Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Knihy » Půlnoční slunce - Midnight Sun

08.09.2006 (22:00) • Zuzka • Knihy • komentováno 0× • zobrazeno 87605×

Půlnoční slunce

Kapitola 1. - První pohled

Toto je ta část dne, kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku.

Střední škola.

Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob, jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v jisté míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím, co jsem si sám vybral, a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý.

Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku - tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími.

Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnost nebyly. Tohle je jeden ze způsobů, jak přestat vnímat hlasy, které uvnitř mé hlavy působily jako vytrysknutí proudu řeky.

Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily.

Když přicházeli lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.

Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem, a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvilku mi zabralo, než jsem se jimi přehrabal. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou, z každého úhlu. Jen normální lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné - stejně jako když probudíte zvědavost dítěte lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe, jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil, abych jejich myšlenky přestal vnímat.

Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti: mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo.

Poskytoval jsem jim co nejvíc soukromí, tolik kolik jsem jim jen mohl poskytnout. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat.

Můžu se pokoušet jak chci, ale přes to já stále...vím.

Rosalie myslela, jako obyčejně, na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí, a dumala nad vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.

Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a vyčkal bych, až skončí školní den, abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Trochu jsem se cítil vinen, kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí, abych se je dozvěděl. Jestli Rossaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté. A Jasper...trpěl. Potlačil jsem povzdech.

Edward. Alice pomyslela na moje jména a hned tak získala moji pozornost. Bylo to to samé, jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé, když někdo pomyslel na jakéhokoli Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.

Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v těchto soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce.

„Jak je na tom?", zeptala se mě Alice.

Zamračil jsem se, jen maličká změna nastala na mých ústech. Nic takového, co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl  mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sledu je Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost, přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu.

Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále pozorujíc čáry na stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na stěně. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou.

Uklidnila se. Dej mi vědět, až se to stane příliš hrozným.

Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů.

Děkuji, že to děláš.

Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? „Potěšení je na mojí straně?" To by asi těžko byla pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné, abychom tak experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice. Proč flirtovat s katastrofou?

Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak nesmírně těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné - obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídali to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.

Jasper byl právě teď velice nebezpečný.

V ten okamžik, malá holka na kraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými, světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně - na suchou řezavou bolest v hrdle,  na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech...

To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno, než jakou mívám já.

Jasper nechal své představy, aby od něj odešly.  Představoval si to - představoval si sám sebe, jak vstává ze svého sedadla nacházejícího se vedle Alice a chystá se postavit vedle té malé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní, jako kdyby jí chtěl zašeptat do ucha a nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si, jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy...

Kopl jsem do jeho židle.

Na okamžik se setkal s mým upřeným pohledem, a pak se podíval dolů. Mohl jsem si vyslechnout pocit hanby a vzpurné války v jeho hlavě.

„Mrzí mě," zamručel Jasper.

Pokrčil jsem rameny.

„Ty bys nic neudělal," zašeptala k němu Alice, utěšující tak jeho mrzutost. „Mohla jsem to vidět."

Potlačoval jsem ušklíbnutí, kterým bych prozradil její lež. Měli jsme složitou dohodu, Alice a já. Není snadné mít schopnost čtení myšlenek nebo vidění vizí z budoucnosti. Oba jsme byli těmi, kteří byli jeho reakcí mimořádně zaskočeni. Chránili jsme si však tajemství navzájem.

„Trošku pomáhá, pokud na ni myslíš jako na člověka," tvrdila Alice svým vysokým melodickým hlasem příliš rychle, než aby tomu lidské uši rozuměly, kdyby nějaké, které jsou dost blízko, poslouchaly.  „Jmenuje se Whitney. Má malou sestřičku, kterou má strašně ráda. Její matka pozvala Esme na zahradní večírek, pamatuješ si?"

„Já vím, kdo to je," řekl Jasper úsečně. Odvrátil svůj upřený pohled a zíral ven z jednoho z malých oken, které byly rozmístěny pod okapy podél dlouhé místnosti. Důrazně tak ukončil rozhovor.

On dnes musí jít na lov. Bylo absurdní, abychom takhle riskovali, abychom úmorně zkoušeli jeho odolnost, abychom tím tak upevňovali jeho schopnost snášet utrpení. Jasper by měl rozumně přijmout svá omezení a v hloubi duše na nich pracovat. Jeho dřívější návyky nebyly vhodné pro náš životní styl,  neměl by dále pokračovat tímto způsobem.

Alice si tiše povzdychla a vstala, zároveň s tím si vzala svůj podnos s jejím jídlem - rekvizitami - a zanechala Jaspera o samotě. Věděla, kdy už Jasper má dost jejího povzbuzení. I když u Rosalie a Emmetta bylo zjevnější vše okolo jejich vztahu, byla to Alice s Jasperem, kteří navzájem poznali v jakém rozpoložení se ten druhý nachází, stejně jako věděli to, v jakém rozpoložení jsou oni sami. Jako kdyby také dovedli číst myšlenky - ale pouze jeden druhému.

Edward Cullen.

Bezděčná reakce. Otočil jsem se po zvuku mého jména k bytosti, která ho vyslovila, třebaže to neudělala nahlas, jen na něj pomyslela.

Nepatrnou chvilku moje oči hledaly dvojici doširoka rozevřených, čokoládově hnědých lidských oči, které se nacházeli v bledém srdcovitě tvarovaném obličeji. Poznal jsem tu tvář, ačkoli já sám jsem ji nikdy předtím nespatřil. Dnes byla tím nejdůležitějším v každé lidské mysli. Nová studentka, Isabella Swanová. Dcera náčelníka městské policie, který ji sem přivedl, aby tu s ním díky nějaké nepředvídatelné situaci bydlela. Bella. Tak opravuje každého, kdo použije celé její jméno...

Otráveně jsem se odvrátil. Sekundu mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ona nebyla tou, která pomyslela na moje jméno.

Samozřejmě, ona už drtila Cullenovi. Slyšel jsem její první myšlenky, které neustávaly.

Teď jsem poznal „hlas" Jessicy Stanleyové - do té doby mě věčně otravovala tím svým vnitřním švitořením. Jaká to byla úleva, když překonala svou nemístnou bláznivou lásku. Bylo skoro nemožné, abych unikl jejímu stálému směšnému malování vzdušných zámků. V té době jsem si přál to, abych jí mohl přesně vysvětlit, co by se mohlo přihodit s mými rty a zuby za nimi, kdybych se někdy dostal blízko k ní. To by umlčelo ty její protivné představy. Pomyšlení na její reakci mi skoro vytvořilo úsměv.

K ničemu není, aby se jí zabývali. Jessica pokračovala. Doopravdy není ani příliš hezká. Nevím, proč na ní Eric tak často zírá...nebo Mike.

Vnitřně sebou trhla při posledním jménu. Její nové pobláznění, všeobecně oblíbený Mike Newton, si ji naprosto nevšímal. Ale vypadá to, že si všímá té nové dívky. Znovu jako to dítě s lesknoucím se předmětem.Takhle průměrně komentovaly její přednosti Jessičiny myšlenky, ačkoli navenek byla k nově příchozí přátelská, když ji objasňovala všeobecně známá fakta týkající se mé rodiny. Ta nová studentka se na nás musela zeptat.

Dnes se na mě taky všichni dívají. Pomyslela si Jessica samolibě stranou. Není to štěstí, že Bella má společně se mnou dvě hodiny...Můžu se spolehnout na to, že se mě Mike bude chtít zeptat, co ona -

Snažil jsem si hlavu zablokovat před tím hloupým přízemním bezvýznamným brebentěním, které mě dohánělo k šílenství.

„Jessica Stanleyová poskytuje té nové Swanové veškeré špinavé prádlo o Cullenově klanu." zamumlal jsem na rozptýlení Emmettovi.

S výdechem se pro sebe zasmál. Doufám, že jí to podává dobře, pomyslel si.

„Lépe řečeno bez fantazie, ve skutečnosti jsou to jen bezvýznamné narážky na skandály. Ani trochu hrůzostrašně. Maličko jsem zklamaný."

„A ta nová dívka? Je z těch pomluv také zklamaná?" Poslouchal jsem, abych uslyšel, co si tato nová dívka, Bella, myslí o Jessičiných výmyslech. Co si představovala, když hleděla do neznáma, o rodině mající křídově bledou pokožku, že by bylo všeobecně lepší se nám vyhýbat?

Byla to trochu povinnost znát její reakci. Choval jsem se jako pozorovatel, zatímco jsem se snažil zachytit, více slov vztahující se k mé rodině. Abych nás ochránil. Kdyby někdo někdy pojal podezření, mohl jsem nás včas varovat a nenuceně vyklidit pole. To se čas od času přihodilo - nějaký člověk s aktivní představivostí by v nás mohl spatřit podobnou charakterizaci známou z knih nebo z kina. Obvykle ji získali špatnou, ale pak bylo stejně lepší se přestěhovat na nějaké nové místo, než riskovat podrobné zkoumání. Velmi, velmi vzácně, by někdo mohl uhodnout pravdu. My jim však nedali příležitost, aby si mohli ověřit svou hypotézu. Jednoduše jsme zmizeli, bylo to lepší než zanechat hrůzu nahánějící vzpomínku...

Nic jsem neslyšel, i když jsem zablokoval pozornost pošetilého vnitřního monologu Jessicy, který pokračoval a rozplýval se. Bylo to jako kdyby vedle ní nikdo neseděl. Jak zvláštní, nepřesunula se ta dívka? Nezdá se mi až zas tak pravděpodobné, že Jessica pořád blábolí pro sebe. Vyvedený z míry jsem si ověřoval své tušení. Ověřoval jsem si to, co mi moje mimořádné „slyšení" říkalo - a to nebylo něco, co jsem někdy předtím udělal.

Znovu jsem se podíval do těch samých širokých hnědých očí. Seděla vpravo, na tom samém místě, kde seděla i předtím, a dívala se na nás, což bylo instinktivní chování, předpokládal jsem, že jí Jessica stále prozrazuje místní klepy o Cullenových.

Mluvili zrovna o nás, což je přirozené.

Ale nedokázal jsem uslyšet šepot.

Sklopila svou přitažlivou, červenající se tvář a zahanbeně uhnula pohledem, pryč od trapné chyby, kdy byla přistižena, jak upřeně zírá na neznámého člověka. Bylo dobře, že Jasper dosud zíral oknem ven. Nerad jsem si představoval, jak bych dokázal, aby touhu po tak snadné zásobárně krve udržel pod svou kontrolou.

Emoce, zračící se na jejím obličeji byly tak zřejmé jako kdyby to, co se dozvěděla, bylo vepsáno do jejího čela: údiv jako kdyby nevědomě vstřebávala nepatrné odlišnosti mezi jejím druhem a tím mým, zvědavost, když poslouchala Jessičiny historky, a bylo tam ještě něco jiného...okouzlení? To by nebylo poprvé. My jsme pro ně nádherní, pro naše zamýšlené kořisti. Potom, nakonec jsem uviděl rozpaky, když jsem zachytil její pohled upírající se na mě.

A ještě, ačkoli její myšlenky byly tak zřejmé v jejích neobvyklých očích - neobvyklých kvůli jejich hloubce, její hnědé oči se často zdáli mělké v jejich temnotě -nemohl jsem nic slyšet, kromě ticha z místa, kde seděla. Vůbec nic.

V té chvíli jsem pocítil neklid.

Toto bylo něco, s čím jsem se ještě nikdy předtím nesetkal. Je se mnou něco v nepořádku? Cítil jsem se přesně tak jako vždycky. Znepokojen jsem naslouchal ještě usilovněji.

Všechny hlasy jsem blokoval, ale neočekávaně se dostaly do mé hlavy

...lámu si hlavu s tím, jakou má asi ráda hudbu...možná bych se mohl zmínit, že to nové cédéčko... přemýšlel Mike Newton, o dva stoly dál - upírajíc zrak na Bellu Swan.

Podívej se na něj, jak na ní civí. Není to dost, že si na tohohle kluka pomýšlí polovina holek z školy... Eric Yorkie myslel na obdobné myšlenky, rovněž se motajících okolo té dívky.

....jak nechutné. Myslíš si, že ona je slavná nebo něco na ten způsob...Dokonce i Edward Cullen, zírá... Lauren Malloryová rovněž žárlila na její obličej, ucházející, měl by být víc opálený. A Jessica se předvádí jako její nová nejlepší kamarádka. Jaký vtip... A jízlivá kritika pokračovala, podobné myšlenky chrlily i jiné dívky.

...Vsadím se, že se mě pak na ni bude každý vyptávat A proto jsem ráda, že s ní mluvím. Vymyslím nějakou nápaditější otázku... přemítala Ashley Dowlingová.

...Snad se mnou bude na španělštině... Doufala June Richardsonová.

...zvládnu to udělat dnešní večer? Test z trigonometrie a z angličtiny. Doufám, že mi moje maminka... Angela Weberová, tichá dívka, jejíž myšlenky se kupodivu zabývali normálními věcmi, byla jediná ze všech u stolu, kdo nebyl posedlý tou Bellou.

Mohl jsem slyšet všechny, slyšet každou bezvýznamnou věc, na kterou pomysleli, zatímco jsem procházel skrz jejich mysli. Ale nic od docela nové studentky s klamně sdílnýma očima.

A, pochopitelně, jsem mohl slyšet to, co ta dívka říkala, když mluvila s Jessicou. Nemusel jsem číst myšlenky, abych byl schopný uslyšet její hlubší jasný hlas na opačné straně dlouhé místnosti..

„Který je ten kluk s rezavě hnědými vlasy?" Slyšel jsem ji zeptat se, nenápadně se na mě podívala koutkem oka jenom proto, aby rychle odvrátila pohled, když uviděla, že na ni pořád zírám.

Když jsem měl teď příležitost, očekával bych, že jakmile uslyším zvuk jejího hlasu, pomohl by mi zjistit charakter jejích myšlenek, ztracených někam, kam jsem k nim neměl přístup, ale byl jsem bezprostředně zklamaný.

Obvykle ke mně lidské myšlenky přicházejí na stejné úrovni jako jejich fyzické hlasy. Ale tento tichý, nesmělý hlas byl neznámý, nepatřil ani k jednomu ze stovek myšlenek odrážejících se po celé místnosti, tím jsem si byl neochvějně jistý. Naprosto nový.

...hm, hodně štěstí hlupačko! Tohle si pomyslela Jessica těsně předtím, než odpověděla na dívčinu otázku.

„To je Edward. Je nádherný, samozřejmě, ale neplýtvej časem. On na rande nechodí. Žádná z holek pro něj asi není dost hezká." Odfrkla si.

Odvrátil jsem hlavu, abych skryl svůj úsměv. Jessica a její spolužačky neměli představu, jaké mají štěstí, že mě ani jedna z nich obzvlášť nepřitahuje. Pod přechodným humorem, jsem pocítil podivné nutkání, kterému jsem jasně nerozuměl. Mělo to co dočinění se zlomyslným tónem Jessičiných myšlenek, který si ta nová dívka neuvědomovala...Cítil jsem to nejpodivnější nutkání, abych se mezi ně vložil, ochránil tak tuto Bellu Swanovou od temného chodu Jessičiných myšlenek. Co jsem to pocítil za zvláštní věc? Zkoušel jsem vyslídit podnět k tomuto impulsu tím, že jsem si dlouho prohlížel tu novou dívku.

Snad to je jen nějaký pochopitelný dlouhou dobu pohřbený ochranný instinkt - silný chrání slabší.

Tato dívka vypadala zranitelněji než její nový spolužáci. Její pokožka byla tak průsvitná, až bylo těžké tomu uvěřit, poskytovala jí to takovou ochranou vrstvu od vnějšího světa. Mohl jsem vidět pravidelný tep krve pod svěží, bledou membránou...Ale na to bych se neměl zaměřovat. Byl jsem dobrý v tomto životě, vybral jsem si to tak, ale byl jsem zrovna tak žíznivý jako Jasper, ale nemělo by smysl upozorňovat na to a přitahovat tím lákavé pokušení..

Nepatrně mezitím svraštila obočí, vypadala jakoby si neuvědomovala...

To bylo neuvěřitelně frustrující! Jasně jsem viděl, že je pro ni velmi namáhavé sedět tam, povídat si s lidmi, které neznala, a být v centru pozornosti. Mohl jsem cítit její nesmělost jen ze způsobu, jakým držela svá křehce vypadající ramena, trošku shrbené, jako kdyby každou chvíli očekávala odmítnutí. Nicméně mohl jsem jenom cítit, mohl jenom vidět, jenom se domnívat. Nebylo tam nic kromě ticha od evidentně úplně obyčejné lidské dívky. Nic jsem nemohl slyšet Proč?

„Jdeme?" Zamumlala Rosalie, přerušujíc tak moji soustředěnost. S pocitem úlevy jsem od dívky odvrátil pohled. Nechtěl jsem pokračovat v tom selhávání - to mě dráždilo. A rovněž jsem nechtěl vyvinout nějaký zájem o její utajené myšlenky jenom proto, že se byly přede mnou skryty.

Nepochybně kdybych rozluštil její myšlenky - a já bych našel způsob jak to udělat - byly by pouze banální a bezvýznamné stejně jako myšlenky ostatních lidí. Nevyplatilo by se mi úsilí, které bych vynaložil, abych dosáhl cíle.

„Takže, má už  ta nová z nás strach?" Zeptal se Emmett, stále ještě čekající na mou odpověď na svou předešlou otázku.

Pokrčil jsem rameny. Kupodivu se o to nezajímal natolik, aby se více dožadoval informací. Neměl bych se taky zajímat.

Vstali jsme od stolu a odešli z jídelny.

Emmett, Rosalie a Jasper předstírali, že jsou maturanti, a tak odešli do svých tříd. Já jsem si hrál na to, že jsem mladší než oni. Uzavíral jsem nižší stupeň přednášek biologie, a tak jsem připravoval svůj intelekt na nudu. Vyučoval ji nejistý Mr. Banner, který neoplýval o moc větší inteligencí než průměrnou, zvládl bych řízení jakékoli jeho hodiny, až to budí úžas, že někdo takový vlastní dva vysokoškolské tituly v oboru medicíny.

Ve třídě jsem se posadil na své místo a chystal si knihy - rekvizity,  jako vždy totiž tyto knížky neobsahovaly nic, co bych ještě doposud neznal - vysypal jsem je na stůl. Byl jsem jediným studentem, který měl stůl sám pro sebe. Lidé nebyli dostatečně chytří, nevěděli, že by se mě měli bát, ale jejich instinkty přežití byly natolik dostatečné, že se ode mě drželi dál. Třída se pomalu zaplňovala, jak se postupně ostatní trousili z oběda. Svalil jsem se zpátky na židli a očekával konec přestávky. Znovu jsem si přál, abych byl schopný spánku.

Vzhledem k tomu, že jsem o ní přemýšlel, a tak, když Angela Weberová doprovázela tu novou dívku ke dveřím, mě její jméno vyrušilo a vynutilo si tak mojí pozornost.

Bella vypadá zrovna tak nesměle jako já. Vsadím se, že je pro ni dnešní den opravdu těžký. Přeji si, abych dokázala něco říct...ale pravděpodobně by to znělo prostě jen hloupě...

Ano! Pomyslel si Mike Newton, otočil se na svém sedadlu a podíval se na vstupující dívku.

Dosud, z místa kde stále Bella, nic. Prázdné místo, zatímco by mě měly její myšlenky dráždit a deptat.

Prošla blízko, kráčela po uličce vedle mě a dostala se k učitelskému stolu. Ubohá dívka, sedadlo vedle mě bylo tím jediným, které bylo k dispozici. Automaticky jsem uklidil to, co se nacházelo na její straně lavice, shrnul jsem své knihy na hromadu. Pochyboval jsem,  že by se tu cítila příjemněji.

Bude tu přítomna dlouhý semestr - v této třídě, přinejmenším. Třeba, když budu sedět vedle ní, budu schopen vyhnat na povrch její tajemství...ne, že bych je někdy předtím potřeboval poslouchat.

Bella Swanová se dostala k místu proudění zahřátého vzduchu, který ke mně vanul od ventilace.

Její vůně mě praštila do nosu jako demoliční koule, jako úder beranidla. Bylo to tak nepředstavitelné a intenzivní, na to abych zestručnil mohutnost, toho co se mi v tu chvíli přihodilo. V tu chvíli jsem byl tak málo podobný člověku, jako nikdy, nezůstala mi ani známka po lidství, ve kterém jsem byl natolik úspěšný, abych v něm sám sebe ukryl, abych v něm nadále existoval.

Já jsem predátor. Ona je má kořist. To, že na celém světě nebylo nic dalšího, bylo pravdou.

V místnosti plné svědků nebylo nic - oni již paralelně s tím byli v mé hlavě zničeni. Na záhadu jejích myšlenek bylo zapomenuto. Její myšlenky neznamenaly vůbec nic, vzhledem k tomu že by v nich už dále nepokračovala.

Já jsem upír, a ona má tu nejsladší krev, jakou jsem kdy ucítil v posledních osmdesáti letech. Nepředpokládal jsem, že by taková vůně mohla existovat. Kdybych to býval věděl, odešel bych ji hledat už dlouho předtím. Pročesal bych celou planetu kvůli ní.. Dokázal jsem si představit tu chuť...

Žízeň mě pálila v celém hrdle jako oheň. Moje ústa se pekla a vysychala. Čerstvé proudění jedu vůbec nepomohlo rozehnat ten pocit. Můj žaludek se zkroutil společně s hladem, který byl připomínkou žizně. Mé svaly se stočili jako pružiny.

Neuplynula ani celá vteřina. Ona se dosud blížila tím samým krokem, kterým poslala svou vůni po větru ke mně.

Zatímco se její chodidlo dotýkalo země, její oči sklouzly na okamžik směrem ke mně, zřejmě mínila, že je ten pohled kradmý. Ten letmý pohled se setkal s mým, a já zahlédl sám sebe, jak se odrážím v širokých zrcadlech jejích očí.

Leknutí v její tváři, které jsem tam spatřil, ji zachránilo život na několik palčivých okamžiků. Nedělala mi to lehčí. Když zpracovala výraz na mé tváři, krev se jí znovu nahrnula do tváří, měla tu nejnádhernější barvu pleti, kterou jsem kdy viděl. Vůně silně zamlžila mou mysl. Přes tu vůni jsem mohl stěží přemýšlet. Moje mysl běsnila, vzdorovala sebeovládání, nebyl jsem schopen souvisle přemýšlet. Kráčela mnohem rychleji, jako kdyby rozuměla tomu, že potřebuje uniknout. Její spěch byl nemotorný - klopýtla a zakopla dopředu, skoro se svalila na holku, která seděla přede mnou. Zranitelná, bezbranná, slabá. Dokonce ještě víc než bylo obvyklé pro obyčejné lidi. Snažil jsem se soustředit na svůj obličej, viděl jsem ho v jejích očích, rozpoznával jsem obličej s výrazem hnusu. Obličej netvora ve mně - obličej, který znovu zvítězil po desetiletích snahy a nekompromisní sebekontroly. Jak snadno ji okamžitě roztrhal a vyplynul na povrch! Vůně znovu zavířila okolo mě, rozprášila hrstku mých myšlenek a téměř mě popoháněla ven z mého sedadla.

Ne.

Moje ruce sevřely okraj stolu, zatímco jsem se pokoušel udržet se na židli.  Dřevo neodpovídalo tomuto účelu. Mé ruce ho z obou stran drtily, vykračovala si a bez přerušení, dorazila souběžně s hrstí dřeva v mých rukou, které byli rozdrcené na kaši a které zanechaly obrys od mých prstů vyrytý do zbylého dřeva.

Zničit důkaz. To je nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nezanechávajíc tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách, na podlaze. Zničit důkaz. Souběžně zničit...

Věděl jsem, co se to se mnou děje. Dívka musí přijít, musí si sednout vedle mě, a já ji musím zabít.

Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit, aby opustili tuto místnost, až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.

Trhnul jsem sebou při myšlence na to, co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet najednou.

Tvář netvora v odrazu se mi vysmívala.

Zatímco se kousek mě chvěl z plánu netvora, další kousek mě to plánoval.

Kdybych zabil to děvče jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc, než by si první z nich uvědomil, co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.

Teprve tehdy bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře - zatarasit je a jsou  polapeni.

Bylo by pomalejší a obtížnější, pokoušet se je sejmout všechny, když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet... a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.

A její krev by ochladla během toho, co bych vraždil ostatní.

Vůně mě znovu udeřila, uzavírajíc tím moje hrdlo suchou bolestí...

Takže, jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si  to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti, v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá strana by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v místnosti.

Dost dlouhá doba na to, aby Bella Swanová pochopila, krátká na to, aby chápala, co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ní, aby pocítila strach. Dost dlouhá doba, třeba, na to, aby ji šok nepřimrazil na místo, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout.. Jeden tlumený výkřik, díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.

Zhluboka jsem se nadechl, a vůně byla ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Právě teď se otočila. Za pár vteřin, se posadí kousek ode mě.

Netvor v mojí hlavě se usmál v dychtivém očekávání.

Někdo po mé levice při zavírání složky s ní práskl. Nepodíval jsem se, abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu, jsem byl schopný myslet jasně. V té drahocenné vteřině jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.

Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zabily už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich počty. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah jiných, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával - rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších zhýralců. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.

Další tvář patřila Carlisleovy.

Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černá noc. Nebyl vlastně žádný důvod, aby mezi nimi podoba byla. Carlisle nebyl můj biologický otec v tom jednoduchém smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zbarvení pleti byla výsledkem toho, čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí - výsledkem naší vzájemné volby.

A ještě, třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti - podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi, jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.

Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři netvora. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi: veškerá podobnost se ztratí navěky.

V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi prominul ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než je ta moje. A měl by mě rád, i kdybych se mu nyní ukázal jako špatný.

Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými  pohyby - společně s obavou? -  a vůně její krve kolem mě vykvetla v neúprosný oblak.

Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z tohoto faktu bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.

Odklonil jsem se od ní v hnusu - vzpíral jsem se netvorovi prahnoucím po tom, abych si ji vzal. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zruinovat tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém ne-životě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí.

Odvrátil jsem od ní tvář, zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem.

Kdo je tento lidský tvor? Proč já, proč teď? Proč musím vše ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to, aby se v něm objevila?

Proč přijela sem!

Já se nechci stát netvorem! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných dětí! Já nechci ztratit všechno, co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!

Nechtěl bych. Ona mi to nemůže udělat.

Vůně je problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob, jak odolat... kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit moji hlavu.

Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými, hustými, mahagonovými vlasy.

Je duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ho.

Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno.

Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat

Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla okamžitá, ale ne úplná. Stále jsem měl v hlavě památku na její vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný toho, abych ještě dlouho odolával. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to, abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely stát oběťmi. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.

Necítil jsem se ve své kůži, a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík, i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu, a to bylo první varování v případě nebezpečí. Nenarazil jsem až zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl  já,  tedy kromě -  pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí.

Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou, tenkou, průsvitnou pokožku až k rozpálené, mokré, pulsující -

Hodinu. Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá dívka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod, proč nechala své dívčí kadeře rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?

Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti- a nenávisti- které mě nyní ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu-dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já... Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit - ten, který částečně pomáhal... Ano, podrážděnost, kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ, jestli by chutnala jako... Nenávidím podrážděnost... Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí?

A jakmile hodina skončí...pak ona odejde z této místnosti. A já udělám co?

Mohl bych se představit: Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?

Ona řekne ano. Je zdvořilé, aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a když, domníval jsem se, by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se dostat ji k lesu pomocí pobídek, mezitím bych se prstem dotknul jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě...

Všimnul by si někdo, že jsem byl  tou poslední osobou, se kterou se potkala? Pršelo, jako obvykle, dva tmavé nepromokavé pláště směřující špatným směrem by nevzbudily příliš mnoho zájmu, nebo by mě to alespoň neprozradilo. Až na to, že já jsem nebyl jediný student, který si dnes všímal její přítomnosti - ačkoli nikdo ji tak vražedně nevnímal jako jsem ji vnímal já. Obzvlášť Mike Newton si uvědomoval jakoukoli změnu její pozice, když se ošívala na své židli - necítila se ve své kůži tak blízko u mě, zrovna tak jak by se necítil někdo jiný, zrovna tak jako já jsem nečekal, že její vůně zničí všechno vlídné, všechny záležitosti. Mike Newton by si určitě všimnul, kdyby odešla ze třídy se mnou.

Kdybych vydržel poslední hodinu, mohl bych vydržet i dvě?

Trhnul jsem sebou v trýznivé bolesti.

Ona půjde domů do prázdného domu. Policejní náčelník Swan pracuje po celý den. Věděl jsem, kde leží jeho dům, jako jsem to věděl o každém domě v tomto maličkém městě. Jeho dům se choulil rovnou napravo naproti hustému lesu, bez blízkých sousedů. Dokonce kdyby měla čas zakřičet, což by sice možná nestihla, ale stejně by to tam nikdo neslyšel.

Byl by to natolik uvážlivý způsob, takový kterým bych se měl zabývat. Chodil jsem sedm století bez lidské krve. Kdybych zadržel dech, dokážu to vydržet i poslední dvě hodiny. A když ji dostanu samotnou, není tu šance, aby se někdo jiný zranil, a není důvod, abych během této záležitosti pospíchal, a netvor v mé hlavě souhlasil.

To byla sofistika myslet si, že zachraňuji devatenáct lidí v této třídě společně s tou námahou a trpělivostí, budu přece menším netvorem, kdybych zabil jen nevinnou dívku. Ačkoli jsem ji nenáviděl, uvědomoval jsem si, že má nenávist je nespravedlivá. Věděl jsem, že to, co skutečně nenávidím, jsem já. A nenáviděl bych nás dva mnohem víc, kdyby byla mrtvá.

Probíral jsem se v těchto možnostech po celou dobu hodiny - představujíc si nejlepší způsoby, jakými bych ji zabil. Pokoušel jsem se vyhýbat představě svého momentálního skutku. Možná je pro mě většina z toho příliš, protože bych mohl prohrát tuto vnitřní bitvu a skončit u vraždění všech na dohled. A tak jsem plánoval strategii, a nic víc. To mě zabavovalo po celou hodinu. Jednou, přímo k samému závěru, vzhlédla přes splývavou hradbu ze svých vlasů. Mohl jsem cítit, jak ve mně neoprávněná nenávist vyhasíná, když jsem se setkal s jejím pohledem - spatřil jsem důsledek toho v jejích vystrašených očích. Krev ji vymalovala tvář, dříve než se mohla znovu schovat za své vlasy, a já tím byl málem zničen.

Ale zvonek zadrnčel. Zachráněn zvonkem - jaké klišé. My oba jsme se zachránili. Ona, se zachránila před smrtí. Já, jsem se na krátkou dobu zachránil před bytostí, které jsem se zároveň bál i nenáviděl ji.

Nedokázal jsem odejít tak pomalu, jak bych asi měl, když jsem vyrazil ze třídy.

Kdyby se na mě někdo pozorně zahleděl, možná by získal podezření, že něco není v pořádku se způsobem, jak se pohybuji.

Nikdo mi nevěnoval pozornost. Všechny lidské myšlenky se stále točili okolo dívky, která je odsouzená ke smrti za o trochu delší dobu, než za hodinu.

Schoval jsem se dovnitř svého auta.

Nerad jsem pomýšlel na sebe, jak se sám před sebou musím schovávat Jak zbaběle to znělo. Až na to, že to teď tak nesporně je.

Nevlastnil jsem dostatečné množství sebekontroly na to, abych zůstal tam, kde se okolo nacházeli lidé. Soustředil jsem rovněž velkou část své námahy na to, abych nezabil jednoho z nich, abych se odvrátil od všech těch možností, abych odolal druhým lidem. Jaké plýtvání by to bylo. Kdybych byl podlehnul netvorovi, možná bych z toho mohl také vytvořit cennou porážku...

Přehrával jsem si hudební cédéčka, která mě za normálních okolností uklidňují, ale teď mi moc nepomáhaly. Ne, to co mi nyní nejvíc pomáhalo, byl chladný vlhký svěží vzduch, který ke mně směřoval společně s lehkým deštěm přes otevřené okénka. Ačkoli jsem si pamatoval vůni krve Belly Swanové s dokonalou přesností, s každým nadechnutím čistého vzduchu to bylo jako kdybych smýval uvnitř mého těla její nákazu.

Znovu jsem byl rozumný. Znovu jsem mohl myslet. Znovu jsem mohl bojovat. Mohl jsem bojovat proti tomu, čím bych se nechtěl stát.

Nesmím jít k ní domů. Nesmím ji zabít. Evidentně jsem rozumný, uvažující tvor, a mám na výběr. Pokaždé tu je volba.

Nepociťoval jsem tuto možnost ve třídě..., ale až teď, až když jsem byl od ní dál.

Možná, kdybych se jí velmi, velmi opatrně vyhýbal, nebylo by třeba, abych svůj život měnil.

Měl jsem věci uspořádané takovým způsobem, který jsem měl rád. Proč bych měl dovolit nějakému protivnému a lahodnému bezvýznamnému člověku, aby vše zničil?

Nesmím zklamat mého otce. Nesmím způsobit mojí matce zármutek, starosti ...bolest. Ano, taky by to zranilo mou adoptivní matku. A Esme je tak jemná, a tak křehká, tak starostlivá a mírná. Způsobit někomu jako je Esme bolest, bylo skutečně neomluvitelné

Jak ironické, že jsem chtěl chránit tuto lidskou dívku před ubohými, nevrlými výhružkami Jessicy Stanleyové uštěpačných myšlenek. Jsem tou poslední osobou, která by někdy mohla zastávat postoj ochránce Isabelly Swanové. Ona by za žádných okolností nepotřebovala ochranu o nic víc než jakou potřebovala přede mnou.

Kde je Alice? Nenadále jsem se divil. Nevidí mě ve velkém množství způsobů zabíjet Swanovu dceru? Proč mi nepřijde na pomoc - zastavit mě nebo mi pomoct zbavit se jakýchkoli důkazů? Je zcela zaměstnaná sledováním problému s Jasperem, že si nevšimla této strašnější pravděpodobnosti? Jsem silnější než si myslím? Opravdu nic té dívce neudělám?

Ne. Věděl jsem, že to není pravda. Alice musí být intenzivně soustředěná na Jaspera. Hledal jsem směr, věděl jsem, že by mohla být v malé budově  používané na hodiny angličtiny. Dlouho jsem nezaměřil lokalizaci jejího dobře známého „hlasu". Ale předpokládal jsem správně. Každá její myšlenka se týkala Jaspera, pozorujíc jím zvolené osoby s podrobným zkoumáním.

Přál jsem si, abych ji mohl poprosit o radu, ale zároveň jsem byl rád, že neví, čeho jsem schopný. Že si nebyla vědoma masakru, o kterém jsem uvažoval minulou hodinu.

Pocítil jsem po celém těle nové pálení - pálení z pocitu hanby. Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl.

Když se budu vyhýbat Belle Swanové, kdybych neměl možnost, abych ji zabil  - zrovna když jsem na to pomyslel, netvor se svíjel a skřípal v zuřivosti zuby - potom by to nikdo nemusel vědět. Kdybych se mohl držet dál od její vůně...

Nebyl žádný důvod, proč bych to nemohl přinejmenším alespoň zkusit.

Správně si vybrat. Pokusit se, abych byl takový, jaký si Carlisle myslí, že jsem.

Poslední hodina školy byla skoro u konce. Rozhodl jsem se převést svůj nový plán do akce. Pořád lepší než sedět tady na parkovišti, kde by mě mohla potkat a zkazit můj pokus.

Znovu jsem pocítil nespravedlivou nenávist k této dívce. Nenáviděl jsem ji pro její nevědomou sílu, kterou nade mnou získala. Mohla by mi udělat něco, co by mě očernilo.

Šel jsem rychle - trochu příliš rychle, ale nebyli tu žádní svědci - přešel jsem malý areál školy přímo k její kanceláři. Nebyl žádný důvod proto, aby mi Bella Swanová zkřížila cestu. Měla by se mi vyhýbat, byla skoro jako mor.

Kancelář byla prázdná tedy až na sekretářku, tu jedinou jsem tu taky chtěl vidět.

Nevšimla si mého tichého příchodu.

„Paní Copeová?"

Žena s nepřirozeně červenými vlasy vzhlédla a její oči se rozšířily.

Pokaždé jsem je zaskočil, bezvýznamný předzvěst toho, čemu nerozuměli, nezáleží na tom kolikrát jsem to viděl v naší přítomnosti.

„Ach," zalapala po dechu, trochu zmateně. Uhlazovala si svou sukni. Hlupačko, myslela si pro sebe. On je tak mladý, dost na to, že by mohl být mým synem. Příliš mladý, abych přemýšlela o způsobu jak... „Ahoj, Edwarde. Co by sis přál?" Její řasy se zatřepetali za tlustými brýlemi.

Trapné. Ale věděl jsem, jak být okouzlující, když jsem se jím chtěl stát. Bylo to jednoduché od té doby, co jsem byl schopný okamžitě rozluštit myšlenky a to, jak každý zvuk nebo gesto přijali.

Naklonil jsem se dopředu, setkal se s jejím pohledem, jako kdybych už byl zmaten. Tohle by mělo být snadné.

„Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla pomoci s mým rozvrhem hodin." Promluvil jsem jemným hlasem, který jsem si nevyhradil pro děšení lidí.

Slyšel jsem, jak se jí rozbušilo srdce.

„Samozřejmě, Edwarde. Jak bych ti mohla pomoct?" Příliš mladý, příliš mladý, neustále si v duchu opakovala. Špatně, pochopitelně. Já jsem starší než její dědeček. Ale podle informací na mém řidičském průkazu, uhodla.

„Přemýšlel jsem, jestli byste mi mohla přehodit hodinu biologie do maturitní úrovně společenských věd? Fyziky, třeba?"

„Existuje tu problém s panem Bannerem, Edwarde?"

„Vůbec ne, je to tím, že už jsem se učil tuto látku..."

„V tom pokročilém programu osnov školy, kde jste všichni studovali na Aljašce, správně." Její tenké rty se sešpulili, zatímco o tom přemýšlela. Oni by už všichni měli být na univerzitě. Slyšela jsem učitele stěžovat si. Bezchybné názory, nikdy otálení s odpověďmi, nikdy špatná odpověď v testu - jako kdyby našli nějaký způsob, jak švindlovat v každém předmětu. Mr. Varner by spíš uvěřil v to, že každý fixluje než, aby si myslel, že je student chytřejší než on... Vsadím se, že je jejich matka doučuje...

„Ve skutečnosti, Edwarde, fyzika je nyní přeplněná. Mr. Branner nesnáší, když má ve třídě víc než pětadvacet studentů..."

„Nedělal bych žádné potíže."

Samozřejmě, že ne. Ne, perfektní Cullene. „Já to vím, Edwarde. Ale není tam dost míst jako tomu je..."

„Mohl bych potom vynechat biologii? Mohl bych využít tu hodinu k soukromému studiu."

„Vynechat biologii?." Její ústa se otevřela.To je šílené. Jak těžké je, abys proseděl předmět, který už umíš? Musí tu být problém s Mr. Bannerem. Uvažuji, že kdybych si o tom s Bobem promluvila? „Nebudeš mít dostatek splněných kreditů, abys postoupil."

„Dohoním to příští rok."

„Možná by sis o tom měl promluvit se svými rodiči."

Dveře za mnou se otevřely, ale kdo to udělal, to mě nezajímalo, takže jsem příchozího ignoroval a soustředil se na paní Copeovou. Naklonil jsem se o trochu blíž a otevřel doširoka oči. Tohle by působilo lépe, kdyby byly oči zlaté místo černých. Ta černota lekala lidi, jak jen mohla.

„Prosím, paní Copeová?" Dělal jsem svůj hlas ještě neodolatelnějším, než  mohl být - a to mohlo být značně podmanivé. „Není tu nějaká další třída, do které bych mohl přejít? Jsem si jistý, že tu musí být volné místo někde jinde. Šestá hodina biologie nemůže být jedinou alternativou ...."

Usmál jsem se na ni, dával jsem si však pozor, aby mi neprobleskly zuby tak zeširoka, až by jí to vyděsilo, a tak přívětivější výraz změkčil můj obličej.

Slyšel jsem, jak jí srdce bilo rychleji. Příliš mladý, připomínala si freneticky.

„Takže, možná bych si mohla promluvit s Bobem - myslím tím pana Bannera. Mohla bych ho potkat, kdyby---„

Sekunda byla tím jediným, co vše úplně změnilo: prostředí v místnosti, můj úkol tady, z toho důvodu jsem se naklonil přímo k červenovlasé ženě...

Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože Samantha Willsová otevřela dveře, zpomalila, vložila do drátěného košíku vedle dveří nějaký papír a pospíchala znovu ven, aby v kvapu odešla ze školy.

Sekunda byla tím jediným, co úplně vše změnilo, protože prudký závan větru skrz otevřené dveře vrazil do mě. Sekunda byla tím, jediným co úplně vše změnilo, protože jsem si uvědomil proč mě první osoba, která otevřela dveře, nevyrušila svými myšlenkami.

Otočil jsem se, i když jsem nepotřeboval, abych se v tom musel ujišťovat. Otočil jsem se pomalu, bojujíc o kontrolu nad svaly, které se bouřili proti mně.

Bella Swan stála se zády přitisknutými u zdi vedle dveří a svírala ve svých rukou článek novin nebo test. Oči měla ještě širší než obyčejně, když zaznamenala můj zuřivý, až nelidský pohled.

Vůně její krve nasákla do každého kousíčku vzduchu v mrňavé, vytápěné místnosti. Můj krk zachvátil oheň..

Ten netvor na mě znovu zíral ze zrcadel jejích očí, maska zla.

Mé ruce ve vzduchu nad pultem zaváhaly. Příkazem jsem se přinutil, abych se neohlédl za účelem toho, abych se dostal k ní na druhou stranu a pak praštil hlavou Mrs. Copeové do jejích psacího stolu s dostatkem síly na to, abych ji zabil. Dva životy spíše než dvacet. Obchod.

Netvor nervózně, dychtivě, hladově čekal na mě, kdy už to udělám...

Ale vždy tu byla volba - musela tu být..

Zastavil jsem chod svých plic, a zaměřil se na Carlisleův obličej před mýma očima. Obrátil jsem se nazpátek k obličeji Mrs. Copeové, a slyšel její vnitřní údiv ve změně mého výrazu. Ucukla přede mnou, ale její strach se nezformoval do souvislých slov.

S využitím veškerého sebeovládání jsem se přemáhal během desetiletí - a to odpíráním, a tak jsem udělal svůj hlas ještě jemnějším. V plicích bylo akorát tolik vzduchu, abych ještě jedenkrát promluvil, pospíchal jsem se slovy.

„To tak nevadí. Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuji za pomoc."

Otočil jsem se a vystartoval z místnosti, pokoušejíc se o to, abych necítil  horkokrevnou teplotu dívčina těla, když jsem ji jenom o kousek palce míjel.

Nezastavil jsem se do té doby, dokud jsem nebyl u svého auta, pohybujíc se příliš rychle po celou cestu z toho místa. Většina lidí už vypadla, takže tu nebylo mnoho svědků. Slyšel jsem studentku druhého ročníku, D.J. Garrettovou, všimla si toho, ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost.

Odkud Cullen přišel? -  vypadalo to skoro jako kdyby jen tak vystoupil ze slabého vánku. ...zase moje představivost... Maminka vždy říká...

Když jsem nasedl dovnitř mého Volva, ostatní už tam byli. Snažil jsem se, abych ovládal své dýchání, ale lapal jsem po čerstvém vzduchu, jako kdybych se dusil.

„Edwarde?" zeptala se Alice, s obavou v hlase.

Stěží jsem na ni zakroutil hlavou.

„Co se ti, zatraceně, stalo?" dožadoval se odpovědi Emmett, na chvíli vyrušen od faktu, že Jasper neměl náladu na jeho odvetu.

Místo odpovídání, jsem autem s trhnutím vycouval. Musel jsem vypadnout pryč z tohoto pozemku, dříve než by mě sem taky Bella Swan následovala. Démon mé vlastní osoby, se ke mně neustále vracel. Stočil jsem auto na druhou stranu a dupnul na plyn. Dosáhl jsem čtyřicítky ještě předtím, než jsem byl na silnici. Na silnici jsem dosáhl sedmdesátky, dříve než jsem byl za rohem.

Aniž bych se podíval, věděl jsem, že Emmett, Rosalie a Jasper se všichni otočili a zírají na Alici.. Pokrčila rameny. Zcela určitě netušila, čím jsem prošel,  mohla pouze tušit, co přijde.

Okamžitě předvídala budoucnost ve vztahu ke mně. Oba jsme zpracovávali to, co ona viděla před sebou ve své hlavě, a oba nás to překvapilo.

„Ty odcházíš?" zašeptala.

Ostatní okamžitě zírali na mně.

„Vím já?" zasyčel jsem skrz zuby.

Potom viděla to, že jakmile moje rozhodnutí zakolísá, tak jiná volba otočí mou budoucnost k temnému směru.

„Ach."

Bella Swan, mrtvá. Mé oči, zářící rudou díky čerstvé nové krvi. Pátrání, které by následovalo. Bezpečný čas bychom čekali do té doby, než by pro nás bylo bezpečné odjet a začít znovu.

„Ach." řekla znovu.

Obrazy v mysli přibývaly na konkrétnosti. Poprvé jsem uviděl vnitřek domu náčelníka Swana, spatřil jsem Bellu v malé kuchyni se žlutými skříňkami, zády ke mně, jako kdybych se k ní plížil ze stínu...nechal jsem, aby mě vůně dovedla přímo k ní...

„Přestaň!" zasténal jsem, nebyl jsem schopný vydržet toho víc.

„Promiň." zašeptala, její oči široké.

Netvor se zaradoval.

A vize v její hlavě se opět změnily. Prázdná dálnice v noci, stromy vedle ní pokrýval sníh, řítící se téměř dvěstě mílemi za hodinu.

„Ztratím tě." řekla. „ Nezáleží na tom, jestli odjedeš jen na krátkou dobu."

Emmett a Rosalie si vyměnili znepokojený pohled.

Byli jsme skoro u odbočky za dlouhou příjezdovou cestou, která vedla k našemu domovu.

„Vysaď nás tady." Nařídila mi Alice. „Měl by sis o sobě promluvit s Carlisleem." Přikývnul jsem, a auto zaskřípalo, protože prudce zastavilo.

Emmet, Rosalie a Jasper v tichosti vystoupili, chtějí po Alici, aby jim objasnila z jakého důvodu odjíždím. Alice se dotkla mého ramene.

,,Udělěj správnou věc." zamumlala.,,Ona je Charlieho Swana jediná rodina. Toho by to taky zabilo."

,,Ano."  Řekl jsem, souhlasíc pouze s poslední částí.

Vyklouzla ven a připojila se k ostatním, její obočí se znepokojeně stáhlo. Zmizeli v lesích, bez jediného pohledu, dříve než jsem mohl otočit auto na druhou stranu.

Zrychlil jsem a mířil zpátky k městu, a uvědomil jsem si, že vize v Alicině hlavě by mohly být zablesknutím temnoty tak jasné jako je světlo.

Jak jsem uháněl zpátky do Forks devadesátkou, nebyl jsem si jistý, kam jedu. Říct sbohem mému otci? Nebo přijmout netvora uvnitř mě? Silnice mizela pod pneumatikami.

Autor: Zuzka (Shrnutí povídek), v rubrice: Knihy

Sdílet