Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osud nebo Bůh?

31.08.2009 (08:00) • BCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3007×

„Ne! Tady jde o mou duši, nebo ne?“ křičela jsem plna zuřivosti, slova ze mě přímo vybuchovala – přesto to pořád znělo jako nářek. „Carlisle mi o tom říkal, ale mě je to jedno, Edwarde! Můžeš mít mou duši. Já o ni bez tebe nestojím -  už je tvoje!“

Zhluboka se nadechl a dlouho dobu se díval na zem nepřítomným pohledem. Ústa se mu malinko zkroutila. Když nakonec vzhlédl, jeho oči byly jiné, tvrdší – jako kdyby tekuté zlato ztuhlo.
„Bello, nechci, abys se mnou odešla.“ Pronášel ta slova pomalu a pečlivě, své chladné oči upřené do mého obličeje, a sledoval, jak reaguju na to, co ve skutečnosti říká.

Nastala pauza, jak jsem si ta slova několikrát v duchu opakovala a posívala je, abych našla jejich skutečný význam.
„Ty… mě… nechceš?“ zkusila jsem říct a zmátlo mě, jak ta slova divně znějí, seřazená takhle za sebou.
„Ne.“

„Stop! Už ne!“ zakřičela jsem na sebe v duchu. Už jsem na to déle nemohla myslet. Od toho dne, kdy mě opustil, uběhly tři roky, ale mě to bolelo pořád stejně. Je pravda, že jsem měla svou náplast na tu díru, co jsem měla v sobě, ale ani ta náplast nebyla tak velká, aby to vše udržela pohromadě. Někdy jsem to nevydržela a zhroutila se. A proto také jsem byla s Jacobem – má náplast. Pomáhal mi, jako nikdo jiný. Když jsem zjistila, že je vlkodlak nevadilo mi to. Nebála jsem se ho. Ale on se bál o mě. Když jsem ho nemohla vídat, bylo to se mnou horší a horší, ale pak se znova objevil a mě vysvitlo slunce, které tak dlouho nevyšlo. S ním jsem byla dokonce šťastná. Jacob mi několikrát vyznal lásku, ale já ji nemohla opětovat. Má láska k Edwardovi byla tak silná a tak impulzivní i po tom co mě opustil, že to co jsem cítila k Jacobovi – i když to nebylo jen přátelství – se s tímhle nemohlo rovnat. A přece jsem jednou svolila. Nevěděla jsem, jestli dokážu opětovat jeho lásku, ale nějakou lásku mu dát můžu. Chtěla jsem se mu nějak odvděčit. Za to, jak moc mi pomáhal a tak jsme spolu začali chodit. Jake byl šťastný a já… já byla taky šťastná. Chození s Jakem bylo fajn. Ono to bylo více než fajn. Opravdu jsem ho měla ráda.

Jednou, bylo to na naše výročí, chodili jsme spolu zrovna rok, jsme se procházeli po pláži v La Push. Zrovna zapadalo slunce a bylo to velmi romantické. Najednou se Jake zastavil a podíval se mi do očí. Usmál se a poklekl na jedno koleno a něco začal vytahovat z kapsy. Byla to malá černá krabička.
„Isabello Swanová, vezmeš si mě za muže?“ zeptal se. Proboha! Svatba?! Nevěděla jsem, co říct, ale cítila jsem, že mám říct ANO! Hlavně kvůli Jakovi.
„Ano.“ Zašeptala jsem a Jake otevřel krabičku, kde se na mě „usmíval“ zlatý prstýnek s malým diamantem. Navlékl mi ho na prst a potom mě šťastně obejmul a zašeptal mi do ucha: „ Bello, já tě tak miluju! Vsadil bych se, že na světě není šťastnějšího člověka, než jsem já.“ Usmála jsem se a políbila ho.

Dalo by se říct, že tohle období bylo pro mě to nejšťastnější, od doby, co jsem bez Edwarda. Ale můj osud byl napsán jinak. Bůh, pokud existuje o čemž jsem silně pochybovala, protože by mě neměl nechat takhle trpět, se mnou měl jiné úmysly. Měla jsem trpět až do smrti. Smrt? Osvobodilo by mě to? Ne!

Přípravy na svatbu byly v plném proudu. Nechtěla jsem ji velkou, přece jenom nemám ráda oslavy. Ale pro Jaka jsem to udělala. Emily mi hodně pomohla. Zařídila vše potřebné ohledně obřadu. Šaty jsem si vybrala sama s pomocí Leah, která se stala – dalo by se říct – mou přítelkyní. Pořád byla trošku odměřená, ale jinak jsem jí – i ona mě – brala jako kamarádku. Vím, že to ode mě bylo trochu nafoukané a sprosté, ale já nechtěla indiánskou svatbu se vším všudy. Chtěla jsem svatbu v kostele ve Forks. A Jake chtěl svatbu doma na zahradě. Nakonec jsme přistoupili ke kompromisu – který vymyslela Emily – svatba bude v kostele a hostina bude venku na zahradě u Sama a Emily. Na to jsme teda oba kývli.

Nastal den D, hodina H. byla jsem přichystaná. Na sobě jsem měla jednoduché, splývavé, bílé šaty bez ramínek. Korzet byl lemován malými perličkami a sukně byla jednoduchá. Boty jsem měla na malém podpatku – přeci jenom jsem se nechtěla ve svůj svatební den zabít. I když, kdybych to věděla, vzala bych si nějaký vražedný podpatek. Nebyla jsem moc nalíčená, jen lehce, tak přirozeně a vlasy se mi vlnily po zádech. V ruce jsem měla malou kytičku z pěti bílých růží svázaných dokulata. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila pravou nohou – což bylo naprosto zbytečné – směrem do kostela. Za mnou šly čtyři družičky. Emily, Leah, Angela a čtvrtá měla být Jessica, ale ta si zlomila nohu a tak místo ní na poslední chvíli Emily přemluvila svou sestřenici Danielle. Otevřely se dveře do kostela a já vešla. Všude v kostele byly rozvěšeny bílé růže. Svatebčané si stoupli a já vyšla vstříc novému životu za rytmu svatebního pochodu. Střetla jsem se pohledem s Jakem. Nemohli jsme od sebe odtrhnou oči a já jsem myslela, že snad lítám. Usmál se a já se usmála na něj. Na pouhou vteřinu jsme byli na světě jediní a v druhé vteřině, už jsem nebyla já ta jediná. Já už nebyla nic. Přišla jsem zrovna k oltáři, když mi to došlo. Otočila jsem se, abych viděla Jakovi do očí, on se stále neotočil, ba se na mě ani nepodíval. Oči měl zabodnuté do těch jejích a já jsem byla vzduch.
„Danielle.“ Zašeptal – skoro posvátně – a mě to konečně došlo. A došlo to i všem – kteří měli co dočinění s vlky. Hudba přestala hrát a všichni jakoby zmrzli. Čekali na mou reakci, na reakci Jacoba. Na reakci NĚKOHO. Jenže nikdo se ani nepohnul. Všichni byli strnutí. Já hrůzou. Ostatní nevím čím.
„Promiňte, můžeme se vrátit k obřadu?“ zeptal se kněz. Já se na něj nevěřícně podívala. Ten chlap to snad nepochopil!?
„Ne!“ zařvali jsme s Jacobem zaráz.
„To snad nemyslíš vážně, Jacobe, že ne!!??“ vykřikla jsem. Už jsem nemohla takhle dál se na to dívat.
„Bello, vždyť víš - “
„Jasně, že za to nemůžeš a takové kydy. To sis to nemohl nechat na později? Aspoň po obřadu??“ zeptala jsem se nevěřícně a v očích mě začaly pálit slzy.
„Bello.“ Zašeptal a vypadalo to, že je mu to líto. Ale já tohle už dál nesnesla. Pustila jsem kytku na zem a rozběhla se ven z kostela. Jen jsem slyšela výkřiky jako: „Bello! Vrať se.“ „Co to má znamenat? Bello!“ ale já je neposlouchala, musela jsem pryč od Jacoba a od jeho otisku.

Běžela jsem dlouho lesem, cestou, lesem… padala jsem málo, jako by má nešikovnost chtěla, abych byla co nejdál od toho kostela od všeho. Šaty jsem měla potrhané a špinavé, ale nevadilo mi to. Z malých ranek na dlaních mi tekly malé pramínky krve. Od krve byly trošku i moje šaty. Tváře jsem měla zmáčené od slz. Byla jsem tak naštvaná, že jsem si ani nevšimla, kam moje nohy běží. Až moc pozdě jsem si uvědomila, že jsem přiběhla před dům Cullenových.
„Sakra.“ Zaklela jsem. Měla jsem chuť něco rozbít, pošlapat zničit… cokoli! Když mi padl do oka vetší kámen. Chytila jsem ho a pomalu přišla k oknu. Napřáhla se a hodila ho přímo doprostřed okna. To se s rachotem rozbilo na milion kousků. Stejně jako moje srdce, ale to mi došlo až později. S šíleností, která mě popadla jsem, rozbíjela všechno, co mi přišlo pod ruku, jak v domě, tak venku, v garáži. Byla jsem naprosto posedlá. Úplně mě to vysílilo, sedla jsem si doprostřed obýváku a rozplakala se nanovo. Jenže teď to nebyly slzy vzteku, tyhle byly smutné. Já byla smutná. Znova se otevřela moje stará díra v hrudi. Jacob mě opustil, už mě nemiluje, už nemám místo v jeho srdci. Já už nemám místo u nikoho v srdci. Jsem sama. Padlo mi oko na jeden velký a ostrý střep. Vzala jsem ho do ruky, když v tom jsem uslyšela zvonivý hlas. Smutný, ale přeci její.
„Bello! Ne, prosím, nedělej to. Prosím.“ Zašeptala a přibližovala se ke mně. Nevěřícně jsem na ni hleděla, to nemohla být ona – i když se samozřejmě nezměnila – muselo se mi to zdát.
„Proč ne?“ zeptala jsem se nevěřícně. Já to chtěla udělat. Musela jsem to udělat.
„Prosím.“ Prosila tiše.
„Jak ses sem dostala?“
„Viděla jsem tě ve vizi, jak nám ničíš dům a pak, jak si podřezáváš žíly. Tak jsem nasedla do auta, a co nejrychleji jsem jela tě zachránit. Nebyli jsme moc daleko.“ Řekla, ale víc to neupřesnila.
„Alice, ty to nechápeš. Já už tady nemám pro koho žít. A hlavně nikdo nežije pro mě. Edward mě nemiluje, Jacob už taky ne. Nikdo tady není, aby mě miloval.“ Řekla jsem sklíčeně a nelhala jsem. Charlie tady pro mě sice byl, ale byl to můj otec. V ruce jsem pořád držela ten střep a tak jsem ho přiblížila k zápěstí, ale Alice mě zachytila.
„Ne, počkej, Bello.“
„Proč, Alice? Řekni proč? Stejně teď odjedeš a už se ke mně nikdy nevrátíte.“
„Já už neodejdu. Pokud budeš chtít, zůstanu tady navždy.“ A já začala přemýšlet. Život bez nich byl smutný, možná nudný, ale už jsem si na něj zvykla. A navíc, kdyby se vrátila Alice, vrátili by se všichni. I Edward. Jenže já ho už nikdy nechtěla ani vidět. Já už jsem ho nemilovala. Pomalu jsem ho začala nenávidět. Ale jenom pomalu. Zavrtěla jsem hlavou a Alice určitě viděla, že tady nezůstane a že už mě nikdy neuvidí. Nebo možná někdy. Tohle bylo moje nejlepší rozhodnutí. Odříznout se od nich.
„Promiň, Alice, ale nechci, abys tady zůstala. Nechci už nikoho z vás vidět. Promiň.“ Zašeptala jsem a opět jsem začala plakat. Střep jsem pustila na zem, kde se ještě roztříštil.
„Já vím, Bello, nebo aspoň teď už to vím, budeš mít šťastný a krásný život… jednou. Neboj.“ Řekla a už stála ve dveřích.
„Mám tě ráda, Alice.“ Řekla jsem, ještě než odešla.
„Já tebe taky. My všichni.“ Přikývla jsem, ale to ona už neviděla.

Seděla jsem tam až do druhého dne. Nespala jsem, jen jsem přemýšlela, co udělám se svým životem. Nezhroutila jsem se. Držela jsem se. Svou bolest jsem změnila v cynismus a sarkasmus. Zařekla jsem se, že už se nikdy nezamiluju. Ale můj osud se mnou zase měl jiné plány. Cha cha, díky moc, ještě teď se směju!

Odstěhovala jsem se do Los Angeles, tam jsem měla aspoň jistotu, že nepotkám ani upíra a snad ani žádného vlkodlaka. Ale potkala jsem Chrise. A… zamilovala se. Našla jsem si práci jako novinářka v The L.A. Times. Byla jsem tak šťastná. Ale zase se to muselo změnit. Nejdřív jsme měli svatbu – na které se nikdo do nikoho nezamiloval!. Ale potom to s námi začalo jít z kopce. Potratila jsem. Dvakrát. A pak už jsem děti mít nemohla. Chtěli jsme si adoptovat, jenže když už nám málem dali dítě, Chrisovi zjistili nádor na mozku. Dali mu měsíc života. Od diagnózy žil deset dnů. A já už nikdy nebyla stejná. To staré pořekadlo, že na potřetí všeho dobrého u mě jasně neplatilo! Po Chrisově smrti jsem se zhroutila a už nikdy jsem nedokázala úplně normálně fungovat.

Pohled vypravěče:

Isabella Swanová umřela dva roky po svém manželovi. Bylo jí pětatřicet let. Byla to tak nadějná novinářka. Ale osud k ní nikdy nebyl příliš shovívavý. A bůh? Ten pro ni neexistoval. Neudělala nic tak špatného, aby se jí takhle „odvděčil“. Umřela na zástavu srdce, ale ne na infarkt. Její srdce se zastavilo z žalu a lásky tak veliké, že to nemohlo unést. Na její pohřeb přišlo mnoho lidí, ale jen sedm z nich upoutalo hned na první pohled. Všichni v černém a hrozně bílí. V jejich tvářích byla vepsaná vinna, smutek a zlost. Byl mezi nimi i krásný chlapec s rezavými vlasy. On se tvářil z nich všech nejsmutněji, nejvinněji a nejnaštvaněji. Ale ani jeden z nich neplakal, ale nikdo z ostatních na pohřbu nebyl tak smutný, jako těch sedm andělů.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osud nebo Bůh?: