Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Just One Last Dance

18.07.2009 (15:00) • LiLLy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4158×

Just One Last Dance

„Edwarde?“ zděšeně jsem zatřásla s jeho tělem.

„Co? Co se děje?“ zmateně vrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Můj Edwarde!“ rozvzlykala jsem se. „Asi jsi ztratil vědomí, nebo usnul. Je to strašné. Já se asi zblázním!“

„Šššš… Bellinko, to bude dobré,“ snažil se mě uklidnit.

„Nebude! Carlisle říkal, že tuto chorobu měl jen jeden upír, který žil v Evropě a ten zemřel! Promiň, já vím, že vyšiluju… Podívej! Ty utěšuješ ty mě! A kdo tu má smrtelnou nemoc-taky ty. Promiň lásko,“ omlouvala jsem se mu.

„To je v pořádku. Jsi vynervovaná z té zítřejší svatby.“

Přikývla jsem, protože částečně měl pravdu. Částečně jsem byla vynervovaná z té jeho nemoci.

Pořád jsem se o něj bála. Netušila jsem kdy… zemře. Přinutila jsem se to slovo vyslovit v mysli. Prožívali jsme každý den naplno. Byli jsme stále spolu. Charliemu jsme nějak vysvětlili, že má smrtelnou nemoc a že nás teď několik týdnů má prostě nechat na pokoji. A tak jsem se nastěhovala ke Cullenům.

„Belli, netrap se. Nevadí mi, že už neslyším myšlenky lidí. Nevadí mi ani, že už nemám tolik bystré smysli a běhám pomaleji. Jinak je mi fajn a jsem s tebou. Jsem za to rád.“

Pousmála jsem se a pohladila ho po tváři.“Dobře, teď jsme jen ty a já.“

V tu chvíli do pokoje vtrhla Alice „Bello! Mám ty šaty! Pojď, musíš si je vyzkoušet…. Ahoj Edwarde, tady máš oblek“ dodala a s úsměvem mu předala oblek.

S neochotou jsem vstala a vydala se s ní do pokoje vyzkoušet si šaty. Když jsem je spatřila, vyrazilo mi to dech. Byly krásné – to jsem nečekala.

„Páni, Alice… To je nádhera.“

„Viď? Také jsem z nich nadšená. Věděla jsem, že se ti budou líbit,“ usmála se na mě.

Rychle jsem si je vyzkoušela Párkrát se v nich zatočila a Alice mě vyfotila. Nechápala jsem proč, když je to jen zkouška, ale nechala jsem to být. Poté jsem se vrátila k Edwardovi.

Ještě chvilku jsme si povídali a poté jsem si lehla do postele. Usnula jsem brzy, takže jsem ani neviděla Edwarda odcházet na lov.

„Bello, vstávej!“ vzbudila mě Alice.

„Cože? Už? Vždyť je ještě tma!“ naříkala jsem.

„Musíme tě připravit,“ zvesela odpověděla. „Rosalie?“ zavolala do domu. Hned poté mě zvedla z postele a odtáhla do koupelny.

Přípravy trvali pár hodin, ale nakonec jsem byla připravená a Edward taky. Ohledně příprav svatby jsem nechala Alici a Esme volnou ruku, hlavně proto, že jsem chtěla být pořád s Edwardem, ale chtěla jsem aby to bylo venku a ve stínu.

Konečně nadešel čas. Charlie mě pomalu vedl k oltáři, zatímco Rosalie hrála na klavír svatební pochod. Nikdy jsem si nevšimla, že také umí pěkně hrát. Postavila jsem se vedle Edwarda a usmála se na něj.

„Mohu poprosit ještě zdržení?“ zeptal se do davu přátel a rodin. Poté se otočil ke mě „Belli, mám pro tebe menší dáreček“ řekl tiše, že jsem ho slyšela jen já. Vykulila jsem oči a přikývla. Na to se otočil a přešel ke klavíru, který mu uvolnila Rosalie, stejně vykolejená jako všichni přítomní. Edward se posadil a začal hrát. Poznala jsem svou oblíbenou píseň Love to be Loved od Marka Terenzi. Po chvilce udělal něco, co mi vyrazilo dech. Začal zpívat. Přesně slova té písně a znělo to dokonce lépe než od původního interpreta.

I can't believe I'm standing here
Been waiting for so many years and
Today I found the Queen to reign my heart
You changed my live so patiently
And turned it into something good and real
I feel just like I felt in all my dreams
There are questions hard to answer
Can't you see…

Nemůžu uvěřit že tady stojím
Čekal jsem tolik let a
Dnes jsem našel královnu mého srdce
Změnilas můj život napořád
A obrátila ho v něco dobrého a reálného
Cítím to co jsem cítil jen ve svých snech
Jsou tu otázky, na které je těžké odpovědět
Nemůžeš vidět…

Naslouchala jsem zamilovanému textu a po tvářích mi tekly slzy. Slzy štěstí a radosti, ale i smutku a trpění, když jsem si uvědomila že mi brzy odejde. A tak jsem si užívala okamžik, dokud to jde.

Baby, tell me how can I tell you
That I love you more than life
Show me how can I show you
That I'm blinded by your light
When you touch me I can touch you
To find out the dream is true
I love to be loved by you

Lásko, řekni mi jak ti můžu říct
Že tě miluji víc než životUkaž mi jak ti mohu ukázat
Že jsem oslepen tvým světlem
Když se mě dotýkáš, mohu i já tebe
Zjišťuji, že sen je skutečnost
Miluji, že mě miluješ

Přesně v ten moment se Edwardův pohled stočil ke mně. Ve tváři měl zvláštní výraz. Zamilovaný ale zároveň plný bolesti…

You're looking kind of scared right now
You're waiting for the wedding vows
But I don't know if my tongue's able to talk
Your beauty is just blinding me
Like sunbeams on a summer stream and
I gotta close my eyes to protect me
Can you take my hand and lead me
From here please yeah...yeah...

Teď vypadáš vystrašeně
Čekáš na svatební sliby
Ale nevím jestli je můj jazyk schopný mluvit
Tvoje krása mě oslňuje
Jako sluneční paprsky v létě
Přivírám oči abych se chránil
Můžeš si vzít mou ruku a vést mě
Odtud, prosím….

Ano, prosím… Byla jsem připravená vykřiknout to slovo. Chci a potřebuji aby každý tady věděl, že i já ho miluji víc než svůj život. On je můj život. Chci si ho vzít víz než kdy dřív. Chci aby byl můj a já jeho. Chci to vykřičet do celého světa… Ale musím počkat na ten správný okamžik…

Baby, tell me how can I tell you
That I love you more than life
Show me how can I show you
That I'm blinded by your light
When you touch me I can touch you
To find out the dream is true
I love to be loved, I need to be loved
I love to be loved by you

Lásko, řekni mi jak ti můžu říct
Že tě miluji víc než život
Ukaž mi jak ti mohu ukázat
Že jsem oslepen tvou září
Když se mě dotýkáš, mohu i já tebe
Zjišťuji, že sen je skutečnost
Miluji být milován, Potřebuji být milován
Miluji, že mě miluješ

„Miluji tě“ zašeptala jsem. Zvedl hlavu a usmál se na mě. Opět jsem se zaposlouchala.

Alice se u mě znenadání objevila a přistrčila mi jemné kapesníčky. Vděčně jsem na ni kývla a ona zmizela. Otřela jsem si slzy z obličeje, ale hned se tam objevili další…

I know they gonna say our love's not strong enough to last forever
And I know they gonna say that we'll give up because of heavy weather
But how can they understand that our love is just heaven sent
We keep on going on and on cause this is where we both belong…

Vím, že řeknou, že naše láska není dostatečně silná na to, aby trvala navždy
A vím, že řeknou že se vzdáme protože bude těžko
Ale jak můžou rozumět, že naše láska je poslaná z nebe
Pokračujeme dál, protože to je to kam oba patříme…

Baby, tell me how can I tell you
That I love you more than life
Show me how can I show you
That I'm blinded by your light
When you touch me I can touch you
To find out the dream is true
I love to be loved, I need yes I need to be loved
I love to be loved by you
Yes I love to be loved by you

Lásko, řekni mi jak ti můžu říct
Že tě miluji víc než život
Ukaž mi jak ti mohu ukázat
Že jsem oslepen tvou září
Když se mě dotýkáš, mohu i já tebe
Zjišťuji, že sen je skutečnost
Miluji být milován, Potřebuji, ano potřebuji být milován
Miluji, že mě miluješ
Ano, miluji že mě miluješ

Když dozněli poslední tóny, dav začal tleskat. Také jsem tleskala a setřela si poslední slzy. Přišel ke mně a vzal mě za ruku. Poté jsme si odříkali sliby a svá „ANO“  Políbili jsme se a všichni začali tleskat. Zase. Ale tentokrát to bylo jiné. Předtím dojetím, teď radostí.

„Bello“ zvolala Alice.

„Copak?“  zeptala jsem se ustaraně.

„Kytice! Musíš hodit kytici!“ naštvaně vysvětlovala. „Viděla jsem že na to zapomeneš a to se nesmí stát.“

„Dobře,“ rozesmála jsem se. Můj manžel se také usmíval. Všechny holky se za mnou seřadili do skupiny a já hodila kytici. Ihned jsem se otočila, abych viděla, kdo ji chytil.

„Alice?“ překvapeně jsem zamrkala. Myslela jsem že už se s Jasperem vzali. Někdy dřív. Ale pravděpodobně ne. Edward se rozesmál.

„Co je vtipného?“ zeptala jsem se.

„Alice měla vizi“ vysoukal ze sebe během smíchu. Pozvedla jsem obočí.

„Viděla jak sama sobě plánuje svatbu“ rozesmál se ještě víc. Také jsem se zasmála. Byla jsem ráda, že je šťastný.

Začala hrát hudba a Edward mi nabídl ruku. Přijala jsem s úsměvem.

Tančili jsme dlouho. Napřed hrála písnička Sway od Rosemary Clooney, na tu jsme tančili cha-chu. Poté hrála píseň od Anne Murray – Tennessee Waltz. Další byla pomalá píseň Just One Last Dance od Sarah Connor. Na tu moc lidí netančilo, tak jsme se rozjeli a za chvilku měli celý parket pro sebe. Kroužili jsme po parketu, smáli se na sebe, otáčeli se v náručí.

Když píseň skončila políbili jsme se. Byla jsem unavená z toho tancování a tak jsme si šli na chvilku sednout. Najednou Edward zakolísal.

„Edwarde?“ zpanikařila jsem.

„Nějak se mi motá hlava…“ zašetpal. Zavolala jsem Carlislea a Emmetta. Oba pomohli Edwardovi odejít stranou a sednout si na židli. Držela jsem Edwarda za ruku a sledovala jak se ho Carlisle snaží ošetřit, avšak marně. Upíra nemůže uzdravit.

„Ztrácí vědomí“ ztrápeně konstatoval Carlisle.

„Co to znamená?“ zeptala jsem se.

„Je tu možnost že už se neprobere…“

„Cože?“ vyděsila jsem se. „To jako umírá?“ hystericky jsem naříkala. Carlisle přikývl.

„Bello? Miluju tě“ vysoukal ze sebe Edward.

„Edwarde, lásko… já tě taky miluju. Prosím neumírej… Ještě aspoň poslední tanec,“ zašeptala jsem slova z písničky co zase hrála. „Just One Last Dance, Just One More Chance“ zaškemrala jsem mu do ucha.

„Promiň Belli… Žij krásný a šťastný život!“ slova ze sebe s těží soukal.

„Bez tebe nebude krásný ani šťastný..“ vzlykala jsem. Zdá se že Edward chtěl ještě něco říct, ale nezvládl to.

„Néééééééééééééé“ zařvala jsem.“Proč?????? Sakra proč on?“ hystericky jsem ječela.

Všichni ztichli.

„Co se stalo?“ zeptal se někdo z davu

„Je mrtvý…“ vzlykala jsem. Všichni překvapeně vydechli.

„Můžete prosím všichni jít? Hostina skončila!“ zvolala jsem smutně.

Všichni kolem mě procházeli s lítostivě sklopenou hlavou a občas mi někdo sdělil upřímnou soustrast. Na to jim kašlu, to mi mou lásku nevrátí. Poprosila jsem Emmetta, jestli by Edwarda neodnesl do pokoje, že se s ním ještě chci rozloučit o samotě. Jen přikývl a zmizel. V našem pokoji jsem si sedla na postel a Edwardovu hlavu položila na klín. Smutně jsem na něj koukala a slzy mi tiše stékaly po tvářích. Teď to byly slzy plné bolesti, smutku, trápení, zoufalosti…

„Miláčku… Edwarde… proč jen ty…“ šeptala jsem do prázdného pokoje.

Najednou sebou jeho tělo trhlo. Lekla jsem se, protože už přes hodinu je mrtvý. Zase se pohnul.

„Edwarde? Edwarde, slyšíš mě?“ Pocítila jsem naději. Ještě sebou párkrát trhnul a poté pomalu otevřel oči. Překvapeně mrkal, ostré světlo ho oslepovalo.

„Edwarde?“

Pohlédl na mě, byl neméně překvapený než já.

„Co se to stalo?“ zeptal se pomalu a začal se opatrně zvedat. Pustila jsem mu hlavu aby si mohl sednout.

„Carlisle!“ zakřičela jsem do domu. „Rychle! Pojďte sem!“

Pohlédla jsem Edwardovi do očí. Vyrazilo mi to dech. Vykulila jsem oči.

„Co je?“ zamračil se na mě.

„Tvoje oči… Jsou… Zelené!“ šeptala jsem.

„Cože? Zelené? Počkat…“ Zarazil se a naklonil k mému krku. Nevěřícně jsem koukala co se to děje. Zhluboka se nadechl a zadržel dech. Po chvilce zalapal po dechu.

„Já jsem člověk!“ vyděšeně zašeptal.

„Cože?“ zeptala jsem se, ale měl pravdu, oči to dosvědčovali a jeho kůže byla teplá.

„Nevoníš jako jídlo! A … potřebuju kyslík!“ vysvětloval. Najednou se přiřítili všichni členové jeho rodiny.

„Co to tu voní?“ vyhrkla Rosalie. Poté pohlédla na Edwarda a vykulila oči. Ostatní členové jeho rodiny zaraženě stáli ve dveřích a zírali na nás.

„Edwarde!“ vyhrkla Esme a objala ho. Následně se odtáhla s omluvou v očí. Pochopily jsme. Edward je teď člověk a jim voní.

„Nemůžu tomu uvěřit“ Carlisle kroutil hlavou. „Tohle se ještě nikdy nestalo… Je to nemožné!“

„A přeci je to pravda“ usmála jsem se a políbila Edwarda.

„Takže ta choroba… všechny ty příznaky… To byla přeměna v člověka?“ zeptala se Alice.

„Nejspíš“ pokrčila jsem rameny. Rosalie závistivě zavzdychala. Pohlédla jsem na ni, ale ta se otočila k Emmettovi. Ten se jen šťastně usmíval, byl rád že má brášku zpět.

„Vítej zpátky, můj zelenooký, teplý Edwarde“ něžně jsem zašeptala. Naštěstí se tomu Emmett nezasmál – nehledal dvojsmysl.

S Edwardem jsme se přestěhovali do nového domu a žili jsme si šťastně až do smrti… To by byl pohádkový konec… Ale tohle není pohádka… Nebo jo?

Autor: LiLLy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Just One Last Dance: