Když jdou deprese a nuda spolu ruku v ruce vzniknu toto... Povídka se mě osobně docela líbí, tak doufám, že vám zbytek dne neznechutí :)
31.10.2009 (17:45) • LoA • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5268×
Tichem se nesl jen tichý vzlykot všech přítomných. Déšť se snášel na žalem zničené tváře muže a ženy. Tmavá obloha skvěle ladila s oděvy všech, co se sem přišli naposledy rozloučit s dívkou, která zanechala stopu v jejich srdcích. Píseň pomalu odeznívala a na černou rakev se snášely tucty bílých růží. Až dozněla úplně. Poslední pohled a konec, museli jít. Všichni.
Nikdo si nevšiml osoby v černém, stojící opodál. Nikdo ho nepoznal. Toho milého chlapce, pana Cullena, který s rodinou musel odjet pryč. Toho mladíka, který nějaký čas chodil s nebohou Isabellou. Všichni věřili, že to byla jen nešťastná náhoda. Nikdo ani nepomyslel, že její utrpení ani po třech letech neskončilo. Vždyť přece chodila už na vysokou školu, smála se povídala si. Nikdo netušil co se děje v noci, když je sama. Nikdo už dlouho neslyšel její pláč, ale jen proto, protože trpěla potichu a sama. Kdo by si pomyslel, že neuklouzla, ale sama skočila. Věděl to jen on, on jediný.
Na tomto chmurném místě zůstal už jen on, nikdo ho nevidí jak klečí u toho tmavého náhrobku, jak mluví, jak pláče.
„Tak ty jsi opravdu věřila, že tě nemiluji“ zajel si bledými prsty do vlasů.
„Opravdu?“ něco neznatelně zašeptal. „Ty jsi mě neznala? Já tě miloval vždycky, copak jsi to nevěděla?“ Jeho hlas se zlomil, zavřel oči a mlčel. Po tváři mu stékal drobný démant, slza? Hloupost upíři nepláčou nebo ano?
„Odešel jsem, protože jsem nechtěl aby jsi trpěla, abys žila! A ty? Copak jsem celá ta léta trpěl nadarmo?“ už nemohl dál, nikdo by nikdy neřekl, že v tomto chlapci může být tolik citů.
„Ani nevíš jakou práci mi dalo tě opustit. Toho přesvědčování, toho odříkání. Lásku, kterou k tobě chovám jsem musel uzamknout hluboko ve svém srdci, ani na jediný okamžik jsem ji nemohl vypustit ven jinak by opět ochromila mé srdce a to by mi vyskočilo z hrudi a hledalo by si cestu k tobě a já? Já bych musel za ním a už bych nikdy neodešel! Měla sis najít lásku, založit rodinu a vést dlouhý život beze mě!“ Při posledním slově se jeho hlas zlomil pod obrovským přívalem vzlyků. Beznaděj ho zaplavovala, rozlévala se až do konečků prstů a zes zpět, nejvíce ji bylo v jeho srdci.
„ Ale ty jsi nemohla“ hlas se mu při této větě zachvěl, musel zavřít oči a na chvíli mlčet. „ Ty jsi prostě ta Bella, odlišná, krásná, jedinečná.“ Dotkl se fotografie na náhrobku, na které byla jeho láska usměvavá s roztomilým rumělcem ve tváři. Poznal tu fotku, tedy jen polovinu, tu s Bellou. Na odstřižené polovině byl on. Neodolal, prstem přejel po její tváři, tak šťastné. Byla to jejich poslední fotka. Po chvíli strnulého pozorování mu zrak sjel ke zlatě psanému citátu: Ti, kteří odejdou z našeho života, naše srdce neopustí.
„Ale já už nemám srdce, odešlo s tebou!“ zakřičel z plných plic. „Proč, proč ses rozhodla volit smrt! Já se pro tebe obětoval a ty jsi to neviděla! Já nechtěl odejít! Musel jsem. Copak jsi to nikdy nevěděla!“ tichým hřbitovem se nesl pláč padlého anděla, který se odrážel od náhrobků těch, kteří opustili říši živých.
„Co tě to jen napadlo, skočit? Domnívala jsi se, že se to nedozvím, že budu rád? Na co jsi myslela! Nenapadlo tě, že nezabiješ sebe ale i mě? Upíra, který musí žít navždy. Slíbila jsi mi, že budeš opatrná, nic si neuděláš a já ti věřil. A ty jsi mne podvedla. Milovala jsi mne nebo jsi také lhala? Ne, ty jsi nebyla dobrá lhářka, nikdy. Měl jsem tu být, ochránit tě. Chytit tě když si padala. Ale já tu nebyl, to jsi nevěděla?“ Květiny na hrobech zesnulých truchlily pro tu nešťastnou lásku.
Mladík něco vytáhl z kapsy a držel to v dlani. Bylo to malé třpytivé, chvilku na to hleděl a poté zatnul dlaň v pěst. „Měli jsme se vzít, chtěl jsem tě proměnit až po třech letech, abys měla čas je ještě do někoho zamilovat. Po té by jsi se stala paní Cullenovou a upírkou po mém boku jak sis přála. Touhle dobou jsme mohli být manželé. Ale osud si to nepřál.“ Položil ten lesklý kroužek na vlhký kamenný náhrobek a pomalu vstával.
„ Má srdce ti vždycky patřilo. Miluji tě Bells a smrt na tom nic nemění, jednou ji snad naleznu i já a budeme spolu, navždy.“
Láska, která měla trvat navěky skončila žalem a smrtí.
Nikdo se však nedozví, že chlapec už Isabellu nikdy nespatří.
Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Miloval jsem tě, to jsi nevěděla?:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!