Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Políbená smrtí...

10.05.2009 (11:00) • Slecinka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3954×

Seděla jsem ve svém pokoji po další hádce s mamkou, která se teď zdá být tak banální. I přes mých sedmnáct let mi zakázala vydat se za zábavou do centra Seattlu, mírumilovného, klidného Seattlu. Přemlouvala jsem ji, prosila, navrhovala kompromisy a hlavně za každou cenu tam chtěla být. Nevím, co mě do večerního města vzdáleného od našeho domu pár desítek kilometrů tak táhlo. Měla jsem silnou potřebu jít tam, kde nemůžu, udělat něco co nemůžu, nebýt ta vzorná dcera ukázkové maminky.

Vítr z otevřeného okna mi příjemně foukal do obličeje a způsoboval husí kůži po celém mém těle. Šla jsem k němu, vyklonila se z něj a nechala vítr, ať si hraje s mými vlasy. Cítila jsem se být v nebezpečí, ale ten pocit byl nezapomenutelný, byl jiný a zdál se být i příjemným.

 Zní to divně, ale já v nebezpečí nikdy nebyla. Nikdy nehrozilo, že bych spadla z houpačky, protože já na ni nemohla. Nikdy nehrozilo, že bych se pořezala, protože každý předmět v mém okolí byl dokonale hladký, zakulacený a naprosto bezpečný. Nikdy nehrozilo, že bych zakopla a odřela si koleno, protože kolem mě bylo několik lidí, co ručilo za mé bezpečí. Ale nikdo neručil za to, abych byla šťastná uvnitř, alespoň trochu. Tohle už nikoho nezajímalo.

Taky se nikdy nemuseli bát, že by mi nějaký přítel nebo přítelkyně zlomila srdce, já totiž žádné přátelé neměla. Dostávala jsem všechno, co jsem chtěla kromě toho nejdůležitějšího. Netoužila jsem potom být nejkrásnější, ale vypadat mile. Nechtěla jsem být nejoblíbenější, ale chtěla jsem, mít přátelé. Netoužila jsem potom, být hvězda večírku, ale strávit pár příjemných hodin s lidmi, co mám ráda. Netoužila jsem potom, být lamačka srdcí, ale znát člověka, kterého bych mohla milovat, a on mi to s upřímností vracel.  Bylo to moc? Chtěla jsem moc.

Řekla jsem matce, že se jdu projít do zahrady, protože mě bolí hlava a skutečně se tam vydala. Cítila jsem za zády něčí pohled. Žádná změna, celý svůj život cítím za zády pohledy svých „ochránců“, jak zbytečně přehnané.

 Abych osobu zmátla, v šeru noci jsem zahnula za keř a nechala ji kolem mě projít, bez toho aby si mě všimla. Když dál pokračoval rovně po zahradě ve snaze najít mou hubenou siluetu, vydala jsem se k bráně a otevřela ji. Věděla jsem, že nemám moc času, než se ten nešťastník dozví, že tam nejsem a odhodlá se jít přiznat, že mě ztratil z dohledu.

Běžela jsem po silnici a doufala, že pojede nějaké auto, snad nějaký nebezpečný zločinec. Vrah.

 Když jsem si tohle přála, ještě jsem netušila, jak blízko vytouženému cíli jsem.

Zpomalila jsem a cítila, jak mi strachem vstávají chloupky na zádech, ale dech a tep byl stále klidný. Já byla klidná. Užívala jsem si pocit strachu, který jsem nikdy nezažila, bylo to tak vzrušující.

„Kam tak sama?“ ozval se do temné noci okouzlující mužský hlas s nádechem smrtelné zuřivosti a zároveň neskonalé a hrané zdvořilosti .

„Procházím se“ řekla jsem, a když se mi rozbušilo srdce strachem, usmála jsem se a otočila se k němu. Jeho bledý obličej svítil do temné noci stejně jako jeho rudé oči. Byl nebezpečně krásný a to mě přitahovalo, toužila jsem po strachu, bolesti a možná i smrti. Nejsem žádná masochistka, ale tyhle pocity byli tak nové a já se cítila poprvé za svůj život doopravdy šťastná.

„Doufám, že Ti nebude vadit, když tohle bude tvá poslední procházka“ Projela mnou další mrazící vlna a já se otřásla. Nic jsem neřekla, jen se široce usmála a on se taky usmál.

Nic neříkal, když se ke mně blížil. Byl už jen milimetr ode mě, dotýkali jsme se těly, to jeho ledové a tvrdé způsobilo další vlnu husí kůže. Olízl si rty a pomalu se přibližoval k těm mým a políbil mě. Já se nechala. Zase nový pocit, cítím, že teprve dneska jsem začala žít. On se jen hrozivě zasmál a surově otočil mou hlavou na bok a přejel přes mou krční tepnu. Já jen stála s rukama svěšenýma, stále okouzlená, možná v mírném šoku a čekala, co bude dál.

Přitiskl své rty na samé místo, kde se před chvíli dotýkal jeho ledový prst a vtiskl mi tam další polibek, polibek poslední v mém životě, polibek, který doprovázelo ostré štípnutí, polibek kvůli, kterému jsem vydržela žít až doteď a zároveň polibek, po kterém už bych žít nechtěla a hlavně nemohla. Byl to polibek smrti.

S každým jeho tichým polknutím jsem cítila, jak mě opouští život a tomuhle anděli smrti jsem za to byla neskutečně vděčná. Pochopila jsem, že tohle bylo to, co jsem celou dobu chtěla- vysvobození z mého stereotypního, „dokonalého“ života. SMRT. Věděla jsem, že už mi bude jenom dobře, že mi bude lépe. A proto jsem z posledních sil zašeptala „Děkuji“ . Poslední, co jsem uslyšela byl jemný smích, který mě doprovázel jako hudba po cestě smrti.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Políbená smrtí...: