Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Sbohem, miluji Tě navždy - Eclipse

29.07.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4168×

Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: „Ano.“

„Děkuju,“ řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně.

Ráno jsem se probudila v pokoji sama. Slyšela jsem, jak se dole polohlasně všichni dohadují. Převlékla jsem se a šla dolů.

„Konečně jsi se vyspala.“

Hodila jsem po Emmettovi znuděný pohled a šla si udělat snídani. Vzala jsem si lupínky s mlékem. Edward si ke mně přisedl a podíval se na mě. Zase měl výraz pokerového hráče. To nevěstilo nic dobrého.

„Co se stalo?“

„Nastal menší problém Bello. Nemůžeš jít se mnou.“ chtěla jsem vzdorovat, ale nestihla jsem to. „Alice měla vizi. Victorie mě ucítí a půjde za mnou. Bude si myslet, že jsi tam se mnou. Nechci tě vystavit nebezpečí. Bezpečnější bude, když půjdeš s Jakobem se schovat jinam, než budu já. Zničíme Victorii a půjdeme za tebou.“

„Ale, já nechci. Chci být s tebou. Musím být s tebou.“

„Bello. Nemáš na výběr. Jsi jedná, kdo je proti. Půjdeš s Jakobem. Už je to domluvené. Sejdete se na louce.  Zanecháš tam svůj pach a půjdeš se mnou k mému úkrytu, aby byl i tam. Potom se vrátíš zase na louku a  odejdeš s Jakobem.“

„Edwarde“ zašeptala jsem.

„Taky bych chtěl být s tebou, ale nejde to. Je to příliš nebezpečné.“ Jeho hlas byl autoritativní. Jako když otec kárá zlobivé dítě. Věděla jsem, že i kdybych protestovala, prosadil by si svou. Stejně jako dnes v noci. Alice měla celou dobu blbou náladu. Než jsem dosnídala odešel Edward do obýváku. Umyla jsem misku a šla za ním. Stál v rohu a hádal se s Alicí.

„Ona to tak chce Alice. Je to její věc.“

„To teda ne. Jak mi to můžeš udělat Edwarde. Mi, která tě podporovala a držela vždy s tebou.“

„To záleží na Belle. Ona to chce tak, tak to tak bude.“

„Já se jí zeptám.“

„Ne Alice. Už se rozhodla.“

„Bello, mohla bych si s tebou prosím promluvit o samotě?“ zeptala se Alice rychle.

„Ztěžuješ mi život víc, než je nutné, Alice,“ upozornil ji Edward se zaťatými zuby. „Byl bych radši, kdybys to nedělala.“

„Tady nejde o tebe, Edwarde,“ opáčila.

Zasmál se. Něco na té odpovědi mu připadalo legrační.

„Nejde,“ stála si Alice na svém. „Tohle je ženská záležitost.“

Zamračil se.

„Ať mi to poví,“ souhlasila jsem. Byla jsem zvědavá.

„Řekla sis o to sama,“ zamručel. Zase se zasmál – napůl rozhněvaně, napůl pobaveně – a vyšel z garáže.

Otočila jsem se k Alici s náhlými obavami, ale ona se na mě nedívala. Její špatná nálada ještě nepominula.

Se sklíčeným obličejem se šla posadit na kapotu svého porsche. Přistoupila jsem a opřela se o nárazník vedle ní.

„Bello?“ zeptala se Alice smutně, posunula se a stulila se mi u boku. Její hlas zněl tak žalostně, že jsem ji objala kolem ramen, abych ji utěšila.

„Co se děje, Alice?“

„Ty mě nemáš ráda?“ zeptala se pořád tím smutným tónem.

„Samozřejmě, že mám. To přece víš.“

„Tak proč vidím, jak tajně jedete do Vegas, abyste se tam vzali, a mě jste ani nepozvali?“

„Ach tak,“ zamručela jsem a tváře mi zrůžověly. Pochopila jsem, že jsem se jí vážně dotkla, a honem jsem se chtěla bránit. „Ty víš, jak nesnáším, když se kolem něčeho moc nadělá. A tohle je navíc Edwardův nápad.“

„Mně je jedno, čí nápad to je. Jak jste mi to mohli udělat? Něco takového bych čekala od Edwarda, ale ne od tebe. Mám tě ráda, jako bys byla moje vlastní sestra.“

„Pro mě, Alice, jsi moje sestra.“

„Slova!“ zavrčela.

„Fajn, tak můžeš přijít. Stejně tam k vidění moc nebude.“

Pořád se šklebila.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Jak moc mě máš ráda, Bello?“

„Proč?“

Dívala se na mě prosebnýma očima s dlouhými černými zakroucenými řasami a koutky rtů se jí třásly. Byl to srdcelomný výraz.

„Prosím, prosím, prosím,“ zašeptala. „Prosím tě, Bello, prosím – jestli mě máš opravdu ráda… Prosím tě, dovol mi zařídit vaši svatbu.“

„Alice!“ zasténala jsem, odtáhla se a vstala. „Ne! Tohle mi nedělej!“

„Jestli mě máš opravdu, doopravdy ráda, Bello.“

Založila jsem si paže na prsou. „Tohle je ale tak nefér. Napřed Edward a potom ty!“

„Vsadím se, že by Edward byl radši, kdybyste měli tradiční svatbu, ačkoliv by ti to nikdy neřekl. A Esme – pomysli, co by to pro ni znamenalo!“

Zasténala jsem. „To se radši postavím novorozeným úplně sama.“

„Budu ti za to vděčná celých deset let.“

„Budeš mi za to vděčná celé století!“

Její oči se rozzářily. „Znamená to souhlas?“

„Ne! Já to nechci udělat!“

„Nebudeš muset udělat vůbec nic, jenom přejít pár metrů a pak po knězi opakovat slib.“

„Brrr! Brr, brr!“

„Prosím!“ Začala tančit na místě. „Prosím, prosím, prosím, prosím, prosíííím!!!“

„Tohle ti nikdy, nikdy neodpustím, Alice.“

„Jo!“ vyjekla a zatleskala rukama.

„To není souhlas!“

„Ale bude!“ zazpívala.

„Edwarde!“ zakřičela jsem a loudala se do domu. „Já vím, že posloucháš. Pojď sem.“ Alice mi byla v patách a stále tleskala.

„Mockrát děkuju, Alice,“ řekl Edward kysele a přišel za mnou. Otočila jsem se, abych mu vynadala, ale tvářil se tak ustaraně a nešťastně, že jsem svoje lamentace nedokázala ani vyslovit. Místo toho jsem ho objala a schovala obličej jen pro případ, že by slzy hněvu v mých očích budily zdání, že pláču.

„Vegas,“ slíbil mi Edward do ucha.

„To ani náhodou,“ radovala se Alice. „To by mi Bella nikdy neudělala. Víš, Edwarde, jako bratr jsi občas zklamáním.“

„Nebuď ošklivá,“ zavrčela jsem na ni. „On se snaží udělat mi radost, na rozdíl od tebe.“

„Já se taky snažím udělat ti radost, Bello. Jenomže já vím líp, co ti udělá radost… z dlouhodobého hlediska. Jednou mi za to poděkuješ. Možná ne za padesát let, ale jednou určitě.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že nadejde den, kdy se budu ochotná proti tobě vsadit, ale teď přišel.“

Usmála se.

„Měli by jsme jít, Bello. Je nejvyšší čas. Jacob bude za chvíli čekat na louce.“ Edward si mě vysadil na záda a běželi jsme. Na louce jsme byli za chvilku. Prošli jsme s Edwardem okolí. Zanechala jsem v lese svůj pach a rozběhli jsme se k Edwardovu úkrytu. Tam jsem taky nechala svůj pach a běželi jsme zase na louku. Jacob tam ještě nebyl. Přitiskla jsem se k Edwardovi a začala ho líbat. Po chvíli si někdo odkašlal. Podívala jsem se, byl to Jacob.

„Miluju tě.“ Řekla jsem sotva slyšitelně Edwardovi.

„Taky tě miluju lásko.“ Zašeptal mi do ucha a naposledy mě políbil. Do toho polibku jsme dali všechno. Naši lásku, bolest z rozloučení, strach o druhého a něhu.

Šla jsem k Jakobovi. Vylezla jsem mu na záda.

„Postarej se o ni Jakobe.“ zavolal Edward.

Jake štěknul a rozběhl se. Zabořila jsem hlavu do jeho kožichu. Běželi jsme dlouho. Začala být zima. Když jsme doběhli ke stanu, byl už večer. Zalezla jsem dovnitř. Byly tam dva spacáky a batoh plný jídla, pití a dalších důležitých věcí. Zalezla jsem do spacáku. Jacob mezitím přišel v jeho lidské podobě.

„Máš tady spacák Jaku.“ Podala jsem mu ten druhý.

„Ten je tvůj Bels. Já ho nepotřebuju.“ Usmál se.

Proč já jednaná jsem normální? Jinak, proč já jediná jsem člověk?

I v jednom spacáku mi začala být zima, takže jsem si vzala ten druhý.

„Přemýšlela jsi někdy Bello, co by se stalo, kdybys neskočila s toho útesu, Alice by nepřijela a Edward se nevrátil?“

Touhle otázkou mě zaskočil. Co by se stalo? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Možná bych se pomalu dostala do stavu, kdy bych dokázala žít alespoň trochu normálně. Nikdy bych Edwarda nepřestala milovat a nezapomněla bych na něj, ale možná bych se naučila žít s tím, že mě nemiluje a našla si někoho, kdo by mě měl rád a byla bych s ním.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Škoda. Víš Bels, už pro mě nejsi jenom nejlepší kamarádka. A vím, že je to oboustranné.“

„To není pravda.“ řekla jsem rychle.

„Je. Proč by jsi jinak za mnou utíkala a riskovala tolik. Můžu něco zkusit?“

Bylo mi  jasné, že bych měla říct ne, ale kývla jsem. Nedokázala jsem jinak. Pomalu přišel ke mně. Naklonil se a dychtivě mě políbil. Jeho rty byli horké. Rukou mi přejížděl po tváři. Byla jsem překvapená.

„No tak Bello. Poddej se tomu, co cítíš. Máš to v sobě.“ Zašeptal a zase mě políbil. Chtěla jsem ho odstrčit, ale moje sebeovládání opadalo s vášní jeho polibku. Chytla jsem ho kolem krku. Zamotávala jsme mu ruku do vlasů. Mozek se mi odpojil od těla a já jsem mu začala polibky oplácet. Jako kdybych přišla o rozum, líbala jsem ho a bylo to zvláštní, byla jsem zmatená, protože takhle jsem se ještě nelíbala – s ním jsem si nemusela dávat pozor a ani on nemusel být opatrný, aby mi neublížil.

Malý kousek mého mozku, který si uchoval zdravý rozum, na mě křičel otázky.

Proč toho nenechám? Ba co hůř, proč v sobě nedokážu najít ani touhu chtít toho nechat? Co to znamená, že nechci, aby toho nechal on? Že mu zatínám prsty do ramen a líbí se mi, jak jsou široká a silná? Že si mě tiskne pevně k tělu, a přesto mi to objetí nepřipadá dost těsné?

Ty otázky byly hloupé, protože jsem odpověď znala: celou tu dobu jsem se obelhávala.

Jacob měl pravdu. Od začátku měl pravdu. Byl víc než jen můj kamarád. Byla jsem do něj zamilovaná. Taky. Milovala jsem ho mnohem víc, než bych měla, a přesto zdaleka ne dost. Byla jsem do něj zamilovaná, ale nestačilo to, aby se tím něco změnilo; jenom nás to oba víc zraňovalo. Ubližovala jsem mu tím víc, než kdybych zůstala chladná.

V tuto chvíli mi připadalo, jako bychom nebyli dva, ale jeden. Jeho radost teď byla mojí radostí. Taky jsem cítila radost jako on, jenže jeho štěstí šlo ruku v ruce s bolestí. Skoro hmatatelnou – pálila mě na kůži jako kyselina. Takové pomalé mučení.

Na jednu krátkou, nekonečnou vteřinu se mi za víčky očí mokrých od slz ukázala naprosto jiná cesta. Jako kdybych se dívala přes filtr Jacobových myšlenek, viděla jsem přesně, čeho se vzdávám, co ztratím, a že ani tohle nové sebepoznání mě před tím neubrání. Viděla jsem Charlieho a Renée smíchané v podivné koláži s Billym a Samem a La Push. Viděla jsem ubíhající roky a ty roky něco znamenaly, přinášely změnu do mého života, já jsem se měnila s nimi. Viděla jsem obrovského červenohnědého vlka, kterého jsem milovala, jak vždycky stojí po mém boku jako ochránce. Na kratičký zlomek vteřiny jsem spatřila poskakující hlavičky dvou malých černovlasých dětí, jak ode mě utíkají do známého lesa. Když zmizely, vidění skončilo.

A pak jsem docela jasně cítila, jak mi srdce puklo a jedna část, ta menší, se odlomila.

Jacobovy rty přestaly dřív než moje. Otevřela jsem oči a on se na mě díval užasle a okouzleně.

„Miluju tě, Bels.“

„Taky tě mluju Jaku.“

„Tohle měl být náš prví polibek.“ Pošeptal mi do ucha pohladil mě.

Jedna část mého já byla šťastná a druhá se bouřila. Jemně jsem ho odstrčila, otočila se na bok a rozbrečela se. Pohladil mě.

„Nech mě Jakobe, prosííím.“

Poslechl mě a odešel ze stanu. Jak jsem jim to mohla udělat?  Je vůbec možné milovat dvě osoby? Nenáviděla jsem se za to. Měla jsem chuť jít Victorii naproti. Požádat ji o smrt, o vysvobození. Nechtěla jsem se už nikdy podívat do Edwardových očí. Byla v nich upřímnost a láska, kterou ke mně choval, a já jsem ho tak hnusně podvedla. A Jacob. Věděl, že ho taky miluju, i když jsem to nedávala najevo a ani já sama nevěděla. Riskoval. Věděl, že to Edward zjistí, ale přesto to udělal. Jak se můžu před ně postavit a říct jim promiň, nemůžu s tebou být. Miluju tě, ale jeho víc. Jenže koho miluju víc? Někde mezi těmito úvahami jsem usnula.

Probudil mě zvuk boje. Otevřela jsem oči. Přede mnou seděla Victoria. Usmívala se.

„Taky se tak dívá, když spíš? Jak to, že tě tady nechal nechráněnou, jenom s tím psem? Věděl, že si pro tebe přijdu! Teď tu ne něj počkáme co ty na to?“

Byl to zlý sen! Ne. Byla to realita. Victorie seděla v mém stanu a přišla se mi pomstít. Splnila mi moje včerejší přání.

„Pojď ven. Podíváme se, jak zabijí tvého ochránce a potom snad dorazí náš divák tvé smrti.“

Surově mě vytáhla ze stanu a hodila na zem před něj. Dívala jsem se, jak dva upíři útočí na Jaka. Chtěla jsem jít za ním, ale Victoria mi to nedovolila. Zahlédla jsem bílé šmouhy. Victoria odletěla kus do lesa a začala se s někým prát. Oba upíři ji za chvíli následovali, než to ale udělali, stihli Jakoba kousnout. Začal se vracet do své lidské podoby. Přišla jsem k němu.

„Belo“ zavolal.

Pohladila jsem ho po tváři. „To bude dobré Jaku. Budeš v pořádku. Carlisle a ostatní ti pomůžou.“

„Už je pozdě. Upíří kousnutí je pro nás smrtelné.“ V jeho hlase byl hmatatelná bolest.

„To ne.“ Můj hlas mě zklamal. Slzy mi tekly proudem. „Jaku, neopouštěj mě. Nevzdávej to. Nesmíš mě tu nechat. Jaku prosím“ poslední slova jsem už jenom šeptala. Hlas mě zradil úplně. Pohladila jsem Jakoba.

„Miluju tě Isabello, nikdy na mě prosím nezapomeň. A buď s ním šťastná.“ Pohladil mě po tváři. Chytla jsem jeho ruku. Pomalu zavřel oči.Už jsem necítila jsem jeho tep. Vzala jsem jeho ruku do svých a rozvzlykala se nahlas. Ucítila jsem něčí ledové ruce na mých ramenech. Nepodívala jsem se kdo to je. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla. Přicházeli vlci. Sklonili k Jakobovu mrtvému tělu hlavu. Z očí jim tekli slzy. Kňučeli a žalostně vyli.

„Bellinko, musíme jít. Začíná se stmívat. Je zima a musíme Jakoba odnést domů. Billy si to zaslouží.“ Byl to Edwardův hlas. Vzal mě do náruče a odnášel mě pryč. Nechtěla jsem jít pryč od Jakoba, ale neměla jsem sílu na odpor. Pořád jsem brečela. Před Jakobovým domem jsme zastavili. Sam a ostatní ze smečky byli uvnitř. Věděla jsem, že bych měla jít za nimi a popřát Billimu upřímnou soustrast, ale nedokázala bych to. Musela jsem se jít projít.

„Jdu se projít.“ řekla jsem Edwardovi.

„Mám jít s tebou?“

Zavrtěla jsem hlavou. Pomalu jsem došla k útesu. Vyšla jsem nahoru. Sedla jsem si na kraj útesu. Zavzpomínala jsem na naše společné chvíle s Jakem. Naposledy jsem byla na útesu na jaře. Dneska bylo moře klidné. Neodolala jsem. Musela jsem skočit. Postavila jsem se, nahnula nad kraj a skočila. Letěla jsem vzduchem a potom mě pohltilo moře. Bylo to uklidňující a zoufalé zároveň. Plavala jsem ke břehu. Lehla si na pláž a nechala se omývat vlnami.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Sbohem, miluji Tě navždy - Eclipse: