Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Konec - Jednorázovka

22.06.2009 (13:00) • Lil • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2856×

Konec

Bella :

Vše má svůj začátek, ale bohužel i konec. Může nastat buď vaší, či jinou vůlí, nebo neoddalitelnou smrtí. Ale vždy tu je. Za každým naším rozhodnutím na nás ve stínu čeká. Pořád ve střehu, aby ublížil tím nejzákeřnějším způsobem. A nejhorší je, že tomu nelze zabránit. Prostě jednoduše přijde a vezme vše co jsme si vybudovali a neohlíží se na ztráty. Je to konec. Konec života, štěstí, lásky a dalších vzácných věcí. Je to konec.

I já zažila svůj, byl ale horší než-li smrt. Horší něž samo peklo. Horší než cokoli jiného. Nebyla to moje vůle, která o tomto nešťastném konci rozhodla. Neměla jsem ani ponětí proč.Ale nastal. V tom hlubokém, zeleném, temném lese. Na tom místě, kde mi řekl ta krutá slova. Nastal tam a já neměla čas se proti němu bránit. Byl to takový šok, že přišel tak brzy. Samozřejmě jsem věděla, že časem ho omrzím. Ale ten čas našeho odloučení přišel příliš brzy. Příliž brzy, abych mohla vzpomínat a neprolévat při tom vodopády slz.

Slzy. To jediné mi ulevuje bolesti. Ty kapičky slané vody, které odplavují bolest a žal. Stékají a berou ze mě to břemeno. Břemeno zklamané, neopětované lásky, které mě každým dnem tíží víc a víc. Nejde odebrat celé, vždy tu bude mít v mém nitru vyhrazené místo, ale ty kapičky na okamžik uvolňují to těsné sepnutí smutku a dávají mi, alespoň trochu naděje na život.

Život, který již dávno nežiji. Který je pro mě nyní jen přítěží. Který z hlouby své duše nenávidím. To on může za vše. Můj život mě s ním spojil. Nebo to snad byl osud. Co mě tak trestá ? Nevím sama. Ale život už nežiji. Není pro koho, nebo pro co žít. Není tu nikdo. Jsem tu sama. A vždy již budu. Ale ty slzy mi ukazují neději a já se jí zuby nehty snažím držet, abych úplně nepropadla do propasti temnoty bez něj.

Nyní jsem obklopována mlhou. Ne bílou, nýbrž černo černou. Je chladná, neprůchodná. V ní mohu, alespoň předstírat, že žiji. Navenek jsem možná spoustu lidí oklamala, ale je to jenom iluze. Stačí jednou máchnout paží a je pryč. Stačí jeden krůček a ta pro mě otupující, neprůhledná mlha zmizí jako pára nad hrncem. Zmizí a už se nevrátí a já sní. Proto se nehýbu z místa a nemáchám rukama. Proto ve svém životě jen stojím a užívám si neskonalou úlevu, kterou sebou přináší. Ale tohle nejde na pořád. Nejde a já to moc dobře vím. Ale této myšlence se vyhýbám a moje mlha taky. A abych pravdu řekla nechci odtud jít. Chci tu stát a zanevřít na celý svět. Chci tu stát a už nikdy nic necítit. Žádný smutek, žal, či bolest, ale ani lásku, či přátelství. Nemám sílu na další zklamání.

Zklamání, která by s těmito city přišla. Zklamání, které bych již nepřežila. Život jich sebou přináší hodně a lidé je statečně překonávají. Ale já nejsem statečná. Nejsem dost odvážná se jim znovu postavit. Tolik problému s tím mám, ale nedokážu se nad ně přenést a jít dál. Raději před nimi stojím, než abych je překonala a znovu narazila. To přece za překážkami stojí. Zklamaní. Nic jiného, jen a pouze tvrdý náraz, na který mi sil nezbývá.

Nikdy ani před ním jsem nebyla bojácná. A nyní se to zhoršilo. Bojím se i malý krůček udělat, abych nedostala další krutou lekci od života. Už nechci.

Všechno jsem s ním ztratila. Vše a ještě víc. Nic mi nezbylo. Moje srdce je někde pryč s ním, s tím co mi ho tak surově vzal. Má duše poletuje někde ode mně  dál. Ani ona se mnou nevydržela dlouho. Nemohla. Nezazlívám jí to. Ani já bych tu nejradši nebyla sama se sebou. Utekla bych od mých vzpomínek. Utekla bych a už se nikdy nevracela. Šla bych a ani bych za svým životem neohlédla. Byl v něm po jeho odchodu jen smutek, samota a... vztek.

Vztek. I ten ve mně přetrval. Vztek samu na sebe. Vztek za to jak jsem byla naivní. On mě pomalu a jistě sžírá a zabíjí. Ano zabíjí. Zabíjí vše co v mém životě bylo, alespoň trochu dobré a zanechává po sobě hroznou spoušť. Vztek mě ovládá a já se nyní ta slabá, nedokážu, nemůžu bránit od jeho sil. Nechávám ho mě pohltit a obrany proti němu nenalézá i nyní když cítím přicházet smrt.

Cítím jak se ke mně pomalu, opravdu malými krůčky blíží a volá mě k sobě. Nemám čas. Hledám v sobě sílu odpustit, ale jako by najednou zmizela. Nemohu odpustit své lásce jak mě podle opustila. Nemohu odpustit svojí nejlepší přítelkyni, že jsem jí ani za rozloučení nestála. Nemohu odpustit mé bývalé druhé rodině, že se mě tak podle zřekli. Nemohu odpustit, i když bych v posledních pár minutách chtěla.

Chybí mi ale vysvětlení. Argumenty. Chybí mi toho hodně, abych byla schopna odpustit tolik prohřešků vůči mě. Nechali mě tu a šli. Byla jsem tu samotná, nechráněná. Párkrát mě byl navštívit Laurent, od kterého mě jen stěží ochránil Jacob, který kvůli mně přišel o bratra. Ale i když tu byl Jacob nedokázala jsem se vzdát své mlhy. Když mi chtěl pomoc, měl to předem prohrané. Mě nešlo pomoc. Myslím, že jsem to ani nechtěla. Podvědomě jsem stále čekala kdy se mi vrátí můj život s osobou vládnoucí mému srdci. Ale po dlouhém jenom jediném roce, nic. Nepřišel. Nezjevil se a nehledal mě. Nechtěl mě a já nyní nejsem schopna odpustit, ale ani se na něj, na ně všechny hněvat. A proto i v době umírání jsem skryta v husté mlze otupění.

Cítím zlé prsty smrti jak se na mě hladově sápou. Jak mě čím dál víc k sobě chtějí. Šíří kolem mě tmu a zahánějí mě do hlouby duše a nutí vzpomínat. Vzpomínat na můj život. Na mamku, na otce, na mojí lásku, na všechny členy jeho rodiny. Jako kdyby sama smrt chtěla abych teď v poslední chvíli trpěla bolestí nepopsatelnou. Jako by chtěla, abych na můj život měla jen ty nejhorší myšlenky. Ale asi jsem smrt musela zklamat. Nelituji jediného okamžiku s ním, s jeho rodinou. Spíše za to děkuji. Ale odpustit nedokážu. Není to v mé moci.

Ležím tedy na té mokré silnici. Nevnímám hlasy, které kolem mě hučí. Ležím, necítím žádnou fyzickou bolest a nechávám na sebe dopadat kapky deště, který je pro toto malé městečko charakteristický. Nechci ještě zemřít. Před tím chci odpustit, ale ty lačné prsty mě stahují a nedávají mi možnost se jim vzepřít. Tak moc chci odpustit, ale není tu abych mu to řekla není. Zavírám oči již smířená, že i bez toho činu zemřu. V mysli mám jen jednu postavu. Jen jednu jedinou. V bílé místnosti. On tu je se mnou. Konečně.

„Odpouštím." sípavě jsem šeptla v posledním výdechu. Smrt se blíži kvapem. Najeho tváři již zřím jen smutný, velmi smutný úsměv a jsem šťastná, že jsem ho mohla vidět v posledních málo okamžicích.

„Miluji tě Bello" řekl ten výplod mé fantazie, který nyní vypadal tak skutečně, že jsem tomu, že tu se mnou je uvěřila a byla jsem šťastná, že jsem mohla slyšel ty slova pravdy.

„Miluji tě Edwarde" řekla jsem a poddala se nedočkavé smrti, která mě téměř okamžitě zahnala do tmy, bez něj. Již navždy.

Edward:

Ležím na zemi v mém pokoji a utápím se v hrozné bolesti. Jak jen jsem mohl. Jak ? Chtěl jsem aby to byl jen zlý sen z kterého se probudím. Usilovně jsem zavřel oči a znovu je otevřel v snaze si vsugerovat, že to jen pouhá noční můra. Že nyní tu neležím sám. Že jsem si nezničil život. Snažím se ze všech svých zbývajících sil, ale nemohu se probudit.

Znovu zavřu oči. Kde jsem? Bylo to tu bílé. Najednou jsem v dáli zahlédl dívku zahalenou v temné mlze. Blížila se a já ji šel vstříc. Nevěděl jsem proč, ale jít jsem musel. Začal jsem jí poznávat. Její kaštanové vlasy, čokoládové oči, křivky jejího těla.

„Bello" řekl jsem, ale mě jak se zdá neslyšela. Pořád šla v před a každým jejím krokem z ní ta mlha padala.

„Odpouštím." Vyslovila sípavě, jako by jí nestačil dech. Jen jediné tohle slovo mi přineslo útěchu, kterou jsem tak potřeboval.

„Miluji tě Bello." Řekl jsem jí na oplátku. Pousmála se. Koukala na mě jako na zjevní. Jako by si mě vymyslela.

„Miluji tě Edwarde." řekla mi ta nejkrásnější slova, jaké existují. Najednou zmizela. Černé stíny si jí vzali. Stál jsem v tom oslnivém světle. A cítil jsem jak se po mě sápou černé drápy.Nevzpíral jsem se.Nechtěl jsem se vzpírat. Chtěl jsem za ní. Pohltila mě tma a věřil, že mě přivede za ní.

Edward se poddal smrti. Nikdo neví jak mohl zemřít. Možná ze strachu, že jí nikdy neuvidí. Možná proto, že si to osud žádal. A možná  taky pro něco úplně jiného.Ale jedno vím s jistotou. Sešli se. Tam někde ve velmi jasném světle a  ruku v ruce šli dál vstříc záři.Bellino tělo leželo na mokré silnici na tváři lehký úsměv. Edwardovo na zemi v jeho pokoji s neskonale šťastným výrazem ze setkání s ní. Kdybyste je viděli řekli byste „Jsou to andělé." A oni byli. Andělé, kteří se i s překážkami znovu setkali a milovali.

Autor: Lil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Konec - Jednorázovka: