Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 20. kapitola

23.11.2010 (13:45) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 3× • zobrazeno 2510×

„No… víš, Billo, to bylo tak, emh,” odkašlal si. Napruženě jsem se na něj dívala.

„Jak?! Tak už se konečně vymáčkni!” zařvala jsem a chtěla se na něj vrhnout, jelikož nastala desetiminutová odmlka, při které se díval na své boty a neodvažoval se na mě ani podívat.

„No jo… no jo,” vyhrkl rychle, protože se lekl mého jekotu.

„Přišli jsme k vám a já jsem s tebou vážně neměl v úmyslu provádět takové věci,” odmlčel se, „no, uložil jsem tě a dal ti pusu na dobrou noc. Chtěl jsem odejít, ale ty ses na mě vrhla s tím, že budeme děláááát miminkáááá,” napodobil můj ožralecký hlas a i to, jak jsem u toho vypadala a motala se.

„Takhle jsem se teda určitě netvářila!” bránila jsem se, protože to, co udělal, se mi ani za mák nepodobalo. Protáhl obličej, vyvalil oči, příšerně se usmál a z pusy mu tekly odporné sliny.

„No, tak tos teda vypadala!” vyhrkl a tvářil se u toho zhrozeně, ale vzápětí se rychle usmál, protože si byl vědom, že mi ten výraz neušel.

„Hrozně jsem se tě lekl, protože jsi v té tmě vypadala opravdu hrůzostrašně. Opatrně jsem couval ke dveřím, ale tys ke mně přiskočila a povalila mě na zem. Začala jsi mě líbat úplně všude.” Slovo úplně rázně zdůraznil a já se zhrozila.

„Vážně jsem to nechtěl, ale malej Ekvo byl jako utržený ze řetězu. Chvíli jsme se muchlovali a pak na to vlítli. Když jsem ráno viděl, že o ničem nemáš ani ponětí, tak jsem ti to ani nechtěl říkat, a tak jsem to zamlčel. Jak jsem mohl vědět, že nebereš prášky…” dopověděl a já měla pocit, že mi vypadnou oči důlků. Byla jsem rudá jako rak a nevěděla, jestli je to rozpaky a nebo vzteky. Měla jsem sto chutí mu zakroutit krkem. Sakra! Tohle bylo moje poprvé a já ani nevím, jaké to bylo!

„Co budeme dělat?” ozval se. Vzhlédla jsem, tvářil se vyděšeně. Zřejmě se bál, že se na něj každou chvílí vrhnu a vymlátím z něj duši. V tom, co budeme dělat, jsem měla jasno.

„To dítě si nechám,” vzdychla jsem a pevně doufala, že se jeho šílené geny na našem dítěti nepodepíšou. On se ke mně obrátil zády a sehnul se k zemi, nechápala jsem to. Po nějaké době se ke mně obrátil a klekl si na jedno koleno.

„Proboha!” zaúpěla jsem.

„Billo,” usmál se, „zřejmě ti nezbývá nic jiného, tak do toho jdeme, ne?” Natáhl ke mně ruku, ve které svíral stéblo trávy zavázané na uzel. Tak, co jsem měla dělat? Sedmnáctiletá zbouchnutá holka… žijící v pošahaném městě Frog, kde jsem neměla nejmenší šanci sehnat někoho lepšího… Zhluboka jsem se nadechla. „Tak fajn,” odpověděla jsem.

„Juchůůů!” vyskočil ze země a při svém letu mi dal pořádný čelo. Zavrávorala jsem a svalila se na zem. Přiskočil ke mně a se slovy - „Promiň, já nechtěl, ale bylo to hustý, co?” - mě zvedl ze země. Podívala jsem se na dům a usilovně přemýšlela, jak to jen řeknu tátovi. Rozhodla jsem se, že to odložím na později, protože jsem chtěla udělat jednu věc. Otočila jsem se s úsměvem na Ekvádora. Chvíli mi úsměv oplácel, ale když se ten můj roztáhl ještě do většího a v očích se mi zablesklo, tak vytřeštil oči a začal couvat.

„Ekvouši, no tak, pojď k mamince,” zapředla jsem sladkým hláskem. To ho ještě více vyděsilo. Rychle jsem ho čapla za ruku a táhla ho do pokoje.

Jeho jsem posadila na židli a přikázala mu, aby se otočil, jelikož jsem se chtěla převléknout do něčeho pohodlnějšího. Na sebe jsem si vzala jen titěrné krajkové kalhotky a černou podprsenku. Když jsem byla hotová, tak jsem mu řekla, že se může otočit.

S vyvalenýma očima si mě prohlížel a já zaujala co nejsvůdnější pózu opřená o futra. Měla jsem strach, že mu každou chvílí vypadnou oči z důlků, jak je na mě valil, ale zároveň jsem si přišla děsně sexy, jelikož byl jeho malý kamarád v pozoru. A pak se to stalo. Výraz v jeho obličeji se změnil. Jakoby dostal nějakou křeč, zatřásl se a celý se napjal.

„No to si ze mě děláš srandu,” vyjekla jsem, když jsem pochopila, co se stalo. Věnoval mi omluvný úsměv a pokrčení ramenou. Takhle jsem to rozhodně nemohla nechat. Přiběhla jsem k němu a začala ho vášnivě líbat. Jeho kamarád se okamžitě vzpamatoval. Ekvádor mě povalil na moji provizorní postel, která byla na zemi a já se při tom pádu nešťastně bouchla do hlavy. Najednou jsem měla vše rozmazané. Viděla jsem jeho hlavu, která byla nad tou mojí a slyšela útržky jeho slov: „Jsi krásná… miminko… svatba…” a pak jsem zřejmě usnula.

Ráno jsem se probudila a hlava mi třeštěla. Byla jsem si vědoma toho, že i mé podruhé mi bylo zapovězené, jelikož jsem si z toho nepamatovala nic, jen nějaké zmatené útržky.

Po snídani, při které jsem co nejšetrněji oznámila tátovi, že se budeme s Ekvádorem brát, jsme odjeli k němu, abychom to řekli i jeho rodině. Táta to vzal překvapivě dobře. Byl šťastný, že si vezmu právě Ekvádora, protože měl záruku doživotní zásoby bezpáteřních kuřat zadarmo.

U něho to vzali také všichni dobře, protože se byli jisti, že by si Ekvádor už jinou normálnější holku nikdy nevzal. Nechal mě s nimi sedět v obýváku a sám někam zmizel. Bylo mi opravdu trapně, jelikož kolem mě jeho rodina utvořila půlkruh a zírali na mě jako na nějaké zvíře v zoologické. Casper s valícíma očima (už vím, koho mi Ekvádor připomíná, když vykulí oči), Sosalin, která na hlavě měla jen pár chlupů, protože její matka z nich šila svetry pro celou rodinu (i já jsem jeden dostala, fuj), ale jí prý vlasy rostou hrozně rychle, Syslok se zkoumavým pohledem, jako by na mě chtěl dělat v budoucnu nějaké pokusy, Bebet s nepřítomným výrazem a slinou, jež mu začala vytékat z úst, Ileca, která ale neseděla a tančila kolem mě (asi dvakrát mě při nějakém podivném výpadu kopla do hlavy), ale nejstrašnější byla Cismá. Ta se na mě usmívala!

Poznámka do mého bloku: Pořídit si psy, hodně velké psy a do jejich boudy nalepit fotky s jejich tvářemi!

„Ehm, já půjdu za Ekvádorem,” s těmito slovy jsem vzala nohy na ramena a hnala se do jeho pokoje. Otevřela jsem dveře a rychle je zavřela, protože jsem slyšela za sebou nějaký dusot. Úlevně jsem se o ně opřela a očima hledala Ekvádora. Seděl na posteli zády ke mně a něco si tam brblal, něco jako: „Ketty, hop! Ketty, fůj, to nesmíš!”

Jé, o má pejska! Pomyslela jsem si a přesunula jsem se k němu. Když jsem zjistila, co má přivázané na provaze a s čím to hází ze strany na stranu, tak jsem myslela, že mě trefí šlak. Psa tam sice měl, ale plyšového!

„Co to má zase znamenat!” vykřikla jsem. S trhnutím odhodil psa někam pryč.

„Nic, to nic,” vyhrkl.

„Ty si povídáš s plyšákem?” začala jsem pochybovat, jestli je opravdu dobrý nápad si ho vzít, blázna jednoho!

„Je to moje kamarádka, abys věděla!” založil si naštvaně ruce na prsou. Rozesmál mě.

„Toho psa se zbavíš, jinak nebude svatba!” a odešla jsem z jejich bunkru.

Doma jsem si sedla ke stromu, za nedlouho se ke mně dokutálely bezpáteřní kuřata. Potichu pípaly.

„Tak fájn,” vydechla jsem, postavila se na nohy a všechny je otočila zobákem dolu, aby se mohly najíst. Pak vyšel z domu táta s klackem a začal je zahánět, tedy spíše šťouchat, do jejich kurníku. Sesunula jsem se zpátky na zem a v tom okamžiku se ke mně přihnal Jamulet.

„Rencismé!” zaječel a klekl si. Nadechla jsem se, abych mu řekla, že nejsem Rencismé, ale Billa. Umlčel mě rukou, kterou přitiskl na mé ústa.

„Prousím, téď nič nekvíkej, mousím ti něčo kvíct a nechi se zmát, protóže, cou si budeme provídat, mrukvíš nemermálně,” vyhrkl. Rezignovaně jsem si povzdechla a čekala, co z něj vypadne.

„Rencismé, nikluju tě! Pobereš mě?” Jeho prstýnek, který mi podával, vypadal podstatně lépe něž ten, co mi dal Ekvádor jako provizorní. Během dvou dnů jsem zažila hned dvakrát požádání o ruku, i kdyžto druhé nepatřilo mě.

Na moji nebo spíše Rencisminu odpověď nečekal a okamžitě se na mě vrhnul s našpulenými rty. Díky bohu, za moje pohotové reflexy. Vystřelila jsem na nohy a on se setkal se stromem, který vášnivě políbil.

„Neruším?” optala jsem se ho. Otočil se na mě s plnou pusou kůry a zavřeštěl: „Uš záse?” vyplivl kůru na zem a postavil se vedle mě.

„Hele, Jamulete, já jsem Billa, aby ti to bylo jasný. Rencismé je v domě,” ukázala jsem na zavřené dveře. Rychle se rozeběhl směrem k domu, ale po pár krocích se zastavil a ukázal na mě prstem.

„Ani slouvo! Nikému!” A byl pryč.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 20. kapitola: