Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - Shrnutí povídek » B+E na Dartmouthu 5. kapitola- Velké překvapení

23.10.2009 (13:30) • ivjur • Shrnutí povídek • komentováno 0× • zobrazeno 1955×

Další školní dny probíhaly celkem jednotvárně. Po škole jsem se každý den dívala na svůj email, ale odpovědi od Esmé se mi pořád nedostalo. Až v úterý mi napsala, jestli bychom nechtěli oba na víkend přijet za nimi. Má prý pro nás nějaké překvapení, a ostrově Esmé – kam jsem se chtěla Edwarda na valentýna odtáhnout- mi prý vše poví u nich. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem začala všechno připravovat. Edwardovi jsem o našem výletě zatím neřekla. Koupila jsem nám oběma letenky, a doufala, že mě napadne nějaká dobrá výmluva, k tomu, abychom se za nimi vydali. Možná, že by se stačilo vymluvit jen na rodinnou návštěvu, ale nechtěla jsem, aby Edward zbytečně získával nějaká podezření. Letenky jsem zakoupila už na páteční dopoledne.

Když jsem se onoho pátku ráno podívala z okna, byla jsem radostí bez sebe. Přesto, že ve včerejší předpovědi počasí hlásily deštivo a zataženo, nebe bylo skoro bez mráčků. Zrovna vycházelo slunce. Když jsem ještě žila ve Phoenixu, měla jsem slunce hrozně ráda. I proto se mi do Forks tehdy odcházelo jen z těží. Ale od té doby, co jsem poznala Edwarda, byl mým sluncem jenom on. Když zpoza mraků vysvitlo to pravé, znamenalo to, celý den školy bez toho mého slunce. Nyní mi vzpomínky na odchod z Phoenixu připadají jako hrozně dlouhá doba. Od té doby se toho tolik událo. Hlavní milníky mého života – tedy kromě narození a podobně - se odehrály až po příchodu do Forks.

Sledovala jsem slunce, jak se pomalu opírá do okna, u kterého jsem zrovna stála. Když v tom, mě někdo ze zadu objal. Kdo jiný, by to mohl být, než právě on. Pomalu jsem se k němu otočila a jen zlehka ho políbila na rty. Polibek mi opětoval a pak spustil. „Co bys dneska chtěla dělat?“ Podíval se z okna, a vzdychl si. „Vlastně už mám celkem přesný plán, na celý víkend.“ „Opravdu?“ podivil se.
Chvíli jsem sledovala jeho výraz, jestli ho náhodou nenapadlo podezření, že jsem to měla všechno vymyšlené už několik dní dopředu. Na tváři, která byla tak blízko mé, se neobjevila, ani známka nějaké nedůvěřivosti, nebo podezíravosti. A tak jsem mu sdělila, kam se vydáme. „Co bys řekl na prodloužený víkend strávený u Carlislea a Esmé ?“ Na malou vteřinku jsem v jeho tváři spatřila výraz, který jsem nedovedla popsat. Ale hned v zápětí, se mu po obličeji rozjel nádherný úsměv.  Ukázal mi všechny své překrásně bíle zuby, a jen krátce, ale zato velmi radostně odpověděl. „Skvělý nápad“

Asi za hodinu po odchodu z domu, jsme už seděli v letadle směr Forks. Trochu mě překvapilo, že se ještě ve Forks zdržovali, protože Carlisleovi by jen těžko někdo uvěřil 36 let, jak udával. Vypadal tak  na 28. Ale moji noví sourozenci tu už střední školu vystudovali, takže odjeli na nějaké univerzity. Esmé mi ovšem napsala, že je všechny požádala, aby na víkend přijeli. Bude to takový rodinný sraz. Na všechny jsem se moc těšila, protože jsem je už dlouho neviděla. Proto mi let připadal hrozně dlouhý.

Za celou dobu v letadle, jsme si s Edwardem moc nepovídali. Vzpomínala jsem totiž na let z Itálie, kde jsem se snažila zachránit Edwarda. Tenkrát mi cesta připadala také tak hrozně dlouhá, a únava, kterou jsem tenkrát jako člověk pociťovala, ničemu nepomáhala.

Na letišti na nás už čekali Emmett s Jeperem, s vysvětlením, že Alice – která pro nás měla přijet -je z toho překvápka, které Esmé a Carlesle přichystali tak ohromena, že na nás skoro zapomněla. Netušila jsem, že překvapení, o kterém se Esmé zmiňovala v emailu je pro všechny. Myslela jsem, že nám spíš koupily novou postel do naší chaloupky, nebo že tam vytvořili nádhernou zahradou s fontánkou. Takovéhle dárky byly u Cullenů zvykem. Ale zřejmě jsem se zmýlila, a tak jsem byla ještě nedočkavější než předtím.

Zaparkovali jsme v garáži pod domem, kde přibyl jeden zelený kabriolet. Mohla jsem jen hádat, komu patřil. Rozhlížela jsem se, jestli ještě neobjevím nějakou novinku, když v tom můj zrak spočinul na mém muži. Edward vypadal, jako by ho někdo polil vápnem. Už jsem si zvykla na bělost jeho a teď i mojí kůže. Ale tohle bylo něco jiného. Byl bílý až moc. Jeho kůže vypadala jako papírová, a připomínala mi pokožku na ruce, kterou mi podával, Aro v Itálii.
Trochu jsem se toho lekla, ale pokračovala jsem ke schodům vedoucím nahoru do domu. Uslyšela jsem blížící se kroky, které sestupovali ze schodů, ke kterým jsem teď mířila.

Přímo před nosem se mi objevila Alice, která vypadala jako ze dřeva. Jako by se všechen tanec v jejích krocích vytratil někam do neznáma. Kůži měla stejně bílou jako Edward. Na chvíli jsem si pošetile pomyslela, že je to upíří znak při srazu s rodinou. Ale Emmettova, Jesprova nebo moje kůže a pohyby mi připadaly normální.

Nedovedla jsem pochopit, že s takovou skoprnělou chůzí a postojem těla, mě může objat tak vroucně a přívětivě. Snažila jsem se rozluštit její výraz v obličeji, ale byl téměř nečitelný. Zahlédla jsem v něm jen zděšení.  Alicino přivítání, mi přišlo až moc skromné na její povahu. Normálně bych čekala, že mě nebude chtít minimálně 5 minut pustit ze své náruče, a že mi bude vyprávět o všem novém, co se jí přihodilo. Že bude taky naopak chtít vylíčit všechny moje dojmy z nové školy, a také můj názor na náš nový dům, který nám tak skvěle zařídila. Ale nic takového se nedělo. Bez jediného slova mě jen krátce objala.

Pocítila jsem další vlnu zvědavosti. Edward už díky svému daru poznal, co se nahoře děje, ale já jsem zůstávala pod pod tlustým pláštěm nevědomosti. A tak jsem se to už taky chtěla dozvědět. Vykročila jsem tedy vstříc tomu zřejmě tak děsivému překvapení.

Než jsem stačila stoupnout na první schod, ozval se za mnou Edward: „ Bello, počkej na mě“ vykřikl za mnou.  I přesto, že se ho snažil skrýt, jsem v jeho hlase uslyšela kapku strachu. Nevím, jaký měl ten strach původ. Nestávalo se často, aby se něčeho obával.  A to ještě víc nabudilo moji zvědavost.
V mžiku mi stál po boku, a objal mě kolem ramen. Spolu jsme vystoupali po schodech do domu.

Při vstupu do první místnosti, která navazovala na schody z garáže jsem ucítila nějaký divný neznámý pach. Musel patřit nějakému upírovi, což mě udivilo ještě víc. Trochu mě pálil v nose, ale snažila jsem se si toho nevšímat, a zjistit z čeho, nebo koho pochází. Edward spustil ruku z mého ramene a kousíček ode mě poodstoupil. To se mi vůbec nelíbilo, protože jsem nevěděla, co to znamená. Ale  v zápětí jsem to pochopila. Určitě by se ode mě nevzdaloval ani o centimetr, kdyby se k nám právě neblížili Esmé s Carlislem, s otevřenou náručí. Viděla jsem v Esméině výrazu, spoustu emocí. Napřed něco jako soucitný výraz, potom omluvný, – měnila je tak rychle, že jsem je nedokázala všechny ani slovy pojmenovat- a nakonec zase soucitný. Když už u mě byla na délku paží, objala mě. Podržela si mě na hrudi o něco déle než Alice. Potom přistoupila k Edwardovi. Také na něj vrhala spoustu různých pohledů. Takový káravý, potom prosebný, a pak takový, který jsem vidívala v Charlieho tváři, když mi něco přikazoval. Nechápala jsem to. Pozorně jsem se dívala na Edwardovu reakci. Pochopila jsem, že si velmi důkladně prohlíží její mysl, a Esmé zase myslí ne vše, co chce aby věděl, ale nechtěla to říci nahlas. Překvapilo mě, že přede mnou mají nějaké tajnosti. „Neboj, brzy všechno pochopíš“ ozval se hlas, přímo nade mnou. Zvedla jsem mírně hlavu, a spatřila Carleslia, který se ke mně skláněl, aby mě objal. To tu všichni umí číst myšlenky? Pomyslela jsem si sarkasticky.

Když mě Carlesli pouštěl, podívala jsem se na Edwarda, který pořád vypadal, jako by si četl neviditelnou knihu přímo před očima. A najedou, mrknul očima, a zase byl myšlenkami tady. Konečně se přivítal s Esmé, a později i s Carlesliem.

Nedůvěřivě jsem se na něj dívala, když ke mně přicházel. Přistoupil přede mě, objal mě kolem pasu, a sklonil, se aby mě své rty u mého ucha. „Miluju tě“ řekl jen. A já moc nehápala, proč mi to teď připomíná. Vždycky jsem to ráda slyšela, ale teď mi to přišlo jako utvrzení. Myslel si, že o tom snad budu pochybovat. Došlo mi, že to má asi něco společného s tím neznámým pachem, co mě celou dobu nepříjemně štípal v nose. Chtěla jsem se ho zeptat, co se tu děje, ale ze strachu, který jsem získala z jeho slov, že by snad mohla být naše láska ohrožena, jsem to nedokázala. Kdybych byla stále člověk, mé srdce by bilo jako o závod. Div by se mi nenadzvedávala hruď.

Z mého přemýšlení mě vytrhl až velmi známí hlas. Hlas, který patřil osobě, která mě neměla hned od začátku ráda jako ostatní členové mojí současné rodiny. Hlas, který mě vždycky přiváděl trochu do rozpaků. A ano, právě ona nechtěla, abych se stala upírkou. Později jsme si to ale vše vyříkaly, a teď mě měla celkem v oblibě. „Bello“ mile na mě zvolala, a já vykročila směrem k ní. I ona se vydala mi naproti, a setkaly jsme se na půli cesty. Objala mě, a opatrně políbila na tvář. Udělala jsem to samé, a trochu jsem se divila, že není vyvedená z míry jako ostatní. Opravdu tady vládla nějaká divná nálada. Ale jen mezi mými rodiči Edwardem a Alicí. Pochopila jsem, že oni už ví vše, co se tu děje, a ostatní, stejně jako já, se to brzy dozvý.

Pustila mně, a já se na ní jen mile usmála, úsměv mi oplatila. Ohlédla jsem se, a viděla Edwarda, který zrovna o něčem debatoval s Jesperem. Když spatřil můj pohled topícího se člověka –najednou jsme měla hroznou potřebu cítit ho u sebe-, rozhovor rychle ukončil a blížil se ke mně. Nedovedla jsem si vysvětlit proč, ale měla jsem divný pocit v břiše.

Konečně byl u mě, a z mého výrazu vyčetl, co cítím. Dal mi ruku kolem pasu, a přitáhl si mě ke svému boku. Zaslechla jsem nějakou Emmettovu připomínku, ale nedokázala jsem rozeznat o čem byla, protože mluvil příliš tiše.

Spolu s Edwardem jsme tedy šly za Esmé a Carlislem, kteří zmizeli v v obívacím pokoji.
Esmé si sedla do křesla, a Carlisle si stoupl nad ní. Zároveň se však ohlédl k postavě stojící u okna. Třpytila se od dopadajícího slunce na její pokožku. Sledovala Alici, která zrovna otevírala dveře, a vcházela dovnitř. Nevím, kde byla, ale připadala mi stejně zmatená, a překvapená, možná i trochu udivená, jako předtím. Vůbec se to neslučovala s jejím darem, se kterým by ji nemělo nic překvapit.

Znovu jsem se podívala na postavu u okna, která se teď velmi pomalu otáčela tváří směrem k nám. Pohybovala se tak ladně a přirozeně, jako by byla první tanečnicí v národním divadle. Když jsem jí konečně viděla do tváře, oněměla jsem úžasem.

Autor: ivjur (Shrnutí povídek), v rubrice: Shrnutí povídek

Sdílet

Diskuse pro článek B+E na Dartmouthu 5. kapitola- Velké překvapení: