Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nevěř psovi

09.08.2009 (14:48) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 5639×

Lehla jsem si zpátky na polštář, teď už ospalá. Dívala jsem se na zdi svého pokojíku, vybledlé v měsíčním světle, zpod těžkých víček.
Moje poslední noc v mém pokoji. Moje poslední noc, kdy usínám jako Isabella Swanová.
Přestože se mi chtělo tolik spát, stále jsem se převalovala bezmocně v posteli. Prostě nedokážu usnout.
Shodila jsem ze sebe pokrývku a došla si do kuchyně pro sklenici horkého mléka. To by mi mohlo pomoct. Když jsem ho pila, opřená o zeď, všimla jsem si drobného předmětu, který se vyjímal na poličce nad kuchyňskou linkou. Malá čajová svíčka.
Sebrala jsem ji a ze šuplíku vyhrabala sirky.
Vrátila jsem se do pokoje a postavila svíčku na noční stolek. Vzala jsem si sirky do ruky, abych ji mohla zapálit.

Škrtla jsem a na malé sirce se rozhořel plamínek. Síra mi provoněla pokoj. Nadechla jsem se toho divokého aroma a chvíli jsem se dívala do roztékajícího se vosku. Knot se rozhořel krásnou oranžovou barvou a já mohla rozmýšlet, jak asi bude vypadat ten zítřejší den. Ač jsem se děsila, ve skrytu duše jsem cítila uspokojení. Už nás nic nemůže rozdělit.

Chvíli jsem se dívala na to, jak plamínek vesele poskakuje. Hlavně nesmím zapomenout tu svíčku zhasnout. Pomalu, pomaloučku se mi začaly klížit oči. Vypadá to, že to mléko opravdu zabralo.
Lehla jsem si do postele a nechala se unášet vůni svíčky.
Už jsem usínala, když najednou někdo zabušil na okno.

S leknutím jsem vyskočila na nohy. Plamen svíčky si dál plápolal. Přiskočila jsem k oknu a vystrčila hlavu ven. Nikdo tam však nebyl. Jen vysoký strom se ohýbal v prudkém větru. Začal mi běhat mráz po zádech. Nebylo to ale zimou. Začal mě děsit každý stín. S bouchnutím jsem okno zavřela a urychleně jsem zalezla pod peřinu. S rychle tlukoucím srdcem jsem se vyděšeně rozhlížela okolo sebe.

Třeba si jenom Emmett ze mě dělal srandu. Ale ten je přece s Edwardem… Nervózně jsem se kousla do rtu.
Byla jsem schovaná pod pokrývkou, když jsem najednou uslyšela to stejné bušení. Třásla jsem se strachy. Neodvážila jsem se shodit peřinu ze sebe, abych viděla na okno.
Když jsem ale uslyšela, jak skřípe, jako když se otvírá, strhla jsem přikrývku a napůl vyděšeně a napůl s úlevou pohlédla na osobu stojící u mého okna.
„Jacobe?!“

Téměř všechen strach ze mě opadl, ale nějaká část mého já byl stejně stále vyděšená. Jeho černé vlasy byly dlouhé. Jacobova tvář byla pokroucená zlostí. Připadal mi děsivý. Stál u okna a neovladatelně se mu třásly ruce.

„Jacobe, uklidni se.“ On se však začal přibližovat. Krok za krokem. Už se mi netřásly jen paže, ale teď celé tělo.

„Jacobe, co to děláš?“ vykřikla jsem zděšeně.
„Zachraňuji tě před věčným zatracením,“ procedil skrz zuby. Jeho tón hlasu se mi vůbec nelíbil. Nebyla v něm ani kapka přátelství.
„A jak to chceš udělat?“ vykoktala jsem.„Zabiju tě,“ pronesl s tím stále stejně děsivým tónem. Krůček po krůčku se ke mně přibližoval. Jak jsem se od něj snažila co nejvíc odtáhnout, zavadila jsem rukou o noční stolek. Svíčka se převrhla.

S lehkým žuchnutím dopadla na podlahu. Dál jsem si jí nevšímala, protože se ke mně blížil třesoucí se vlkodlak. Když byl ode mě jen krok, zavřela jsem oči. Něžně mě pohladil po tváři.

„Sbohem, Bells. Miluji tě.” V tu chvíli vybuchnul a srazil mě k zemi. Snažila jsem se odplazit z místnosti. Ale dveře byly zablokované. Přede mnou stál obrovský červenohnědý vrčící vlk toužící po mé smrti. Všechno ve mně bylo vyděšené. Nebyla možnost útěku.

Nemohla jsem tomu uvěřit, že Jake… A já myslela, že jsme přátelé! Zavřela jsem oči a modlila se, ať to rychle skončí. Když najednou…Někdo další vtrhl do místnosti. Odvážila jsem se odlepit oční víčka od sebe, abych viděla, kdo to je. Projela mnou nadšená úleva. V místnosti stál Edward, nakrčený ke skoku a s vyceněnými zuby. Šel z něj strach.

Jacob však stále cenil své vražedné tesáky na mě. Já se krčila na podlaze jako bych se snažila okamžitě zmizet nebo být alespoň neviditelná. Zmocnila se mě panika. Co když se zabijí? Jacob po mně skočil, ale Edward ho srazil. Přelétl celý pokoj. Teď už vrčel na Edwarda.

Byla jsem teď nesmírně vděčná, že tuhle noc tu není Charlie. Aby mohl zítra na svatbu, musel zůstat přes noc v práci, aby si to nadělal dopředu.
Naposledy jsem takhle viděla Edwarda, když bojoval s Victorií.

„Nech ji na pokoji!“ zařval na Jacoba. Ten jen výsměšně zaštěkal a opět na mě skočil. Edward ho zarazil až ve chvíli, kdy mě jeho mohutná tlapa dopadla na hrudník.
Vykřikla jsem bolestí, když jsem cítila, jak se mi několik žeber zlomilo. Začala jsem kašlat. Na ruku mi dopadly kapičky rudé krve. Na hrudi mě bolelo. Pomalu jsem se v bolesti utápěla. Edward Jacobovi zasadil ránu, kvůli které zůstal ležet na zemi. Edward ke mně přiběhl.

„Bello, pšt. To bude dobré,” utěšoval mě. Svíčka mezitím zapálila koberec a oheň se šířil dál po pokoji. Edward mě chtěl rychle vynést z pokoje, ale Jacob se opět připravoval ke skoku. Ta rána mě vymrštila s náručí Edwarda a já přeletěla pokoj a dopadla jsem na šatní skříň. Uhodila jsem se do hlavy.

Obraz před očima, jako by se mi rozmlžil. Najednou jsem upadala jakoby do spánku… Probral mě vyděšený křik mé lásky. Zděšeně jsem pozorovala, jak Edward přišel o levou paži. Jacobovi tekla z nohy a z hlavy krev.
„Néé! Dost! Nechte toho!“ řvala jsem bezmocně. Ozval se další trhavý zvuk a Edward zařval bolestí. A já s ním.
„Prosím, Jacobe! Nech ho! Já zůstanu s tebou! Přísahám! Jen ho prosím nech!“ věděla jsem, že tato slova budou hodně bolet a taky ano. Neuměla jsem číst myšlenky, ale bylo mi jasné, co by mi Jacob odpověděl, protože znovu skočil po Edwardovi.

Začal ho trhat na kousky. Naposledy jsem pohlédla do jeho karamelových očí. Říkaly mi ta nejhorší slova. Loučily se se mnou.

„Ne, Edwarde! Ne!“ plakala jsem. „Nesmíš mě tady nechat. Ne znovu!“ křičela jsem. To už ale nežil. Jeho tělo leželo rozházené v mém pokoji. Bílé kusy začal olizovat oheň. Vzal si je do svých spárů.

„Miluji tě, navždy,“ šeptla jsem poraženě.

Stále jsem seděla na skříni, kterou pomalu ale jistě začaly oblizovat plameny. Ale o to jsem se vůbec nestarala. To nejdůležitější v mém životě ten právě zemřelo. To jediné, pro co mělo smysl žít. S nenávistným pohledem jsem se podívala do černým očí kdysi nejlepšího přítele. On mi pohled věrně oplácel, i když jsem nedokázala pochopit, na co myslí. Sedl si doprostřed pokoje a položil svoji hlavu na velké tlapy. Všude z něj tekla krev. Najednou mi to došlo. Dnes tu nezemřou dvě osoby. Ale tři. Dívala jsem se, jak se z vlkodlaka pomalu vytrácí život s každou kapkou krve, která z něj ukápla. A najednou… jeho oči se protočily vzhůru a zůstala po nich jen prázdná běloba.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Edward i Jacob… oba mrtví. Možná jsem se mohla zachránit. Určitě bych mohla. Ale já zůstala ležet na skříni, civěla jsem prázdně do stropu a nechala se unášet ohněm.Byla jsem připravena čelit smrti. Edwarde, jdu za tebou! Má poslední myšlenka předtím, než mě navždy pohltí plameny.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nevěř psovi: