Jednodílná povídka, kterou jsem psala při informatice. Nevím, ale přijde mmi psaní jednodílných povídek těžší než kapitolových. Tak doufám, že se mi to povedlo a bude se vám to líbit. Možná vás zarazí ten konec, omouvám se.Přeji příjemné čtení
20.06.2009 (12:00) • LoA • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3202×
„Ah"vzdechnu, když ucítím tu opojnou vůni krve, té šarlatové tekutiny. Miluji ten pocit stékající krve do mého nitra. Nepatrná kapka v koutku. Ne, nejsem vegetarián. Aro, můj stvořitel, mi kdysi řekl o možnosti čerpat sílu i ze zvířecí krve. Prý se tak živí jeho přítel někde v Novém světě, Americe. Tato představa se mi ovšem hnusí, proč bych já, upír, nejobávanější pregátor všech dob měla využívat smradlavou, nechutnou náhražku lidské krve ?
***
Aro mě poslal se svou družinou zabijáků do Ameriky, kde řádí skupina novorozených. Spíše řádila. „Veni, vidi, vici" „přišli jsme, viděli jsme, zvítězili jsme." Tak nějak by se dala naše takzvaná akce. Byla jsem šťastná, patřila jsme k nejvýznamnějším členům Arovi armády. Nade mnou nebyla ani Jane nebo Alec. Cokoli jsem řekla tak bylo. Ostatní jsme poslala zpět do Evropy, já chtěla prozkoumat trochu tento kousek světa. Ano, opouštěla jsem velice často břehy Evropy, ale nikdy ne na delší dobu. Jediný lidská vlastnost, která mi zůstala byla touha po vědění a nenávist. Nemilovala jsem, nikdy.
***
Nevěděla jsem, kde jsem. Jen jsem se rozběhla nepředstavitelnou rychlostí lesem. Vyvracela jsem stromy, přeskakovala desetimetrové skály, přeplavávala jezera. Po nějaké době mě do mého nosu uhodila libá vůně, vůně lidské krve. Vše dostalo načervenalý nádech. Nechala jsme pracovat své instinkty lovce. Běžela jsem ještě rychleji než doposud. V ústech jsem cítila nahořklou tekutinu, která za chvíli někomu přinese smrt.
Po nějaké době jsem přiběhla na prosluněnou mýtinu, která byla jako vystřižená z nějaké dětské obrázkové knížky. A ta vůně, jako by tu vyvěrala ona a ne křišťálový potůček chladivé vody.
Stál tam, má kořist, uprostřed louky a pozoroval mě. Červený opar najednou byl pryč, jeho vůně byla sice úžasná, ale na chvíli se to dalo vydržet. Hleděl na mě svýma smaragdovýma očima, ve kterých jsem nenašla ani stopu zděšení. Byl krásný, a nebyl to upír. Jeho vypracovaná postava a pleť která měla lehce opálený nádech.
„Kdo jsi" zeptal se mě melodický hlas. „Nejsem člověk" odvětila jsem mu, nevěděla jsem proč, ale cítila jsem k němu jakousi důvěru. „A kdo tedy jsi? Anděl?" hořce jsem se zasmála. Kdyby jen věděl. „Ne, anděl nejsem. Vidíš snad křídla" Nespouštěl svůj zrak z mých očí. Rubín a smaragd se do sebe vpíjeli. Jedny oči čisté jako nebe po bouřce, nevinné, krásné. A druhé, oči zabijáka, plné nenávisti. „Vidím jen krásu" odpověděl po chvíli, opět jsem se zasmála. Byl tak naivní. Krása neznamená bezpečí, čistotu. „Vidíš mé oči?" pokýval hlavou. Byla to ovšem jen řečnická otázka." Mají barvu krve, krve kterou já se živím" ztuhl ale neodstoupil a nedal se na zběsilý a beznadějný útěk. „Neublížíš mi" zašeptal. Nyní jsem ztuhla já. Nechci mu ublížit, chci aby byl jako já. Aby byl můj, abychom spolu prožívali věčnost. Aby byl má hračka na hraní, mé zpestření života. Možná, ale jen možná bych objevila další lidskou touhu-lásku. „Ublížím" zalapal po dechu. „Bude to bolet, ale potom už bolest neucítíš"usmála jsem se na něho. „Stůj klidně" jemně jsem ho políbila na rty. Byly tak měkké a teplé. Usmál se na mě.
Mé rty se pomalu blížili k jeho krku, od nesmrtelnosti ho dělilo pár milimetrů. „Nashledanou v jiné fázi života" a prolomila jsem tu vzdálenost. Ucítila jsem chuť jeho krve, rudý opar se vrátil. Sála jsem a sála. Chuť jeho krve se stupňovala s každým dalším douškem až pak- nic. Rudý opar zmizel a já v náruči svírala jeho chladné tělo. Jeho prázdné oči hleděli na mě. Nebylo v nich nic. Bylo to poprvé co jsem litovala zmařeného života. Otřela jsem si kapičku jeho krve z mých rtů. „Tak nakonec jsem tvůj anděl. Anděl, který ti přinesl smrt" zašeptala jsem. Položila jsem ho na zem jemně políbila jeho ledové rty a utíkala od té louky. S narůstající vzdáleností se zmenšovali mé výčitky. Zkusím to příště. Můj život je věčný.
***
Můj život byl sice věčný, ale nedokázala jsem zapomenout na smaragdového anděla, který zemřel v mé náruči. Zamilovala jsem se, ale poznala jsem to až příliš pozdě.
Autor: LoA (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Jako rubín a smaragd:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!