Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Strážný anděl

16.07.2009 (19:01) • Myfate • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 4556×

Chodím po této zemi již od chvíle stvoření prvního člověka. Naštěstí mě nikdo nemůže vidět ani slyšet. Jsem sám a jsem s tím smířený. Samozřejmě úplně sám nejsem, je nás víc, ale s žádným dalším andělem jsem se již dlouhou dobu nesetkal. Ano, správně. Jsem anděl. Přesněji řečeno strážný anděl.

A jako každý strážný anděl jsem měl svého svěřence. Tedy nebyl jeden, bylo jich opravdu mnoho, ale po smrti toho poslední jsem už dalšího nemohl přijmout. Až příliš mě ranil její odchod. Nevím, co se s ní stalo, protože po její smrti jsem se s ní již nesetkal. Nikdy již neuvidím její hnědé vlasy, bledou pleť a ty krásné čokoládově hnědé oči.

Vybral jsem si ji jako malé dítě, abych ji mohl ochraňovat a snažil se ovlivnit její život. Věděl jsem, jaký ji čeká osud, ale doufal jsem, že se mi ho podaří zvrátit. Nepodařilo. Proto teď sedím zde na této skále nad útesy, dívám se do hlubin oceánu pode mnou a věnuji tichou vzpomínku té, kterou jsem měl ochraňovat. Té, kterou miluji a milovat nepřestanu.

Prožil jsem s ní každý okamžik. Smrt rodičů v jejích dvanácti letech, která jí zasáhla do té doby nejvíc. Šest let strávených u příbuzných, ke kterým se musela přestěhovat, jinak by ji poslali do dětského domova a vše ostatní během těch šesti let, co se jí přihodilo. Měla vlastní pokoj a každou volnou chvíli strávila s knihami. Dokud se neobjevil on. Edward. Za tu krátkou chvíli, po kterou spolu byli, jí převrátil celý život vzhůru nohama. Ona byla člověk a on upír, přesto se navzájem milovali. Přihlížel jsem jejich lásce, o kterou pečovali jako o vzácnou květinu a která stále rostla. Až do toho osudného dne.

Je to přesně rok, co se to stalo a já tu sedím jako každý den a opět mi před očima běhají vzpomínky, které předcházely jejímu skoku. Bylo krásně teplo a hlavně svítilo slunce, takže Edward nemohl do školy. Jí se také nechtělo, tak se spolu šli projít do lesa. Několik hodin si povídali, jako vždy, protože fyzickou lásku spolu nesdíleli. Ale než došli k jeho domu, tak udělal tu nejhorší věc, kterou mohl. Opustil ji. Řekl, že ji nemiluje a že se rozhodli odjet. Nechal ji tu. Zlomenou. Jeho rodina v té době byla již pryč a když od ní odešel a nechal ji tam jen tak stát, uprostřed lesa, rozběhla se k jeho domu. Ten byl ovšem prázdný. Všichni byli pryč. Plakala. Volala ho. Ale nic. Už ji neslyšel. Byl na cestě pryč. Nechtěl si ji znovu připomínat. Skutečně ji miloval, ale rozhodl se, že jí nevezme duši a nepromění ji v upíra. Chtěl, aby žila normální lidský život. Jedinkrát za celou svou existenci se zachoval nesobecky a takhle to skončilo. Nechápu, jaktože neviděl, jak moc ho miluje. Udělala by pro něho vše, ale jeho poslední prosbu vyslyšet nemohla. Chtěl, aby zůstala a žila.

Nevěděla, co má dělat. Chodila po lese několik hodin, mezitím se setmělo. Její příbuzní ji určitě už hledali, když se nevrátila, ale bylo jí to jedno. V mysli měla jenom jedinou otázku. Proč. Proč jí to udělal? Proč ji opustil? Copak jí mnohokrát neříkal, že ji miluje a že ji neopustí? Myslela si, že ho zná a všechno, co jí říkal, je pravda. Jak neskutečně se mýlila. Nakonec dospěla k rozhodnutí a vydala se směrem k útesům.

Když on porušil svoje sliby, proč ona by nemohla? Příliš ji bolelo myslet na něho, ale nechtěla zapomenout. Přijala tu bolest a rozhodla se, že on sice bude žít, ale nebude s ní. Proto její život nemá smysl. Řekl, že ji nepřemění, aby jí nevzal duši. Ale tím, že ji opustil, si vzal její srdce. Po těch strašných slovech, jako by jí srdce puklo vedví a s jeho odchodem se jeho větší část odtrhla od jejího těla a následovala ho tam, kam ona za ním jít nesměla. Cítila, že bez něho umírá, proto se rozhodla to urychlit. Zkrátit svoje trápení.

Od místa jejího rozhodnutí v lese sem na útes jí to trvalo téměř hodinu chůze, během níž jedinkrát nezapochybovala o svém rozhodnutí. Vyběhla z lesa, oči plné slz. Šaty, které ještě ráno byly bílé a krásné, na ní nyní visely ve zmačkaných a potrhaných cárech. Byly špinavé od hlíny a zakrvácené, protože se nedívala na cestu a mnohokrát upadla. Doběhla na kraj útesu, kde se svezla na zem a začala opět plakat. Po chvíli vyšel měsíc a posvítil na její zmučenou tvář. Pro ni to bylo znamení. Zvedla se ze země, setřela slzy z tváří a pohlédla na něj. Foukal mírný vánek, který si pohrával s jejími šaty a cuchal její dlouhé hnědé vlasy. Zhluboka se nadechla a zašeptala „Když ty jsi opustil mne, já opouštím tento svět. Za tu krátkou chvíli jsem poznala lásku a za to ti děkuji. Svým odchodem sis s sebou vzal tu větší část mého srdce. Proto ti ho nechávám. Miluji tě a nikdy nepřestanu.“ Bylo velmi bolestné ji poslouchat, zvlášť když bylo jasné a nevyhnutelné to, co se chystala udělat. Po tváři jí stekla poslední slza a vzápětí na to zatnula pěsti a skočila. Nezbývalo mi, než přihlížet, jak ji její šaty a vlasy následují do hlubiny rozbouřeného oceánu.

I pro mě to bylo bolestné. Třebaže jsem věděl, že se to stane a že tomu nemůžu zabránit, velmi mě to bolelo. Přesto jsem u ní musel být. Musel jsem tomu přihlížet, stejně jako všem ostatní věcem v jejím životě. Ale jediná věc mi došla až po tom, co skočila. Miluji ji víc, než jsem si doposud přiznal. S každým svěřencem, který mi zemřel, odešel i kousek mne, to se stává každému andělu, ale s ní odešlo celé mé zbylé srdce. Pohltila mne vlna lítosti nad ztrátou tak mladého a čistého života a také nenávisti vůči tomu, kdo jí to udělal. Edwardovi. Mnohokrát jsem litoval, že tomu nepřihlížel. Aby viděl, co jí způsobil a že zmařil další lidský život a to mnohem horším způsobem než všechny předchozí.

Už zde déle nevydržím, proto se vydávám poprvé na hřbitov podívat se, kde je místo jejího posledního odpočinku. Roztáhnu křídla a letím. Přelétám celé město a zastavuji se nad hřbitovem. Dnes není překvapující, že nejsem sám, kdo se rozhodl přijít, ale čekal jsem, že tam bude někdo z jejích příbuzných. Byl to ovšem on. Ten, kdo mohl za její smrt. Chvilku stál u jejího hrobu a potom se svezl se vzlyky na kolena a složil hlavu do dlaní. Posadil jsem se na hrob nedaleko něho a začal ho pozorovat. Vypadá opravdu ztrápeně. Upíři nemohou plakat, ale jemu tečou slzy. To mě utvrzuje v tom, že ji opravdu miloval. Ze všech situací, kdy se vůči ní mohl zachovat nesobecky si vybral právě tuhle. A takto to dopadlo.

Když jsem ho viděl ležet vedle jejího hrobu tak zlomeného a nešťastného, nenávist vůči němu se zmírnila. Uvědomil si svou chybu. Má celou věčnost na to, aby toho mohl litovat. Zřejmě ho lítost nikdy neopustí. Navzdory neměnnosti upírů, jí se podařilo ho trvale změnit. Byl bych raději, kdyby na to přišel o rok dříve, ale co se stalo, už se nedá vrátit. Po několika hodinách vstal a zadíval se na tu záplavu květin, která byla na jejím hrobě, na němž stálo:

Isabella Swan

milovaná neteř, sestřenice a přítelkyně

1988 – 2006

„Ach lásko, tolik mi chybíš. Na tvém místě bych udělal to samé. Miluji tě a stále budu,“ řekl rozechvělým hlasem a odešel, aby se za rok s čerstovu kyticí růží a bolestí v srdci opět vrátil.

Autor: Myfate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Strážný anděl: