Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » V okovech Volterry

21.10.2009 (16:30) • Amy26 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2410×

V okovech Volterry

Pohled Alice:

Je skoro noc a od Itálie nás dělí jen pár hodin. Je pro mě nesmírně složité vidět, jak můj bratr vymýšlí způsob, jak se zabít. Kdybych mohla, tak bych na něj nejraději křičela, ať to proboha nedělá, že je všechno jeden velký omyl. Nyní mám sto chutí zakroutit si krkem, že jsem hned zpanikařila, když mě zmizela Bellina budoucnost. Mohlo mě napadnout, že to by nebyla Bella, aby si našla normální kamarády. Když není po ruce upír, tak se začne kamarádit s vlkodlakem. Jenže jsem nevěděla, že na vlkodlaky zřejmě můj dar nepůsobí. Jak prosté.

Bells vedle mě konečně na chvíli usnula. Až dosud mě úzkostlivě sledovala, jak se ponořuji do bratrovy budoucnosti, která se každou minutou měnila. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že Volturiovi odmítli ho bezdůvodně zničit, velkou část jejich rozhodnutí připisuji k faktu, že touží po Edwardovi coby po členovi jejich gardy. Doufám, že i mně jejich touha po mém daru zachrání můj upíří život. Nedovedu si představit sílu žalu Esmé, kdyby ztratila jedno ze svých dětí, které miluje nade vše, natož když by ztratila obě dvě. Věřím, že by se pomstili, Jasper a Emmet by to nenechali jen tak být a neseděli by doma v zármutku. Na to je znám až moc dlouho, než abych si myslela, že má rodina nic nepodnikne. Stejně je ode mě nezodpovědné, že jsem sebou do Itálie vzala Bellu. Teď se zbývá jen modlit, abychom všichni tři vyvázli živí. Rozezvoní se mi telefon, podle očekávání. I bez svého daru bych věděla, KDO mě volá. I mě velmi chybí, a bojím se, že už ho nikdy neuvidím.

„Alice já to nevydržím jedu s Emmetem a Rose za vámi do Volterry. Chceme také pomoct zachránit Edwardův život, chci být s tebou a nevydržím tu už dál jen tak nečinně sedět!“

„Ne Jaspere mohlo by to být ještě horší, neboj, budeme všichni v pořádku,“bodne mě u srdce, když mu tohle říkám. Ale bohužel mu musím lhát. Nechci riskovat ještě jeho život.

„Co má Edward vlastně v plánu?“

„Nejdřív zvažoval, že vysaje na náměstí plném lidí nějakého člověka, ale uvědomil si, jak by tím ublížil Carlisleovi, hlavou mu také proběhlo něco jako útok na stráže Volturiových, ale jeho konečný plán je takový, že v pravé poledne vystoupí na náměstí na slunce, aby ho spatřili lidé. Je až neuvěřitelně melodramatický.“

„Vy to zvládnete. Zachráníte ho. Dávej na sebe pozor, miluji tě.“

„Já tebe taky, neboj, nikomu se nic nestane.“

Opět se zahledím do Edwardovi budoucnosti. Ano jeho rozhodnutí je definitivní. Všude na náměstí visí červené prapory a lidé jsou oblečeni do svátečních šatů. Náměstím jde průvod lidí v červených hábitech. A ve výklenku stojí můj bratr. Jak ironické, že si pro svůj čin vybral zrovna den, kdy tamější lidé slaví vyhnání posledního upíra z Volterry. Kdyby jen věděli, že tam celá staletí žije celá královská garda upírů. Mám strach, že přijdeme příliš pozdě. Nevěřím, že to zvládneme. Vím, že Bella je rozhodnutá udělat pro jeho záchranu cokoliv. Teď nepůjde o hodiny nebo o minuty, teď půjde o vteřiny. Cítím, jak se uvnitř mě všechno svírá, kdyby moje srdce nebylo mrtvé určitě by šlo slyšet na celé letadlo, jak splašeně buší. Kdybych nevěděla, že jako upír nemůžu spát, byla bych si jistá tím, že je tohle vše zlý sen, ze kterého se probudím v den Belliných 18 narozenin. Edward je pro mě jako skutečný bratr, možná je to tím, že si s ním díky našim schopnostem rozumím nejvíc. Proto mě trápí, že jsem vzbudila planý poplach a on si teď myslí, že jeho největší a jediná láska je mrtvá. Za všechno přitom může ten odpornej čokl Jacob Black. To on zvedl telefon a řekl, že je Charlie na pohřbu. Co si to vůbec dovolil vzít telefon v cizím domě? Copak nemá ani trochu vychování? Kdybych to zvedla já a dala mu Bellu, tak by bylo vše v naprostém pořádku. A kdyby Edward nebyl paličák a nechtěl se stěhovat, tak by se nikdy nestalo, že by Bells dostala takový bláznivý nápad skákat z útesu. Čím blíž jsme Volteře, tím větší strach o svého bratra mám. Nevím, jak tohle vše dopadne, jediné co vím je, že Edward už bez Belly nechce dál žít. A že nemá ani ponětí, že Bella tu teď sedí vedle mě, spící trhaným spánkem, ze kterého občas vysloví jeho jméno. Jsem ráda, že ji přemohla únava. Mám neblahé tušení, že cesta do Volterry neskočí pouhou záchranou Edwarda. Edward chtěl po Volturiových, aby ho zničili, a už jenom to samotné je muselo nesmírně zajímat. Kolikrát za celá staletí jejich vlády tam za nimi přišel nějaký upír a prosil je, ať ho zničí. Určitě jsou Edwardovi v patách. Musí hlídat dodržování zákonu, zvlášť v jejich městě. Z myšlenek mě vytrhla Bells, která se právě probudila.

„Alice co je nového s Edwardem?“Její hlas zněl úzkostně, a ačkoliv se teď vzbudila, její tvář byla strhaná strachem a starostmi. Vidím na ní, jak se přemáhá, aby se nerozplakala. Tuším, že její srdce musí sžírat neuvěřitelná bolest. Dává si vše za vinu. Já jí to ani nevyvracuji, ale ani s tím nesouhlasím. Teď není čas na to zabývat se tím, co by se stalo, kdyby se nestala ta a ona věc. Mám ráda budoucnost a o minulosti se bavím velmi neochotně. Je to tím, že budoucnost vidím a díky tomu ji mohu já nebo někdo jiný ovlivnit.

Potichu jsem jí vysvětlila, co má Edward v plánu. Ani ona nevypadala, že by věřila, že se nám ho povede zastavit. Nejhorší je, že musí jako první spatřit Bellu, aby věděl, že je živá. Když by mě spatřil dřív než ji, určitě by své jednání zrychlil. Pomalu se blížíme do Florencie. Odtud se musíme ještě dostat do Volterry. A já mám promyšlené jak.

„ Bello? Co bys řekla takové malé krádeži?“ Dřív než se stačila vzpamatovat, stála jsem vedle ní se žlutým porschem. Dnes mě aspoň v něčem štěstí přálo, rychlejší auto už bych asi tak snadno nesehnala. Šlapu na plyn, jak nejvíc to jde, ručička tachometru už je na nejvyšší rychlosti a mně se stejně zdá, že jedeme hrozně pomalu. Bella se ovšem krčí na sedadle spolujezdce a v očích má strach, ale cítím, že mi důvěřuje. Cesta do Voltery se mně zdá nekonečná. Před bránou Volterry stojí zástup lidí a já nevím, zda-li nás vůbec za brány města pustí. Nezbývá než jen doufat. Jeden ze stráží se k nám přiblíží, zastavím proto auto a stáhnu okénko do půlky.

„Lituji slečno, ale dnes do města pouštím pouze turistické autobusy,“ řekne zkroušeně. Líbezně se na něj usměji, snažím se na tváři vykouzlit ten nejkrásnější a nejzářivější úsměv.

„Ale my jsme také turistky,“ namítnu a vtisknu mu do ruky balíček bankovek. Na strážného to zabere a my máme volnou cestu. Projíždíme ulicemi plnými lidí, střídavě šlapu na plyn a na brzdu. Zastavím Belle na kraji náměstí, protože vím, že dál už se autem nedostanu.

„Bello hlídej si věž s hodinami, Edward si vybral místo, kde bude mít co největší publikum. Nemáme moc času, takže se snaž nepadat. Slunce tam dopadne každou minutou a pak už bude pozdě. Tak běž!“ Vidím, jak se rozběhne a doslova z ní cítím, jak se snaží nezakopnout. Pomalu otočím auto a odjedu z náměstí, abych se vydala nějakou stinnou cestou za Edwardem. Spěchám, abych u něj a Belly byla co nejdřív. V tuto chvíli už vím, že je Edward zachráněn. Když přijdu k dvojici, nejsou tam však pouze oni dva, stojí tam i stráže Volturiových, přesně podle očekávání. Edward se s nimi o něčem dohaduje.

„Jestli chcete odejít tak odejděte, ovšem to děvče tu zůstane! Anebo mě poslechněte a pojďte s námi za Arem. Rád vás uvidí. Jak tebe Edwarde, tak tvoji nadanou sestru,“ ušklíbl se zlomyslně Felix. Než stačil Edward odpovědět, jeden z gardy chytil Bellu a přitáhl ji k sobě. Vše se událo strašně rychle. Edward se po Bells natáhl, ale to už ji strážní odváděli někam do tmy. Proto jsme se urychleně vydali za nimi. Cítila jsem ve vzduchu zradu. Volturiovi nás jen tak nepustí. Porušili jsme pravidla, protože o nás ví člověk. Podle dalších postupů by měli Bellu zabít.

„Ne Alice! Na tohle laskavě ani nemysli, nesmí na Bellu vztáhnout ruku. Jinak je zabiju!“ Edward po mě hodil vzteklý pohled. Někdy mi je jeho schopnost na obtíž, je strašně unáhlený, a pokud se jedná o Bellu, tak i nekompromisní. Dá se říct, že mi občas leze na nervy. V tuhle chvíli ho ovšem chápu, sotva 5 minut držel Bellu v náručí a už jsou zase rozděleni. Tentokrát to ale není plánované. Oba víme, že teď nemáme na vybranou. K Volturiovým tentokrát opravdu jít MUSÍME. A není dobré tam nechávat Bellu samotnou déle, než je nezbytně nutné. Nikdy jsem u Volturiových nebyla, naštěstí, a nikdy jsem po tom nijak netoužila, proto si nejsem moc jistá, kudy se jde do hradu, ale díky svým vizím alespoň tuším, že jdeme správně. Jdeme po Bellině vůni, protože i tady mezi mnoha lidmi, její krev voní nejlépe. Bellina budoucnost je teď hodně rozmlžená, Volturiovi ji mají ve své moci a ještě se nerozhodli, co s ní provedou, lépe řečeno, co jí provedou…

Pohled Belly:

Několik studených paží mě surově vleče temnou studenou chodbou a já ani nevím kam. To málo co sem o Volturiových věděla, bylo ještě míň, než sem si myslela. Vypadají děsivě krásně až na ty krvavě rudé oči. Nepláču. Vím, že by mně to v ničem nepomohlo. Něco mi říká, že na Volturiovi smutek a nářky neplatí. Srdce mi tluče jako splašené, mám šílenou chuť křičet Edwardovo jméno, ale nejsem si jistá, zda by mě to bylo k něčemu platné.  A tak se nechávám vléct jak hadrová panenka, nohy my vypověděly službu, každou chvíli se mi podlomí a já spadnu na studenou, vlhkou zem. Ani jeden z těch upírů, kteří mě doprovází, se nenamáhá mě zachytit. Bojím se, že spadnu tak nešikovně, že si něco odřu a spustí se mi krev, což je to poslední, co v tuto chvíli potřebuju. Ten největší z nich otevře velké masivní dveře a smýkne se mnou do sálu. Při bolestivém dopadu mě unikne z dosud pevně stisknutých rtů slabé zasténání. Strážní se jen zachechtají, násilím mě postaví na nohy a vedou dál tmavou chodbou vedoucí ze sálu. To už nevydržím:

„Co po mě chcete, proč jsme nepočkali na Edwarda a Alici? Já vaše tajemství nikomu nevyzradím.“ Nedoufám, že by to na ně mohlo zabrat. Ale za zkoušku nic nedám. Přesně podle očekávání mi nikdo neodpoví ani jeden z nich. Dovedou mě do místnosti, kde sedí na trůně další upír.

„Aro, tohle lidské děvče zná tajemství Cullenových, a kvůli ní málem došlo k prozrazení. To je ten důvod, proč po nás Edward chtěl, abychom ho zničili. Mimochodem Culleni už jsou určitě na cestě k nám. Nebo aspoň Edward a jeho nadaná sestra Alice.“

„Tak ty se znáš s Cullenovými a jsi Edwardův nový mazlíček. No uvidíme, jak se mu bude líbit tohle…“ Upír jménem Aro si mě prohlížel zkoumavým pohledem, pak mu v očích zlověstně zajiskřilo a pohybem ruky pobídl malou blondýnku vedle něj. Ta se na mě škodolibě usmála a nasadila soustředěný výraz. Čekala jsem, co se bude dít, avšak stále nic. V očích té upírky se střídaly různé výrazy, nejdříve soustředěný, pak nechápavý a pak takový šílený a vzteklý. Ostatní upíři na mě se zájmem hleděli. Nechápala jsem, co to všechno má znamenat.

„Nejde to Aro, snažím se, ale prostě to na ni nefunguje. To jsem nikdy u člověka nezažila.“ Nechápu, o čem to mluví. Ale zřejmě na mě nepůsobil její dar, stejně tak jako na mě nepůsobí Edwardův.  Nevím, jestli mám být ráda nebo mám být zklamaná, ale něco mě říká, že od Volturiových nemám čekat nic dobrého. Doufám, že se odsud brzo dostanu, vroucně si přeju, aby mě šel Edward s Alice zachránit. V tuto chvíli pro mě nic neznamenají ty slova, která mě řekl, když mě tehdy v lese opustil. Vím, že nechce a nedovolil by, aby se mi něco stalo kvůli Charliemu. Ale v nitru stále doufám, že jeho láska ke mně nevyprchala, že mě obejme a řekne mi, že mě miluje. Jsem pro něj ochotná podstoupit tu největší bolest, udělám cokoliv pro to, aby mě znovu neopustil. Moje srdce svírá ohromná bolest, ještě větší než, když mě opustil, protože teď jsem byla v jeho náručí, které mě dávalo ten krásný uklidňující pocit, jen pár minut a opět jsme se museli krutým způsobem rozdělit. Čekám, až se konečně rozrazí dveře a přijde Edward s Alicí. Když tu bude Edward, bude mi jedno, že jsem se ocitla v hradě plném upírů lačnících po mé krvi.

„Jak se jmenuješ? A co všechno víš o Cullenových?“

„Mé jméno je Bella. A o Cullenových vím asi tolik co vy. Jestli se tím snažíte zjistit, zda vím, že jsou upíři tak moje odpověď je ano. Vím, že jsou upíři, ale neživí se lidskou krví. Já vaše tajemství nikomu neprozradím. Přísahám.“ Mohlo mě být jasné, že na ně moje sliby nezapůsobí. Aro se ani nepohnul, jen si mě dál zkoumavým pohledem prohlížel. Zoufale jsem si teď přála mít Edwardovu schopnost číst ostatním lidem myšlenky.

„Jsi jen obyčejný člověk. Nevěřím ti. A Cullenovi porušili pravidla o utajení našeho druhu. Ale proč trestat všechny, když za to může především Edward? Tvá krev krásně voní a já mám velkou žízeň. Ale, aby sis nemyslela, že Volturiovi jsou bezcitní upíři, dám ti teď možnost vybrat si cestu, po které dál půjdeš. Jsi mladá a krásná. Pravidla říkají, že pokud se o existenci našeho druhu dozví člověk, musí být zabit. To je první možnost. Druhá možnost zní tak, že zůstaneš sloužit zde na hradě tak jako Gianna. Rád bych něco zkusil pokud mě to dovolíš má sladká Bello“

Přiblíží se ke mně a já cítím jeho ledový dech na šíji. Roztřese mne zimnice a srdce se mi rozbuší tak, jako kdyby mě chtělo vyskočit z hrudi. V zápětí ucítím jeho studenou ruku na své. Chvíli mě jen tak drží a pak se zhluboka nadechne. Otočím se k němu čelem a vidím, jak mu oči ztmavly. Poslední co vidím, než se zakousne do mého krku je, jak Edward s Alicí v patách rozrazí dveře a místnost se naplní vzteklým, avšak žalostným výkřikem. Mé tělo spaluje neskutečný žár. Okolí vnímám jen z velké dálky. Mimoděk si vzpomenu na mé loňské setkání s Jamesem v baletním studiu. Jako kdyby to bylo nějaké dejavu.  Mé tělo se zmítá v neskutečných bolestech. Vnímám jen stěží, co se děje v sále. Slyším výkřiky, ale nevím co znamenají. Vidím zmítající se těla. V hale je spousta vrčení a zvuku padající omítky a rozbíjejícího se skla. Najednou se vše začalo ztrácet v temnotě…Svět se mi rozmazává před očima a bolest se stupňuje. Vím co to znamená, splní se mi můj sen. Znovu se mě dotkne pár ledových rukou, ale nedokážou uhasit ten strašný žár v mém těle. Mám pocit, že shořím na uhel. Přeju si, aby už ty muka skončily…

Probudím se. Nadechnu se a nasaju vzduch kolem sebe. Cítím, že bych to nepotřebovala, ale to není podstatné. Cítím tu hrozný smrad. Nakrčím nos. Vůbec se mě to nelíbí, ten zápach se nedá vydržet, je to jako kdyby se někdo hodně dlouho nemyl. Vedle mě stojí muž, kterého jsem tu dosud neviděla. Ale to v tuto chvíli není podstatné. Nikde kolem sebe nevidím Edwarda. Očima znovu přeletím halu. Přijde mi neuvěřitelné, že by na mě nepočkal. Že by zase odešel.

„Vítej v našem světě moje sladká Bello. Rád bych ti představil Hectora. Je to náš nový roztomilý přítel, je od něj velmi laskavé, že se uvolil prokázat nám menší službičku. Vím na co se chceš zeptat a je mi líto, že ti musím sdělit tu hroznou zprávu v okamžik tvého nového narození. Tvůj milý nedokázal přijmout, že se z tebe stala upírka a počínal si velice agresivně. Proto jsme museli zasáhnout. Naše stráže ho proto musely zabít. Dovedu se vcítit do tvého smutku, proto jsme ti jako vzpomínku nechali urnu s jeho popelem. Je mi to vážně opravdu líto, ale Edward byl nepříčetný.“

Nemohu uvěřit tomu, co slyším, a už vůbec nechci uvěřit tomu, co vidím. Můj Edward je mrtvý?!!! Teď, když jsme spolu mohli být už na věčnost. Chce se mě křičet, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Kdyby mě mohly téct slzy, bylo by pode mnou jezero. Chci se z toho všeho probudit a říct si, že to vše byla jen hodně ošklivá noční můra. Chci se probudit v Edwardově chladné náruči a dát mu polibek. Moje mrtvé srdce zmítá neuvěřitelná bolest a kdyby to bylo možné, tak by snad puklo. Tahle bolest je mnohem horší něž tenkrát, když mě opustil. Sbohem Edwarde, má jediná lásko. Kéž bys mě teď mohl slyšet. Budu pevně věřit, že jsi neměl pravdu o tom pekle. Ty ses musel dostat do nebe, protože ty jsi nebyl zrůda. Ty jsi byl anděl, který miloval mojí duši takovým způsobem, že jsi raději umřel, než bys snesl, že mě ji někdo vzal. Nikdy tě nepřestanu milovat. Doufám, že se co nejdříve shledáme. Ať už v nebi nebo v pekle.

Ale ty  nejsi mrtvý, to není možné. V mé hlavě se ozve odporující hlas, že to možné je. Nenávidím tohle prokleté místo. Proč jsi raději neodešel zavčas? Mohl jsi žít a spolu s ostatními, vymyslet plán, jak mě odtud dostat. Vzpomínky, které mám před očima, mě drásají nervy a srdce. Vidím náš první polibek, pak je tu další vzpomínka, tentokrát jsme na naší louce a jen tak vedle sebe ležíme a díváme se jeden druhému do očí, já v těch tvých vidím neuvěřitelné množství něhy, oslava mých 18 narozenin, pološílený Jasper se na mě vrhá, stojíme v lese a ty mi oznamuješ, že mě nemiluješ, a pak se otočíš a zmizíš. Konečně klapka, která ve mně blokovala bolestný výkřik, povolí.

„Neeeeeeeeeeeee! To nesmí být pravda, řekněte, že to není pravda! On nemůže být mrtvý!“ Otřásám se hysterickými vzlyky. Připadám si naprosto zoufalá. Propadám se do hluboké černé jámy, ze které nevede žádný východ ani žebřík zpět nahoru. Zbývá už jen jediné. Žít bez Edwarda  nechci, to vím jistě.

„Pokud je Edward opravdu mrtvý, tak nechci dál žít bez něj. Žádám vás proto o smrt. Být upírkou jsem chtěla, jen abych mohla žít navěky s Edwardem a jeho rodinou. Bez něj však nemá můj život cenu. Prosím vezměte si můj nový upírský život, který trvá sotva pár minut, zpět. Já o něj nestojím. Chci být raději mrtvá, než žít bez Edwarda. A jeho život už mu nikdo nevrátí.“

„Bello tvé žádosti v žádném případě nevyhovím. Uvidíš, že tady v paláci se ti bude líbit. Budeš tu mít vše, co budeš chtít. A dostane se ti té cti, být součástí rodiny Volturiových. Cožpak je ti to málo? Už nejsi jen obyčejný člověk. Jsi upír. A lásku ti může dát každý z nás. Ale to je jen pouhý hloupý lidský cit.“

Dnes mě tedy nezabijí. Ale já se nevzdám. Budu odhodlaná zemřít a pak se znovu setkat se svojí jedinou láskou. Vím, že toho jednou docílím. Já už si způsob najdu. Na pokoj mě dovede ten muž jménem Hector.

Nejsem tím vůbec nadšená, protože se mě z toho zápachu zvedá žaludek. Zajímalo by mě jestli mohou upíři také zvracet.

„Bello, nedělej hlouposti, Edward není jediný upír na celém světě. A láska ti přináší jen trápení, věř mi. Jsou s ní jen zbytečné starosti.“

Podívám se Hectorovi do očí, jsou hnědé a docela přátelské. Připomínají mi oči Jacoba. Jak může říkat takové věci, copak on nikdy nikoho nemiloval? Ten kdo někdy miloval, ví jaké to je. Je to jako nemoc, ale krásná nemoc. Vzpomenu si na ten pocit, kdy jsem usínala vedle Edwarda,  a pak jsem se vedle něj ráno probouzela. Bylo to něco neskutečného. Onen pocit, že mám vedle sebe toho, za koho bych dala veškeré své bohatství, za koho bych položila život, byl ten nejkrásnější.

„Jak tohle můžeš vůbec říct? Ty jsi asi nikdy nikoho nemiloval. Nevíš co je to láska. Jinak bys netvrdil takovéhle věci. Láska je ten nejkrásnější cit.“

„Myslíš, že způsob jakým tě Edward miloval byla láska? Nebylo to spíš sobectví? Že tě nechal jako křehkého člověka, zatímco on byl silný upír a dokonce měl určitou výjimečnou schopnost. Nemiloval tě nakonec proto, že jsi byla tak zranitelná a mohl tě ochraňovat. Proč jinak by byl tak naštvaný, že se z tebe stane upírka.“

„Mlč! Nemáš právo takhle o Edwardovi mluvit.“ Představuji si, jak asi musí být Cullenovým. A co se vlastně stalo s Alice? Proč na mě nepočkala? Nebo je snad i ona mrtvá?

„ Hectore? Co se stalo s Alice, s tou černovláskou, Edwardovou sestrou? Je i ona mrtvá?“

„Ne ale odjela oznámit smrt svého bratra zbytku rodiny. A Volturiovi jí zakázali sem ještě někdy vstoupit. Bránila Edwarda, ale byla natolik rozumná, že když je Aro varoval a řekl jim, ať raději odejdou a už se nevracejí, pokud by se nechtěli přidat do jejich gardy, ustoupila. Snažila se Edwarda uklidnit a odvést, ale marně.“

Jenže co by byl život s Cullenovými bez Edwarda? Stejně za to můžu já, že jsem měla tak hloupý nápad skákat z útesu. Kdyby se to nestalo, tak bychom ho nemuseli zachraňovat zde ve Volteře. Všechno je to vlastně moje vina. Doufám, že mě to Cullenovi jednoho dne odpustí.

„ Co vlastně jsi Hectore? Upír nejsi, ale člověk také ne. Připomínáš mi trochu mého kamaráda Jacoba.“ Když si vzpomenu na Jacoba, zaplaví mě další vlna smutku. Co tomu asi řekne, až se dozví, že jsem upírka? Určitě má o mě starost, když se tak dlouho nevracím. Možná by pro něj bylo lepší, kdyby si myslel, že jsem mrtvá. Stejně se do Forks nikdy nevrátím. Vše by mi tam připomínalo moji velkou, smutnou a tragicky končící lásku.

„Třeba ti to jednoho dne povím,“ usměje se Hector.

Každý den trpělivě přemlouvám Ara, ale pokaždé se mě dostane stejné odpovědi. Většinu času trávím s Hectorem, tím záhadným nevoňavým mužem. Po nějaké době už ani na mé prosby nikdo nereaguje. I já už jsem to vzdala, a ačkoliv mi stále něco našeptává, že něco není v pořádku, už si toho pocitu nevšímám. Mé srdce zamrzlo úplně. Už nemám další sílu přemlouvat Volturiovi ať mě zabijí. Stejně je  to marné.  Zůstávám proto nadále sloužit u Volturiových, než si najdu nějakou cestu, po které půjdu. Jestli ji někdy najdu…

Pohled Alice:

Vtrhneme do sálu příliš pozdě.  Aro se zakousne Belle do krku a pije a pije. Snažíme se bojovat se strážnými a dostat se k ní, ale jejich víc a jsou silnější. Vedou nás dolů do  podzemí, kde jsou žaláře. Edward je nepříčetný a není s ním rozumná řeč. Zatím se mi Bellina budoucnost neztratila, ale je hodně slabá a rozmazaná. Pravděpodobně  bojuje o život ze všech sil. Tři dny jsou dlouhé jako věčnost. Bellina budoucnost je najednou ještě víc rozmazaná, nejde tam nic vidět. Najednou nevidím nic, nevidím naši budoucnost, nevidím budoucnost Volturiových…

„Co se to ksakru děje?! Co to má znamenat, jak to, že nic nevidím?“

„Jak to myslíš, že nic nevidíš? Chceš tím říct, že je tu zase ten čokl z La Push?“

„ Nevím, ale teď už nevidím pouze Bellinu budoucnost. Edwarde…“

„Řekla jsi to správně Alice. Nemůžeš vidět Bellinu budoucnost, protože Bella je mrtvá. Její srdce to nezvládlo. Je nám líto. Nyní můžete odejít. Dejte si ovšem pozor ať nevzbudíte moc velkou pozornost. Sbohem…“ Tu hroznou novinu nám přišel oznámit sám Aro. V jeho očích také panoval smutek. Poprvé za svůj upíří život, něco věřím Volturiovým.

Bella je mrtvá, mrtvá, mrtvá, mrtvá zní mě v hlavě jako ozvěna!!! Neodvážím se  pohlédnout na Edwarda. Já tušila, že tenhle výlet nedopadne dobře. Cítím se hrozně, je to jako kdybych ztratila mladší sestru. Bojím se, co bude dál. Co řekneme Charliemu? Není to tak dlouho, co ztratil svého dlouholetého přítele, teď ztratí svoji jedinou milovanou dceru. Dozajista ho to zabije. Vím, že ji miloval víc, než svůj vlastní život. Jak mu zářili oči, když viděl, že je šťastná. A teď je na nás, abychom mu oznámili tu strašnou novinu, že je Bella mrtvá.

„Edwarde? Mě to také strašně bolí. Kdybych ji sem nevzala, nic takového by se nestalo.“

„Ne Alice, kdyby nás Bella nikdy nepoznala, nic takového by se nestalo. Pojďme ať už jsme odtud.“

Opouštíme Volterru a děláme velkou tlustou čáru za dosavadním životem. Je nám jasné, že ode dneška už nikdy nebude nic jako dřív. Ten kdo řekl, že upíři nemohou milovat, se hluboce pletl. Já jsem Bellu milovala. Ba přímo jsem ji zbožňovala. Hlavou mě víří vzpomínky na největší lásku mého bratra. Jak jsem ji poprvé viděla ve své vizi, tu pobledlou dívku se záplavou dlouhých hnědých vlasů. Už v té vizi byla neuvěřitelně roztomilá. Její vůně byla jedinečná a nikdy mě nepřestalo udivovat, jak krásná je. Vzpomínám na ten den, když poprvé přišla k nám do domu. V hlavě mě zní také ta úžasná skladba, kterou pro ni Edward složil. Sbohem Bello. Z našich srdcí se nikdy nevytratíš, zůstaneš tam schovaná, jako ten nejcennější poklad. Byla jsi úžasná dívka a já doufala, že se jednou staneš mojí sestrou na věčnost, tak jak jsem to viděla v mé vizi. Moje vize jsou bohužel subjektivní, takže tenhle smutný konec nečekal nikdo z nás.

Dny a roky ubíhaly a bolest z našich srdcí se stále nevytratila. Esmé už se od té chvíle nikdy nezasmála, Edward přestal komunikovat a na lov chodil až když byla žízeň opravdu nesnesitelná. Charlie se z Belliny smrti zbláznil a je zavřený v psychiatrické léčebně v Port Angeles. Emmet skoro přestal vtipkovat, jen občas se pokusí o nějaký žert, který je stejně tak ubohý, že je spíš k pláči než k smíchu. A já? Už  jsem si od té doby nikdy nekoupila nic nového na sebe. Nosím stále jedny a ty samé šaty, které jsem měla na sobě v den Belliny smrti. Svůj dar téměř nepoužívám, pouze a  jenom v nejnutnějších případech. Jasper už se ani nesnaží ovlivnit naše pocity svým darem. Zjistil, že se tak zbytečně vysiluje. Bellina smrt nás bude trápit po celou věčnost.

SHRNUTÍ

Autor: Amy26 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek V okovech Volterry: