla jsem se a vyřítila jsem se na něj s cílem ubít ho k smrti. Nesmyslně jsem máchala rukama a řvala u toho „Ty bastarde!“. Pak si pamatuju, že mu vylezly ze zubů špičáky a on se mi zakousl do krku.

„Jmenuju se Retard,“ řekl jsem trochu nejistě a potichu. Ten chlap vypadal fakt divně a já se bál, že po mně hodí to pero.

„A jak dál. Pokud teda znáte své příjmení, že?“ řekl tak silným hlasem, že jsem vyjekl.

„No. Já. Já…“ Myslel jsem, že to nezvládnu a počůrám se.

„To si děláte legraci, ne? Vy vážně ani nevíte, jak se jmenujete?“ řval na mě a jeho tváře mohly za chvíli vybuchnout.

„Jmenuju se Hullen. Jo. Jmenuju se Hullen,“ řval jsem na něj napůl nejistě a napůl konejšivě, ovšem sám na sebe.

„No proto. A kolik vám je, pane Hullene?“ Už jsem si chtěl oddychnout a on mi položil tuhle otázku. Už sem měl fakt na mále. Z čela mi ztékal pot rychlostí niagarských vodopádů a na očích se mi dělaly snad stovky žilek. V ústech jsem měl šílené sucho a radši bych si řezal ruce žiletkou, než bych promluvil. No dobrá, s tou žiletkou to tak žhavý nebude, ale i tak, ten chlap mě nehorázně znervózňoval.

„Víte já, já si teď nějak nevzpomínám,“ tak strašně jsem se u toho rozklepal, že jsem začal brečet.

„To je žert?“ zeptal se mě a z pusy mu vyletěla slina, která mi přistála přímo v levém koutku oka. Když to udělal, začal jsem brečet ještě víc než předtím. Doslova jsem řval. Slzy mi stékaly naprosto všude a ten chlap se na mě koukal s neuvěřitelným hnusem ve tváři. Bylo mi na zvracení. Chtělo se mi čůrat a brek nepřestával.

„Ne, pane. Já. Já se omlouvám, ale kdybyste mi dal čas. Aspoň chvilku!“ zařval jsem ty slova, jako by mi maminka vzala medvídka.

„A jak chcete asi jako vyplnit zaměstnaneckou smlouvu, když jsme teprve u druhé kolonky a vy už zase nevíte?!“

„Když já…“ Nebyl jsem schopen ani slova. Vzal jsem nohy na ramena a utekl na nejbližší WC.

Málem jsem to nestihl. Ulevil jsem si. A hlasitě si oddychl radostí, že už to mám za sebou. V tom někdo prudce otevřel dveře a v tom jsem uviděl ten nejneočekávanější obličej. Pan Morgen.

„Ještě jsme tu smlouvu nedokončili. Okamžitě se, pane Hullene, zvedněte z té mísy a pojďte se mnou zpátky do mé pracovny,“ řval na mě a já při tom hledal toaleťák.

„Já se jen utřu a můžu,“ potichu jsem promlouval a koukal se, jak mě sleduje, jako zábavní show na MTV.

„Ááááá!“ ječela jsem, protože jsem měla právě tu nejtrapnější noční můru na světě.

Hm? Kde to jsem? Tak tohle mě právě napadlo… Ať tak nebo tak probrala jsem se pravděpodobně v nemocnici. Holé bílé stěny, pípání nemocničních přístrojů a nechutně velká jehla zabodnutá v mé levé ruce, začala jsem ječet ještě víc.

„Retarde, ty idiote cos mi to proved!“ klela jsem a najednou vběhla do pokoje sestra s nervózním výrazem. Začala mě uklidňovat a vysvětlovala mi, že jsem se prý uhodila hlavou o pánvičku (která se záhadně v jídelně objevila), pak jela tři metry po slupce od banánu a nakonec se mi zabodla dvojhrotá vidlička do krku. Cože?

„Cože? Heleďte se, paní Jonesová, na tohle já fakt nemám čas!“

„Slečno, uklidněte se a lehněte si, musíte ještě odpočívat,“ prosila, to už jsem ale dávno stála na svých a trhala si z ruky tu megoidní jehlu načež mi vystříkl pramen krve z ruky. Jako fontánka, fakt vtipný, připomnělo mi to tu scénu z Adamsonovi rodiny, kdy ty děti hrají divadlo a řežou se šavlemi hlava nehlava, ruka, neruka. Hah

Shrnutí

10. kapitola x 12. kapitola

Účinkující:

Retard (Edward), Brva (Bella), obecenstvo v jídelně

sestřička Jonesová v nemocnici

Autor: Shena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je to jenom sen, doufám! 11: