Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Smrt Belly Swannové - Nový Měsíc II.

27.08.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3001×

Bez slunečního svitu nebylo tohle místo zdaleka tak ohromující, ale přesto bylo velmi krásné a poklidné. Na kytky bylo špatné roční období; na zemi byl hustý porost vysoké trávy, která se kývala v lehkém větříku jako vlnky na jezeře.

Bylo to to samé místo… ale nebylo tam to, co jsem hledala.

Zklamání mě zasáhlo téměř okamžitě poté, co jsem si uvědomila, že jsem to místo našla. Svezla jsem se k zemi přímo tam, kde jsem stála, klečela jsem tam na kraji mýtiny a začínala jsem lapat po dechu.

Jaký mělo smysl jít dál? Nic tu neulpělo. Nic víc než vzpomínky, které jsem si mohla přivolat, kdykoliv se mi zachtělo, kdybych ovšem byla ochotná protrpět si bolest s tím spojenou. Ale ta bolest, která mě držela teď, mě úplně ovládala. Bez něj na tomhle místě nebylo nic zvláštního. Nebyla jsem si přesně jistá, co jsem doufala, že tu pocítím, ale louka postrádala tu atmosféru, postrádala všechno, byla to prostě obyčejná louka. Zrovna jako v mých nočních můrách. Hlava se mi omámeně točila.

Alespoň že jsem přišla sama. Když jsem si to uvědomila, pocítila jsem nával vděčnosti. Kdybych tu louku objevila s Jacobem… no, zkrátka bych nedokázala nijak zakrýt propast, do které jsem teď padala. Jak bych mu vysvětlila, že mám pocit, že se rozlomím na kousky, že se stáčím do klubíčka, abych zabránila té prázdné díře roztrhat mě na kusy? Bylo daleko lepší, že jsem neměla žádné publikum.

A ani nebudu muset nikomu vysvětlovat, proč tolik spěchám, abych už byla zase pryč. Jacob by předpokládal, že když jsme podstoupili takové těžkosti, abychom to pitomé místo našli, budu tu chtít strávit víc než pár vteřin. Ale já už jsem se snažila najít sílu zase vstát, přinutila jsem se rozbalit se z klubíčka, abych odtamtud mohla utéct. Na tom prázdném místě jsem trpěla příliš velkou bolestí – odplazila bych se odtud, kdybych musela.

Jaké štěstí, že jsem byla sama!

Sama. Opakovala jsem si to slovo s ponurým uspokojením, když jsem se navzdory bolesti vyškrábala na nohy. Přesně v tom okamžiku na severní straně louky vystoupila ze stínu stromů nějaká postava, tak na třicet kroků ode mě.

Ve vteřině se u mě vystřídalo několik emocí. První bylo překvapení; byla jsem tu daleko od jakékoli vyznačené cesty, a nečekala jsem žádnou společnost. Pak, když mi oči zaostřily na tu nehybnou postavu a já jsem viděla, jak stojí naprosto bez pohnutí a že má bledou kůži, zalomcoval mnou nával pronikavé naděje. Zlomyslně jsem ho potlačila a pak jsem musela snášet stejně ostré šlehání bolesti, když jsem pohledem přejela k obličeji pod černými vlasy, který ovšem nepatřil tomu, koho jsem chtěla vidět. Následoval strach; tohle nebyl obličej, po kterém jsem tesknila, ale byl dost blízko na to, abych poznala, že ten muž stojící přede mnou není žádný zbloudilý turista.

A nakonec, jako poslední, mnou proniklo poznání.

„Laurente!“ zavolala jsem s překvapenou radostí.

Byla to nerozumná reakce. Pravděpodobně jsem se měla zastavit u strachu.

Když jsem Laurenta viděla poprvé, patřil ještě do Jamesovy smečky. Neúčastnil se lovu, který následoval – lovu, kde jsem byla kořistí –, ale jenom proto, že se bál; byla jsem pod ochranou větší smečky, než byla ta jeho. Za jiných okolností by si mě tehdy bez výčitek dal k obědu. Určitě se ale od té doby změnil, protože odešel na Aljašku, aby tam žil s jinou civilizovanou smečkou, s jinou rodinou, která z etických důvodů odmítala pít lidskou krev. S jinou rodinou, podobnou té… ale nemohla jsem si dovolit ani v duchu vyslovit to jméno.

Ano, strach by rozhodně byl víc na místě, ale jediné, co jsem cítila, bylo obrovské uspokojení. Louka se znovu stala kouzelným místem. Jistě, to kouzlo bylo temnější, než jsem čekala, ale přesto to bylo kouzlo. Tady bylo to napojení, které jsem hledala. Důkaz, jakkoliv vzdálený, že – někde ve stejném světě, kde žiju i já – on opravdu existuje.

Bylo neskutečné, jak Laurent vypadal úplně stejně. Předpokládám, že bylo lidské a velmi hloupé očekávat za poslední rok nějakou změnu. Ale bylo tam něco… co jsem nedokázala přesně definovat.

„Bello?“ zeptal se a zatvářil se ještě užasleji, než jsem se já cítila.

„Vy jsi na mně pamatujete?“ byla to hloupá otázka, ale nic lepšího mi nenapadlo. Bylo to směšné, jak mně potěšilo, že nějaký upír si pamatuje moje jméno. Jako kdyby na to nějak záleželo…

„ To je ale náhoda, že se znovu potkáváme, Bello, že jo?“ promluvil opět drsným ale zároveň tak líbezným hlasem.

„ No, myslím, že ani ne… Ale co vy tady? Myslela jsem, že jste na Aljašce, a Tanyou a její rodinou…“ konečně mi začalo docházet, že zřejmě sem nepřišel jenom tak.

„ Ale jo, bydlel jsem s Tanyou a jejíma sestrami…moc jsem si je oblíbil, nevíce Irinu.. ale tenhle dietní život je mnohem těžší, než by se ti mohlo zdát…tak já občas podvádím, víš..“ obezřetně jsem po něm koukala- to co tady vykládal neznělo moc dobře.

„ A co ty? Naposled mi přišlo, že ty si jako nějaký domácí mazlíček Cullenů, promiň… tak kde tedy jsou?“ zeptal se skepticky ale pořád se snažil zachovat přátelský tón.

Začínal být podezíravý, a nenápadně udělal krok ke mně. Zrovna v tom okamžiku jsem v hlase uslyšela zuřivé vrčení- opět se ozval hlas mého přeludu.

Lži mu!

Chtěla sem poslechnout, jenomže nejdříve jsem ze sebe nemohla vydat ani hláska, a ne ještě lhát. I když sem si uvědomovala, že něco říct musím…

„ No to víte…pořád sem jezdí a tak… z času na čas… až tak často je nevídám, ale přesto jsem pořád s nimi…“ hlas se mi třásl a Laurent jen nevěřícně nadzvedl jedno obočí.

„ Doopravdy? Šel jsem kolem jejích domu…jejích pach byl velice slabí, jako kdyby odešli už hodně dávno a pořád tam nikdo nebydlel.. Nejsem tady náhodou, myslím v tomhle lese.Teď jsem byl vlastně na lovu, když jsem tě spatřil a tys na mně zavolala.“

Až teprve mi došlo, proč je pořád tak stejný. Jeho oči- temné jak ta nejtemnější noc. Postřehla jsem, že se opět kousíček přiblížil. Snažila jsem se nedávat na sobě znát, jak mně děsí. Hlas v mé hlavě pořád vrčel.

„ Ó to jsem netušila…tak já radši nebudu rušit a půjdu si po svém…“ chtěla jsem se otočit a odejít, co nejrychleji, ale zastavil mně.

„ Obávám se, že to nepůjde Bello.“ Jakoby soucitně zavrtěl hlavou a špičkou jazyka jsi jemně přetřel rty. Pořád jsem na něj civěla, neschopná pohybu.

„ Jsem tak žíznivý a ty tak nádherně voníš…“ na důkaz svých slov se zhluboka nadýchnul a přivřel oči.

Znova jsem se snažila ustoupit, když jsem zakopla a tvrdě dopadla na zem. Do dlaně se mi zapíchnula malinkatá větvička, odlomená ze stromu nedaleko nás. Po ruce mi pomalu stékal pramínek krve. Náhle v Laurentových očích zazářila mnohem větší  žízeň než kdy doteď.

„ Ale slibuju ti, že to nebude tolik bolet. Když jsi představím ty hrůzy a mučení, které si pro tebe nachystala Viktorie, vlastně ti dělám laskavost.“

Opět se krok přiblížil a očima hypnotizoval mnou krvácející ruku. Asi se musel hodně přemáhat, aby se ještě tu chvilku udržel.

Sehnul se ke mně, odhrnul mi vlasy z krku a rty se mi otřel o hrdlo. Cítila jsem jeho mrazivý dech, smířila jsem se  s tím, že je konec. Jeho už nikdy neuvidím. Patřila mu i moje poslední myšlenka.

Miluju tě Edwarde. Navždy.

Tehdy jsem na krku pocítila jemné říznutí. Pak se bolest stupňovala, ale už jsem neměla síly křičet. Naposled jsem se ještě přinutila otevřít oči- na kraji louky vycházela z lesa smečka obrovských vlků. Na tom už ale nesejde…umírám…z těla mi vyprchávají poslední částečky života…

Pak jsem necítila už nic- žádnou bolest. Byla jsem na divném místě, které jsem ale hned poznala. Bylo to téměř jako v mých snech. Všude chlad a mlha. Z dálky se ke mně blížila nízká postava. Byla to má babička, má babička která už byla šest let mrtvá. Natáhla ke mně ruku.

„ Pojď, Bello, miláčku. Už tě čekám. A dědeček taky.“ Usmála se na mně, já ji úsměv opětovala a podala jí ruku.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Smrt Belly Swannové - Nový Měsíc II.: