Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hvězdy, promluvte a poraďte

02.09.2009 (13:00) • Eliota • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1869×

Stál jsem na rohu ulice a opatrně nakukoval směrem, kde měli být. Byl jsem si jistý, že se tam schovávají a jelikož se už setmělo, museli každou chvíli vyjít ven.
Za mnou stál hlouček mužů, kteří byli starší než já a nervózně se bavili mezi sebou. Otočil jsem se a vztekle je okřikl, aby už byli zticha. A kupodivu mě všichni poslechli.
Teprve pak, když jsem se otočil, mi došlo, že jejich zmlknutí jsem nezpůsobil já, ale nestvůra, která se právě objevila několik metrů od nás.
Šokovaně jsem jí pozoroval a až pak zareagoval. Dal jsem signál lidem za mnou a my se rozeběhli za nyní již prchajícím upírem.
Velmi brzy se nám ztratil. Když zatočil za roh a my po několika sekundách také, nikde jsme ho neviděli.
Nechtěl jsem se ale jen tak vzdát, a tak jsem rozhodl, že budeme ještě chvíli hledat, jestli se před námi někde neukryl.
A opravdu. Najednou vyskočil z tmavé uličky, podél které jsem zrovna probíhal. Snažil jsem se uskočit, ale on mě chytil, jeho sevření bylo ocelově pevné, a já vykřikl bolestí, musel mi rozdrtit kosti.
A pak jsem ucítil nepříjemné štípnutí, jak se mi jeho zuby zabořily do krku. Ihned jsem také zaznamenal bolest, která se neustále zvětšovala.
Ale to už u nás byli ostatní a upír mě upustil, dopadl jsem na tvrdou zem a jen okrajově vnímal, jak ta stvůra jediným máchnutím ruky zabila první dva muže, kteří mi chtěli pomoci. Třetího popadla a zmizela s ním v temnotě, všichni ostatní běželi za ní ve snaze osvobodit uneseného spoluobčana.
Místo, kam mě upír kousl, začalo pálit.
Protože jsem věděl, že můj otec nechává pálit mrtvá těla a všechny, co byli napadení, odplazil jsem se z ulice a schoval se v nějakém polorozpadlém domě.
Divím se, že jsem byl přes stále rostoucí bolest toho pohybu schopen. Žílami mi místo krve proudil snad oheň, ne, přímo láva!
Tak moc jsem chtěl ječet bolestí, vykřičet do celého světa, jak mě to bolí, jak mě to spaluje zevnitř!
Ach, pane bože, co se to se mnou jen děje?

~*~

Nevím, po jaké době ta bolest přešla, ale přišlo mi to jako věčnost. Nedovedl jsem si vysvětlit, proč mě přemohlo takové bolení, možná to byla jen těžká horečka, která mě náhle zasáhla.
Když jsem ale vylezl na temnou ulici, již byla tma, tak jsem se cítil jinak. Jako bych viděl věci, které tam dříve nebyly. Všechno bylo tak ostré, tak dobře viditelné. Cítil jsem tolik nových pachů, slyšel to, co mi dříve bylo ukryto.
A také jsem mohl poslouchat hlasité bušení.
Co to jen je?
Procházel jsem ulicemi Londýna, nedělalo mi nejmenší problém běžet rychle. Když jsem míjel domy, byly z nich pouze rozmazané šmouhy.
Začínalo se mě zmocňovat neblahé tušení.
O pár sekund později jsem potkal člověka. Voněl tak krásně, tak přitažlivě... Až se mi sbíhaly sliny.
Přinutilo mě to zastavit. To bušení jsem nyní slyšel ještě lépe a pak mi to všechno došlo.
Život se mi v tu chvíli rozpadl. Vlastně se mi zničil ještě o něco dříve, než v tomto okamžiku. A to ve chvíli, kdy mě ten upír kousl a udělal ze mě to samé, čím byl i on.
Uvnitř sebe jsem cítil, jako kdybych se trhal. Byl jsem bestie, zabijácká nestvůra! Stal jsem se něčím, čím jsem opovrhoval, co jsem sám pronásledoval s úmyslem zneškodnit.
Připadalo mi, jako kdyby by mi někdo podrazil nohy. Jako kdyby do mě někdo kopl, já se svalil na zem do bláta a byl jsem nucen od té chvíle žít v...
V čem vlastně? V ničem! Nechci být upírem! Nechci zabíjet nevinné lidi!
Život se mi rozsypal jako domeček z karet. Silný vítr shodil úplně dolní kartu, tu nejdůležitější a základovou, a celé to popadalo. Jednotlivé karty zmizely, ztratily se a já již nemohl svůj lidský život opět vybudovat. Byl jsem už úplně něčím jiným.
Chtěl jsem umřít...
A proč vlastně ne?
Když mi hlavou proběhla ta myšlenka, rozeběhl jsem se městem a mířil k té nejvyšší věži, která v Londýně byla. Nedělalo mi nejmenší problém vyšplhat po její stěně a už jsem stál na jejím vrcholu a díval se dolů.
Vítr, který do mě narážel, jsem příliš nepociťoval. Nasucho jsem polkl, zavřel oči a udělal krok do prázdna.
Zatímco jsem padal a vzduch mi proudil okolo těla, snažil jsem si vzpomenout na ty nejšťastnější chvíle v mém lidském životě. Ale marně. Nic jsem si nepamatoval, jen některé útržky, které mi nedávaly moc smyslu.
A pak jsem ucítil, jak jsem dopadl na zem, ale vůbec to nebolelo. Překvapeně jsem otevřel oči a teprve pak si uvědomil, že stále žiji, pokud se to tak dá nazvat.
Postavil jsem se v díře, která se vytvořila po kontaktu země a mého těla. Nechápal jsem to. Měl jsem přeci zemřít! Místo toho se mi nic nestalo a ještě jsem prorazil dlaždice a vyhloubil díru!
Když nevyšlo tohle, řekl jsem si, že si probodnu srdce.
I když se mi to příčilo, vloupal jsem se do nedalekého domu a jen co jsem našel nějaký nůž, bez rozmýšlení jsem si ho co největší silou zabodl do míst, kde se nachází srdce.
Jenže to opět nevyšlo. Místo toho, aby se mi ocel zařezala do těla, tak se ohnula a při dotyku s mou pokožkou to hlasitě zaskřípalo.
Ne!
Proč mi není dovoleno zemřít?

~*~

Byla, nebyla jedna nestvůra, která byl tak moc osamocená. Chyběla jí lidská společnost, lidské potřeby a lidské srdce.
Přes den se schovávala v londýnských kanálech, aby jí neobjevili zabijáci takových, jako byla ona. V noci vycházela ven, ale nezabíjela, protože nechtěla zastavit život jedinému člověku. Její život se stával o něco více snesitelnějším, když nemusela dělat to, co mělo být její podstatou.
Ale jednoho večera, kdy se sotva dokázala postavit na nohy, kdy jí přišlo, že za chvíli upadne do zapomnění, protože se nebude moci pohnout a tím na sebe upoutat jakoukoli pozornost, potkala člověka.
Nestvůře nebylo jasné, jak ten člověk vypadal, co měl na sobě. Zaujalo jí na něm jen to jediné – život.
Slyšela, jak mu bije srdce, jak mu v žilách proudí pro ní životadárná tekutina.
Nedokázala se ovládnout, musela se napít! Skočila, sevřela člověka v ocelovém sevření a už už se chystala, že ho kousne a napije se…
V hlavě se jí rozblikalo červené světýlko a ona se vyděšeně stáhla a konečně pochopila. Nemůže žít s lidmi pohromadě, aniž by je neohrožovala. A tak odešla z Londýna a od té doby ji už nikdy nikdo neviděl…
Ta nestvůra jsem byl já.

~*~

Pokaždé, když už jsem si myslel, že jsem našel to pravé místo, které je dostatečně daleko od všech lidských osídlení, někdo se tam objevil. Jednou to byl ztracený poutník, jindy zase starý samotář.
A já musel v sobě sebrat poslední síly odvahy a jít zase dál a naleznout ještě více odlehlejší místo, kde nebude jediné lidské duše, kterou bych mohl ukrást.
A jednoho večera, když jsem seděl na zemi uprostřed lesa a pozoroval hvězdy, které byly rozesety po temně černém nebi, okolo mě proběhlo stádo jelenů a srnek.
Nemohl jsem tomu zabránit.
Cítil jsem, jak mi všechny smysly náhle zbystřily. A pak už jsem letěl vzduchem, necítil jsem půdu pod nohama, na to jsem byl moc posedlý krví, neslyšel jsem jediné zapraskání větvičky, na to jsem byl moc šílený žízní.
Skočil jsem a stačil jediný pokus na to, abych chytil toho nejstatnějšího jelena a jediným rychlým pohybem mu prokousl hrdlo a už jsem chutnal tu báječně chutnou tekutinu, cítil, jak mi jeden pramínek stéká po bradě.
A ve mně se rozhořel malý plamínek naděje, který se rozhoříval více a více díky další polknuté krvi, se kterou jsem získával svou původní sílu.
Ač se mi můj život rozsypal jako onen pomyslný domeček z karet, mohl jsem říci, že mi v ruce zůstala poslední karta - a to eso.
A právě na něm můžu postavit svůj život příští a už nikomu nedovolím, aby ho zase rozbortil.

Autor: Eliota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy, promluvte a poraďte: