Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » Zrcadlo Osudu - kapitola sedmnáct

10.09.2009 (11:15) • LoA • Shrnutí povídek • komentováno 0× • zobrazeno 1679×

„Jsi dokonalá“ zašeptal mi do vlasů poté, co jsem zahrála svou píseň. 
„Jsem upír“ zašklebila jsem tomu jak nenuceně to slovu nyní vyslovuji. Hrála sem celou noc, s krátkými přestávkami, kdy mě Edward políbil, prý za odměnu. Je to velice dobrý učitel, protože naučit mě hrát na hudební nástroj je výkon a on to zvládl za pouhých patnáct hodin a já už byla na úrovni pokročilého.

„Ach ne“ ozvalo se frustrovaně od mé drahé polovičky.
„Co se děje?“
„Alice“ nadechl se. „ Má milovaná sestřička už zdobí dům a dnešní párty. Vážně, já miluji chvíle kdy jsem s tebou, za nic bych je nevyměnil. S tebou zapomínám na to, že jsem monstrum.“
„ Ale oslava, kterou plánuje Alice je docela očistec“ doplnila jsem. Provinile se usmál. „Tak co plánuje? Neonové nápisy?“¨
„Hůř“ Hůř? Nervózně jsem polkla. Tak co to bude tentokrát? Zazpívá žijí spolu dva měsíce? Obrovské bilboardy ve městě? I když jsem upír, Aliciina fantazie značně převyšuje tu mou, tak co si vymyslí?! Můj výraz musel být opravdu velice vyděšený, protože Edvard mi věnoval starostlivý pohled.
„Na co myslíš?“ Jeho častá otázka.
„Na to jak se rychle vypařit“ odpověděla jsem nesměle. V jeho očích zaplály plamínky vzrušení. „Tak na co čekáme?“ a chytl mě za ruku.
„To ať vás ani nenapadne!“ ozval se Aliciin hlas za dveřmi, aniž by nezaklepala, vstoupila. „Bello! Ty dárky budou úžasné!“ a má malá sestřička se mi vrhla okolo krku a tím vystrnadila trochu uraženého Edwarda. „Alice? Nechceš mi trochu napovědět?“ popravdě jsem ani nepřemýšlela nad tím, že něco budu dávat, ale proč ne? Je to má rodina a bylo by ode mě správné něco jim dát.
„Bello, nechci být vlezlá, ale už by si měla vyrazit. Mimochodem, vezměš si ten modrý kostýmek s těmi úžasnými lodičkami“ Báječné! Už ani nemusím přemýšlet nad svými činy, Alice mě vždy popostrčí správným směrem.
Políbila jsem Edwarda, který se netvářil zrovna šťastně a zlobným pohledem měřil Alici, která mě na rozloučenou objala a vyrazila jsem.

Stále jsem nevěděla co koupím. Cesta mi pomalu ubíhala, přesto že jsem jela něco ke sto devadesáti. Blankytná obloha byla schovaná pod tmavě šedou peřinou a sluníčku se očividně nechtělo stávat. Takže to tu vypadalo jako každý den-zamračeno a z nebe se snášely drobné dešťové kapky, které mi rytmicky bubnovaly o přední sklo. 

Byly jako slzy, slzy, které já nikdy neuroním, ale bude to potřeba? Co když má láska k Edwardovi nebude věčná, co když ji něco pokazí? Našeptával mi ďábelsky můj vnitřní hlas. Nesmysl, přerušil ho druhý, který se mi poslouchal daleko lépe. Edward mě miluje a já jeho, a basta. Ale co když…začal opět ten protivný hlásek někde hluboko v mé hlavě. Mlč už, Edward mě miluje a já jeho a nechci o tom už slyšet. Zahřměl ten druhý a už bylo ticho a já byla ráda. Může upír trpět schyzofrenií? Jinak jsem si tu roztržku mého já uvnitř mé hlavy neuměla vysvětlit. Protože já o mě a Edwardovi žádné pochybnosti nemám. „ Naše láska je věčná“ zašeptala jsem a dál už se o to nestarala protože jsem míjela vítací cedule města Seattle. 

Zajela jsem do podzemní garáže jednoho nákupního centra a zaparkovala do předních řad, kde jsem zajela hned po mercedesu, který vyjížděl. Kvapně jsem vystoupila a i když by mi nečinilo potíže vyjít těch pár schodů nastoupila jsem do výtahu. Zmáčknula velké tlačítko a dveře se pomalu zavíraly, když v tom je chytla něčí ruka a dveře se otevřeli a vstoupila pohledný mladík, kterému molo být tak sedmnáct-osmnáct. Spolu s tím sympatickým, usměvavým mladíkem do toho malého výtahu přišla i omamná vůně lidské krve. Ne, nebylo to jako obyčejná lidská krev. Tato krev mě vábila, zpívala mi. Ano, to je to slovo, zpívala. Jasně jsem slyšela jeho vzrušené srdce, jak pumpuje tu krev. Objevila se rudá clona, která mi bránila myslet. Byla jsem připravená ho vysát, tady ve výtahu, času je dost. Jeho krev mi voněla více než Edward. Neuvěřitelné, nemožné. Spolu s touto myšlenkou se mi před očima objevil Edwardův andělský obličej. A má rodina. Zklamu je, musím se ovládnout. Nezradím jejich důvěru. Rudá clona zmizela. Dveře výtahu se pomalu zavíraly, a já je chytla jako onen mladík a možná až moc rychle zmizela.

Nasedla jsem do svého auta a zrychleně dýchala. Tu vůni jsem měla stále uloženou v mysli a nešlo se jí zbavit. Tak málo stačilo a já bych zmařila lidský život, mé oči by nabrali šarlatovou barvu a já bych byla monstrum. 

Rychle jsem zavrtěla hlavou abych se zbavila oněch myšlenek, jeho vůně byla stále čerstvá, ale já se pokoušela ji nevnímat. Nezradím svou rodinu. Nezradím Alici. S touto myšlenkou jsem vyjela z podzemní garáže do města, kde zajisté najdu ony dary

***

Obloha pomalu ale jistě tmavla a já vyjížděla s uspokojivým pocitem, že jsem našla to co jsem hledala. Bylo těžké kupovat dárky upírům-zvlášť Cullenovým- protože mají všechno. Vlastní tryskáč, ostrov, a spoustu drahých věcí. Jenže když pořád žije ve velké skupině, máte čím dál méně soukromí. I když vím, že mají spoustu nemovitostí rozseté po celém světě, tak to odhodlání odjet vždy vyprchá. I já mám spoustu domů, které nevyužívám a tak Rose a Emmettovi dávám klíčky od mého domu na Hawai, Alici a Jasperovi klíčky od domu ve Francii a pro Carlisla s Esmé od domu v Anglii.  

Samou spokojeností jsem přestala dávat na cestu. Až moc pozdě jsem sešlápla brzdu, až moc pozdě jsem ztrhla volant, až moc pozdě jsem si uvědomila co vlastně dělám. Najednou prudký náraz a strašlivý zvuk lámajících se kostí, bolestný nářek. A já, zapomínajíc na to, že sem upír lačnící po lidské krvi jsem udělala tu největší pitomost co jsem mohla-vystoupila jsem z auta abych tomu nešťastníkovi pomohla. Až moc pozdě sem poznala tu vůni, kterou jsem ucítila dnes ve výtahu. Chtěla jsem se hned otočit, nasednout do auta a odjet pryč, daleko od té vůně. Vybavit si Edwardovu tvář a nezachovat se jako monstrum. Ale já to neudělala.

Zvíře někde hluboko uvnitř mého těla se dralo na povrch a trhalo vzpomínku na mého anděla. Prala jsem se s ním, nechtěla jsem zabít. Zvíře uvnitř mě hlasitě zařvalo a já ten obraz ztratila. Poddala jsem se svým instinktům, zapomněla na svou takřka lidskou podstatu. Onen rudý nádech mého vidění se vrátil. Ta vůně mi spalovala hrdlo, nechtěla jsem trpět tou spalující trýzní, která se podobala bolesti přeměny. Upír se dostal na povrch. Naposledy jsem nasála tu vůni a ponořila své zuby do jeho krku a prokousla slabě pulzující tepnu. Ta extáze, která mě pohltila se nadá popsat.

Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: Shrnutí povídek

Sdílet

Diskuse pro článek Zrcadlo Osudu - kapitola sedmnáct: