Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction parodie » Jak se Jacob Black žížalou stal aneb Co když Quilité nebyli vlci?

Paul se začal třást.

„Bello, odstup,“ přikázal mi Sam. „Paule, uklidni se,“ otočil se na něj.

Pomalu jsem odstupovala. Nechápala jsem co se děje. Paul se už třásl po celém těle. Najednou se vymrštil do vzduchu a na zem dopadlo jen něco malého růžového. Podívala jsem se pořádně. Na zemi ležela žížalka a cenila na mě velké zuby. Začala jsem zdrhat. Uviděla jsem, jak Jacob vyskočil z okna.

„Jaku, pozor,“ zavolala jsem na něj. Pak jsem zakopla a spadla na zem. Jake mě mezitím přeskočil a ve vzduchu sebou trhnul a na zem dopadla žížala s velkými tesáky. Doplazil se k Paulovi a z hrdla se mu ozvalo zakňučení. Paul se do něj pustil. Moc jsem toho neviděla, protože jsem odběhla celkem daleko a oni byli vážně malí. Jak se tak prali, odplazili se pomalu, velmi pomalu do lesa. Sice mi Jacob už naznačoval, že není jako my lidé, ale tohle jsem vážně nečekala. Jak mi to do sebe začalo všechno zapadat, začala jsem se šíleně smát. Pořád jsem si v duchu opakovala, Jacob je žížala, Jacob je žížala. žížala!

„Vezměte Bellu k Emily,“ řekl Embrymu a Jaredovi Sam a odběhl do lesa.

Embry a Jaredem se na mě dívali zprvu zmateně a pak uraženě. Asi jim došlo, proč se směju. Nemohla jsem se vůbec přestat smát.

„Dělej, Bello,“ houkl na mě znuděně Jared.

Se smíchem jsem se zvedla a šla za nimi. Jen co jsem se jim koukla do tváře, popadl mě takový záchvat smíchu, že jsem skončila na zemi. Embry zakoulel očima a hodil si mě na záda.

Když jsem se trochu vzpamatovala, snažila jsem se zorientovat. Byli jsme u nějakého domu na verandě. Jared už vcházel dovnitř.

„Hej, kde to jsme?“ vzpamatovala jsem se úplně.

„U Sama a Emily,“ odpověděl Jared a Embry mě shodil ze zad.

„Auu,“ zaskučela jsem a rozzlobeně jsem se na něj podívala.

„Kdyby ses nesmála, mohla jsi dopadnout lépe,“ odpověděl a pokrčil rameny.

Když jsem si na to vzpomněla, začala jsem se dusit smíchy. Mezitím kluci došli dovnitř a já se tam doplazila. Pořád jsem sebou otřásala smíchy. Embry se na mě pořád divně díval a začal se pomalu třást. Snažila jsem se uklidnit, ale věděla jsem, co přijde, takže to moc nešlo.

Třásl se čím dál víc a já jen čekala, až to vyvrcholí. Vymrštil se do vzduchu jako Paul předtím a dopadl na zem… v podobě žížaly. To už jsem nevydržela a skácela se na zem. Bouchala jsem pěstmi i nohama o zem.

Embry se na mě podíval nenávistným pohledem a zakňučel. To už jsem myslela, že se z toho zblázním. Vůbec jsem si nevšimla, že je tu s námi – mimo Jareda – ještě někdo. Byla tu nějaká žena a dívala se na nás. Nebo spíš na mě.

Přestala jsem pěstmi bouchat o zem a postavila se, abych vypadala trochu jako normální člověk.

„Ahoj, já jsem Emily,“ řekla a mírně se pousmála.

„Ahoj, já jsem Bella,“ kuňkla jsem rychle, abych se jí nezačala smát do tváře.

„Kluci, kde jsou ostatní? Mám pro vás buchty,“ zeptala se kluků. Nemohla jsem z ní spustit oči. Na pravé půlce měla asi tři 5-ti centimetrové dlouhé cucfleky. V tom se Embry vrátil do své lidské podoby a sedl si ke stolu, na který dala Emily buchty.

„Nečum na ni furt. Je to neslušné,“ pošeptal mi do ucha Jared. Zamrkala jsem a podívala se na dveře. Právě tam vcházel Jacob s Paulem a Samem.

„Promiň, Bello,“ řekl mi Paul, když procházel kolem mě. Vyprskla jsem smíchy a všichni se na mě podívali.

„Pardon,“ procedila jsem skrz zuby, abych se nezačala smát. Podívala jsem se na Jacoba a ten mi pokynul hlavou, ať jdu za ním ven. Začala jsem se zase otřásat smíchy.

„Víš, Bello, já ti o tom nesměl říct. Musela jsi na to přijít sama,“ řekl mi Jake, když jsme šli kolem pobřeží.

„Na co?“ zeptala jsem se. Celkem jsem se uklidnila a nějak nevnímala.

„No to co jsme,“ zakoulel očima. Když mi to zase připomněl, musela jsem se chytnout vyvráceného kmenu, aby se mi nepodlomily nohy. Chechtala jsem se jako šílená. Dusila jsem se smíchy a Jacob se na mě rozzuřeně díval. Snažila jsem se uklidnit, ale moc to nešlo.

„Víš, Bello, my se měníme jen kvůli tvým miláčkům,“zašklebil se při posledním slově.

„Co?“

„My jsme odjakživa nepřátelé. A upíry zabíjíme. Teda jako Cullenovi ne. Ty nemůžeme, ale ostatní jo,“ řekl a založil si ruce.

Bylo asi půl minuty ticho a pak ho přehlušil můj smích. Ani jsem se nenamáhala přestat, protože by to ani nemělo cenu.

„Belloooo,“ zaskučel Jake. Jenže ono nešlo přestat. Představa, že se Jacob jako malá žížalka, pere s nějakým upírem, mě dostala. Na druhou stranu jsem se vylekala. To bude jeden boj a Jake bude mrtvý. V tom jsem se uklidnila.

„Jaku? Bojoval jsi už s upírem?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Jo, s jedním,“ oznámil hrdě.

„Tak co tu děláš?“ přeměřila jsem si ho pohledem.

„Co to meleš?“

„No jak to, že tě nezabili? Vždyť jsou hrozně silní a rychlí. Ty snad nemůžete ani přeprat,“ kroutila jsem nad tím hlavou, jak to, že žije.

„Bello, my se jim přicucneme na obličej a tím je roztrháme. Když nás je pět na jednoho tak to je hračka. Třeba ten tvůj kámoš na louce,“ pokrčil rameny.

„Kámoš?“ To jsem nechápala. Jaký kámoš? Na louce? To myslí Laurenta?

„Ten dredatej,“ vzpomínal.

„Jo vím, ale to není kámoš.“

„Uf… tak to máme štěstí,“ zamumlal si pro sebe.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„No my jsme se báli, že to je někdo od Cullenů,“ pousmál se.

„Aha. Já jsem si říkala, že začal z ničeho nic zdrhat,“ zamyslela jsem se.

„Byla to hračka,“ odfrkl si Jake. Představila jsem si, jak se Jacob jako malá růžová žížalka přicucne Laurentovi na obličej a roztrhá ho. Začala jsem se otřásat smíchy. Jake se na mě podíval a já jsem se rozesmála na celé kolo.

„Bello, jestli se nám budeš takhle smát, nebudeme se moct scházet,“ řekl zoufale. Trochu jsem se uklidnila, protože jsem se ho ještě chtěla zeptat na hodně věcí.

„Tak jo, pokusím se, ale nejdřív mi něco vysvětli.“ Přikývl. „Takže za prvé, co znamená to kňučení?“

„No ono se to těžko vysvětluje, ale převedl bych to na vrčení,“ odpověděl. Dala jsem si ruku na pusu a Jacob si povzdechl.

„Vrčení,“ zamumlala jsem. „Tak a za druhé, co se stalo Emily?“

„Myslíš ty cucfleky na tváři?“ Přikývla jsem. „Ono pohybovat se v naší blízkosti, také nese svá rizika,“ pousmál se. Zmateně jsem se na něj podívala. „No když se proměníme a stojíme blízko něčeho tak se na to přicucneme. A když to je na člověku, zůstane mu tam cucflek.“ Jen tak, tak jsem se udržela a nevyprskla smíchy.

„A proč má Emily tři?“ zeptala jsem se. To bylo jediné, co mi nesedělo.

„No… Samovi se to z ruky vymklo třikrát,“ pousmál se. To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy.

Ten Sam je debil, honilo se mi v hlavě. Jacob zakoulel očima, povzdechl si, hodil mě na záda a šel k motorce. Na té mě posadil a rozjeli jsme se. Měla jsem co dělat, abych se na ní udržela.

„Kde to jsme?“ zněla moje otázka se stopami smíchu, když jsme zastavili.

„Na hranicích,“ odpověděl prostě a já se podívala před nás na silnici. O nablýskané černé Volvo se opíral Edward a uculoval se. Celkem mi tím připomněl Emmetta.

„To se nám budete smát pořád?“ zakňoural. Pak ale nasadil zlostný tón. „Ještě uvidíte.“ Začal se třást. Několikrát se zhluboka nadechl, ale nepomohlo to. Přeběhla jsem k Edwardovi a ten mi objal ramena.

„Ahoj lásko,“ zašeptal, pohledem přikovaným k Jacobovi. Chyběl nám ještě popcorn a někdo by si mohl myslet, že tu máme večerní kino. No spíš odpolední nebo podvečerní.

Jacob se vymrštil do vzduchu a na zem dopadla žížalka s tesáky.

Začala jsem se smát, sice hodně, ale už ne tolik. Už mě od smíchu bolelo břicho.

Ale… nebyla jsem sama, kdo se smál. Edward, který vždy bezvadně skrýval své emoce, se tady málem složil. Jake zakňučel. To mě rozesmálo ještě víc, protože jsem věděla, že to znamená zlostné zavrčení. Najednou Edward vytáhnul foťák a cvaknul.

„Pro Emmetta,“ zamumlal mezi smíchem a rozesmál se. Jake se proměnil zpátky, nasedl na  motorku a odjel. My dva jsme se tam řehtali, až mě začalo bolet břicho tak, že to nešlo vydržet.

„Uf…,“ vydechla jsem. Otočila jsem se na Edwarda. „Ty jsi to věděl?“

„Věděl jsem, co jsou zač, ale nikdy jsem je neviděl. Jen jsme si je představovali,“ smál se.

„My?“ zeptala jsem se zmateně.

„Já a rodina,“ poklepal si prstem na čelo. A jo, to mi nedošlo. Mám nějaké slabé období. „Ale musím uznat, že vypadají lépe než v mých představách,“ smál se čím dál víc. „A dokonce i lépe než v Emmettových představách. A to už je co říct.“ Teď doslova řval smíchy. Smála jsem se s ním, ale spíš jsem čekala, až se uklidní, abychom mohli vyjet.

„Tak jo, jdeme,“ řekl a šel k autu.

„Jo jdeme to ukázat Emmettovi,“ zamumlala jsem. Edward to ovšem slyšel a my jsme se začali zase smát.