Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » Západ slunce-19.kapitola

13.08.2009 (13:30) • lucik1 • Shrnutí povídek • komentováno 0× • zobrazeno 1881×

Edward

19. Dlouho očekávané setkání

Z nemocnice jsme vyšli naprosto v tichosti. Bella určitě přemýšlela, co jsem zač. Já jsem zase spřádal plány, jak se setkat s Jacobem. Budeme potřebovat, aby věděl, co se tu děje, co tu vraždí lidi. Podle mého názoru tu bestii odtud odlákáme, jakmile Bella odletí, ale přesto, třeba by nám mohl nějak poradit.

„Není ti chladno?“ Všiml jsem si, že se otřásla.

„Trošku.“ Přiznala se. Okamžitě jsem si sundal sako, ona samozřejmě protestovala. „Edwarde, to nic není! Bude ti zima!“ Sako jsem ji přehodil přes ramena.

„Neboj se, mě zima nebude.“ Mrkl jsem na ni, jen přikývla a prostrčila si ruce rukávy, bylo jí trošku větší, ale účel splnilo.

„Edwarde, jak jsi to myslel s tou školou? Nedá mi to spát, budu muset nad tím pořád přemýšlet.“ Pohrozila mi a já se zasmál.

„Není co k vysvětlování.“ Pokrčil jsem rameny, v tuhle chvíli jsem litoval, že jsem vůbec něco vyžvanil. Chvíli se mračila na asfalt, tolik bych jí chtěl nahlédnout do mysli, jenom na chviličku.

Vedl jsem ji směrem k parkovišti, ale ona se na chodníku začala stáčet k lesu.

„Kam jdeš?“  Chytl jsem ji za rukáv, otočila se ke mně.

„Domu,“ Zmateně se na mě podívala.

Jen jsem ukázal k černému Mercedesu. Carlisle mi ho půjčil, zavezu Bellu domů, a pak mu ho zavezu zpátky k nemocnici.

„Edwarde, já nebydlím odtud ani dva kilometry.“ Namítla chabě, ale já ji už tahal k autu.

„I ty dva kilometry lesem, by tě dostali zpátky do nemocnice.“ Založila si ruce na hruď.

„Namítáš něco k mé rovnováze?!“ Výhružně se na mě podívala. Zvedl jsem ruce na důkaz, že se vzdávám.

„Vůbec nic!“ Společně jsme se zasmáli. Otevřel jsem ji dveře a počkal, až si sedne, lidskou chůzí jsem si šel sednout na místo řidiče, zapnul jsem topení a nastartoval motor.

Nemohl jsem si pomoct, celou cestu jsem po ní pokukoval, určitě si toho všimla, protože kdykoliv jsme se střetly pohledem, zčervenala. U domu jsem zastavil na příjezdové cestě, venku nepršelo, ale bylo pod mrakem.

„Uvidím tě ještě někdy, Edwarde?“ Chvíli jsem přemýšlel nad odpovědí, tolik bych jí chtěl říct s maximální jistotou, že ano, ale ani Alice neví, jak bude probíhat souboj s vlkodlakem.

„Myslím, že ano.“ Nechci, aby na mě čekala zbytečně, ale když jí budu brát naděje, tak je vezmu i sobě, budu se tvářit, že to bude souboj s novorozeným. Tato myšlenka mě naplňovala euforii.

„Dobře, tak na Aljašce.“ Přenádherně se na mě usmála, musel jsem jí ten úsměv oplatit. Byla tak nádherná. Otevřela dveře, do kterých se spustil velký příval větru, tím mi Bellinu vůni nekompromisně nahnal do tváře. Netvor ve mně se zaradoval, ale stále jsem svoje tělo držel pod kontrolou.

„Sbohem, Bello.“ Otočila se ke mně, z očí jí vytekla slza.

„Ach, Edwarde!“ Prudce mě objala, nemohl jsem jinak, než jí sevření oplatit.

„Bello, za chvilku se opět shledáme, slibuji,“ šeptal jsem jí do ucha a už teď si byl jistý, že ten slib mohu strašně lehce porušit.

Místo odpovědi mě vášnivě políbila, prsty mi zapletla do vlasů, po lících jí stékaly čerstvé slzy.

Bolelo mě pomyšlení, že se neuvidíme. Ona odlétá dnes a my až zítra, pak budeme muset najít místo, kde bydlí. Máme na to celý měsíc.

„Miluju tě, Edwarde Cullene.“ Zašeptala moje celé jméno a vystoupila z auta. Už se neotočila, slyšel jsem, jak vzlyká. Charlie je doma, uklidní ji. Ujišťoval jsem se a opřel se o opěradlo, prsty si přitiskl na kořen nosu, tolik se toho stihlo pokazit, copak opravdu nemůžeme být spolu?!

Auto jsem vrátil k nemocnici a hned běžel do lesa, vyťukal jsem číslo k Jacobovi na pevnou. Chvíli to zvonilo, teprve pak mi to vzal Billy Black.

„Prosím, Blackovy?“

„Dobrý den, je doma Jacob?“ Naprosto formálně jsem pozdravil, ale nepředstavil se, což tolik formální nebylo.

„Ovšem,“ slyšel jsem, jak křikl Jacobovo jméno a vzápětí se mi ve sluchátku rozezvučil Jacobův chraptivý hlas.

„Halo?“

„Ahoj, Jacobe. Musím s tebou mluvit, je to opravdu důležité.“ Přidal jsem trochu hruběji na hlase, kdyby věděl kdo volá, okamžitě by to položil.

„A kdo volá?“ Zeptal se zmateně, tohle se dalo čekat.

„Jacobe, není čas hrát si na formality, klidně si sebou přiveď celou smečku, ale prosím tě, přijď!“ Asi mu to už docvaklo.

„Měl jsem vědět, že mi volá pijavice!“ Zavrčel do telefonu. „Co mi chceš?“ Zbytečně jsem se nadechl.

„Jde o to, co tady zabíjí, určitě jsi o tom už slyšel.“

„Vyšetřujeme to.“ Odsekl mi.

„My už víme co to je.“ Podotkl jsem, chvíli bylo ticho, slyšel jsem pouze, jak se nadechuje a vydechuje.

„Když přivedu smečku, přijdeš sám?“

„Ano.“ Zase chvíli mlčel.

„Fajn, za deset minut na hranici.“ Položil mi telefon, mohl bych se radovat, ale že bych byl zrovna nadšený, že se setkám s vlky, mě netěšilo. Hned jak jsem položil telefon, rozzvučel sem. ALICE. To mi mohlo být jasný.

„Edwarde, děláš si ze mě srandu? Kde seš? Nic nevidím!“ Byla hodně naštvaná.

„Alice, všechno je v pořádku, za hodinku budu doma, ať jsou tam všichni!“ Položil jsem jí telefon, protože jsem čekal protesty. Hned se rozezvučel znovu. Rozbil jsem ho v dlani a hodil na zem.

Teď musím k hranici, všechno Jacobovi vysvětlím, nezaútočí na mě, pokud je nebudu provokovat.

Na místě jsem byl s předstihem, nikdo tam nebyl, nešel jsem těsně k hranici, zastavil jsem se asi půl kilometru od ní a naslouchal zvukům.

Chvíli se nic nedělo, ale s e zvuky dopadajících velkých tlap – tři vlci, ke mně přivanul i jejich pach, nakrčil jsem nos ke straně, ale snažil se moc nehýbat. Zastavili se u hranice, viděli mě, ale nechtěli jít ke mně. I přes to, že bychom se slyšeli, jsem šel k nim.

„Nikoho sebou nemám, jak jsem slíbil.“ Zvedl jsem ruce k hlavě.

To máš štěstí. My jsme tři, ale kdyby se cokoliv stalo, pár z nás je ještě ukryto různě po lese.

„Dobře.“ Používali plurál smečky, když promluvil jeden, další mu doplňovali jednotlivá slova, bylo to celkem nepříjemné, ale nestěžoval jsem si.

Co víš o těch vraždách? Dnes našli mrtvou dívku, o té jsi s námi chtěl mluvit?

„Ano i ne. Ten, kdo to dělá, odjede někdy tento měsíc.  Alice měla vizi, že Bellu napadne vlkodlak.“ Poslední část věty vzbudila ve vlcích negativní reakce.

Tak to se ta vaše věštkyně plete, pokud dobře víme, ona nás nevidí! Takže se nám tu nesnaž namluvit, že my tu vraždíme!

„To se vám samozřejmě nesnažím namluvit. Řeknu vám tedy, co přesně Alice viděla, ale neskačte mi do řeči.“ Chvíli jsem je pozoroval, zdálo se, že souhlasí, ale žádné myšlenky ke mně nepřicházelo, pohledem jsem se zastavil u velkého červeno hnědého vlka. Byl ze všech největší, když si všiml mého pohledu, odhrnul horní pysk a zavrčel.

„Bella ležela v místnosti, která měla zelené stěny, kolem nebyl žádný nábytek, byla tam poměrně velká tma, přesto tam šlo vidět, že tam bylo spousty krve, z toho důvodu to nemohl udělat žádný upír. Po zemi byly otisky tlap a červeno hnědé chlupy z kožichu se válely po zemi. Bella měla na sobě velké škrábance, byla… mrtvá.“ Teď už Jacob vrčel nahlas, jeho myšlenky mi nadávaly, přesto jsem pokračoval.

„Po této vizi, jsme Belle, díky naši rodinné přítelkyni, který má také dar, smazali vzpomínky na Forks. Nahráli jsme autonehodu, Carlisle jí dal do Phoenixu do nemocnice. Reneé řekl, že nesmí ani ceknout, že byla Bella ve Forks, mohlo by to mít na ní traumatizující účinky a tak dále, Charliemu jsme také smazali vzpomínky na Bellu, u něj to nebylo tak těžké, protože on… no on se dívá na svět vlastníma očima. Bella však měla těžké období, myslel jsem si, že na vše zapomněla, ale její povaha, no prostě si nedovolila zapomenout úplně na vše a sny jí hodně prozrazovaly.

Vrátila se do Forks, kde si začala vzpomínat na různé okamžiky.

Aliciny vize se sále vracely, teprve nedávno viděla, a teď mě pozorně poslouchejte. Červeno hnědý obrovský vlk, který běží lesem, všude je sníh, pak se zastavil u domu, tam začmuchal a podíval se k měsíci, pak divoce zavil a vize se rozplynula.

Napadá vás, co by to mohlo být?“ Nikdo se nehlásil k odpovědi, jediný Jacob už to nevydržel a za doprovodu svého vrčení mi poslal myšlenku.

To teda nevím, ale já to určitě nebudu! Nikdy bych Belle neublížil! Nehaž na mě špínu!!

„To jsem, Jacobe neřekl.“ Oponoval jsem mu. „měsíc byl v úplňku.“ Dodal jsem, ale nikdo se nechytal. „Myslím si, že to byl vlkodlak – Dítě měsíce.“

Moje povídky 20.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Shrnutí povídek

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-19.kapitola: