Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Jak to mělo být doopravdy

24.03.2009 (21:51) • RosalieHale • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4115×

Šest dívek dělalo kraviny ve školních šatnách. Jedna z nich, velmi hubená blondýnka, se zrovna válela po zemi a kroutila se v křecích od nezadržitelného smíchu. Když se pak s pomocí dvou dalších, malé blondýny a stejně maličké tmavovlásky, vyškrábala na nohy, přiskočila k nim jiná dívka, která měla melírované vlasy s pár pramínky růžové, a v ruce držela propisku. Provokativně zahýbala obočím.

„Ne, Maku, ne,“ zasténala ta, která měla nafialovělé vlasy, ale už předem jí bylo jasné, že se její ruka popsání nevyhne. O pár vteřin později jí na ruce zářil nápis Miluji Emmetta!, který zdobil i vysokou tmavovlásku.

„Lucko, sem!“ zavelela ta, kterou oslovovali jako Maku a už na blondýnčinu paži sepisovala to krásné heslo o tom vysokém a svalnatém mládenci.

Pak přišla na řadu druhý blondýnka, Andrea, potom Terka, to byla ta malá tmavovláska, Dáda, vysoká tmavovláska, a úplně nakonec Eliota přiskočila k Maku a napsala jí stejný nápis i jí.

A pak – snad vlivem nějakého kouzla – všech šest dívek zmizelo.

~*~

A pak se těch šest Češek objevilo úplně někde jinde. Zprvu si myslely, že jsou před školou, ale pak si uvědomily, že to tam vypadá trošku jinak.

Stromy, mokro, velké parkoviště, které bylo plné aut různého stáří.

Ne, takhle jejich školní dvůr a ani blízké okolí nevypadal.

„Do prdele, kde to zase jsme?“ ozvala se Eliota, která z nich byla nejstarší. Všechny se bezradně dívaly okolo sebe a byly moc rády, že se předtím chystaly již jít domů a tudíž na sobě měly bundy. Bylo totiž chladno.

„Já bych ti řekla kde,“ zabručela Terka a popostrčila si brýle blíže ke kořeni nosu. Samozřejmě neměla na mysli žádné konkrétní místo, které by se nalézalo na mapě, ale jedno sprosté slovo.

Ani jedné z nich nešlo na rozum, kde se to ocitly a navíc z toho byly zmatené. Všechny totiž věřily mnohem více racionálnímu uvažování, než aby věřily nad nějaké pozemské síly, které by vysvětlily…

„Jak to, že jsme v anglicky mluvící zemi?“ vykulila oči Andrejka a hlavou kývla k nedaleké ceduli.

„Střední škola ve-“ překládala si Dáda, ale byla přerušena strašlivým jekotem, který se ozýval nedaleko od nich.

„Ou máj gót!“zakřičela Lucka, povyskočila a rychle se rozeběhla k nějakému autu, na jehož kapotu začala objímat a jednou jí i políbila.

„Co jí je?“ nechápala Maku, ale docvaklo jí to i hned po tom, co s ní Eliota zatřásla.

„Forks! My jsme ve Forks!“

„A tamto je Volvo! Co když je to Edwardovo auto?“ začala šílet i ta menší z blondýnek.

Terka jen protočila oči v sloup. „Ale houby! Edward je jen literární postava. Nevím sice, jak to že jsme ve Forks – zřejmě nějaký hloupý vtip-, ale tohle auto jeho určitě není.“

Zbytek dívek, krom Lucky, která se stále válela po tom Volvu, se na tmavovlásku ošklivě podívalo.

„No a co! I kdyby to byla jen náhoda, my si chceme prohlídnout, kam by Edward chodil do školy,“ zabručela fialovláska a ostatní přikývly. Jako jedna žena se všechny otočily a rádoby ráznými kroky se vydaly ke vchodu do školy. Lucka přestala oblízat to auto a přidala se k nim.

Když se za nimi zavřely dveře, ozval se zvonek, který byl následován náhlým šumem a vrzáním židlí vycházejícím ze zavřených dveří.

„Á, ideální,“ usmála se spokojeně Dáda, „alespoň budeme mít volné učebny a budeme je moct obhlédnout taky.“

„Ááá,“ vyjekla Eliota a vytřeštila oči, „to snad není možné! Vidíte to, co já?“ Ostatní dívky se podívaly témže směrem a nevěřily vlastním očím.

„Kruci, to je snad Jasper,“ prohlásila Terka a byla ještě více šokovaná, když její kamarádky kývly na souhlas.

„Taky se mi zdá,“ připustila Andrejka a zamračila se, když zjistila, že ostatní stojí jako tvrdé i.

„No honem! Musíme ho zastavit!“ Její slova jako by probrala ostatní dívky a všechny se Rychlými kroky, téměř běžely, vydaly za tím nadpozemsky krásným upírem, který se jim začal ztrácet v davu studentů.

„Pamatujte si holky, Jasper je můj!“ upozorňovala je malá tmavovláska a kdyby se právě nepořádal hon na krásného upíra, zřejmě by se strhla hádka o tom, kdo z Cullenů je čí.

Když ho dívky dohnaly, postavily se mu do cesty a zbožně na něj zíraly. Bylo na něm vidět, že trochu znejistěl. Ještě se mu nestalo, aby mu zatarasilo cestu šest slečen, které by nic neříkaly, ale jen čuměly. Navíc mu bylo divné, že se ho nestraní.

Nepatrně povytáhl obočí. „Potřebujete něco?“

„Jo,“ vypadlo z blondýnky, která předtím obdivovala stříbrné Volvo. A pak bylo opět ticho. Než je Jasper stačil pobídnout k další mluvě, přitančila k němu malá černovláska, políbila ho na tvář a pak se zvědavě podívala na těch šest návštěvnic. Nic o nich nevěděla, protože neměla vizi.

„Och,“ vydechla znechuceně Terka založila si ruce v bok, „na tohle se nezvykej,“ vyjela na Alici.

„Co prosím?“

„Povídám, abys ho už nikdy víckrát nelí – au!“ vyjekla, když jí Eliota dloubla do žeber.

„Kde je zbytek? Kde je Edward?“ zajímala se okamžitě Maku a její oči zářily vzrušením.

Ale ta malá upírská kráska se je rozhodla ignorovat. Významně se podívala na svého milence, který krátce přikývl, propojila své prsty s jeho, otočili se a odcházeli.

„Hej! Co to jako má znamenat?“ zamračila se Dáda a pohoršeně zavrtěla hlavou.

„Nikdy jsem si ani nepomyslela, že upíři dokážou být tak nevychovaní,“ prohlásila fialovláska dost hlasitě a založila si ruce na hrudi. Koutkem oka si všimla, jak jí Maku ukázala zdvižený palec. Určitě to zaslechli a tudíž je bude zajímat, jak ví o jejich pravé povaze.

A skutečně. Alice se s Jasperem pomalu otočila a překvapeně na dívky zírala. A pak, rychleji než by někdo mrkl okem, se k nim přiblížila.

„Jak to, že víte…?“ vydechla potichu.

„Co kdybychom udělali dohodu?“ navrhla Andrejka a ostatním se zablýsklo v očích.

„Ty nás vezmeš k vám domů a my vám to prozradíme,“ vítězoslavně se Lucka usmála a všech šest dívek napjatě čekalo, jak se upírka rozhodne.

~*~

„Ty vole.“

„Wáu!“

„No holky, mě snad vomejou!“

„Přesně jak v knížce! Ne, ve filmu!“

„Asi se složím…“

„Vy toho naděláte, je to jen normální barák, ve kterém žijí upíři, no.“ To byla Terka.

Alice jen protočila oči a chůzí, která vypadala spíše jako vílí taneček, zamířila do domu. Jasper a pak všech šest studentek z Jablonce ji následovalo.

Jen co vešli do domu, ozval se rozzlobený křik.

„Emmette! Co jsi udělal s mými cédéčky?“ Všechny poznaly ten krásně zvučný hlas a už viděly toho, na kterého nejvíce čekal, sbíhat po schodech neuvěřitelnou rychlostí.

Edward se však velmi rychle zarazil, když si uvědomil přítomnost lidí, a zamračeně se podíval na Alici. Dívkám bylo jasné, že jí čte myšlenky a za chvíli se jistě vrhne na ty jejich.

A náhle se během chvilky v prostorné místnosti objevil zbytek upíří rodinky a prohlíželi si šest příchozích.

„Ehm, nezdá se vám, že vypadají trochu hladově?“ zašeptala Dáda a schovala se za Maku, ale bylo jí to k ničemu, protože za nimi stále stála Alice a Jasper, který byl nejslabším článkem.

„Ale no tak, Rose, nemrač se tak,“ zašklebila se Eliota na upírku, která od nich stála nejdál a měla založené ruce na hrudi.

„Skvělé, Alice. Jako by nestačilo, že si sem Edward přivedl jednoho člověka. Ty ho samozřejmě musíš předčít a tak si přivedeš rovnou dalších šest!“

„No moment!“ zaprotestovala Marku. „My šly dobrovolně!“ Nikdo ji ale neposlouchal, protože se Alice začala hádat s Rosalií, přidal se do toho Jasper, který stál za svou životní i posmrtnou láskou, a Emmett v tom nemohl nechat Rose samotnou, protože jinak by nic nebylo.

„Uklidněte se,“ poradil jim Carlisle, který toho už měl tak akorát dost. Nemusel nijak zvlášť křičet, aby jeho adoptivní děti přestaly, měl totiž autoritu.

„Podle toho, co jsem v té hádce zaslechl, víte o tom, že jsme upíři,“ obrátil svou pozornost na šest dívek, které okamžitě přikývly a pak se nechaly odvést do obývacího pokoje, kde se rozvalily po gauči a křeslech. Ostatní postávali okolo a zvědavě naslouchali jejich rozhovoru, kromě Edwarda, který si to všechno přečetl v jejich myšlenkách.

~*~

Když se Esme dozvěděla, že nyní nemají kam jít, protože do České Republiky jen tak nedojdou, vzbudil se v ní mateřský cit.

„Carlisle, přeci je teď nemůžeme na noc vyhodit,“ řekla a podívala se z okna, kde už byla dávno tma. Blížila se hluboká noc.

„Esme, snad si nemyslíš, že by tady mohly zůstat!“ zhrozila se Rose, která ty holky nemohla ani cítit, natož aby byly přes noc v jejich domě.

„Och! Jak můžeš být tak tvrdá?“ pronesla Carlisleova žena a položila si ruku na srdce. Pak už nečekala na to, až ostatní členové rodiny něco řeknou a zavedla dívky do patra, kde jim ukázala, kde mohou přespat.

Dívky se mohly štěstím zvencnout, když si uvědomily, že budou spát v postelích, ve kterých někdy polehávají jejich oblíbenci.

„Zamlouvám si Edwardův pokoj!“ vykřikla Maku a postavila se do dveří, aby nikdo jeho pokoj již nemohl zabrat.

Lucka si pak vybrala Emmettův, Terka Jasperův, Eliota se vecpala do ložnice Esme a Carlislea, kterou stejně nepoužívali, a protože tam byla manželská postel, dohodla se s Dádou, že tam budou spát společně a Andrejka se vecpala k Maku s tím, že roztáhnou Edwardovu pohovku.

Dívky se pak postupně vystřídaly v koupelně a užívaly si příležitosti, že můžou spát v oblečení, které nosí jejich oblíbenci. (Taktně totiž odmítly oblečení, které jim nabízela Alice a vynutily si trička těch božských upírů. A pak jim nestydatě ukazovaly stehna.)

Když se pak asi po hodině, již umyté, vrátily do přízemí do obývacího pokoje, kde bylo o osobu navíc.

A všechny začaly vražedným pohledem propalovat tmavovlásku, kterou svíral Edward v náruči.

„Bella,“ procedila skrz zuby Eliota a nezapomněla dodat svému hlasu jistou dávku znechucení, za což si vysloužila nepěkný pohled od výše zmíněného upíra.

„Tak snad nás taky představíš, ne?“ navrhla Dáda a usmála se. Bylo vidět, že je to Edwardovi značně proti chuti, ale nemohl se chovat nevychovaně, když zrovna do místnosti vešla jeho adoptivní matka. To by to totiž schytal.

„Bello, lásko,“ křivě se na dívky usmál, když viděl, jak je to oslovení popudilo, „ tohle jsou ty, o kterých jsem se zmiňoval. Maku, Eliota, Terka, Dáda, Lucka a Andrea.“

„Fakt mě těší, že tě poznávám,“ podotkla ta vyšší z blondýnek a na Edwardovu přítelkyni se za šklebila.

Eliota a Maku se na sebe významně podívaly a obě napadlo to stejné – jak se zbavit Belly. Bohužel jim úplně vypadlo to, že jejich nápady Edward slyší, a tak, když se jim fantazie rozeběhla na všechny obrátky, se mu z hrudi začalo ozývat vrčení.

„Edwarde!“ okřikla ho Esme a pak se mile usmála na dívky. „Připravili jsem vám večeři. Bello, dáš si také?“

Všechny lidské bytosti, které měli docela už hlad, se přemístily do jídelny a pustily se do masa se zeleninou a s knedlíky. Všem to chutnalo, jen Eliota se nad tím šklíbila.

„Kdo to vařil?“ zeptala se Andrejka.

„Já a Esme,“ nadmul hruď Emmett a zářivě se na ně usmál. Byl pyšný na to, že nic nepřipálil a ani nepřevařil.

„Hm, tak už víme, z čeho to maso je,“ zašeptala Lucka a zamrkala na ostatní, „z medvěda.“ A Eliotě se udělalo špatně.

„Co? Tobě to nechutná?“ staral se tmavovlasá svalovec a povytáhl obočí.

„Ne, je to dobrý, jen… To maso víš…“

„Nejí maso,“ zabručel Edward, který byl v jídelně také. Koneckonců tam byla celá Cullenovic rodinka.

„No to jsi měla říct dřív, udělala bych ti nějaké těstoviny,“ řekla Esme a už se chystala jít do kuchyně, že rychle udělá něco bezmasého, ale Rose jí zastavila jediným ošklivým pohledem. Nelíbilo se jí, že by okolo nich měli všichni skákat.

„Tak na kdy chcete koupit letenku? Zítra je asi moc brzy, tak středa? Čtvrtek?“ zeptal se Carlisle a pět dívek se zarazilo a nevěřícně na něj zíralo, jen Lucce zaskočilo a místo zírání měla co dělat, aby do těla dostala alespoň nějaký vzduch.

„Cože?“ zaskřehotala mezi kýcháním a prskáním. Upíři na ně chvíli zaraženě hleděli a vzájemně čekali, kdo jim poví, že by měli jet domů.

„Víte, zlatíčka,“ ujala se slova Esme a dala si vlasy za ucho, „podle toho, kolik věcí jsem s sebou spíš neměli, než měli, tu asi na prázdninách nejste. A co vaše rodiny? Nebude se vám po nich stýskat?“

„Pravda, počítač mi bude sházet,“ přikývla Maku a společně s kamarádkami se rozesmála. Ostatní zůstali vážní.

„A co kdybychom jim zavolali?“

~*~

Nakonec se nikam nevolalo, neboť dívky začaly věřit tomu, že se doopravdy ocitly v knize a tudíž nemusí mít strach o to, zda je budou příbuzní a jiní známí hledat.

A v jejich geniálních hlavičkách se vyklubal geniální nápad.

„Hm, Esme?“ oslovila ráno Eliota upírku, která s nimi seděla u jídelního stolu a pozorovala, jak dívky snídají. Carlisle byl v práci a její adoptivní děti musely do školy.

„Ano?“

„Kolik jsi chtěla mít dětí?“ zeptala se Terka.

jejich společnice překvapeně zamrkala, nechápala, proč se jí na to ptají. „No… Už si to přesně nepamatuji, ale určitě hodně.“

„Definuj pojem hodně,“ řekla Maku.

„Já nevím,“ zatvářila se mučedně, tohle bylo hodně citlivé téma, „možná pět, možná osm… „

„A co takhle jedenáct?“ zahýbala obočím Lucka a všechny napjatě sledovaly Esme, které to docvaklo.

Ta se krátce zasmála, postavila se a přešla po místnosti. V hlavě jí to vypadalo asi takto: Jedenáct dětí? Z toho šest živých… Ne, ne, to by nás už bylo moc, bylo by to nápadné… Lidé by měli řeči… Ale jedenáct dětí! Ne, o tomhle si musím promluvit s Carlislem, ten určitě nebude proti, ale… Co Rosalie? A jak to bude zvládat Jasper? … Nedá se nic dělat, bylo by nás moc a… Jedenáct!

„Na tomhle se musím dohodnout s ostatními,“ prohlásila nakonec, ale studenty z Jablonce se jen tak nedaly.

„No tak, Esme! My nebudeme dělat problémy. A ve finanční krizi také být nemůžeme, když Alice předem ví výsledky!“

„Ale…“

„Brnkni Carlisleovi. Jsem přesvědčená, že nebude proti,“ podávala Andrejka mobilní telefon.

~*~

Když se Cullenovi a Haleovi vrátili ze školy, nemohli věřit vlastním očím. Celý dům byl vzhůru nohama, jak se stěhoval úplně nový nábytek do nevyužitých prostorů do druhého patra.

Jediná Alice věděla, o co jde, protože to viděla ve své vizi budoucnosti. A Edward to velmi rychle pochopil, když si přečetl myšlenky Esme.

„Co se to děje?“ zamračila se Rose a nechápavě se podívala na Edwarda, který pěnil vzteky.

„Esme se rozhodla, že tu budeme dělat azyl komukoli, kdo se nachomýtne poblíž,“ odsekl a chystal se, že to své matce pořádně vyčiní, když ho Alice zarazila.

„Edwarde, ty holky jsou náhodou fajn a navíc… Všichni již brzo budeme přátelé,“ usmála se a pobaveně sledovala, jak si její bratr odfrkl.

„Ahój,“ přiběhly k nim nové členky rodiny a objaly Alici. K Rosalii se raději nepřibližovaly.

„Zítra budeme muset jet dvěmi auty, do jednoho se už nevejdeme,“ informovala je Dáda, která se už spolu s ostatními nemohla dočkat, až nastoupí do nové školy.

„Třemi auty,“ opravila ji hrubě Rose a naštvaně odešla do svého pokoje, kde za sebou zabouchla dveře. A toho kamarádky využily a naráz se přesunuly k Emmettovi, který si mezitím sedl na gauč.

„Takový zájem o mě,“ rozesmál se a pobavil se ještě víc, když spatřil Edwardův nevěřícný pohled.

„Asi tak za hodinu se udělá ošklivo. Bude pršet,“ předpovídala počasí Alice a Emmettovi se zablesklo v očích. Byl to typický soutěživý typ, takže se není čemu divit, že by do kopců nad městečko vyrazil okamžitě.

„Jó, zahrajeme si,“ prosil a oči mu zářily jako malému dítěti, které spatřilo lízátko, které by možná i mohlo mít.

Nikdo z přítomných mu jeho žádost nepřislíbil. Alice nechtěla jít bez Rose, protože věděl,a že to by jí ještě více rozzlobilo, ale také věděla, že její sestra nepůjde.

„No ták,“ žadonil a dělal psí oči na všechno okolo sebe.

„Já bych šla,“ ozvala se Maku a Emmett na ní vesele zamrkal.

„V tom případě nechci být s tebou v týmu,“ prohlásil Edward a škodolibě se na ní podíval, „oproti nám jsi tak pomalá, akorát bychom to projeli!“

„Ale tak… Mohli bychom se jim přizpůsobit,“ navrhl Jasper, a když viděla, jak se na něj Edward zamračeně podíval, uklidnil ho a dodal mu pocit mírného souhlasu.

„Tak já jdu zavolat Carlisleovi, ať jde také,“ informovala ostatní Alice, vytáhla malý stříbrný telefon a odešla z místnosti pryč.

~*~

Eliota ze srandy naznačila, jak přetahuje Emmetta ze zadu baseballovou pálkou po hlavě a její kamarádky se rozesmály.

„A jak se to vlastně hraje?“ zeptala se Dáda Esme, která jí to ihned začala vysvětlovat.

„Není to nijak těžké, stačí odpálit míček a pak oběhneš kolo a musíš se tam dostat dřív než míček,“ řekla, a když se všichni postavili na náležité pozice, odpískala hru.

Dívky byly značně popuzené a nevrlé. Nikdo se totiž nerozhodl, že bude brát ohledy na jejich lidskou rychlost. A tak, když se Eliota asi až na pátý pokus trefila do míčku (předtím jí Alice jednou zasáhla do obličeje), nestačila pomalu ani vyběhnout a Edward míček již svíral v ruce.

„Na to se můžeme vyprdnout,“ prskala vztekle Lucka, když se jí stalo to samé a naštvaně mávla rukou směrem k Jasperovi, který ji chtěl říct něco na útěchu.

Ve chvíli, kdy jedna z nich nehrála, dělala oči na Emmetta, Edwarda, Carlislea nebo Jaspera. Jen nutno dodat, že ostatním upírkám a Belle to lezlo značně krkem, ale žádná z nich nic neřekla. Až na Bellu, která vztekle zavřískala, když se Maku nějaký zázrakem podařilo ošálit jejího kluka a téměř se políbili.

Nažhavená brunetka se zarputilým výrazem ve tváři spěchala k Edwardovi, připravena na něj vypálit něco ve smyslu, že si myslela, že jí miluje, když se stala ta nemilá nehoda.

Isabella to ve svém zápalu stříhla rovnou okolo Emmetta, který se akorát napřahoval, že odrazí míček a omylem Bellu tou svou silou udeřil do hlavy.

A protože všichni víme, jak moc velkou sílu měl, snadno si představíme, tak to Belle uťalo hlavu.

Krev stříkala, všichni byli ohozeni rudou tekutinou a šokovaně zírali na Carlislea, co řekne.

Ten jen pokýval hlavou. „Je konec. Tohle nemůže přižít.“

Jako by ta věta všechny upíry vyzvala k tomu, aby si z Belly dali to, na co již dlouho čekali. Skočili po těle válejícím se na zemi a sáli a sáli…

A šestice dívek se na sebe podívala a zakřenila se. Konečně se jí zbavily!

~*~

„Ne, ne, ne!“ křičel Edward a vztekle bušil do pohovky, která od jeho ran už byla už celá poničená.

„Jak jsem to mohl udělat? Měl jsem jí zachránit, ach né!“ brečel a stále měl před očima to, jak se celá jeho rodina včetně jeho přisála na jeho Bellu a usmrtili jí.

Ano! Od té chvíle je nenáviděl! Nenáviděl Alici, nenáviděl Esme, Emmetta, Rose, Alici…. Úplně všechny!

„No ták, Edwarde,“ pohladila ho po tváři Eliota.

„Určitě se na tebe v nebi nezlobí,“ řekla despair.

„Jo, Bella by chtěla, abys i přes tuhle malou nehodu žil dál a užíval si života,“ doplnila svou kamarádku Maku a vjela mu rukou do vlasů.

„Určitě by chtěla, abys obšťastňoval i jiné dívky,“ přesvědčovala ho Lucka a chytla ho za ruku.

„Jako třeba nás,“ prohlásila Dáda a vzala ho za druhou ruku.

„A hlavně mě,“ usmála se na něj Andrejka a zdvihla mu bradu připravená, že ho políbí. To však včas zpozorovaly její kamarádky, okamžitě pustili Edwarda a rozzuřeně Andrejka do Edwarda odtrhly.

„Edward je můj, co na něj šaháš?“

„Tvůj? Ne, ten je můj!“

„Ale dívky, všechny víme, že je můj!“

„Co kecáš? Edwarde, že jsi jen a jen můj?“

„Á, já tě snad zabiju! Je můj, můj, můj!“

„Hele, klídek, nehádejte se o mého Edwarda!“

V Cullenovic domě se strhal velká bitka o to, čí je Edward. Všichni Cullenovi to se smíchem pozorovali a ani v nejmenším je nenapadlo zasáhnout. A to ani po tom, co si dívka začaly vztekem trhat vlasy, ničit oblečení a vypichovat oka.

V tu chvíli se spisovatelka zarazila. Přeci to takhle nemůže napsat, to by přeci nebyl žádný bestseller, ne, to by si nikdo nekoupil. Přeci to nemůže ukončit bitkou o nádherného upíra, kterému během jediné kapitoly úplně změnila charakter?

Ne, to by opravdu nešlo.

Stephenie Meyerová zavrtěla hlavou a celou kapitolu vymazala a začala úplně jinak.

Autor: RosalieHale, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Jak to mělo být doopravdy: