Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 18. kapitola

26.09.2010 (20:00) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 2421×

18. kapitola - Vokléra

Rencismé vypadala stejně překvapeně a zmateně jako my. Jamulet se tlemil jako nějaký blázen, už se mi zdálo, že se místy dusí nebo co. Trochu jsem se k němu nahnula a pošeptala mu:

„Jamulete, ona mluví stejně jako ty!” Zavrtěl hlavou na nesouhlas a smál se dál. 

„On je trošku mimo,” šeptla jsem Rencismé a významně si poklepala na čelo. Široce se usmála. Tak a je to v prdeli! Projelo mi hlavou. Jamulet se přestal smát a s očima vytřeštěnýma se na ni díval. Počkat… Ten pohled! Nebylo v něm žádné zhnusení, ale jakýsi obdiv a odevzdání. A… úžas? Chvíli jsem ho pozorovala a snažila se zjisti, co znamená ten jeho zastřený pohled a pak mi to došlo. Zamiloval se a vůbec mu nevadí, že má křivé zuby! Nahlas jsem vyjekla nadšením, že už budeme mít konečně od Jamuleta pokoj a vrhla jsem se na Ekvádora. Přitiskla jsem své rty pevně na ty jeho a nechala se unášet pocitem opojení.

---

„Billo, vystupujeme!” křikl na mě Ekvádor. Stál v plné polní u dveří od letadla. Dopotácela jsem se k němu, můj žaludek zaprotestoval a já jsem se pouze stihla vyklonit z letadla, abych jeho vnitřek neobdařila pořádnou porcí mého dnešního, už na půl stráveného, obědu. 

„Jsi v pohodě?” staral se Ekvádor, když se můj žaludek vyprázdnil.

„Jo, to ty turbulence. V jednu chvíli jsem si myslela, že ten pilot musí být na úplně mimo,” vydechla jsem. Jen, co jsem to dořekla, tak se kolem nás prohnal polonahý pilot. Svalil se nám k nohám. Vyvalila jsem oči a naprosto vyděšeně jsem ho pozorovala. V ruce držel flašku whisky!

„Co čumíte, smradi? To ste nikdy neviděli pilota chlastat? Škyt,“ zablekotal a my s Ekvádorem jsme okamžitě vylétli z letadla nadpozemskou rychlostí. Ekvádor se rozplácl na zem a začal ji líbat.

„Díky bohu, země!“ zařval a na nás se otočilo pár zvědavých hlav. Já jsem nechtěla být za trapku, ale taky jsem byla hrozně ráda, že stojím na pevné zemi, takže jsem ji nenápadně přejela nohou a v duchu děkovala bohu.

---

Taxíkem jsme dojeli na místo určení - do Vokléry. Mělo to být honosné sídlo vládců upírů, ale byla to jen nějaká zřícenina. Bože! Zalitovala jsem svého rozhodnutí jet s Ekvádorem na tohle místo. Ekvádor se přiblížil k bráně a zaťukal na ni. Ta s obrovským zaskřípáním spadla na zem. Nevěřícně jsem se dívala na tu spoušť a zdálo se mi, že jsem slyšela tichounké zaúpění, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. 

Před námi se najednou zjevil malý muž. Zadíval se na spadlou bránu a pak sjel pohledem na nás. Ekvádor do mě strčil, pískal si a díval se vše kolem, aby to nevypadalo, že to udělal on.

„No jistě, Ekvádor,” vzdychl onen neznámý a obrátil oči v sloup. Ahá, tady je už někdo pěkně provařenej, pomyslela jsem si.

„Ahoj, Fínixi, jsem rád, že se znovu potkáváme,” usmál se rozpačitě Ekvádor.

„To já taky,“ zabručel Fínix, zatvářil znechuceně a pokynul nám rukou, abychom ho následovali. Ekvádor mě chytil za ruku a táhl mě za ním.

Fínix nás vedl tou zříceninou. Procházeli jsme tmavými zatuchlými chodbami stále hloub, kamsi do podzemí. Všude byla tma, takže se nám často stalo, že jsme do něčeho narazili, nebo se naše nohy zamotaly do sebe a my se ocitli na zemi. Náhle jsem v dálce uviděla světla. Přimhouřila jsem oči a snažila se zaostřit. Ty světla se přibližovaly a my se zastavili před nějakými dveřmi. Fínix se na nás otočil s vážnou tváří.

„Ekvádore, žádný kraviny, jasný?” varoval ho se vztyčeným ukazováčkem.

„Jako vždycky,” zasmál se Ekvádor.

„No právě,” řekl Fínix, zakroutil hlavou a otevřel nám dveře. Před námi stál obrovský stůl a u něho sedělo asi tak šest lidí.

„Tohle je Éro,“ pošeptal mi Ekvádor a ukázal na staříka, který seděl v čele stolu. Mhouřil na nás oči, asi se snažil vypadat výhružně. Úplně bílé vlasy mu trčely na všechny strany, obličej měl samou vrásku. Vypadalo to, jako by byla jeho kůže ze zmačkaného papíru. Vedle něj seděli dva dědulové podobní jemu. Stejná kůže, ale trošku jiný odstín vlasů. Jeden je měl šedivé a druhý černo šedivé.

„Ten, co sedí nalevo od Éra, to je Machrus a ten napravo je Císus,” šeptl mi do ucha.

„Ekvádore?!” zaječel Éro a z úst mu něco tryskem vyletělo. To něco dopadlo do talíře na protější straně stolu. O můj bože! Byly to jeho zuby! Znechuceně jsem zkroutila rty. Natáhl ruku k Machrusovi. Na připravené ruce mu přistály zuby, které mu Machrus chtě-nechtě vydal. Éro si je nasadil do pusy, zacvakal s nimi o sebe a začal se opět soustředit na nás. Chudák Machrus měl po jídle. Teskně se podíval na svůj plný talíř a vzdychl.

„Ahoj Éro, jsi taky tak rád, že mě vidíš?” zasmál se Ekvádor nervózně a zamával na něj. Éro přimhouřil oči tak, že se na nás díval jen tenoučkými škvírkami.

„Můžeš mi vysvětlit, co tady chceš?” vyštěkl. Ekvádor se podrbal na hlavě.

„Tohle je moje přítelkyně, Billa,” řekl a postrčil mě k nim. Éro překvapeně zamrkal a prohlédl si mě. Pak si sednul zpátky na židli a svraštil obočí.

---O patnáct minut později---

„Ekvádore?!” zařval Éro. Vyjeveně jsem se na něj dívala, nechápala jsem, co to mělo znamenat.

„Skleróza,” pošeptal mi Ekvádor do ucha. Aha, tak už je mi to jasný. Další magoři. Vzdychla jsem a čekala, co bude následovat.

„Jaroslavo, na něj!” vykřikl. Okamžitě se zvedla vysoká postava. Podle jména to měla být žena, ale ani náhodou tak nevypadala. Střapaté obočí měla tak pět centimetrů dlouhé a rozvířené. Proti ní vypadala Rencismé jako bohyně.

„Vemte si ji!” zařval Ekvádor nepříčetně a strčil do mě.

„Cože?” otočila jsem se na něj nasupeně. Jen se výmluvně usmál. Jaroslava ho probodla vražedným pohledem a pak se začaly dít věci. Ekvádor sebou trhavě cukal, lítal po místnosti jako splašený. Škubal sebou ze strany na stranu, nohy vykopával vysoko do vzduchu. Proč tancuje? Ptala jsem se sama sebe v duchu a pozorovala ho. Svůj taneční výkon zakončil piruetou, pak vyskočil do vzduchu a udělal rozštěp. Obličej se mu zkroutil do bolestivé grimasy.

„Jáááááúúúúúúúúúúú,” zaječel a stiskl si malého Ekvádora.

„Ty blázne bláznivá! Můžeš mi vysvětlit, co tady nacvičuješ?!” zasyčela jsem na něj.

„Za to může ona,” vypískl vysokým hlasem a roztřesenou rukou ukázal na Jaroslavu. Ta na mě upřela pohled. Zírala na mě hrozně dlouho. 

„Zajímavé,” zatleskal Éro. Vykročil k nám opřený o dřevěnou hůl. „Asi vás budeme muset zabít,” pronesl a já jsem na něj vykulila doširoka oči. Pak jsem se začala smát. 

„Jasně, umlátíte nás holema, co?” koktala jsem přidušeně.

„Sakra, jasnovidka!” vzdychl, „tak to vás musíme nechat jít.” Ekvádor se ztěžka zvedl ze země, chytil se za ruku a táhl mě pryč.

„Hele, Ekvádore, proč tě tady všichni nesnáší?” zeptala jsem se ho na chodbě. Rozpačitě se na mě usmál.

„Víš, jednou jsme tady byli na návštěvě s celou mojí rodinou a já jsem to tu omylem podpálil, ale vážně omylem!” Mělo cenu tohle komentovat? Ne.

No a pak jsem to uviděla. K nám se motal Nike.

„Proboha, Niku, co tady děláš?” vykřikla jsem překvapeně. Chtěl nám odpovědět, ale místo toho se svalil na zem.

„Pane Nervole, můžete mi říct, kudy jste se sem zase dostal?” zeptal se ho Fínix a vztekle si poklepával nohou. Nike ukázal na obrovskou díru ve zdi. Fínix se práskl do hlavy a spustil: „Takže znovu, Nervole, tady se žádná párty nekoná. Žádám vás, aby jste okamžitě opustil hrad!”

„Hele, pane chytrej, v rujnách se má konat párty Dje Těsta. A tohle je co?” řekl Nike a ukázal prstem na ohořelé trámy a díru ve střeše.

„Rujna, takže to znamená, že je to tady!” a zakousl se do podlahy v gestu, že odsud už neodejde. Bože! Je tohle vůbec možný? 

„Niku, ty jsi vážně debil!” Protočila jsem oči.

„Vy ho znáte?” zeptal se Fínix. Kývla jsem na souhlas a obdarovala ho unaveným úsměvem. „Tak ho popadněte a ať už jste pryč!” zakřičel. Na nic jsem nečekala. Vzala jsem Nika, kterému v ústech zůstal kus podlahy a odpotáceli jsme se pryč. Po cestě z „hradu” jsme potkali vysokou ženu. V ruce držela klacek a před ní se plazilo asi třicet hlemýžďů. 

„Tak šup, pohněte, nemám na vás celý den!” švihla tím klackem do vzduchu. Ti hlemýždi nevypadali na to, že by její rozkazy brali vážně. Přidala jsem do kroku a přála si jediné - být už konečně doma!

Vašich komentářů rapidně ubývá, jestli chcete konec, tak stačí říct. Můžu to hned ukončit.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 18. kapitola: