Trochu jsem si chtěla odpočinout od kapitolovek a tak vzniklo tohle. Tohle je v pořadí už moje 3. jednorázovka. Nějak mě to začalo bavit. Je trochu kratší, ale doufám, že to nebude vadit. Doufám, že se to bude líbit a řádně to okomentujete. Moc díky.
28.06.2009 (18:46) • Lil • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3608×
Prostě upír
Domov. To místo já neznám. Možná ani nechci znát. Možná nechci být svázána pouty rodinnými. Domov. Už jen to slovo se mi hnusí. Mít závazky. Mít rodinu. Odporné. Nechci nic z toho. Možná chci něco jiného. Možná chci být… svobodná. A možná si to jen namlouvám.
Chci být ta co si se vším poradí? Ta co ohledy brát nemusí? Chci být ta, která rozkazy rozdává? Ta co nikdy lásku nepotká? Možná.
Pozoruji východ slunce. Začátek nového dne. Sleduji ho každý den. Ukazuje mi, že i já začínám znova. Ano každý den zas a znovu. Začínám od nuly. Můj život začíná a slunce vychází. Jaká ironie, že já upír na slunce nemohu, že ? Pomalu vystupuje za těmi šedivými obláčky a prosvětluje je. Pár paprsků dopadá i na mě. Už mnohokrát jsem slyšela ty poklony mé kráse. Ale nikdy mě nepotěšili. Není nikdo, kdo by jí správně ocenil. A nyní tu sedím nad pomyslnou propastí a nechávám paprsky světla mě ozářit a ukázat, kdo vlastně jsem.
Sedím nad tou propastí a přemýšlím. Ta propast mě k sobě něčím táhne. Chce abych do ní spadla, abych pocítila vinu. Ale nedaří se. Já nespadnu. Ani na chvíli nezaváhám, neuklouznu a nezřítím se. Vina, či svědomí mě netíží. Proč taky. Já jsem predátor. Nebojím se. Neutíkám. Jsem to já.
Kaštanově hnědé vlasy. Rubínové oči. Plné rudé rty. Bílá, mramorově tvrdá pokožka, která září jak tisíce diamantů. Jsem upírka. Krásná a nová žene. Každý den začínám. Vždy tu sedím a koukám na tu nádheru, kterou si mohu, ale užít jen dál od lidí.
Těch slabých, hloupých malých človíčků, které mám tak ráda k obědu. Jsou tak křehcí. Upír aby se jich dotknout bál, aby jim něco nezlomil. Jsem krutá. Já vím. Ale co čekat od upíra.
Jak já každý den „děkuji“ svému stvořiteli. Ten mladičký upír, který mě tu noc sledoval tou temnou uličkou. Šla jsem pomalu, jako bych ho sama k sobě táhla. Pouliční lampy nesvítili, krom jedné. Na tu jsem se upnula. Když jsem k ní ale došla zhasla i ona. Byla jsem sama, slabý člověk v temné uličce v odporném městě zločinu. Hádejte co by se mi stalo, kdyby mě nekousl ten upír? Asi by mě tam našel jaký si vyvrhel společnosti, kterých je na tomto odporném světě lidí tak moc. Ale ten upír mě tam našel, takže ty spekulace si nechám pro sebe. Stála jsem tak jako opařená. I v té tmě jsem viděla jeho tvář. Bronzové vlasy. Rudé oči. Mramorově tvrdá a na pohled hebká pokožka. Šel pomalu, ale jak se zvedl vítr neudržel se. Nemám mu to za zlé. Já bych se taky neudržela. Rychlým pohybem byl u mě. Chytil si mě tak abych nikam nemohla a přisál se na můj krk. Kousl a sál mou krev. Nevím proč, ale najednou mě pustil a běžel jinam. Pro mě ale bylo již pozdě. Už jsem v sobě měla jed. Přiznám se bolelo to. Ale ta bolest za to stála. Alespoň myslím. Po tom, co mi shořela i poslední buňka v těle se oheň začal stahovat k srdci a když odbilo svůj poslední úder byla jsem to pravá já. Už jsem nebyla slabá, nemotorná. Už jsem byla hbitá a silná.O kráse nemluvě. Tenhle život na cestách mě uspokojuje.Podle mých nynějších představ, to je v celku dobrý život. Viděla jsem tolik věcí. Na další věci mám celou věčnost.
Jak říkám jsem jenom pouhý upír, který nechce domov, nechce nic než svobodu. Jako člověk jsem jí moc nezažila. Možná i proto po ní nyní tak toužím. Chci svobodu. A nechci dodržovat žádná pravidla. Jak sama říkám : Pravidla jsou tady od toho, aby se porušovala. Od ničeho jiného.
Někdo by mohl říct, že jsem zlá, krutá, či nemilosrdná. A já s tím souhlasím. Tu krutost a zlo mě naučil sám život. Nikdy ke mně nebyl milosrdný. Vždy tvrdý a nesmlouvavý. A po tolika zklamání jsem se prostě od něj něco naučila. Takže jsem zlá a krutá. Jsem krvelačná a pomstychtivá. Jsem krásná a ďábelská. Neskrývám to. Spíš bych řekla, že je to moje přednost. V dnešním světě prostě jiná být nemůžu, ani nechci.
Je po východu slunce, ale já se neskrývám. Nevím kde jsem, ale dnes mám štěstí. Slunce jakmile vyšlo, bylo zahaleno do šedivého oparu, který ten kotouč zářícího světla nechce pustit. Lovila jsem nedávno, takže dnes počkám až do večera. Moje minulá oběť měla v očích ten strach. Celá se klepala. Chtěla utéct, ale proti mně neměla nejmenší šanci. Její chabý pokus mě spíše pobavil, než-li zastavil. Když jsem jí držela v náručí nemohla jsem se ubránit malému posměšku nad její lidskostí. Tak slabá, tak vystrašená. Nešlo se nezasmát. Její krev ještě teď cítím v hrdle. Tak sladká. Jako čokoláda a jahody. Kdo by odolal.
Jen řečnická otázka.Běžím lesem. Znovu pryč od té propasti viny do které nikdy nespadnu. Cítím jak se pomalu zavírá a já mám zas volnost. Jsem v nějakém zapadákově. Samí les, les a zase les. Žádný človíček k pobavení. Jaká to škoda. Malou svačinku bych přivítala. Běžím a běžím. Vlastně nevím kam. Za poznáním, za intuicí. Nevím, ale běžím tam kam mě to nyní táhne. Bez rozmyslu.
Louka. Najednou se přede mnou rozprostřela louka. Nádherná. Symetricky tvořená stromy. Všude kolem nádherné květiny. Na chvíli vysvitnuté slunce tuto malebnou loučku dělá ještě krásnější. I pro upíra je tohle místo klidu. Alespoň na mě tak působí. Jako místo, kde lze na vše zapomenout a začít znovu jako při úsvitu. Ale tady je to jiné.
Tak trochu příjemné. Jsem hloupá. Já každý den začínám od znova. A tady to není nic jiného než mizerná louka. Já jsem upír a to se nezmění. Jsem tvor neustále lačnící po lidské krvi a to už se nezmění. I když si to nechci moc přiznat jsem vrah. Ale do teď mě to tak netížilo. To ta louka. Jako by tu bylo něco, co mi k tomu poznání té nestvůry ve mně pomáhá. Musím jít pryč, jinak zešílím. Upír a blázen. To tu ještě nebylo. Ale všechno je jednou poprvé.
Ale já se nezměním. Pořád budu Isabele Marie Swan, zlá upírka bez duše. Na tom se nic nezmění. I kdybych chtěla. Vždy budu krvelačná a myslím, nebo doufám, že se ani změnit nechci. Chci být svobodná. Svobodná. Utíkám s té louky a v mysli jen jedno slovo : „Svoboda.“ Na ničem jiném přece nezáleží. Ať zabíjím, ať pomáhám, ať dělám něco úplně jiného vždy budu tím čím jsem a tak se s tím musím smířit. Každé ráno pozorovat východ sluce, vzdorovat propasti viny a začít zabíjet znovu. To je můj úděl jako upíra. Nic víc, nic míň. Prostě upír.
Autor: Lil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Prostě upír:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!