Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Umřelo mi moje štěstí - Stmívání

19.08.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2941×

Pak jsem poznala, že jsem mrtvá.

Protože skrz těžkou vodu jsem slyšela zvuk anděla, který volal mé jméno, volal mě do jediného nebe, o které jsem stála.

„Ach ne, Bello, ne!“ křičel v hrůze andělův hlas.

Za tím vytouženým hlasem se ozýval další hluk – šílený lomoz, před kterým moje mysl couvala. Bylo slyšet hluboké zlé zavrčení, šokující cvaknutí zubů a vysoké kvílení, které najednou ustalo…netušila jsem, co se stalo. Snad jsem to ani nechtěla vědět.

Pak, jsem uslyšela další hlasy. Děsilo, mě že ani jeden nepatřil Edwardovi. Nějak, jsem si ani jeden z hlasu nemohla zařadit. Netušila jsem, co se děje. Ale všechny ty hlasy, co jsem slyšela, byli zděšené. Nejvíc asi ten, jeden hlas. Pak, jsem neviděla nic jen tmu. Propadala jsem se do ní.

„Edwarde, kde jsi?“ To byla první slova, která jsem řekla, hned jakmile, jsem začala vnímat. Slyšela, jsem pípání přístroju. Co, se to děje, proč neodpovídá, ješte jsem neotevřela oči, když jsem uslyšela otvírání dveří. Ve dvéřích jsem, hned jak jsem otevřela oči, uviděla stát Carlisleho, byl sám se zvláštním výrazem. „Kde, to jsem?“ „Kde je Edward?“ Neodpovídal, hned to bylo špatné znamení. „Jsi v nemoci.“ Vyčkávala jsem, on si sedl k mé posteli. „Přišli jsme pozdě, Edward tam byl první…“Jako, by nemohl pokračovat. „ První?“ „Co se mu stalo?“„ Je zraněný?“ Carlisle, jen zavrtěl hlavou jeho pohled, jako by upoutala víc zem než já. „Zraněný, ne on to nepřežil.“

Po, tvářích mi samovolně začali téct slzy. „To- to není možné, vás přeci není tak lehké zabít.“ Carlisle, se smutně usmál. „Pro, jiného upíra to není moc těžké.“ Rukou mi setřel slzy. „Jak- jak to bylo?“ „Povím, ti to.“ Nezmohla, jsem se na nic než na kývnutí. Carlisle, začal vyprávět, ale jeho hlas ztratil obvyklou melodičnost.

„Chceš aby, mě potom co tě dostanu, Edward našel a zabil?“Smál se James. „Ne, Edwarde to nesmíš!“ V tu chvíli, jsem se podívala, do očí lačnících po mojí krvi. Udeřil, mě a to tak silně, že jsem přelétla celou místnost, tělem jsem rozbila, jedno ze zrcadel sklo se sypalo. Pak jsem ztratila vědomí. To bylo jediné, co jsem si vybavovala.

Carlisle, pokračoval, prý není jisté, jak to vlastně bylo. „Když, jsme tam dorazili, hořela podlaha.“ „James, byl zády k nám.“ „Nepotřeboval jsem Alicin dar, abych věděl, co se stalo.“ „Jamese, jsem zabil já osobně.“Jeho tón, působil zvláštně, snad na oko silně bůh ví. Neřekla, jsem na to nic, nebylo co. „Emmett, s Jasprem a s Alicí, to dokončili.“Skoro šeptal, musela jsem napínat uši. „A já zachránil tebe.“Při kývla jsem pomalu. „Děkuju, já hrozně mě mrzí, že Edward, zemřel kvůli mě.“ „Měla jsem zemřít já a né on.“ Zamumla jsem, ale Carlisle to slyšel. „To, neříkej.“Carlisle, se na mě znovu díval, tak mi ho připomínal. „Byla, by škoda kdyby si oběť Edwardova života dala všanc a nežila dál.“Chvíli to vypadalo jako, by mi četl myšlenky. „Jo.“ Zvedl s postele, odešel, nechal mě, tu samotnou.

Zavřela, jsem oči a viděla jsem naše společné vzpomínky. Přeci nemohl, umřít to není možné! Lapala, jsem po dechu jako kdybych se měla, udusit. Přála jsem si to, nechci být sama, nechci vidět vyčítavé pohledy, zbytku jeho rodiny. Nedokážu si představit, co si myslí oni a raději ani nechci. Přeju, si jedné, vidět se sním znovu, musí být v nebi, brzy půjdu za ním! Znovu jsem otevřela, oči v pokoji nikdo nebyl. Podívala jsem se na všechny, přístroje. Chystala, jsem si vytáhnout si přívod, živin do krve. Když se otevřely dveře. „Jděte pryč, chci být sama!“Nepodívala, jsem se kdo to byl, ale tušila jsem, musela to být Alice, ale to už je jedno. Zatáhla jsem, a z mojí ruky začala téct krev. Bolelo to ano, ale brzy ho uvidím svého anděla. Zavřela, jsem znovu oči, a nechala aby, ze mě krev proudila, když jsem uslyšela řev. „Ona umírá, dělejte něco!“Ten, hlas jsem poznala, ikdyž mi připadalo, že je to víc než tři roky, co mi právě on Jacob Black vyprávěl Quiletské legendy, na pláži. Někdo, mi dělal něco s mojí rukou. „Ztratila spousty, krve.“Opět, jsem se propadla, do sladké nevědomosti. Ale i tam, jsem viděla Edwarda, jak mě zachraňuje, jako bych to viděla.

Netuším, jak dlouho jsem byla mimo, sebe. Znovu jsem začala, otvírat oči. Tentokrát jsem ucítila, něčí ruku někdo mě za ní držel. Také, jsem si bohužel uvědomovala, že to Edward být nemůže. Vedle, mě seděl na křesle Jacob, držel mě za jednu ruku a spal. Podívala, jsem se z okna, byla noc. Když, jsem se rozhlédla, viděla jsem, že musím být jinde. Tohle, je nejspíš nemocnice ve Forks. Nebyla, jsem si vůbec, jistá nechápala jsem. Pak mě, napadlo zazvonit na sestřičku, měla jsem hroznou žízeň. Opravdu ukrutnou musím se napít.

Zazvonila, jsem a během chvíle se otevřeli dveře. „Děje se něco slečno Swanová?“ „Já, ano totiž mám hroznou žízeň, můžete mi dát nějaké pití?“ „Jistě, ale počkejte chvíli.“Stím, odběhla, vrátila se za chvíli, nesla zvláštní skleničku s brčkem. Když, jsem se konečně napila. Začala, jsem se ptát. „Jak dlouho tu jsem a Jake jak dlouho tu u mě je?“ „A co doktor Cullen?“ Sestřička, se při zmínce o Carlislem netvářila zrovna nadšeně. Po chvíli začala, odpovídat. „Jste tu, víc jak týden, Jacob je tu s vámi celou tu dobu.“ „Ale, doktor Cullen dal výpověď, hned v pondělí když vás sem přivezli, akorát prý vám máme, až se dostanete z nemocnice předat nějaký dopis, zřejmě od něj.“ „Aha, a nemůžete mi ho dát přečíst hned.“ Sestra zavrtěla hlavou. „To nejde.“ „Ten, dopis má staniční sestra a ta příjde až ráno.“ „Aha.“Sestra, kývla a odešla.Ješte dodala. „Měla byste spát.“

Jenže já neměla, na spaní ani pomyšlení. Oni odjeli a napsali na rozloučenou dopis? Co, to má k sakru znamenat? Nepatrně jsem se hnula. V tom se Jakobovi, oči otevřeli. „Bells, je ti líp?“ „Jo, tak trochu je.“ Kývl. „Víš, co říkal Carlisle?“ „Jo.“ „Sakra, Bells umíš odpovídat něco jiného než jo?“ „Jo.“Zasmál se. Já se pousmála. Poprvé od jeho smrti. Nejspíš si všiml stínu, na mé tváři. Protože, zvážněl.

„Bells vím, co se stalo.“ „Víš, co se stalo?“ Opakovala jsem užasle. Přeci mu neřekli pravdu? „No jo vím, jeli jste s Edwardem za tvojí mamkou a on naboural a nepřežil.“Jen, jsem kývla. Tak, to je tedy oficiální verze, pomyslela jsem si hořce.

„Já, jen rád ti pomohu se s toho dostat.“Podíval se mi do očí. Já před jeho pohledem uhnula. „Dobře, to budu ráda.“ Můj hlas zněl, ale hrozně nepřirozeně, hned po tom se mi únavou i přes moje probuzení před pár minutami zavřeli oči a usnula jsem.

Ráno, když jsem se vzbudila, viděla jsem u své ruky, papír a obálku. Jacob, tu nebyl. Na tom, papíru byl vzkaz od něj, že příjde okolo dvanácté. Hned na to jsem třesoucíma rukama otevřela obálku. Stálo tam:

Bello,

Omlouváme se, že jsme odjeli bez rozloučení, ale přišlo nám to tak lepší. Moc dobře vím, že Edward by chtěl i po smrti, aby si žila dál svůj normální život. Asi se ptáš, kam jsme odjeli, bude lepší, když to nebudeš vědět. Ale, pamatuj vzpomínky zůstanou, jen žij dál. To si přejeme mi všichni a ne jen tobě i nám. Nenech svůj život ovládnout smutkem. Nedávej v šanc Edwardovu oběť. Víš, jak to myslím neber si svůj život. Žij dál….

Carlisle Cullen.

Když, jsem to dočetla, opět můj obličej smáčeli slzy. Přelétla jsem to očima, snad po patnácté. Žij dál, ach ano musím se pokusit. Musím žít dál. Všechno, záleží na detailech, doopravdy vydržím žít dál bez něj? To jsem nevěděla. Pak, mi tak nějak samovolně vyplula na mysl vzpomínka na Jacoba. On by mohl být ten, kdo mě s toho dostane. Možná v budoucnu bychom třeba mohli být spolu. Neznatelně jsem zavrtěla hlavou. Nesmím si malovat, co je nemožné.

O pár měsíců později

„Bells, kde jsi?“ „V kuchyni.“Odpověděla jsem s úsměvem. Otočila, jsem se, abych viděla Jacoba, přicházet ke mně. „Ahoj, lásko.“Pověděl, jako by nic. Usmála jsem se, políbila jsem ho na přivítanou. Pak, že po úmrtí někoho blízkého není možné žít dál. Jen řeči, když jsem to dokázala já, dokaží to všichni na světě.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Umřelo mi moje štěstí - Stmívání: