Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Schnívání - 14. kapitola

14.07.2010 (09:00) • ScRiBbLe • FanFiction parodie • komentováno 0× • zobrazeno 3009×

14. kapitola - Karry Posser a prdící koště

Vesele jsme se všichni kutáleli dolů. Ti Japonci něco kvičeli, Ekvádor s nimi a já jsem na něho řvala mezi nárazy na zem, že až se zastavíme, tak mu dám co proto!

Rychlostí asi 100 kilometrů za hodinu jsme prosvištěli nějakým křovím a konečně se zastavili. Otevřela jsem oči, které jsem měla křečovitě zavřené, a zhluboka se nadechla. Kdybych stála, tak už se válím na zemi, díky odpornému smradu, který zavalil moje čichové buňky.

„Ekvádore, ty prase!” vykřikla jsem znechuceně a pořádně si zacpala nos.

„To jsem já nebyl!” obhajoval se.

„Hm, jasně, a kdo asi!” zasyčela jsem, a pak jsme se oba zasekli a otočili pohled na ty dva. Zmateně se na nás podívali a asi po deseti minutách jim došlo, co tím pohledem sledujeme.

„Mí nesmidět!” promluvili naráz a ukázali na hromadu čehosi, v čem jsme se váleli. Ano, výborně, leželi jsme v hromadě hnoje nebo něčeho podobného. Okamžitě jsem vystřelila a chtěla jsem ze sebe dostat ten hnus, ale nedařilo se to, moje oblečení tím bylo úplně prosáklé.

„Tohle je všechno jenom kvůli tobě!” zařvala jsem na Ekvádora.

„Kdybys na nás nespadla, tak jsme takhle nedopadli, takže!” vyplázl na mě jazyk a založil si ruce na prsou.

„Jasně! Ale kdybychom se díky tobě nemotali v lese, tak by se nic z toho nestalo!” oponovala jsem mu.

„Dobře, fájn, za všechno můžu já, stačí?” Protočil oči. Zamračila jsem se, tohle mi rozhodně nestačilo, byla jsem rozhodnutá se mu pomstít, a to pořádně.

„Hm,” zamumlala jsem.

„Teď půjdeme k nám a umejeme se.” Chytil mě za ruku a táhl mě pryč. Ti Japonci tam zůstali.

Byla jsem smířená s tím, že se nikdy nevrátíme do civilizace, protože Ekvádor taky silně postrádal smysl pro orientaci, ale nebylo tomu tak. Během hodiny jsme se ocitli u něj doma. Zůstala jsem bezdechu stát a zírala na jejich dům.

„Co to je?” vydala jsem ze sebe stále ještě v totálním šoku.

„Dům?” Nadzvedl obočí. Ha, dům, to zrovna. Byl to tmavý bunkr na kraji lesa, žádná okna, jen dveře.

„Proboha,” zaúpěla jsem.

„Cos čekala? Vždyť jsem ti říkal, že…” Umlčela jsem ho mávnutím ruky. Už mě vážně sral těma úpírama! Došli jsme ke dveřím a ty se okamžitě rozrazily a v nich stála Ileca. Hned jsem od ní dostala kopačku do břicha, jak se zatočila do pochybné piruety.

„Jé, Billo, těší mě,” vrhla se na mě a dala mi pěstí do zubů. Náhle se odtáhla a nakrabatila nos.

„Teda, Ekvádor mi říkal, že smrdíš, ale až takhle?” zakroutila nevěřícně hlavou.

„Spadli jsme do hnoje, díky tvýmu dementnímu bratříčkovi,” řekla jsem a třela si bolavá ústa.

Ileca nás zavedla do toho jejich apartmánu a já se šla vysprchovat. Když jsem vylezla z vany, tak nám navrhla, abychom šli do kina na Karryho Possera a prdící koště. Mně se tam absolutně nechtělo a Ekvádor taky nevypadal dvakrát nadšeně, ale díky tomu, jak se tvářil, jsem naoko natěšeně souhlasila.

Ten film byl abnormálně trapný. Karry, typický puberťák, s mastnými vlasy, s brýlemi zakrývající mu půlku obličeje a jizvou ve tvaru ponožky, bydlel u adoptivních rodičů a jednoho dne se dozvěděl, že je kouzelník a má se dostavit do Beďarovic. Vůbec nevěděl, kde to je, a nějaké nástupiště 3, 43245, ze kterého měl odjet, neznal. No, a šel na normální nádraží a viděl tam nějakého kluka, který vypadal stejně zmateně jako on, tak se k němu připojil. Naráželi hlavou do každého sloupu, jak mu poradil Ponk, tak se jmenoval ten kluk se žlutými vlasy a jeho nový nejlepší přítel, tak se na něj Ponk pasoval. Hlavy už měli rozmlácené, tekla jim krev a motali se jako ožralci, když to konečně našli. Karry zmizel v jednom ze sloupů, Ponk se tam sám bál, tak se za ním vydal. Ocitli se na tom nástupišti 3,43245. Bylo tam mrtě lidí a všichni upřeně hleděli na Karryho, každý se s ním fotil, on vůbec nechápal, co se to děje. Ponk mu řekl, že je Karry celebrita, protože porazil nevětšího kouzelníka všech dob, Louise Vokulára, alias Toho-jehož-nohy-příšerně-páchnou.

Nasedli do vlaku a do jejich kupé si přisedla bláznivá holka jménem Hektika. Měla tiky a každou chvíli zvedla vařečku (to byl nástroj na kouzlení) a řvala nějaká zaklínadla. Za celou třiceti hodinovou cestu, Karry a jeho společník Ponk, vystřídali nejrůznější podoby, od smrdutých hoven po prasata. Tihle tři se stali nejlepšími přáteli.

V Beďarovicích, je uvítal největší tlusťoch, jakého kdy Karry viděl. Pár studentů omdlelo, díky tomu, jak smrděl, jako by se nikdy nemyl a po čele mu čúrkem tekly proudy potu (a nejen po čele!) Zavedl je do paláce. No, ten palác byl teda hroznej. Taková zřícenina (měli menší náklady na film). Ocitli se v nějaké místnosti, kde to prý hrozně smrdělo, protože tam byl vystavený mrtvý Louis Vokulár. Ředitel téhle školy, Bukvál, je přivítal, a pak se nováčci museli posadit na hrnec a prdnout si do něho a ten je poslal do jedné ze čtyř kolejí, a to byly - Smrdimor, Hárásfár, Znilovel, Nebersýr. Do té poslední se dostali ti tři blázni.

Prožívali nejrůznější dobrodružství - bojovali s obrovskými červy, se spolužačkami, které chtěly Karryho dostat do postele, aby byly taky slavné, a pak to přišlo. Karryho koště začalo z ničeho nic prdět. Zkoušel různá zaklínadla, ale nic nepomáhalo. Ti jeho pochybní kamarádi se mu snažili pomoct, když přišli na to, že Louis Vokulár vstal z mrtvých, a to koště Karrymu začaroval, aby ho zabil. A skoro se mu to podařilo, protože se Karry nadýchal toho smradu, co to koště vydávalo, ale Hektika ho zachránila a společně, i s Ponkem, zničili Toho-jehož-nohy-příšerně-páchnou.

Po skončení filmu, který, jen tak mimochodem, trval asi pět hodin, jsem se podívala na Ekvádora. Oči mu nadšením svítily.

„Tohle byl ten nejlepší film, jaký jsem kdy viděl!” rozplýval se venku před autem.

„Nejlepší bylo, jak Vokulár říkal Karrymu - Possere, klidně se poser, ale budu stejně páchnout víc než ty!” rozchetal se. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Musíme na něho jít znovu!”

„No to zapomeň, už nikdy!” vydechla jsem.

„Ale, Billo,” klekl si na kolena, „prosím, vždyť to bylo super!”

„Super? Kravina to byla!”

„Hm, dobře,” zabručel a nafoukl se jako žába.

„A teď půjdeme nakupovat,” vykřikla nadšeně Ileca, zatočila se, ale nějakým způsobem se jí nohy do sebe zamotaly a ona sebou švihla na zem. Nechtělo se mi, ale když jsem viděla Ekvádora, jak se snaží nám zmizet z dohledu, tak jsem s radostí změnila názor. Čapla jsem ho za ruku a přitáhla si ho.

„To víš, že půjdeme a rádi, viď, Ekví?” Zmáčkla jsem mu zápěstí a on jen tiše zaúpěl.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction parodie

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 14. kapitola: