Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Svatba - štěstí nebo noční můra? - Nový měsíc

10.08.2009 (15:00) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2413×

Vzpomínám na to, jako by se to stalo dnes. Vítr si pohrává s mými
vlasy, zatímco já zde sedím a přemýšlím...jako ostatně pořád. Vítr je
ledový, ale mně to nevadí. Pofukuje a hraje si s mými modrými šaty. S
šaty oblíbené barvy mého anděla.
Sleduji těžké fialové mraky plující nade mnou. První kapky dopadají na
mou tvář a odhrnují z ní prameny vlasů, které doteď poslušně zakrývaly
mé modrofialové kruhy pod skelnatě červenýma očima. Na bledých tvářích
se mi míchají slané slzy se štiplavým deštěm. Šaty mi pomalu vlhnou od
nasáklé travnaté země na útesu.
Vím, že už nemám moc času. Za chvíli sem přiběhne Jacob a donutí mě jít s ním.
Jenže já nechci.
Chci být sama.
Tady.
Na útesu.
Chci přemýšlet.
Chci dostat zápal plic.
Chci se dívat na západ slunce nad oceánem.
Chci vidět, jak něco končí.
Chci vám povědět svůj příběh, který postrádá americký happy end...bohužel.

* * * * *
Uběhly dva dny od té nepovedené oslavy. Oslavy, která tak strašně
změnila edwardovo chování.
Změny na něm by zpozoroval i slepec. Čím dál víc se mi vyhýbá, když už
je se mnou, chová se odtažitě a celé dny vypadá, že o něčem hluboce
přemýšlí.
Jen mám strach, že se něco stane, až to vymyslí. Bojím se, jaké to
bude mít následky.
Hrozně.

Z mého hloubání mě vytrhlo odbíjení hodin v obýváku. Nejvyšší čas jít do školy.

- - - - -

Když jsem se ve svém náklaďáčku dokodrcala do školy, stihla jsem jen
zběžně shlédnout parkoviště. Edwardovo Volvo tu naštěstí stálo. Po
tomto zjištění jsem se rozběhla ke škole. Moje cesta se neobešla bez
pár pádů, ale doběhla jsem ještě před učitelem.

Celý den mi ubíhal strašně pomalu. A od druhé hodiny, kdy se mě i
Angela ptala, jestli je mezi mnou a Edwardem všechno v pořádku, ještě
pomaleji. Marně jsem vyhlížela Edwarda na chodbě. Moje obavy se
prohlubovaly. Chtěla bych si to s ním vyříkat, jenže až bude chtít,
tak to určitě navrhne sám, nebudu ho nutit.

Na obědě se neukázal, ale byli tam aspoň Rosalie a Emmett. Alice
zůstává s Jasperem doma, on ji potřebuje.
"Ahoj" pozdravila jsem je a snažila se dát do toho veškerou veselost,
která ve mně byla.
"Ahoj" odpověděli sborově. Ani se na mě nepodívali. Emmett nedělal
fóry. Tak a mám toho dost!
"Nechce mi někdo konečně říct, co se to tu do háje děje?!" vyštěkla
jsem vztekle. Oba udiveně vzhlédli, takovou reakci ode mě evidentně
nečekali. Ovšem odezva stejně žádná. Už jsem se nadechovala, že ze
sebe vykřičím všechnu zlost a obavy, když se mi ledové ruce obmotaly
kolem pasu.
"Ahoj" zašeptal Edward. Normálně by k tomu přidal ještě ´lásko´.
Vymanila jsem se z jeho sevření a otočila jsem se na něj.
"Ahoj. Asi mi taky nechceš říct, o co jde, ale aspoň mi řekni, jestli
se mnou jdeš zítra na tu svatbu."
Zítra je velký den. Ben a Angela se berou. Jsou si svým vztahem
naprosto jistí, takže jim nic nebrání. Angela je z lidí má nejlepší
přítelkyně, takže jsem jí přes všechen můj odpor k slavnostem slíbila,
že určitě přijdu - s Edwardem. Teď možná bez něj.
"Jistěže půjdu" řekl prázdným hlasem. To kvůli mně?
"Edwarde já... se omlouvám. Emme, Rose, neměla jsem na vás tak vyjet,
je mi to líto." Jsem špatný člověk. Co to do mě proboha vjelo?
"V pohodě, Bells." uklidňoval mě Emmett a dokonce se mírně pousmál.
Pokusila jsem se mu úsměv opětovat, ale byl z toho škleb.
"Jdu na biologii." oznámila jsem jim.
"Nejedlas." podotkl Edward.
"Přešla mě chuť." zabručela jsem pro sebe, ale oni to stejně museli slyšet.
Sebrala jsem podnos a odkráčela jsem pryč.

Na biologii si mě Edward téměř nevšímal a po škole mi řekl, že si jede
sehnat oblek na tu svatbu. Hloupější výmluvu si vážně nemohl vymyslet,
jak znám Alice, tak jich má doma nejmíň dvacet, z toho minimálně pět
na zítra. Ale jak myslí.
Já celé odpoledne uklízela dům a večer jsem šla s Angelou ven, užít si
její poslední večer před svatbou. Záviděla jsem jí. Moc.

- - - - -

Nazítří mě z postele vytáhl mocný zvuk budíku. Přemýšlela jsem, čím to
je, protože normálně se budím sama před ním. Moje pomalá mysl došla k
výsledku, že jsem si včera dala prášek na spaní - jinak bych do noci
přemýšlela o Edwardovi. Zakázala jsem si na něj myslet i teď a radši
jsem se oblékla a nasnídala. Charlie šel na ryby, na svatbu dojde. Já
sebrala své družičkovské šaty a vydala se vstříc přípravám k Angele.

Dorazila i Alice a Rose a společně jsme z Ang udělaly nádhernou
nevěstu. Když byl čas, odjely jsme na místo svatby - parčík pro
společenské akce a odpočinek s nádhernými altány, potokem a posekanou
zelenou trávou. Nebe bylo zatažené, ale nepršelo.
Hned po výstupu z auta jsem se začala rozhlížet po Edwardovi. Snad
přišel. Pak jsem ho konečně spatřila, jak si to ke mně míří. V jeho
výrazu nebyla oproti včerejšku patrná žádná změna, alespoň k lepšímu
ne. Další jiskřičky naděje ve mně zhasly.

* * * * *

Teď přichází pro některé nejlepší a pro některé nejhorší část. Já se
řádím k druhé půlce. Byla to vůbec nejhorší část mého života.

* * * * *

Krátce po tom, kdy si Ben s Angelou řekli své ANO si mě Edward vzal stranou.
Šli jsme do bílého altánku, který byl sice daleko, ale stejně byl
ozdoben svatební výzdobou. Jiskřičky naděje se pomalu měnily v
plamínek. Takové romantické místo. Třeba mě Edward taky požádá o ruku.
Třeba je to to, o čem přemýšlel. Naděje teď ve mně plála jasným a
hřejivým plamenem. Kdybych jen věděla, jak moc jsem se mýlila.

"Bells, musím ti něco říct. Je to důležité." začal vážně.
Mlčky jsem přikývla.
"Odjíždíme." Cože?
"Kam?" Jsou tu moc dlouho, to je pravda, ale já si ještě neužila táty.
Loučení ovšem jednou přijít muselo.
"Pryč."
"Nemůžu to vědět?"
"Ne." Něco v jeho tónu se mi nelíbilo.
"Má to být překvapení?"
"Bello, tím ´my´ jsem myslel sebe a svoji rodinu." Pomalu mi to začalo docházet.
"Pojedu s vámi" nadhodila jsem zoufale.
"Ne." řekl tvrdě.
"Ty už mě nechceš." Bylo to něco mezi otázkou a konstatováním.
"Ne."
Sebrala jsem zbytky sil a zadívala jsem se mu do očí. Ani náznak toho,
že by to neměla být pravda.
"Sbohem" řekl mi dutým hlasem.
"Sbohem" zašeptala jsem a v půlce se mi zlomil hlas. Na mou tvář
dopadly první horké slzy a já se hořce rozvzlykala. Podlomila se mi
kolena.
Takhle mě o pár minut později našla Alice. Pomohla mi vstát, v očích
nesouhlasný pohled.
"Tys... tys o tom... věděla." obvinila jsem ji mezi vzlyky.
"Bells, tohle není moje rozhodnutí, je mi líto."
Naposledy mě objala a odešla.

- - - - -

Dny ubíhaly ani nevím jak. Nevnímala jsem čas, nevnímala jsem okolí.
Vnímala jsem akorát obrovskou díru po srdci, kterou mi někdo vypálil
do hrudníku a bolest.

Po pár týdnech za mnou začal chodit Jacob a donutil mě aspoň trochu
žít... pro Charlieho. Bral mě do kina, do La Push, na pláž. Kam jen
mohl. Pak se ukázalo, že se objevila Victorie toužící po pomstě, a tak
jsem v La Push trávila veškerý čas.

* * * * *

Uběhlo pár měsíců, ale bolest přetrvává. Bolest v mé hrudi nikdy nezmizí.
Vstávám z mokré země a chystám se jít ze Jakem, ale v obratu jsem
spatřila kraj útesu. Něco mě k němu táhne. Musím tam jít. Stoupám si
bosýma nohama na kraj a rozpřahuji ruce jako pták. Jenže vtom prudce
zafoukal vítr a já ztrácím stabilitu. Padám dolů, do rozbouřeného
temného moře s úsměvem na rtech a šeptajíc své poslední sbohem. Vím,
že přijde vysvobození.
Konečně.
Náraz na hladinu a pak jen pocit, jak ze mě odchází život, jak se moje
nit trhá. Smrt ke mně vztahuje ruce.
Nakonec tvář anděla.

* * * * *

Pro Isabellu opravdu přišlo vysvobození. Její anděl ji zachránil, když
už stála na prahu smrti. Vrátil se k ní a žijí spolu na věky šťastně.
Přece jen jejich příběh končí happy endem.

Každý má svého anděla, stačí otevřít oči a srdce.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Svatba - štěstí nebo noční můra? - Nový měsíc: