Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Příliš pozdě

10.08.2009 (16:00) • Janna • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2845×

Bella:

„Pane bože, odpusť nám naše hříchy a postarej se o nás. Potrestej ty, kteří to potřebují, a odměň ty, kteří tě o to žádají. A proto tě jako každý večer, každou noc, žádám celým svým srdcem, vrať mi mého Edwarda zpět. Děkuji. Amen.“ Skončila jsem motlitbu, kterou jsem vykonávala každý večer před spaním.
Opatrně jsem vstala a lehla si do kovové postele se žmolkovým přehozem, čemuž tady říkali prostěradlo. Zavřela jsem oči a vzpomínala na něho. I když byl už dávno pryč, v mých vzpomínkách nikdy neodešel. V mých vzpomínkách žil navěky se mnou. Námahou jsem se ze vzpomínek ponořila do spánku.

Caillie:

„Dobré ráno, Bello!“ oslovila jsem starou paní, která zrovna otevřela čokoládové oči. Po tváři se jí roztáhl široký úsměv, který jí vytvořil řadu vrásek kolem starého obličeje. Vstala a přešla k zrcadlu, jako to dělala každý den. Vzala si hřeben a začala si pročesávat prošedivělé vlasy.

„Dneska se mi o něm zase zdálo Caillie.“ Řekla stále se usmívajíc.

„Vážně?“ optala jsem se. Nemělo by se jí zdát o tom chlapci, kterého poznala před skoro šedesáti lety. Nemělo by se jí zdát o něm, kvůli kterému je tady. Neměla by na něj myslet, měla by zapomenout a smířit se s tím kolik jí už vlastně je, ale každý člověk který viděl její štěstí, ji to nemohl zakázat. Došla k oknu, do kterého ostře pronikalo sluneční světlo, a vykoukla přes mříže ven.

„Ach, to je dnes krásně. Jako u nás ve Phoenixu… Nebo teď už vlastně v Jacksonvillu. Jak se asi daří mamince? Ví, že jsem tady? No, to nevadí. Lepší pro ni, že to neví. Stačí, že se trápí Charlie.“ Mumlala si pro sebe. Pořád si myslela, že je jí bláhových osmnáct. Pořád si myslela, že její maminka s tatínkem stále žijí. Chudinka malá. Už pár let jsem se o ni starala, ale žádný pokrok v jejím stavu nepřicházel. Smutně jsem si povzdechla. Jak moc bych jí přála, aby mohla žít zase normálně.

„Víš Caillie…“ oslovila mne „já vlastně ani slunce nemám ráda. On na něj nesměl. Byl by moc podezřelý. Všechny dny, které jsem musela ve škole trávit bez něj byly skličující. A teď je to už …“ zamyslela se a já viděla její ustaraný pohled, který jí brousil tvář.

„56 let!“ dořekla jsem za ni. Zděšení, které jsem touto větou vyvolala, bylo strašidelné, ale už rok co rok se snažíme vtlouct této stařence pravdu, aby pochopila a mohla žít normálně.

„Ne, to není pravda!“ zašeptala. „To nemůže být…“ zakoktala se a z očí se jí začaly hrnout slzy „…Vždyť je to teprv pár měsíců, co byla ta tragická oslava, která vůbec nic neznamenala. Nemůže to být tak dlouho.“ Vzlykala stále hlasitěji. Vzala jsem ji za ruku a dovedla před zrcadlo.

„Co v něm vidíš, Bello?“ zeptala jsem se.

„Co asi.“ zašeptala. „Sebe!“

„A jak vypadáš?“

„Mám bledou pleť, skoro bílou a husté kaštanové vlasy stočené do loken, po tatínkovi.“ Zavzlykala.

„Ne Bello, to tam není! “ řekla jsem jasným hlasem.

„Tadyto… Vidíš to? TO jsou tvoje vlasy…“ zašeptala jsem a ukázala na to v zrcadle. „…Tohle, je tvoje pleť…“ ukázala jsem na vrásky, které jí brázdily dříve krásný obličej. „…To co si myslíš, že si byla, už nejsi. Už si starší Bello. Není ti osmnáct, ale 74. Tak to je…“ dořekla jsem a pozorovala, co se s Bellou bude dít. Celá zrudla a z očí jí začaly téct slzy.

„Nevěřím vám!“ zakřičela a popadla sklenici z nočního stolku, načež ji hodila do zrcadla, které se roztříštilo na miliony malých kousků. Střepy se rozletěly po celé místnosti a ona se v pláči svezla na podlahu. Nepřestávala vzlykat, i když jsem se ji snažila utěšit. Byla lehká, takže jsem ji napůl přenesla a napůl odtáhla do postele, kde se schoulila do klubíčka a mokré slzy máčely polštář pod ní. Povzdechla jsem si, že není ochotná uvěřit pravdě a vydala jsem se uklidit zbytky po zrcadlu.

Ráno vstala, jako by na ten incident už zapomněla, ale nepřestávala mít stále ten zadumaný a smutný výraz. Od tohoto incidentu jsem ji nutila každý den opakovat kolik jí let, a donutila jsem jí uvěřit, že on už odešel a nevrátí se. Nutila jsem jí, aby to opakovala každý den, když vstala a večer než šla spát. Její stav, se začínal zlepšovat. Také jsem jí oznámila smrt rodičů nesla to těžce, ale vyrovnala se s tím. Den ode dne jí bylo lépe, až jednoho dne byla zdravá natolik, abychom jí mohly propustit. Jásala jsem, že se jí to podařilo. Že dokáže v klidu žít, ale bála jsem se, aby to co každý den říkala, nebyla jenom přetvářka. Někdo se musel zaručit, že s ní bude žít a pomáhat jí a protože jsem si za tu dobu k ní vytvořila jistý citový vztah, zaručila jsem se za ní. Rozhodla jsem se, že odejdu z práce a budu se o ní starat!

„Tak Bello, můžeš si začít balit věci. Zítra tě propustíme. Budu chvíli bydlet s tebou, ano?“

„Já dokážu žít sama!“ Zavrčela na mě.

„Já vím, ale jinak to nepůjde.“ Snažila jsem se jí uklidnit. Ona se na mě chtěla obořit, ale najednou se chytla za srdce.

Bella:

„Tak Bello, můžeš si začít balit věci. Zítra tě propustíme. Budu chvíli bydlet s tebou, ano?“ zeptala se Caillie. Pořád mě pokládali za blázna,i když jako mnohem větší blázen jsem si připadala, když jsem o sobě tvrdila, že jsem stará a vrásčitá paní.

„Já dokážu žít sama!“ Zavrčela jsem.

„Já vím, ale jinak to nepůjde.“ Uklidňovala mě. Chtěla jsem se na ni obořit, ale najednou jakoby mi něco bodalo ostře do srdce. Svezla jsem se na postel a zhluboka začala dýchat.

„Je ti něco, Bello?“ ptala se Caillie.

„Ne, jsem v pořádku …“ Zafuněla jsem. V tu chvíli se ale do místnosti přiřítila sestra s nevěřícným výrazem ve tváři.

„Caillie, slečna Swanová má návštěvu!“ rychle ze sebe vyklopila.

„A kdo přišel?“ zeptala se Caillie, zřejmě vyvedená z míry.

„Nevím, nepamatuji si jeho jméno.“

„Tak ho zavolej!“ zvolala Caillie kvapně. Sestra odběhla, a když přicházela zpátky, šel za ní anděl! Vysoký, hubený a přesto svalnatý, s bledou pletí, která jak jsem hádala, byla na dotek studenější než led.S Nádhernými bronzovými vlasy a medovýma očima. Můj anděl, můj ideál krásy. Ten, kvůli kterému jsem tady, a přesto ten, kterého miluji a nepřestanu milovat do konce života. Edward! Musela jsem se usmát, jak na něm mohla Caillie oči nechat.

„Edwarde!“ Vřískla jsem. Byl pořád stejný. Pořád mladý a krásný. Krásnější, než jakého jsem si pamatovala. Rozběhla jsem se proti němu a skočila mu do náručí. Objal mne a políbil do vlasů.

„Ach Bello. Moje sladká Bello!“ Křičel a přitom mne líbal na čelo, tvář, nos i ústa. Z očí mi začaly téct slzy štěstí, v tu chvíli mnou ale zase jako oštěp proletěla bolest, jakou jsem ještě nezažila a ta bolest, mi trhala srdce na cáry. Podklesla mi kolena a já se svezla Edwardovy k nohám. Ten mě opatrně vzal a donesl na postel.

„Ach Bello, co je ti?“ Ptal se. Nebyla jsem ale schopná odpovědět, jen jsem tiskla ruce v pěsti a zarývala si nehty do dlaní, abych nevykřikovala bolestí.

„Bello, Bellinko moje milovaná, tak řekni něco!“ úpěnlivě prosil můj anděl. Ale já nemohla. Miluji tě, znělo mi v hlavě, ale jazyk to nedokázal zformulovat. Zavřela jsem oči a snažila se ovládnout tu bolest. Věděla jsem, že je konec a tak sem jen po slepu našla Edwardův obličej, přitáhla ho k sobě a políbila ho na rty. To bylo to, co jsem chtěla jako poslední cítit, on byl ten důvod, který mne držel při životě, jen na něj jsem čekala. Teď už jsem mohla odejít tam, kde budu moct žít šťastně až na věky. A třeba se jednou setkáme… Kdo ví!

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Příliš pozdě: