Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Navzdory osudu

18.08.2009 (13:00) • FallenAngel02 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3031×

Navzdory osudu

Odkaz na písničku (u téhle písničky jsem to psala, tak si ji k tomu kdyžtak pusťte, když budete chtít:)..

Pomalu jsem procházel lesem a mířil pryč… Neměl jsem ani sílu utíkat. Cítil jsem v hrudi ohromující bolest. Jako by někdo vyrval mé mrtvé srdce a mrštil s ním o zem. Nebo ho zakopal pod zem, tisíce sáhů hluboko, a nechal ho tam. Ach ano, vím, kdo to byl. To já…

Nechal jsem své srdce u Belly. A tam zůstane navždy. I když já s ní už nikdy nebudu... Přitom pomyšlení se mi bolestně sevřely útroby. Bella. Moje jediná láska… Nechal jsem ji tam. Samotnou… Už nikdy jí neuvidím…

Bylo to jako by zapadl měsíc. Temné mraky se zatáhly a navždy ho schovaly do své neprostupné náruče. Nebe potemnělo. Hvězdy přestaly zářit. Nastala nicotná temnota, ze které se už nikdy neprobudím…

Má zářící hvězda zůstává zde. Ve Forks. Kdežto já mířím tisíce kilometrů daleko… Ale i kdybych odjel na druhou stranu zeměkoule, nikdy mě nikdo a nic nepřinutí na Bellu zapomenout. Ona zůstane navždy uvnitř mě. Vryla se do mé duše, tak jako cejch čarodějnic. Neodvolatelně…

Nenávidím se za to, co jsem jí řekl. Za to, že jsem popřel své city a dokázal jí lhát, že ji nechci. Bože, to bylo přímo rouhání!

Bůh mi odpusť, ale musel jsem to udělat. Zachránit ji… Dřív, než by ji nějaká příšera z mého světa dohnala a ublížila jí. Jako se to mou vinou stalo už málem několikrát… Bella musí žít ve svém lidském světě, kde jí nic neublíží. A jednou… Jednou najde štěstí s někým, kdo pro ni bude méně nebezpečný…

Kéž by na mě zapomněla, co nejdříve. Bylo by to tak nejlepší…

Bože, lásko, odpusť mi! Modlil jsem se v duchu a cítil jsem, jak se smažím v ohni pekelném, protože nic jiného si nezasloužím…

Rozhlédl jsem se kolem a zjistil jsem, že jsem se dostal hluboko do lesa. Pomalu začínala padat tma, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Můj život nemůže být temnější a zbytečnější, než je teď…

A pak jsem zaslechl něčí myšlenky. Byla to má rodina. Nejspíš mě hledaly, i když jsem jim jasně řekl, že mají jet napřed… Rozeběhl jsem se upíří rychlostí dál do lesa, až jsem se dostal k jakési propasti. Zůstal jsem chvíli stát a naklonil se přes okraj. Byla neuvěřitelně hluboká… Možná, kdybych…

Na to ani nemysli, Edwarde. Upozornila mě náhle Alice v myšlenkách. Nejspíš viděla mé úmysly a byla tak moc blízko, že jsem ji zřetelně slyšel.

Nevšímal jsem si toho. Dál jsem přemýšlel nad tím, zda by takový pád dokázal zahubit upíra. Těžko. Leda by mě něco roztrhalo na tisíce kousíčků a poté ještě zapálilo…

„Na to zapomeň. Stejně by to bylo zbytečné. Říkám ti znovu. Tohle je pitomost, Edwarde. Vrať se k Belle. Trápíš vás oba. Podotýkám, že zbytečně… Každé nebezpečí, které by se blížilo, bych viděla dopředu a…“ Alice byla blíž, než jsem si myslel. Její hlas se náhle ozval za mnou.

„Dost, Alice.“ Přerušil jsem její únavný monolog, protože každé její slovo se zarývalo hluboko do mého nitra. Její slova vyvolávala naději. A také nutkání rozběhnout se zpět. Vzít Bellu do náručí a odprosit ji za mé předešlé chování. A navždy zůstat s ní…

Ale to nejde. Ona nesmí trpět tím, kdo jsem.

Odpusť mi, Bello.

„Je čas jít…“ Řekl jsem tiše Alici a otočil jsem se čelem k ní. Ve tváři jsem měl netečný výraz. Ale mé oči byly plné bolesti. Umíral jsem při pomyšlení, že tu Bellu nechám. Ale prostě jsem nemohl jinak…

„Děláš chybu, Edwarde…“ Zašeptala Alice. Bylo jí proti mysli mi ubližovat. Vyčetl jsem to v jejích myšlenkách. Ale přesto mi musela říct, co si myslí. To byla celá ona…

Podíval jsem se jí do očí a v tu chvíli jsem zkameněl. Alicin pohled se rozostřil a její mysl ovládla vidina. Přitom, co jsem viděl, mi přeběhl mráz po zádech a zděšeně jsem polkl.

Můj bože, já jsem vážně hlupák!

„Alice… Kdy?“ Nedokázal jsem to dopovědět a podíval jsem se na oblohu. Začínalo pršet. Zahřmělo. V té vidině byla bouřka… To znamená, že…

„Brzy…“ Zašeptala Alice a zírala do dálky. Byla stejně otřesená jako já… Pomalu mě začínala ovládat panika. To se nesmí stát!

„Já… Musím za ní…“ Vykoktal jsem a rozeběhl se jako smyslů zbavený. Tohle nesmím dopustit!

Řeknu to ostatním. Přijdeme ti na pomoc. Slíbila mi Alice v mysli. Ale věděl jsem, že přijdou pozdě… Uběhlo už několik hodin od doby, co jsem zanechal Bellu v lese… Je už temná noc. Akorát na obloze září slabě měsíc.

Zvedl jsem hlavu a došlo mi, že prší čím dál hustěji. Náhle se objevil na obloze blesk. Byl tak silný, že rozzářil nebe, jako když vyjde slunce. Stejně jako v té vidině…

Bello! Křičel jsem v duchu a modlil se, abych dorazil včas. Tohle je moje vina. Moje. Moje!

Po chvíli neuvěřitelně rychlého běhu jsem dorazil na místo, kde jsem předtím zanechal Bellu. Ale tady nikdo nebyl… Zmocnila se mě panika, ale donutil jsem se racionálně uvažovat. Svým upířím zrakem jsem prohledával les. Zhluboka jsem se nadechl a nasál jsem vůni lesa, neuvěřitelně sladkou vůni smrtelníka – Belly, a také pach upíra…

Vydal jsem se tím směrem a myslí mi běžela jedna jediná věc. Zachránit Bellu. I kdybych měl přitom zemřít. Ji zachráním!

„Hmm, už přichází. To bylo rychlé. Těšíš se?“ Zaslechl jsem ženský hlas. Vlastně patřil upírce. Zachechtala se. Ten zvuk mě ostře bodl do uší. Na chvíli jsem zadržel dech. Věděla o mně…

„Ne. Edward odešel navždy. Už se nevrátí. Nechce mě…“ Řekla Bella bezvýrazným hlasem. Z tónu jejího hlasu bylo poznat, že je o tom stoprocentně přesvědčená. Bodlo mě v hrudi. Nechápal jsem, jak jen jsem jí mohl tak ublížit...

„Tak on tě opustil?“ Zeptal se onen hlas a zněl poněkud zklamaně, ale přitom škodolibě. „Ach, jak dojemné…“ Dodala ironicky. „Ale on se blíží. To mi věř. Pomsta bude sladká…“

Zachvěl jsem se… Belle nesmí ublížit! Rozeběhl jsem se, co nejrychleji to šlo. Poháněn touhou zachránit svou lásku…

Vběhl jsem na mýtinu. První, co jsem zahlédl, byla Bella. Krčila se tiše pod stromem. Hlavu položenou na kolenou a nohy tiskla k sobě. Objímala se rukama a její tvář byla bezvýrazná. Ale ty oči… Ty překrásné oči, které jsem tolik miloval, se změnily k nepoznání… Veškerý život z nich vyprchal…

Zůstal jsem ohromeně stát. Neschopen odtrhnout od ní pohled. Oči mě pálily jako by chtěly plakat, ale nespadla jediná kapička. Já totiž plakat nemohu. Ale kdyby to šlo, určitě bych se rozplakal zoufalstvím, jako malé dítě…

„Ááá, už je tady. Máš radost, že ho vidíš, Bello?“ Dotázal se onen hlas a já se otočil. Spatřil jsem velice krásnou upírku s rudými vlasy a stejně rudýma očima, zářícíma do tmy. Při směru, kterým se ubíraly její myšlenky, jsem zlověstně zavrčel. Nevšímala si toho.

„Vítám tě, Edwarde.“ Řekla a věnovala mi oslňující úsměv. Avšak pod vší tou maskou se skrýval neuvěřitelný vztek a touha zabíjet. A především pak touha po odplatě…

„Co tady děláš?“ Zeptal jsem se, ačkoliv jsem to věděl až moc dobře. Díval jsem se do její tváře bez pohnutí, ačkoliv jsem měl sto chutí se otočit. Vzít do náručí vzlykající Bellu, přivinout ji k sobě a říct jí, že jí miluju a už jí nikdy neopustím. Ale neudělal jsem to. Nemohl jsem…

„Druh za druha, Edwarde.“ Řekla tiše, avšak hlas jí přetékal nenávistí a její pohled ztvrdl. Na chvíli upřela svůj zrak na Bellu. Hlavou jí bleskl obrázek umírající Belly. Zatnul jsem ruce v pěst a přemáhal jsem se, abych po ní hned teď neskočil. Určitě měla nějaký plán. Nepřišla by přece jen tak. Věděla, že je nás přesila…

„Měla bys utéct, Victorie. Dokud je ještě čas.“ Řekl jsem chladně a zadíval se jí do očí. V těch mých byla výhružka.

Zasmála se a potom se na mě pobaveně podívala. “Prý jsi ji opustil.“ Nereagovala na to, co jsem řekl předtím, a začala z jiného soudku. Její hlas zněl naoko lítostivě. Ale ve skutečnosti to byl výsměch. „Jaká škoda. A já se tak těšila, že uvidíš umírat svou vyvolenou.“

Potom se rychlostí blesku prosmýkla kolem mě a v tu ránu stála vedle Belly. Chytla ji za zápěstí a pevně stiskla. Slyšel jsem zapraskat kosti a Bella bolestivě vykřikla.

Nevydržel jsem to a okamžitě po Victorii vystartoval. Ona to však čekala a hbitě uhnula.

„Ale, ale… Zdá se, že ti na ní pořád záleží, že?“ Zeptala se sladce. Vypadala potěšeně.

„Opovaž se jí ublížit!“ Zavrčel jsem a nakrčil se do obranného postoje. Postavil jsem se před Bellu, tak aby na ní Victoria nemohla.

Ona však zakroutila hlavou a znovu se zasmála. „Teď, Alexi!“ Vykřikla a podívala se mi do očí. „Překvapení.“

Slyšel jsem za sebou kroky. Hbitě jsem se otočil, ale to už se na mě vrhl jakýsi mladík. Byl vysoký a hubený. Měl tmavé vlasy, rudé oči a výrazně bledý obličej. Povalil mě na zem a silou mě tlačil k zemi.

„Víš, že Alex má úžasnou schopnost, Edwarde?“ Zasmála se Victoria. Slyšel jsem její kroky a koutkem oka jsem zahlédl, že se přibližovala k Belle. „Je štít. Imunní vůči schopnostem. Dokonce i vůči té tvojí. Když jsem ho proměnila, netušila jsem, že mi bude tak moc užitečný.“ Pokračovala sladce a v jejích myšlenkách se zračilo vítězství.

Snažil jsem se ze sebe setřást toho upíra, ale došlo mi, že je novorozený. Měl příliš velkou sílu. Dokonce větší než já… Vycenil zuby a zlověstně zavrčel. Poté se napřáhl a chtěl mě kousnout. Ale hbitě jsem uhnul. Jeho zuby scvakly těsně vedle mého ucha.

„Hmm, tebe, že Edward miluje? Nechápu, jak může někdo milovat takovou nicotnou lidskou trosku!“ Prskla Victoria posměšně a přiblížila se k Belle.

„Bello, uteč!“ Křikl jsem na ní a pokoušel se vysmeknout Alexovi.

Victoria se znovu zasmála, ale mě si nevšímala.

„A teď, drahá Bello, přišel čas odplaty.“ Vyslovila Victoria a její myšlenky byly zlověstné… Donutily mě sebrat veškerou svou sílu a odhodit Alexe od sebe. Odletěl o několik metrů a tvrdě narazil do stromu. Bleskově jsem se zvedl a zhrozil jsem se. Victoria se právě chystala Bellu kousnout. Pevně ji držela a její ústa byla pár centimetrů od Bellina obnaženého krku. S hrůzou jsem zjistil, že se Bella ani příliš nebrání…

„Néé!“ Vykřikl jsem a vrhl se na Victorii. Silně jsem do ní narazil a odhodil jí dál. Semkl jsem paže kolem Victoriina trupu a zuřivě jsem vrčel.

„Pozdě, Edwarde..“ Zasmála se bláhově a v jejích očích se zračilo zadostiučinění. V tom se ozval Bellin výkřik. Zděšeně jsem se otočil a spatřil jsem onoho novorozeného, jak se sklání nad Bellou a saje její krev. Moje útroby se sevřely zděšením a vztekem. Nevědomky jsem povolil sevření. Victoria toho využila a odhodila mě pryč.

Potom se její pohled upřel na Bellu. Lačnila po její krvi, ale pud sebezáchovy byl silnější. Rozeběhla se do lesa, ale ještě se otočila a vykřikla. „Tohle je moje odplata, Edwarde! Ji už nezachráníš!“ Zlověstně se zasmála a poté zmizela ve tmě.

Vyhoupl jsem se na nohy a zuřivě se rozeběhl k Alexovi. Zavrčel jsem a vrhl se na něj. Letěli jsme vzduchem a po chvíli tvrdě dopadli. Na nic jsem nečekal, využil jsem jeho rozrušení a touhy po krvi. Po bradě mu stékal pramínek krve. Belliny krve. Sevřelo se mi hrdlo a v krku mi vzplál oheň.

Zakousl jsem se však do Alexova ramene a trhl jsem. Ozval se šíleně kvílivý zvuk, jak když někdo řeže plech. Upír vykřikl bolestí. V očích se mi leskla nenávist a nejraději bych ho zabil na místě. Ale zvuk Bellina srdce, které tlouklo čím dál pomaleji, mě donutil přestat.

Přesto jsem kousl znova a prudkým pohybem mu utrhl hlavu. Jeho tělo se zmítalo a zmateně hopsalo sem a tam… Popadl jsem toho upíra, nebo spíš to, co z něj zbylo, a vší silou jím mrštil o několik set metrů dál. Hluboko do lesa. Poté jsem se otočil a pospíchal k Belle. Zalapal jsem po dechu. Vůně její krve byla silnější, než kdy dřív. Polkl jsem a zadržel jsem dech.

„Bello, lásko.“ Zamumlal jsem skrze pevně semknuté rty a chytl ji za ruku. Zmateně jsem se rozhlížel kolem. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale tušil jsem, že Belle zbývá málo času…

„Edwarde...“ Vydechla namáhavě a podívala se mi do očí. Přejel jsem jí rukou po čele. Měla horečku…

„Lásko, vydrž!“ Mumlal jsem tiše a svíral jí v náručí. Poté jsem ji zvedl a rozeběhl se pryč. Mířil jsem k nám do domu… Doufal jsem, že nás Alice uvidí včas… V duchu jsem se modlil k Bohu, aby ji zachránil.

Naposledy. Prosím. Udělám cokoliv, jen když jí necháš naživu!

„Edwarde!“ Zaslechl jsem náhle. Prudce jsem zastavil, Bellu stále svírajíc v náručí.

„Carlisle!“ Křikl jsem a rozeběhl se k němu. “Pomoz jí, prosím!“

„Uklidni se, Edwarde.“ Řekl Carlisle a pospíchal k nám. V ruce měl svou lékařskou tašku. Nejspíš ho Alice varovala včas.

Opatrně jsem položil Bellu na zem. Carlisle si přiklekl k ní, sáhl na čelo a poté vytáhl něco z kufříku. Píchl Belle jakousi injekci a poté pozorně poslouchal tlukot jejího zpomalujícího se srdce. Po chvíli se tlukot nepatrně zrychlil…

Její krev byla stále cítit všude kolem. Můj krk byl v jednom ohni a netvor ve mně se snažil zvítězit a ovládnout mě. Ale to jsem mu nesměl dovolit… I když vůně její krve byla tak sladká…

Ne, dost! Okřikl jsem se a soustředil se na Carlisleovy myšlenky. Nebyly zrovna moc povzbudivé…

Podíval se na mě. Ve tváři vážný výraz. „Ona umírá, Edwarde…“ Řekl tiše a sklonil pohled. „Nedokážu jí pomoci… Leda…“ Zarazil se.

„Leda co, Carlisle?“ Pohlédl jsem na něj tázavě. Bral bych jakoukoli možnost, jen aby byla Bella živá…

„Ztratila spoustu krve a její tělo je částečně napadeno jedem. Tohle lidská medicína nedokáže vyléčit. Umírá… Leda bys ji… Přeměnil v upíra.“ Navrhl Carlisle nejspíše jedinou možnou alternativu. Buď to, anebo smrt…

Mlčel jsem. Sledoval jsem Bellu. Její srdce opět bilo pomaleji… Při pohledu na její zavřené oči se mi chtělo brečet. Tohle byla má vina. Znovu jsem ji přivedl do smrtelného nebezpečí.

„Ach, Bello…“ Vydechl jsem a pohladil ji po tváři.

„Musíš se rozhodnout rychle, Edwarde.“ Upozornil mě Carlisle. „Dal jsem jí dávku Adrenalinu. To udrží její srdce bijící o něco déle, ale přesto má velmi málo času…“

Musíš to udělat, Edwarde. Má se to stát… Ozval se v mé mysli náhle tiše Alicin hlas. Držela si odstup, kvůli pachu Belliny krve. Ale přesto jsem ji slyšel…

„Tak dobře…“ Přikývl jsem bezvýrazně. Poté jsem se sehnul a kousl jsem Bellu do krku. Mé ostré zuby prokously její tenkou kůži velmi snadno. Pod mými hladovými ústy pulzovala její horká krev. Hrdlo mi hořelo a její vůně byla tak silná a neodolatelná…

„Soustřeď se, Edwarde!“ Řekl Carlisle a chytnul mě za rameno. Uvědomil jsem si, co dělám. Zabíjím ji…

Přestal jsem pít její krev, ačkoliv jsem nic sladšího v životě neochutnal… A vstříkl jsem jí do žil dávku jedu… Bella se zprudka nadechla a vytřeštila oči. Jed se jí rozléval v žilách. Poté opět vykřikla bolestí…

O TŘI DNY POZDĚJI

Seděl jsem na židli, vedle pohovky v mém pokoji, na které ležela Bella a cukala sebou. Co chvíli bolestivě vykřikla. Celou tu dobu jsem se proklínal za to, co jsem jí udělal a modlil jsem se, aby to už konečně skončilo…

„Jak dlouho ještě, Carlisle?“ Zeptal jsem se nervózně a vzhlédl jsem.

„Přeměna by měla trvat tři dny. Takže si myslím, že by to mělo být každou chvíli, ale nevím to přesně. Musel by ses optat Alice.“ Odpověděl Carlisle a poté se zvedl. „Omluv mě na chvíli, Edwarde.“ Dodal a zmizel ve dveřích…

Znovu jsem se zadíval na Bellu. Neodvažoval jsem se pomyslet na to, co by se stalo, kdybych přišel o chvíli později. Bella byla láskou mého života, kdyby zemřela… Má existence by ztratila veškerý smysl…

„Edwarde?“ Zašeptala tiše Bella a její hlas zněl zvláštně. Byl stejný jako dřív, ale teď byl stokrát melodičtější a dokonalejší. Ten zvuk mě zasáhl tak hluboce, až jsem na chvíli ztratil řeč…

„Jsem tady, lásko!“ Řekl jsem rychle a stiskl jsem její ruku pevněji.

Posadila se na pohovce a rozhlédla se kolem. Vypadala zmateně. Nakonec její zrak ulpěl na mně.

„Edwarde!“ Vykřikla a vrhla se mi kolem krku. Měla teď velkou sílu, až jsem pod její váhou nepatrně zakolísal. Ale mé paže se pevně ovinuly kolem jejího těla a přitiskl jsem ji pevně k sobě.

„Bells, je mi to tak líto… Odpusť mi, prosím…“ Šeptal jsem s hlavou ponořenou do jejích vlasů… Kousek jsem se odtáhl a podíval jsem se jí do očí. „Byla to ode mě… Hrozná pitomost… Vystavil jsem tě nebezpečí a ohrozil tvůj život… Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tě připravil o tvou duši…“ Omlouval jsem se a při mých posledních slovech jsem se zadíval do země. Cítil jsem se strašně…

„Edwarde,“ vyslovila Bella znovu mé jméno. Tentokrát o něco něžněji a uchopila můj obličej do dlaní. Donutila mě zvednout hlavu tak, abych jí viděl do očí. „Miluji tě. Můj život bez tebe by neměl cenu. To ty jsi můj život. Chci být s tebou. Navěky…“

„Ach, Bells!“ Vydechl jsem a zahleděl se jí do očí. Cítil jsem štěstí, které se mi vlévalo do žil. A především pak lásku. Přivinul jsem ji k sobě a poté ji políbil…

Těsně předtím, než se naše rty spojily, jsem špitl s pohledem upřeným do jejích očí. „Miluji tě…“

Byl to úžasný pocit cítit její rty na svých. Veškeré škrábání v krku zmizelo a já si to mohl naplno užívat. Dokonce i Bella byla vášnivější. Chytila mě pevně kolem krku a do svých polibků vložila veškerou svou touhu. Jako by se nic předtím nestalo. Jako bych jí nikdy neopustil…

Po chvíli jsem se odtáhl na pár centimetrů a opřel si čelo o to Bellino. Znovu jsem se jí zahleděl do očí.

„Navěky.“ Zopakoval jsem její slova. Poté jsem vstal a natáhl k Belle ruku. Podívala se na mě tázavě, ale poté vložila svou dlaň do té mojí…

Vyšli jsme dveřmi ven, ruku v ruce. Měli jsme namířeno daleko. Pryč od Forks. Pryč od minulosti…

Vstříc lásce a společnému štěstí…

Měli jsme před sebou celou věčnost…

Čas, který se najednou vůbec nezdál nicotný…

A v tom nekonečném víru světa a času, čekal malý kousek věčnosti, který byl jen a jen náš…

A my rozhodně měli v úmyslu užívat si ho plnými doušky…

Protože máme to nejcennější, co může jakákoliv bytost mít…

A to jeden druhého…

Zvítězili jsme nad zlobou i nepřízní osudu…

Teď už nás nic nerozdělí…

Fallen_Angel

Shrnutí

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Navzdory osudu: