Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 16. kapitola

20.09.2010 (11:30) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 1× • zobrazeno 1613×

16. kapitola - Rozhodnutí, ale bylo to těsné...

Vrhla jsem se k nim, no, spíše skácela, protože půl litru vodky je půl litru vodky. Objala jsem je kolem ramen.

„Jáááá vááás chcííí oba,” zasmála jsem se, ale oni na mě naprosto šokovaně zírali.

„Cože?” vypískl Jamulet.

„Cože?” zopakoval po něm Ekvádor stejně zmateným tónem a s vyplesklým výrazem.

„Noooo coo? Jste sexy obááá dva,” odpověděla jsem jim s další dávkou smíchu. 

„Ehm, Billo, chci tě jen upozornit, že žiješ v zemi, kde je bigamie zakázaná,” řekl Ekvádor naprosto vážně a Jamulet horlivě přikyvoval. Zarazila jsem se, a pokud to můj stav dovoloval, tak jsem se taky zatvářila vážně. 

„A kdooo říííká, že si váááás vezmu?” Oba si naráz povzdychli a mávli nad tím rukou. „Jdéééééém pařííít!” zařvala jsem a štípla je do jejich zadků. Nadskočili, jako by je někdo bodl špendlíkem a následovali mě.

---

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po známé místnosti, kde to páchlo tak, jako by do ní někdo nalil hektolitry alkoholu. Hlava mi třeštila a já jsem měla pocit, že se mi rozskočí na všechny strany. Žaludek na tom nebyl o moc lépe.

„Uff,” vzdychla jsem si pro sebe a pomalu se posadila a všimla, že jsem v pokoji nebyla sama. Ležel u mě Ekvádor, na tom by nebylo nic zvláštního, protože se to už párkrát stalo a já to nějak přestala řešit, ale po mé levé straně se na mě mačkal Jamulet. Naprosto vytočená jsem se chtěla postavit, ale alkohol ze mě ještě zřejmě nevyprchal a moje nohy se do sebe zamotaly, takže jsem sebou opět třískla zpátky na zem. Tím jsem probudila Ekvádora.

„Billo,” zívl.

„Můžeš mi říct, co tady dělá on?!” zařvala jsem na Ekvádora nahlas a vzbudila jsem toho druhého blázna.

„Copak si nepamatuješ?” zeptal se mě Ekvádor jízlivě. Hm, zapřemýšlela jsem, ale nemohla jsem si na nic vzpomenout. V hlavě jsem měla jako vymeteno. Od té doby, co jsem vyrvala Nikovi flašku, byla v mém mozku černá díra. Pokrčila jsem rameny.

„Bilboko,” rozněžnil se Jamulet a chtěl mě políbit! Vážně! Zavřel opuchlé rudé oči a jeho rty se nebezpečně přibližovaly. Byla jsem v naprostém šoku a díky zbytkáči jsem nebyla schopná bleskově zareagovat, ale Ekvádor mě zachránil a strhl mě na stranu. Němě jsem mu poděkovala. Jamulet si toho samozřejmě opět nevšiml a jeho rty se setkaly se zemí. Tentokrát si ale uvědomil, že je něco špatně a zvedl ke mně překvapený pohled.

„Vybrečela sís ouba, tak čo se díje?” zeptal se naštvaně.  

„Já, že jsem si vybrala oba?” zasmála jsem se, ale oni se na mě dívali kamennými výrazy a mně zamrzl úsměv na rtech. Sakra, zase něco, o čem nevím. Hlasitě jsem polkla a rozpačitým úsměvem jsem obdarovala oba dva.

„No, měla sis mezi námi vybrat a tys řekla, že nás chceš oba dva, takže jsme tu,” řekl ironicky Ekvádor s mírný úsměvem. Tak, Billo, z tohohle se jen tak nevyvlečeš! Projelo mi hlavou. Podívala jsem se na Jamuleta a zkusila si s ním představit naši budoucnost, třeba děti. Žili bychom někde v lese v týpí bez kousku civilizace. Naše děti by určitě mluvily stejně jako on a lítaly by po lese jako splašené. Neumyté a rozcuchané a my jakby smet. Bože, to ne! A druhá varianta s Ekvádorem. Bydleli bychom v tmavém bunkru uprostřed lesa. Naše děti by vychovával v duchu, že jsme upíří rodina, která se považuje za vegetariány, kteří se živí pouze brouky a podobnou havětí. Určitě by po něm zdědily jeho zmatenost. Ach jo… Opravdu těžké rozhodování. Obě varianty byly strašlivé, ale ta druhá byla o něco lepší a já jsem věděla, že mě k Ekvádorovi něco táhne. Zhluboka jsem se nadechla.

„Fajn, Jamulete, je mi to líto, ale Ekvádor po dlouhém rozhodování vyhrál. Ale nemysli si, bylo to těsný.” Poslední slova jsem mu pošeptala, aby je Ekvádor neslyšel a neurazil se.

„Jupíííí!” zaječel Ekvádor, vystřelil na nohy a začal se kroutit. Zase ten tanec připomínající mi epileptický záchvat. Jamulet se zatvářil uraženě. Vstal a Ekvádor na něj udělal dlouhý nos.

„Budu váž skledovat!” Dva prsty si přiblížil k očím a píchl se do nich. Asi to takhle nemělo vypadat. Zřejmě toho včera taky dost vypil. Otočil se a odešel. Ekvádor mě mezitím čapnul za ruce a vytáhl na nohy.

„Billo, to jsem rád, že to takhle dopadlo,” zašeptal mi do tváře a jeho rty se dotkly těch mých. Hlava se mi zatočila a nebylo to tím alkoholem. Uměl líbat opravdu bravurně. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že už naše rty nejsou spojené v jedny. Otevřela jsem oči.  

„Já půjdu a odpoledne se stavím, pa,” zašeptal mi do ucha a já měla pocit, že omdlím. Cítila jsem se jako nějaká poblázněná puberťačka. Sesunula jsem se na zem, vzala si list papíru a propisku s úmyslem napsat na něj pro a proti, aneb proč být s Ekvádorem.

Na stranu pro jsem napsala:

Jsem z něho hotová, ale absolutně nemám tušení proč.

A tohle bylo vše, co jsem tam napsala, protože mě nic víc nenapadlo. Ale za to na druhé straně toho bylo požehnaně. Dokonce jsem si musela vzít nový list papíru, jelikož se mi tam všechno nevešlo.

„Billo, máš tady návštěvu,” houkl na mě táta. Odložila jsem propisku a vydala se dolů. Tam stál Ekvádor spolu s tátou, který se na mě culil jako malej Jarda. Hned, co jsem zahlédla Ekvádora, tak moje nohy zrosolovatěly, třískla jsem sebou na schody a skutálela se dolů. No, jestli se takhle projevuje zamilovanost, tak si asi budu muset pořídit vozík, protože to jinak nevidím. Asi řeknu Bilkymu, ten snad nějaký záložní bude mít. Zauvažovala jsem a Ekvádor mě zvedl ze země.

„Milujete se, hahá, oni se milujou!” prozpěvoval si táta a začal kolem nás tancovat. Vrhla jsem na něj nevrlý pohled. „No jo, už jdu,” zamumlal a odešel. 

„Půjdeme ven?” zeptal se Ekvádor a já jsem kývla.

---

Zastavili jsme se v lese. Ekvádor se tvářil vážně, nechápala jsem, o co může jít.

„Billo, víš, to, že spolu teď budeme chodit není jen tak. Musíme do Vokléry k Voklérům,” řekl. Vokléra? Co to je? pomyslela jsem si. 

„Proč?” zeptala jsem se ho.

„No, oni jsou něco jako vládci mezi námi upíry a musí o všem vědět a se vším souhlasit, jinak spolu nebudeme moct být,” odpověděl mi.

„Hm,” zamručela jsem.

„A ještě něco, oni nejsou vegetariáni. Živí se…”

„Lidmi?” přerušila jsem ho. Zatvářil se naprosto nechápavě.

„Cože? Ne, lidmi ne. Jedí obojživelníky, chápeš? Taková krásná ropucha, když se na tebe podívá těma sladkýma očima. No, dokázala bys ji zabít?” Krásná ropucha se sladkýma očima? Tak teda takovou jsem ještě nikdy neviděla.

„Nevím,” řekla jsem popravdě. Kdyby byla někde blízko, no fůj, tak bych ji asi nakopla a… Nevím.

„Takže tam pojedeme za dva dny, dobře?” ujišťoval se, že souhlasím.

„Jo,” odpověděla jsem mu a on mi věnoval polibek, ale v tom se odněkud vynořil Jamulet. Ve vlasech měl spoustu listí a větviček. Obličej špinavý nejspíše od bahna.

„Hm, čo vyk tédy?” zeptal se nás a zhoupl se na špičkách dopředu, jako že vůbec nevěděl, že tu jsme. Vzdychli jsme s Ekvádorem a odporoučeli se pryč, ale Jamulet nám byl v patách. Kde jsme byli my, tam byl i on. Ani nás nenechal držet se za ruce. Vždycky se narval mezi nás a mě to začínalo štvát, a to hodně.

Den se pomalu chýlil ke konci a mně bylo jasné, že pokud Jamuletovi nenajdu nějakou holku, tak se ho nikdy nezbavíme. Takže jsem se vymluvila, že musím domů a vydala se hledat dívku pro Jamuleta.

Asi po dvou hodinách lítání po městě a hledání té pravé, jsem to vzdávala, protože jsem nemohla žádnou najít, ale v tom jsem ji uviděla. Stála u popelnice a něco tam štrachala. Měla stejně dlouhé hnědé vlasy jako já. No vážně, ze zadu to byla má přesná kopie. Opatrně jsem se k ní přiblížila a dotkla se jejího ramene.

„Ahoj, můžu s tebou mluvit?” Zbrkle sebou trhla a otočila se na mě.

„Crože?” zamumlala, já se skácela k zemi, protože to, co se na mě otočilo, se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 16. kapitola: