Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Život je těžký a věčnost ještě těžší ...

14.10.2009 (08:30) • Kikushinka • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 3762×

„Kdo jsi, a jak ses sem dostal?!“ Pár ničemných slov a upírovi to vyrazí dech, neuvěřitelné. Přes víkend jsem byl na lovu, Jasper s Emmetem mě vytáhli ven, a tak jsem nerad, ale přesto, musel nechat chudinku mou milovanou Bellu celé dva dny samotnou. Čekal bych, že až se znovu objevím v jejím okně, tak jako to dělávám pokaždé, radostí mi skočí do náruče, ale místo toho mi položila tu podivnou otázku.

„Cože?“ usmál jsem se na ni, asi žertovala.

„Ptám se, kdo jsi?“ řekla zmateně.

„Ach tak...“ pochopil jsem. „Chceš si hrát...no tak v tom případě jsem hrozný netvor a přišel jsem si pro tebe.“ Místo úsměvu se má láska zamračila. Čekal jsem, kdy vyprskne smíchy a zvolá napálila jsem tě, ale nic podobného nepřicházelo. Oba dva jsme tam stáli, ona vystrašená, já zděšený. Nikdy nebyla dobrá herečka, vždycky jsem poznal, když lhala, když jenom něco předstírala, ale tentokrát...nic...ani náznak nejistoty v jejím hlase. Vypadala jako by se mne bála. „Bello, stalo se něco v době, kdy jsem tu nebyl?“

„Odkud znáte moje jméno?“ Přeslechl jsem se, nebo mi opravdu začala vykat?!

„Bello, lásko, copak ty mě nepoznáváš? Prosím, jestli mě chceš jen oblafnout tak toho rychle nechej, začíná mě jímat panika.“ Ustoupila o krok dozadu.

„Vás jímá panika? A co mám říkat já?! Mám cizího muže ve svém pokoji. Ani nevím jak se sem dostal, nebo jak se jmenuje. Prosím, opusťte můj dům! Hned!“ Ta slova bolela víc než cokoli jiného. Já byl pro Bellu cizí? A prosí abych odešel? Jistě, jsem vážně upíří obluda, ale Bella se mě nikdy nebála. Že by změnila názor? Ale proč by tedy hrála to divadýlko, proč by mi to neřekla na rovinu? Nic jsem nechápal. Jen jsem poslechl její příkaz a oknem proklouzl ven, do sychravého počasí.

Šel jsem pomalu, lidskou chůzí. Přemýšlel jsem, co se asi tak mohlo za dva dny, za pouho-pouhé dva dny změnit. Nenapadalo mě žádné rozumné vysvětlení. Samozřejmě, pokud mě už Bella nemiluje, smířím se s tím, nechám žít jí plnohodnotný lidský život, nebudu se jí stavět ve štěstí. Ale přece musí existovat nějaký důvod proč... Šel jsem dál a dál, v hlavě se mi honily jen samé temné myšlenky, až mě napadlo, že si nejspíš budu muset s někým promluvit. Zrychlil jsem....

„Otevři! Otevři ty pse!“ hulákal jsem před vstupními dveřmi do domu Jacoba Blacka. Ten by o tom snad mohl něco vědět. Dveře mi otevřel jeho otec. „Promiňte, musím mluvit s vaším synem, kde je?“ Řekl jsem rychle aniž bych se na Billyho Blacka podíval.

„Uvědomuješ si, že jsi na půdě vlkodlaků?! Překročil jsi hranici!“ zařval na mě, ale jeho hlas utišil hlas jiný.

„To je v pořádku tati, Edward jde asi za mnou, já to vyřídím.“ Jacob byl naprosto klidný, což bylo divné vzhledem k jeho výbušné povaze. Určitě v tom měl prsty. Odtáhl mě do své garáže.

„Tak mluv! Cos udělal Belle?“ řval jsem a napadalo mě hned několik způsobů jak zabít vlkodlaka.

„Uklidni se, nic jí není... jen má vymytý mozek...“ zase ten jeho klidný tón, jak mohl být tak klidný?!

„Cože?! Jak to myslíš, že má vymytý mozek?!“ Ale otázka byla zbytečná. Mohl jsem si to přečíst v jeho mysli. Hele pijavice, kdyžs tu nebyl, Bells spadla ze schodů a silně se uhodila do hlavy. Vlastně má jen pár škrábanců, ale pak daleko silnější psychickou újmu.... Polila mě horkost, a zatočila se mi hlava, myslel jsem, že omdlím, jestli se to tak dá říct. Ale situace byla horší... „Mluv! Co se jí stalo!?“

„Má amnézii. Ne úplnou, ale tebe si nepamatuje, vůbec nikoho z vaší rodiny.“ Ne, ne, ne, ne, ne, ne, NE! Tohle nemůže být pravda! Tohle musí být jenom sen! Ale jak by mohl, když ani nemohu spát? Belle se něco přihodila právě když jsem tu nebyl! Potřebovala mne a já tu nebyl! Jak bych si tohle mohl někdy odpustit?! V Jacobově hlavě se přehrával obrázek Bellina pádu ze schodů, pak jejího krátkého pobytu v nemocnici.

„Je to trvalé?“ zeptal jsem se.

„Na to ať ti odpoví ten váš doktůrek...“ Už jsem neměl ani sílu se zlobit, když Jacob nazýval mého otce doktůrkem. Všechna zlost vyprchala, zůstala jen bolest... Bolest a obrovská díra v hrudníku....

Po chvíli se ozvaly něčí kroky. Dusot těch bot bych poznal kdekoliv, byla to Bella. Jacob ji také slyšel přicházet.

„Ahoj Bells, zlatíčko, jsem tady, v garáži!“ Zlatíčko? Jakým právem ji tak oslovoval? „Víš, vlastně si myslí, že chodíme spolu....“ Ne! Bella a ten smradlavej čokl? To nikdy! Přemýšlel jsem, jak ho co nejbolestivěji zabiju. Ale to už vešla Bella. Byl tak krásná, jako vždycky, ale vypadala, jak by jí něco snad chybělo. Myslet si, že jsem to já, bylo naivní.

„Představ si, Jaku, dneska se u mě objevil nějakej chlápek, kterýho vůbec neznám a ...“ když mě uviděla, zarazila se v půli věty. Jacob ji objal a letmo políbil. Pak se drželi za ruce. „T-to je on..ty ho znáš Jaku?“ zeptala se nevěřícně. Jacob zavrtěl hlavou.

„Ne, nikdy jsem ho neviděl, taky nevím, kde se tu vzal...“ Samozřejmě, co jiného bych mohl od takového psa čekat?! Nenáviděl jsem ho ještě víc než obvykle. Za ty dotyky po jejím těle, za ten pohled, jakým se na ni díval, za ty řeči.... Chtěl jsem ho zabít, ale neudělal jsem to a taky to neudělám. Ne teď, ne před Bellou. Radši jsem poraženecky sklopil hlavu a odešel.

Kdybych mohl plakat, plakal bych. Kdyby mi mohlo puknout srdce, puklo by. Rozhodl jsem se, že půjdu za Carlislem, možná mi řekne něco víc....

Doma už to věděli.. Možná Carlisle z nemocnice, možná to viděla Alice, to mi bylo fuk... Čekali na mne v obývacím pokoji s výrazy tak soucitnými až to trhalo srdce. Ale to moje už roztrhané bylo..na miliony mrňavých kousků... Prošel jsem kolem nich a šel rovnou do Carlislovi pracovny, Carlisle mě následoval.

„Jak dlouho to může trvat? Jde to léčit? Má vůbec nějakou reálnou šanci, že si na mne vzpomene?!“ Carlisle si smutně povzdechl.

„Edwarde, to nikdo neví... Je mi líto, ale v tomto ti nemohu pomoci.“ Zaúpěl jsem... Nemohl jsem tam s nimi sedět a litovat se...musel jsem něco udělat, musel jsem něco aspoň zkusit. A jestli to nevyjde, odejdu a už se nevrátím.

Tou nejvyšší rychlostí jakou jsem ze sebe dostal jsem doběhl před Bellin dům. Stála tam ona s Jacobem a nechutně se ocucávali. Naštvalo mě to, dodalo mi to sebevědomí. Ale chtěl jsem být chytřejší a počkat si na chvíli, až ten spratek nechá Bellu samotnou. Netrvalo to dlouho. Pak jsem vyšel ze svého úkrytu a stoupl Belle do cesty. Lekla se. „Neboj se, prosím, já ti neublížím. Bello, vím co se ti stalo. Vím, že jsi upadla ze schodů a nepamatuješ si na mne, všechno to vím, ale prosím, prosím, zkus si vzpomenout.“ Prosil jsem, naříkal, žebral... Byl jsem odhodlaný zkusit všechno.

„Promiňte, ale já vás neznám a nikdy jsme se neviděli.“

„Ale ano, viděli. Copak si to nepamatuješ? Naše první setkání, den kdy jsem tě zachránil před srážkou s autem, naše první rande, náš první polibek..... Na nic z toho si nepamatuješ?“ Panika se začala vracet, sebevědomí klesalo.. Možná to tak mělo být.. Možná to tak bylo lepší, pro Bellu...

„Já se omlouvám, ale musel jste si mne s někým splést.“ řekla a hledala klíčky od domu. Měl jsem poslední , beznadějný, zoufalý pokus. Otočil jsem si ji k sobě a přitiskl svá ledová ústa na její. Políbil jsem ji tím nejněžnějším a zároveň nejvášnivějším polibkem. Kupodivu, ona mi ho oplatila. Když ta nádherná chvilka slasti a štěstí přestala, Belle se znovu na okamžik rozsvítily oči.

„Tak? Už si vzpomínáš?“ Ten pocit naděje zase zmizel jakmile zavrtěla hlavou.

„Nezlobte se... já... já si myslím, že jsme se už někdy možná potkali, ale nedovedu k tomu říct nic bližšího. Samozřejmě, jste andělsky krásný a přitažlivý, ale já vás neznám a nemohu si s vámi nic začít... Navíc mám Jacoba, a tomu bych nemohla ublížit.... Promiňte...“ Sklopila oči, odemkla dveře od svého domu, věnovala mi poslední malý náznak úsměvu a pak odešla. Stál jsem tam jak socha, neschopný jakéhokoliv pohybu nebo zvuku... Tak tohle byl můj konec, zánik, nebo jak to mám nazvat... bez ní nedokážu žít ani den, ani hodinu, ani minutu... Byl jsem připravený na smrt, na to, že znovu pojedu do Volltery a nechám se sprovodit z tohoto světa, pokud mám žít bez mé jediné lásky, bez Belly.

Z mých pochmurných myšlenkových pochodů mě vytrhl křik. Patřil Belle. Neváhal jsem, rozkopl dveře od jejich domu a vrhl se jí na pomoc. Spatřil jsem ji, jak nese ze schodů koš plný vypraveného prádla, ale nějak ztrácela rovnováhu a padala dolů ze schodů dokud nenarazilo na sklo okna a nepropadla jím. Vyletěl jsem jako střela ve snaze ji zachránit. Pod oknem jsem stál právě ve chvíli kdy mi dopadla do tvrdé náruče. Prádlo plachtilo všude kolem nás. „Bello, lásko, jsi v pořádku?“ Otevřela oči. Rozsvítily se jí údivem.

„Ed- Edwarde?“ zakoktala tišše. V duchu jsem zajásal radostí.

„Ano, jsem to já! Tys mne poznala! Isabello Marie Swannová, ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi mne poznala! Miluji tě, Bello, tak jako nikdo nikoho nemiluje.“ Bella se zasmála.

„Co jsem to zase vyvedla?“ zeptala se.

„Neptej se, ne, teď prosím ne. Teď musím něco udělat.“  řekl jsem s úsměvem, naplněn tím nejúžasnějším pocitem, jaký kdo může cítit – láskou. Políbil jsem ji, znovu, dlouze a ještě překrásněji, vášnivěji a něžněji než předtím. Oba jsme cítili, že toto je výjimečný okamžik. Tak jen ať trvá co nejdéle!

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Život je těžký a věčnost ještě těžší ...: