Doufám, že vás potěším, když sem dávám 2 a zaroveň poslední díl. Předem bych chtěla varovat, že díky mé chabé fantazii je to extra kraťounké.
09.10.2009 (15:15) • Crystal • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4904×
První bych chtěšla říct, že ráda nechávám jednorázovky bez konence.
U této jsem to chtěla udělat stejně. Překvapilo mě, když se najednou začalo objevovat tolik komentářů, žadající o pokračování, protože jsem si o téhle jednorázovce myslela, že si ji přečta pár lidí a budou jen asi tři komentáře.
Nakonec jste mě přemluvili, já jsem asi dvě hodiny přemýšlela nad nějakým pokračováním, abych to úplně nezkazila.
Nakonej jsem dala dohromady toto, snad se vám to bude líbit a přeju příjemné čltení.
____________________________________________
Začínaly mi těžknout víčka a pomalu klesala. Bránil jsem se, protože jsem se bál, že zítra až se probudím nebudu si ten krásný sen pamatovat. Nevzpomenu si na její překrásnou tvář, sladkou vůni nebo její dokonalé, topazové oči. Nebudu schopen vybavit si její milý usměv. Bál jsem se zapomenout. Bál jsem se toho jako ničeho na světě…
Ale i přes to všechno jsem se bránil zbytečně. Víčka mi klesla a já nebyl schopen opět je otevřít.
„Bello, Bells? Proč jsi odešla. Proč si mě to nechala samotného… bez tebe? Proč?“ křičel jsem na místo, kde ještě před chvilkou stála má láska.
„Bello, ozvi se mi! Prosím.“ řekl jsem “Nemůžu bez tebe žít, vždyť to přeci víš.“ dodal jsem poté.
Otevřel jsem oči. Oheň se začal šířit z mého krku po celém těle.
Srdeční tep se začal zrychlovat. Přeměna začala…
Po chvilce jsem začal rozeznávat obrysy a stíny kolem sebe. Ten největší byl nade mnou.
„Je mi to vážně líto, ale neměl jsem na výběr.“ řekl mi stín. V jeho hlas jsem slyšel bolest a lítost.
Po chvíli už jsem nevnímal vůbec nic, kromě plamenů, které mezi tím pohltily celé mé tělo.
Prožívat tohle podruhé, bylo nesnesitelné. Bylo to tak jiné a zároveň stejné.
Srdeční tep mi ještě více zrychlil a oheň žhnul ještě víc a já vykřikl bolestí.
Něco tvrdého mě přitlačilo k zemi.
Snažil jsem se zaposlouchat do svého tepu, ale byl tak, tak rychlý. Netiším jak dlouho tu ležím, možná hodinu, možná den. Za nedlouho jsem ucítil, jak žár pomaličku ustupuje. Brzy, tedy doufám, by to mělo skončit. Ustupoval víc a víc. Brzy se stáhnul do srdce a zesílil o mnohem víc. To co jsem cítil před tím, bylo oproti tomuhle nic. Srdeční tep zrychlil na tolik, že víc už to snad ani nebylo možné.
Buch, buch, buch, buch, ………. buch , buch a Své srdce už jsem neslyšel. Bolest ze srdce se přesuna do mého krku. Otevřel jsem oči. Cítil jsem jak ležím na nepohodlné postel a proto jsem se rychle postavil.
„Přeměna už skončila. doufám, že mě nebude chtít zabít za to co jsem mu provedl.“ slyšel jsem myšlenky Carlisle. Docela jsem se tomu divil, vždyť to byl jen sen. Jeho myšlenky vycházely z vedlejší místnosti. Pomalu jsem šel ke dveřím, zaklepal a poté vešel.
„Carlisle, můžeme jít prosím na lov?“ zeptal jsem se pomalu. Carlisle zvedl hlavu a kývnul.
„Samozřejmě.“ řekl.
Cestou jsem raději nedýchal, věděl jsem, že kdybych ucítil člověka, byl bych neovladatelný.
Celou cestu se Carlisle myslel něco ve smyslu : „Jak to mohl všechno vědět? Není naštvaný za to, co jsem mu provedl?“ a podobně.
Doběhli jsme na kraj lesa a já se za tu cestu poprvé mohl nadechnout, aniž bych ohrozil nějakého člověka. Cítil jsem tolik vůní. Mech, vodu, hlínu, veverku, prach ve vzduchu a jednu, ne hned dvě pumy.
Rychle jsem se za ní rozběhl, po chvíli jsem ji uviděl.Za dvě minuty jsem ji zahrabával pod kořeny mohutného stromu. A za chvilku i tu druhou.
Když jsem se přestal soustředit na jídlo uslyšel jsem Carlisle a viděl, jak mne bedlivě pozoruje z povzdálí.
„To není normální. Chová jako jakoby takto lovil už tisíckrát a jako by to byl jeho první. Vždyť na sobě nemá ani kapičku krve…“ myslel si.
Cestou zpátky jsem myslel na Bellu, kupodivu jsem na ni nezapomněl.
Jen už jsem si ji nepamatoval tak přesně. Moje lidské vzpomínky byly velmi mlhavé.
Dokázal jsem si vybavit barvu jejího hlasu, dokonalé vlasy s červenými odlesky na slunci, nádherné oči nebo božský smích.
Jak absurdní zamilovat se do někoho ze svého vlastního snu…
Nikdo:
Bytost, která se snažila vykonat tolik dobrého pro jedinou lásku, kterou miluje nadevše, si zaslouží odměnu. Šanci být zase člověkem, šanci na normální život, šanci žít a zemřít.
Šanci nevystavit svou lásku tolika nebezpečí, nebezpečí, které způsobovala pouze jeho přítomnost.
Ale co kdyby tato bytost o druhou šanci již nestála? Co kdyby onoho člověka miloval natolik, že zůstane stvůrou, jen aby mohl být s ním. Milovat ji natolik, že by pro ni obětoval vlastní život.
Bytost, která ji odmítla a netuší, že je od sebe dělí jen několik let a budou opět spolu.
__________________________________________________________
ps: k dalšímu pokráčku už se přemluvit nenechám XD
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Já nejsem upír a ty taky ne - 2. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!