Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Never too late

04.06.2009 (12:30) • Terisekk • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5567×

Sedím s Jacobem v autě, hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno.

Kdybych otočila obličej na stranu - kdybych přitiskla rty na jeho nahé rameno-, věděla jsem bez jakékoliv pochyby přesně, co by následovalo. Bylo by to velmi snadné. Dnes večer by nebylo potřeba žádné vysvětlování.

Ale mohla jsem to udělat? Mohla jsem zradit své nepřítomné srdce, abych zachránila svůj ubohý život?

Žaludek se mi nervózně sevřel,když jsem pomyslelas to, že otočím hlavu.

A pak, tak jasně, jako kdybych byla v okamžitém nebezpečí, mi Edwardův sametový hlas zašeptal do ucha: „Buď šťastná.“

Ztuhla jsem. Nevěděla jsem co mám dělat, ale on už se nikdy nevrátí a já budu uzavřená do sebe navždy?  Budu pořád milovat toho, kdo o mojí lásku nestojí? A nebo se budu snažit milovat toho, kdo má o mojí lásku má zájem. On už se nikdy nevrátí, nikdo z jejich rodiny se nevrátí. Byla jsem jenom hračka, se kterou si chtěl zkrátit svou věčnost. Už se nebudu trápit kvůli Edwardovi, musím dát šanci u někomu jinému. Nemůžu se na něj tak upínat.

Otočila jsem obličej a dotkla jsem se rty jeho ramene. Jacob hned poznal o co mi jde. I když překvapen mým gestem, vzal mi obličej do dlaní. Pomalu se přibližoval k mému obličeji,  přitom se mi vpíjel do očí. Jeho teplý dech mě lechtal na tváři.

Konečně se naše rty spojily. Bylo to jiné než s Edwardem. Takhle jsem se ještě nelíbala - nikdo se nemusel bát, že mi ublíží. Jeho rty obkreslovali ty moje. Byli o tolik měkčí a teplejší než Edwardovi. Au! Budu si muset dávat pozor na koho myslím, kord když jsem ve společnosti Jakea.

Jeho rty se odtáhly jako první. Musela jsem si připomínat, abych dýchala. Podíval se mi do očí přesně tak, jako to dělával Edward. Ne! Už na něj nemůžu myslet. Nebudu myslet na minulost, musím žít přítomností.

„Už půjdu. Za chvíli přijede Charlie, musím mu udělat večeři,“  řekla jsem nejistě.

„Spi sladce, Bells.“

S těmi slovy jsme se rozloučili. Charliemu jsem nedělala extra večeři, jen uvařila špagety a dala do mikrovlnky ohřát omáčku. Když jsem dovařila neměla jsem co dělat, i úkoly mám hotové i ty co nemám na zítřek. Pořád mě pálilo v krku, šla jsem si pro sklenici s vodou, abych to mohla zapít. Natočila jsem si vodu do skleničky, když v tom znenadání zazvonil zvonek.

Kdo to může být? Že by Charlie? To ne, má přece klíče…

Šla tedy jsem otevřít. Uvažovala jsem nad tím, že bych dělala, že nejsem doma, ale má zvědavost mě přemohla. Otevřela jsem dveře a tam stál on. Byla jsem v šoku, nemohla jsem tomu uvěřit. Ruce se náhle staly jako z papíru a sklenka mi vyklouzla mezi prsty na podlahu, kde se roztříštila na malé ostré části.

 Nemohla jsem nic říct. Snad stokrát jsem si představovala, že se objeví u mých dveří. Stokrát jsem uvažovala nad tím, co mu řeknu, ale když je teď tady? Nenacházím slova, prostě se všechno z mé hlavy vykouřilo.

 Neviděla jsem ho půl roku. Všechny moje představy byly chabé, - byl daleko, daleko krásnější.

Překonala jsem prvotní šok a pohlédla mu do tváře. Byl asi stejně překvapený jako já. Proč?

„Bello,“ hlesl šokovaně.

„E-Edwarde,“  vykoktala jsem ze sebe.

Nemohla jsem uvěřit, že tu opravdu je. Nedostavila se bolest, jak jsem očekávala. Bylo to, jako kdyby žádná moje díra v hrudníku nebyla. Byla jsem celá, kompletní, ale co když je to jen sen? Tak se ráno vzbudím a bude to bolet. Jedno vím jistě, ať to bude jakkoli moc, nechci se jentak vzbudit. Chci si plně vychutnat Edwardovu přítomnost.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho, když jsem uvolnila své sevřené hrdlo na tolik, abych z něho mohla vydat hlásku.

„Bello, myslel jsem, že jsi… mrtvá,“ zajíkl se na posledním slově.

„Proč?“  Nic jiného jsem ze sebe nedostala. Panebože, jsem neschopná! Je jedno proč si to myslel. Neměla bych ztrácet čas s blbými otázkami, co když se probudím?

 „Ty jsi neskočila z útesu?“  zeptal se mě zmateně.

„Ano, ale Jacob mě zachránil,“  odpověděla jsem mu.

Pozvala jsem ho dál, chci slyšet všechny důvody jeho návratu a to je nevhodné probírat je mezi dveřmi. Chtěla jsem uklidit tu skleničku, ale on to udělal během vteřiny. Posadili jsme se do kuchyně ke stolu, kde mi všechno  vysvětlil. Jak mě Alice viděla skočit z útesu, ale už mě neviděla vynořit se.

„Nevím,  jak je to možný, že Alice Jakoba neviděla,“ mumlal si zamyšleně pod vousy, které samozřejmě neměl.

„Já nevím.“ Nedívala jsem se na něj, ale cítila jsem na sobě jeho pohled. Pálil do mé pokožky, ale tak nějak… příjemně.

„Bello, neuraz se, ale smrdíš jako pes,“ pověděl mi jako nevinnost sama. Teď mi teprve došlo, že Edward neví, že je Jacob vlkodlak. Měla bych mu to říct? Asi ano, smečce jsem taky řekla všechno o Cullenech.

„Víš, Jacob je z La Push a je...“ Nestihla jsem to doříct

„Vlkodlak,“  dopověděl za mně.

„Jo.“

„Bello,“ oslovil mě jemně. Jeho hlas byl pro mé uši jak rajská hudba. Tak krásně se jeho hlas poslouchal. „Už tam nemůžeš jít, jsou nebezpeční!“  řekl a myslel to úplně vážně.

„Edwarde, nemůžeš mi zakazovat tam chodit!“ řekla jsem sebevědomě.

„Myslím že bych mohl,“  začal odporovat s uličnickým úsměvem a s jiskry v očích. To už mě naštvalo.

„Edwarde! Ty se tu objevíš po půl roce a děláš, jako by se nic nestalo. Nedělej, že ti na mě záleží, když to není pravda. Nesnesu další tvé lži, další plané naděje. Nedělej mi to, prosím. Stejně za pár dní odjedeš a já budu zase sama. Nemůžeš mi zakazovat jezdit do La Push, ještě když mě smečka zachránila před Laurentem a brání před Viktorií.“ Skoro jsem už na něj křičela. Tvrdost mých slov zkazila akorát ta bezmoc, beznaděj.

„Victorie? Laurent?“ Promluvil. Skoro jsem ho neslyšela přes vrčení, které mu zmítalo hrudníkem.

„Pamatuješ? Magnet na nebezpečí.“  Přitom sem ukázala na sebe. Stupidní otázka, jak by si to nemohl pamatovat? Vždyť je upír.

„Charlie se vrací, mohl bych přijet později večer?“  zeptal se. Ta otázka mě zaskočila. Něco ve mně se tetelilo blahem. Přijde!

„Jasně,“ přitakala jsem spěšně, dřív než zmizí. Zlehka se dotkl rty mého čela, a pak zmizel.

Charlie opravdu zanedlouho přijel. Neměl náladu, moc mě nevnímal   Tak mi to vyhovovalo. Stejně sem byla stále v šoku. Jen mi oznámil, že Harry zemřel a ráno nebude doma - jede k Sue zařizovat  pohřeb.

Mlčky jsme šli s Charliem nahoru. Ten šel do svého pokoje a já šla do koupelny smýt ze sebe slanou vodu. Možná jsem podvědomě zdržovala setkání s Edwardem. Možná…

Pustila jsem na sebe proud horké vody. Bylo to tak příjemné. Cítila jsem, jak každý můj sval se postupně uvolňuje. Opojný pocit.

Po vysprchování jsem se zabalila do ručníku, vysušila a vyfoukala vlasy, poté jsem se oblékla a šla do pokoje. Věděla jsem, že tam na mě bude čekat, ale pár minut čekání mu neuškodí, když já jsem na něj čekala půl roku.

Vešla jsem do pokoje a opatrně se porozhlídla. Už tam samozřejmě byl. Seděl v houpacím křesle a čekal. Neprojevoval žádnou známku netrpělivosti. Hned jak mě uviděl vstal a přešel místnost ke mně.

„Co tu děláš? Proč tu vlastně jsi?“  zeptala jsem se ho bez okolků, ty jsou zbytečné. Nešlo mi do hlavy, aby přijel jen tak, když mi tvrdil, že mě nemiluje.

„Jak už jsem říkal, myslel jsem že jsi.. mrtvá.“ Zase mu dělalo potíže to vyslovit.

„Vždyť už mě nemiluješ, tak proč ti na mě záleží?“ Už jsem nemohla, nemohla jsem udržet svoje slzy, tak jsem je nechala téct. Lechtaly mě na tvářím, ale copak jsem byla schopna je setřít? Nebyla.

„Jsem dobrý lhář Bello. Musím být, už jen kvůli tomu co jsem, ale netušil jsem, že mi tak rychle uvěříš. Myslel jsem, že tě budu muset přemlouvat celé hodiny, ale ty jsi uvěřila, i přes to, když jsem ti tolikrát řekl že tě miluju...“ odmlčel se. Zavřela jsem oči.

„Sám si říkal že mě nemiluješ. Ž-že se k sobě nehodíme, že do tvého světa nepatřím.. Tohle mi prosím tě, nedělej. Ubližuje mi to, a-a až zase zmizíš, složí mě to.“ Už jsem to nevydržela a začala vzlykat. Vzlyky cloumaly mým tělem, proto jsem si musela sednout na postel. Dala jsem si hlavu mezi kolena a poddala se vzlykům. Edward byl hned u mě a objímal mě.

„Prosím. Prosím, nech toho,“ požádala jsem ho zoufale a odtáhla se od něj. Nechtěla jsem se na něj upínat, když za pár dní zase odjede.

„Neodejdu. Už ne, lásko.“ Když mě oslovil tou zdrobnělinou, celé tělo s sebou škublo. „Našla sis někoho jiného, jak jsem ti říkal?“ zeptal se. V hlase mu byla slyšet bolest. Pochopil mou reakci.

„Ano, i když vím, že ho nikdy nebudu milovat jako tebe, i on to ví, ale… nemůžu být s tebou, ne hned, prosím, nemohli bychom být jen velice dobrými přáteli, prosím?“ Nechtěla jsem ho mít jen jako přítele, ale záleží mi i na Jakobovi. A Jacob mě nikdy neopustil, ale Edward ano, nemůžu být s ním, alespoň ne hned teď.

„Samozřejmě. Chápu tě, budu tě mít jako kamarádku než vůbec. Spi sladce Bells,“  odpověděl a odešel.

Ležela jsem na posteli, brečela jsem, vůbec nevím, co mám dělat. Ráno jsem se vzbudila do slunného dne a vyrazila jsem do La Push. Všechno jsem řekla Jakobovi. Ten dal vědět smečce, aby se nepohybovali na území Cullenů.

…

Uběhlo půl roku. Dál chodím s Jacobem a s Edwardem jsme nejlepší kamarádi, i když vím, že on bych chtěl něco víc. Možná i já, ale zakazuji si na to myslet, teď chodím s Jacobem a toho miluju, i když ne ani z poloviny jako Edwarda. Přesto pro mě znamená mnoho a navíc… nezradil mě.

Ráno jsem se probudila. Hned, jak jsem vstala, tak jsem měla pocit, že se něco děje, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Šla jsem se nasnídat, udělala jsem si cereálie s mlékem a vyrazila do La Push, jako každou jinou neděli. Ale jak už jsem řekla, něco viselo ve vzduchu. Něco hodně nepříjemného.

Jela jsem po mokré silnici až jsem konečně dorazila k místu, kde se začaly objevovat malé domečky. Dojela jsem k  červenému domku, který jsem dobře znala. Dnes ale mi Jacob nešel naproti jako vždy. Opravdu se něco dělo. Billy mi řekl, že Jacob je na pláži. Byl smutný, vypadalo to, jako by mu mě bylo líto. To jsem moc nechápala. Bez dalších otázek jsem opět nasedla do své náklaďáčku a vydala se za Jakobem.

Přijela jsem na pláž, na kterou jsme s Jacobem chodívali, když jsem si potřebovali něco důležitého říct. Sevřel se mi žaludek. Viděla jsem Jakoba, jak je na pláži s nějakou holkou. Neznala jsem její jméno, ale asi to byla ta, co k nim přišla nově do třídy. Když mě Jacob spatřil šel mi naproti. Na obličeji mu nesídlil široký úsměv jako obyčejně. Netvářil se nadšeně, tvářil se jako kdyby byl z něčeho znechucený, byla mu na očích vidět bolest, velká bolest.

„Ahoj,“  pozdravila jsem ho, když jsem vylezla z auta.

Jako každý jiný den, na sobě neměl tričko, i když bylo chladno, jeho vlčí krev ho zahřívala. Chtěla jsem ho políbit, ale on se odklonil. Zaskočilo mě to. Většinou to byl on, kdo si ukradl polibek kdykoli mohl. Nechtěla jsem z toho něco dělat, tak jsem to prostě přešla.

„Ahoj Bells, musíme si promluvit.“ Když tohle dořekl, zmocnila se mě panika. Přesně tohle řekl Edward před rokem, když mě opustil. Mráz mi přejel po zádech a zimou to rozhodně nebylo!

 Došli jsme s Jacobem na naplavené stromy, na kterých už jsme seděli tolikrát.

„Co se děje, Jacobe? Chtěl si mi něco říct, tak začni,“ dožadovala jsem se vysvětlení.

Stále mě neopustil pocit, že se něco děje, ba naopak ještě zesílil. Teď se mi začal chvět i žaludek.

„Bello… já… jsem se… otiskl,“  vykoktal ze sebe ztěžka.

Pomyslná díra, která o sobě nedala vědět přes čtyři měsíce, se znovu otevřela a bylo to ještě horší.

„Cože?!“ vysoukala jsem nelehce.

Moje podvědomí mi namlouvalo, že jsem možná špatně slyšela, přeslechla ho nebo si možná ze mě dělá legraci a zanedlouho se začne smát. Ale pohled do jeho tváře mě ujistil, že nic takového se nekoná.

„Promiň, já za to nemůžu! Chtěl jsem udělat všechno, abych mohl zůstat s tebou, ale nejde to... promiň.“ Když to řekl, zbortil se mi celý svět… už po druhé.

„Ty mě opouštíš?“

Byla to blbá otázka, samozřejmě že ano, ty hloupá! Miluje někoho jiného, udělal by pro ní cokoli.

„Promiň.“

Padla jsem mu kolem krku. Tolik jsem potřebovala cítit jeho blízkost, vůni, jeho teplou pokožku. Jak tohle můžu najednou ztratit? Copak to jde? Očividně ano.

„Do koho jsi se otiskl?“ Vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky. Nnevěděla jsem jestli to chci vědět, ale stejně se to dozvím.

„Do Carol, to je ta, co tu semnou byla, než si přišla. Ta nová, co se přistěhovala,“ řekl mi zdráhavě.

Bylo vidět, že o tom nechce mluvit. Nechtěl mi způsobovat další bolest. Zvedla jsem se k odchodu. Nebylo proč tu nadále setrvávat. Už jsem nepatřím, už nepatřím k Jakobovi. Jsem opět sama…

„Sbohem Jacobe, miluju tě.“ Naposledy jsem ho políbila a odešla. Šla jsem do lesa, nevím kam. Ani nevím, jak dlouho jsem šla, když jsem se objevila na mojí a Edwardově louce.

Hned, jak jsem přišla doprostřed louky, zkolabovala jsem. Už jsem nemohla předstírat a přesvědčovat svou mysl, že se nic nestalo, když opak byl pravdou. Poddala jsem se emocím a vzlykala tak nahlas, že to musely slyšt i sousedi přes ulici.

Začalo se stmívat. Pak jsem si uvědomila datum,  je 16. září - přesně rok, co mě Edward opustil, doufám, že tím nezakládám nějakou tradici. Ta souhra data ve mně vyvolala další salvu vzlyků.

Až šramot v křoví, upoutal mou pozornost. Někdo přicházel. Victorie. Přišla si pro mě. Nemohla si vybrat lepší čas, kdy mě začít lovit. Bude to mít beze svědků. Navíc mě teď nemá, kdo chránit. Nikdo mě hned hledat nebude. Později Charlie…

Zadívala jsem se na místo, ze kterého jsem slyšela zvuky. Vynořila se postava. Přibližovala se ke mně. Když jsem zaostřila zrak na postavu kráčící ke mně, hned jsem poznala, kdo to byl, hned jsem litovala toho, že jsem sem vůbec přišla. Nechtěla jsem, aby viděl, jak trpím.

Edward mě vzal do náruče a upíří rychlostí mě odnesl domu. Celou dobu jsme běželi mlčky. Nemělo cenu nic říkat, slova byla zbytečná.

„Počkám na tebe nahoře, zvládneš to?“  zeptal se starostlivě a položil mě na verandu.

Vešla jsem do domu, kde na mě samozřejmě Charlie netrpělivě čekal.

„Kde si byla? Víš jaký sem měl o tebe strach? Jacob volal v 11 ráno jestli si dorazila domu. Celou dobu se tady strachuju!“ vyčítal mi Charlie. To bylo poslední, co mi scházelo – jeho výčitky.

„Šla jsem pěšky, potřebovala jsem si pročistit hlavu,“ řekla. Bojovala jsem se vzlyky, nechtěla jsem plakat. Takhle mě Charlie vidět opravdu nemusí.

„Proč?“ zeptal se.

„S Jacobem je konec. Rozešli jsme se!“ řekla jsem mu na rovinu. Nechtěla jsem, aby se mě zbytečně vyptával.

„To je mi líto,“ řekl a objal mě

„Můžu už jít nahoru?“

„Jasně.“

Rychle jsem šla nahoru, aby mě Charlie neviděl brečet. Jen taktak jsem to stihla do koupelny, kde jsem se rozbrečela naplno.

Přišla jsem do pokoje a hned jsem se skulila na posteli do klubíčka. Slzy mi tekly po tváři a pálily mě na nich. Studené paže mě objaly kolem pasu a přitáhly si mě k sobě blíž. Edwardovi jsem promáčela košili. Usínala jsem v jeho náruči jako za starých časů.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Never too late: