Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Everything does not end happily - Rozbřesk

01.08.2009 (15:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3929×

(Říkáš, že miluješ déšť, ale když prší, otvíráš deštník. Říkáš, že miluješ vítr, ale když fouká, zavíráš okenice. A proto se děsím dne, kdy řekneš "Miluji tě".)

Sedm let. Sedm nesmyslně dlouhých let, které nemají smysl. Tedy alespoň pro ni. Pro dívku sedící na lavičce v parčíku. Do vlasů ji fouká studený podzimní vítr, ale ona ho ignoruje.

Jediné co cítí, co cítí už sedm let, je neskutečná bolest. Tam uvnitř, uvnitř ní….v srdci. Každý říká že časem se na všechno zapomene..že člověk zapomíná, jenomže ona není člověk, tedy alespoň z poloviny. Je monstrum, které způsobilo jeho smrt. Každým rokem bez něho její bolest narůstá a neustupuje.

Přestala se o sebe starat, přestala se starat o všechno. Už ani neví jak vypadá, co má zrovna na sobě, nebo jak se mají její rodiče. Neví že trpí s ní, že cítí její bolest a vše si vyčítají. Tak jako ona.

Když byla malá a uviděla ho poprvé, hned věděla že mezi nimi něco je. Něco zvláštního a magického. Rostla rychleji než ostatní děti a proto ho brala jako bratra, nebo jako strejdu. Pak přišli oni a zkazily to všechno jenom díky ní. Kdyby se nenarodila tak…….

Až později zjistila že bez něj nemůže být, že ho neskonale miluje a bude milovat po celou věčnost. Tak jako on ji, ovšem tenkrát netušil že to dopadne takhle..

Ve svých malých ručičkách drtí vší silou jednu bílou růži. Tak jako každý rok chodí za ním. Na to škaredé místo kam ho dali, místo aby byl teď s ní, leží tam. Po tváři ji stekla osamocená slza. Už totiž nemá sílu na další, už nemůže…

A nejhorší jsou vzpomínky. Od toho dne ji každý večer pronásledují a mučí ji. Ví, že za všechno může ona, ví a lituje, jenomže vzpomínky a bolest neustávají.

(Láska je tak krásná, ale zároveň tak krutá, tváří se jako nejlepší přítelkyně, dává ti křídla, ale v té největší výšce ti je pak sebere.)

I když byla malá, pamatuje si vše do posledního detailu. Jako by to bylo včera, nebo před pár minutami co se to stalo a ona tomu nemohla zabránit, jenom se dívala a trpěla…..

Stáli na okraji velké louky uprostřed lesa a čekali. Napětí mezi nimi by se dalo krájet. Stáli a obezřetně koukali do lesa. Přišli okázale, svým způsobem krásní.

Na nějaké znamení, které skoro nikdo nepostřehl se sestava rozložila směrem ven. Pohyb byl příliš upjatý, příliš pravoúhlý, příliš připomínal otevírající se květinu, i barvou, byl to otevírající se vějíř, graciézní, ale příliš hranatý.

Část se rozložila na bocích, zatímco zbívající formy postupovali prudce dopředu přesně ve středu, každý pohyb pečlivě kontrolován.

Jejich postup byl pomalý, ale záměrný, a to beze spěchu, bez napětí, bez úzkosti. Bylo to tempo nepřemožitelných.

Nedali najevo překvapení před obrovskými vlky.

Na mýtinu za nimi pak začali přistupovat další a další upíři. Bylo jich nespočet, proti takové převaze neměli šanci.

,,Svědci.“ Špitl zrzavý kluk směrem k dívce s dítětem v náručí. A pak z jejich útvaru vystoupil on-Aro- se svou nejlepší gardou a postupovali do středu mýtiny.

,,Chce si s námi promluvit.“ Šeptl opět ten kluk, k dívce, i když věděl že to slyšeli i ostatní.

Dívka kývla a dítě dala na záda velkého vlkodlak vedle ní. Pak kývla na svého manžela a společně s ním a další mi dvěma upíry vyšli k Aru.

,,Aro.“ Pokynul mladík. Ten jen zamračeně kroutil hlavou. ,,Nech si to vysvětlit,“ řekl s ledovým klidem.

,,Drahý Edwarde, zde není co vysvětlovat. Důkazy jsou jasné“ řekl klidný Aro

,,I my máme své důkazy o tom, že má dcera není to co si myslíš.“ Řekl opět mladík.

,,A co si myslím, že je milý Edwarde. Já si nemyslím nic, já to vím.“ Řekl podrážděně jinak klidný Aro.

,,Ne, ty pouze zakládáš na úsudku ostatních. Ani nevíš co je a ihned z toho vyvozuješ výsledek. Ona není to co si ty, i ti tví bratři, myslíte.“ Řekl podrážděně mladík.

,,Je mi to líto, ale důkazy mluví jasně, máme svědka, vše nasvědčuje tomu, že jste porušily zákon.“

,,My máme též své svědky, i ty ti řeknou že to v co věříš není pravda. Vše v co si doposud věřil, není pravda Aro. Otevři už konečně oči.“ Řekl rozčíleně mladík a tiskl ruku své družky.

,,Pak mi tedy, vysvětli v co jsem věřil, jelikož já to až tak nevím.“ Vyštěkl.

,,Ty věříš jen ve své zákony a v ně.“ Pokynul hlavou ke gardě. ,,Myslíš si že když je máš po boku, že jsi neporazitelný. Jenomže každý z nich alespoň jednou plánoval, jak tebe a tvé bratry svrhnout z vlády, alespoň jednou. Jenomže ty Aro,“ ukázal na něj. ,,Ty vidíš jen co chceš vidět. Já je slyším, slyším je ve své hlavě. Jejich myšlenky, vše a vím, že nejsou zdaleka tak čestní jak si myslíš. Stejně jako ti tví bratří.“ Vyprskl naštvaně.

,,Možná v to věřím,“ řekl opět s klidem Aro. ,,Ale i vy podléháte slepé víře, no řekněte, kdo ne, že?“ řekl pobaveně Aro.

,,Ano, i my slepě věříme.“ Potvrdil jeho domněnku.

,,Nechte si vysvětlit.“ Špitla jeho družka Arovi.

,,Tady není co vyřešit, porušily jste zákon, je mi to líto.“

,, My jsme neporušily zákon,“ odporovala dívka.

,,A můžeš mi pak drahá Isabello vysvětlit, co to tedy sedí na zádech toho psa?“ optal se Aro. Ze strany vlkodlaků se ozvalo rozzuřené zavrčení.

,,Moje dítě,“ odpověděla s klidem.

,,Pak mi tedy řekni, proč ty mi tu říkáš že jste neporušily zákon?“ optal se. ,,Je mi to líto, hlavně už kvůli vám a Carlislovi, porušily jste zákon, nedá se nic dělat.“ Řekl rozhodnutý Aro a otáčel se k nim zády.

,,Jenomže ona je i člověk!“ Vyštěkla naštvaná dívka na Ara. Jenomže ten už neposlouchal. Zklamán tím co provedla tato rodinka, kterou měl v docela v lásce se vracel zpátky k bratrů. Ti, jak se sdálo nevěnovali jejich potičce žádnou pozornost.

Pár se otočil směrem k jejich rodině a přátelům. Všichni věděli co je čeká….je to nevyhnutelné.

,,Je mi to líto,“ řekla dívka směrem ke všem. ,,Tohle se nemělo stát.“ řekla sklesle. ,,Ten kdo chce, může odejít.“ Řekla smutně se sklopenou hlavou. Všichni zůstali stát na místech, rozhodnuti stát na té straně, kde panuje pravda, tedy až na jednoho upíra.

Amun se svou družkou se otáčeli a odcházeli. Některé to zamrzeli, jiné naštvalo, ale bylo to jejich rozhodnutí a oni ho budou respektovat.

Všichni se postavily do bojových pozic a trpělivě čekali. Nervozita panovala na obou stranách, nikdo-tedy kromě vlkodlaků a dítěte v náručí- nedýchal. Na mýtině se na pár sekund rozhostilo hrobové ticho. Poslední chvíle na zbabělí útěk a chvíle rozloučení.

Žena pohladila svoji dceru, dala jí pusu a na záda jí dala batůžek.

,,Máte tam všechno potřebné. Jakmile to všechno začne, utíkejte daleko odtut.“ Řekla směrem k vlkodlakovi.

,,Takže tohle je konec?“ zeptal se jeden z nich.

,,Nevím, já znám jen svůj osud, nevím jak tohle všechno dopadne.“ Řekla rozhodně dívka a dávala své poslední sbohem dceři i manželovi. Pak se všichni rozhodnuti opět postavily do bojových pozic a čekali na znamení.

,,Navždy,“ šeptl mladík své lásce do ucha poslední slova před bojem. ,,Miluji tě.“

Ta sek němu otočila a na posledy ho hladově políbila. A pak se to stalo… Bitva začala….

Dívka pod náporem vzpomínek zakroutila hlavou.

,,Už, ne.“ Řekla do ticha. Už nechce vzpomínat. Chce navždy zapomenout. Už nechce vidět to co ji mučí, tolik vzpomínek..tolik bolesti, která neustupuje a možná taky nikdy neustoupí. Budou ji pronásledovat pozbytek života, tak jako ti upíři, když utíkali…..

Celá garda od Ara se vrhla na nešťastnou rodinu…. Všichni bojují ze všech sil, a vlkodlak s malou holčičkou na zádech utíkal ze všech sil. Bohužel né tak dlouho, jak si přál. Běžel s holčičkou na zádech a za ním běželo dalších pět upírů. Běžel ze všech sil, ale i to nestačilo…

Na mýtinu, kde se mezitím bojovalo, dorazili zbývající členové rodiny, ještě s dalšími svědky, kteří měli zachránit situaci. Bohužel to bylo k ničemu a proto se dávají do boje. Všichni se bijí, všichni počítají se ztrátami nejdražších, všichni to vědí…

Každý z nich bojuje jak nejlépe umí a nedává najevo bolest, jelikož to je pro slabochy…

Nakonec bylo dobojováno.. zbytky Vultoriů běží z mýtiny pryč. Cullenovi vyhráli, ovšem se ztrátami…

Rodiny z Aljašky přišla o dva své členy, Rumunští byli zničení a Zafira s nimi.U vlkodlaků to bylo horší. Přišli o Paula, Jareda a Sama… Všichni ztěžka oddychují a oplakávají své ztracené přítele. Ovšem najednou dostane malá černovláska vizi.

Jeden vlkodlak neunikl upírům…

Setřásl jemně dívku ze zad a otočil se čelem k upírům, kteří na něj zlostně vrčeli. A pak… vrhl se na ně. Bojoval za svou lásku, ze ně. Věřil že přežije a byl se jak nejlíp uměl. Zlostně vrčí na upíry a nedává najevo bolest, kterou je spalován.

A pak mu pomalu docházejí síly a on teprve zničil dva upíry. Naděje ho opouští a on ví že umře. Že už nikdy neuvidí jeho lásku se usmát. Už se jí nikdy nebude moc dotknou a cítit její vůni. Věnuje plačící dívce poslední pohled a pak…jeden ze zbylých upírů zasazuje poslední ránu a statečný vlkodlak padá k zemi. Je pryč….odešel. A dívka schoulená u stromu brečí a brečí. Už jí je jedno jestli umře...ztratila přítele...svojí lásku. Už nemusí žít.

Upíři se k ní otáčejí a chtějí i ji zničit, ovšem to za nimi přibíhají Cullenovi a ničí poslední zbytky té odporné rodiny. Ale i tak, dívka pořád brečí..její srdce krvácí, stejně tak jako srdce její matky, která ztratila přítele. Všichni teď truchlí..všichni přišli o své blízké…

Takový je osud…

Opět depresivní vzpomínky. Tolik vzpomínek…tolik bolesti. Dívka si ze zlosti trhá vlasy.

,,Proč? Proč zrovna on? Proč né já?“ vykřičí za sebe ten vztek. Ano, teď má vztek. Na něj, na sebe, na rodinu..na všechny. Po tvářích se jí kutálejí slzy…slzy smutky a bolesti. Vztekle vstává a naštvaně kráčí z parčíku pryč. Pořád ty samé myšlenky..ty samé vzpomínky..ta samá bolest. Zvolňuje krok a opět propadá do zoufalého pláče.

(Má Láska je jako delfín, který se koupe v nekonečném lesku tvých očí, tak tě prosím nezavírej je, říká se totiž že delfíni ve tmě umírají.)

Lidé se za ní otáčejí. Někteří ji litují, někteří se jí smějí, někteří se o ni nezajímají. Tak jako ona o ně. Jediné co ji teď zajímá je on. V mysli vidí jeho dokonalou tvář. Jeho plné rty, nakrátko ostříhané vlasy, krásné tmavé oči. Jeho hebkou teplou kůži. A vždy jak se přeměnil ve vlkodlaka jeho teplý hustý kožich.

(Něco mi pověz a já možná zapomenu co....něco mi ukaž a já si to možná nebudu pamatovat....obejmi mě a já na to nikdy nezapomenu...)

Dává se do rychlejší chůze a míří tam kde leží. Kde zůstane po zbytek věčnosti a ona za ním bude chodit….na hřbitov.

Otevírá malou černou branku a postupuje po malé vyšlapané cestičce směrem k němu. Cestou potkává známe osoby z města, ale nevěnuje jim pozornost. Jde a pak….najednou se zastaví. Stojí před hrobem. Velmi honosným hrobem. Na náhrobním kamenu je vytesáno:

Jacob Black

Nikdy nezapomeneme, všichni budeme vzpomínat..

Milovali jsme tě, a navždy budem…

Letopočty jeho narození a úmrtí. Dívka pokládá bílou růži na náhrobek, který následovně pohledí.

,,Jsi tak blízko a zároveň daleko.“ Šeptne. ,,Mohl si tu být se mnou, hlupáku.“ Řekne beznadějně. ,,Nemusel sis hrát na hrdinu.“

Stojí tam a vzpomíná. Na jejich krátké chvilky, které mohli zažít spolu. Na ten krátký čas který jim byl dopřán.

A pak se otáčí a vybíhá ze hřbitova. Nasedá do svého autíčka, které měla zaparkované poblíž a vyjíždí. Vyjíždí pryč, alespoň pro tentokrát. Musí pryč. Z tohle města, státu, kontinentu….nejlépe z tohoto světa. A pak..ano, rozhodla se. Skoncuje se svým ubohým životem a půjde za ním. Ano, udělá to.

Pevně rozhodnutá si to co největší rychlostí míří do La Push. Vysedá z auta a míří k útesům. Zastaví se až na okraji a dívá se do dáli. Opět zapadá slunce. Opět něco skončí…Pomyslí si a zadívá se do moře. Je hluboké a temné. Nezkrotné vlny narážejí do skal, ale ona se nebojí. Odhodlána udělat cokoliv aby se sním opět setkala.

Slunce pomalu zapadá a ona se v mysli loučí se svými rodiči, s přáteli, s rodinou.

,,Omlouvám se.“ Řekne. Koukne se za sebe a rozloučí se i La Push….jejím druhým domovem.

,,Miluji tě, Jacobe.“ Řekne svá poslední slova a s posledními paprsky slunce skáče dolů do studeného moře. Ucítí náraz na hladinu, její tělo obklopí vlny, ale ona nic nevnímá.

(Smrt všechno srovná.

Až zemřu půjdu do nebe, protože v pekle už jsem byl.)

V mysli je opět s Jacobem. Vidí je. Oba. Jak jsou tam nahoře a dávají pozor na její rodinu. Ano, to její přání. Poslední co zaslechne, těsně před tím něž ztratí vědomí, je hysterický křik její matky a pak už nic…pohltí ji tma…

( Cesta do nebe je úzká, s Bohem ale není kluzká. Ve dvou pak jde se lépe, ale musíte se pevně držet, jste teď jen jedno kuře slepé, ale s Bohem je to med. Jeden za druhého zodpovědnost nesou, kdo samoty se zřekli, za druhého duši neposednou, kdo spolu lásku pekli.)

Ten den se zapsal do historie Cullenů. Další jejich milovaný člověk je opustil. Kolik jich ještě bude, aby mohli žít šťastnou existenci? To si každý z nich pokládá a žádný z nich to neví. Dlouho se budou muset vyrovnávat se smrtí jejich přítelkyně, dcery, sestry. Ten den dal rodině Cullenů další osudovou ránu. Ale oni budou žít dál za Jacoba a Nesse a další jejich přátele.

Oni Budou žít….

A někde tam nahoře jsou všichni, které ztratily v boji. Dívají se na ně a dávají pozor. Konečně totiž došli klidu. Na jednom z oblaků sedí Nesse v objetí Jacoba a dívají se na ně. Na voji rodinu..

,,Sluší jím to.“ Řekne Jacob Nesse do ucha.

,,Pořád jsou tak krásní.Jsou jako smutní andělé.“ Šeptne nazpátek.

,,Asi jim chybíš.“ Řekne Jacob.

,,Vždyť oni mě taky. Jsou tak krásní…… A jednou z nich budou opět šťastní andělé.“ Řekne s nadějí v hlase Nesse

,,Ano, jednou budou opět šťastni .“ Potvrdí jím to Tanya.

Teď se konečně dožily klidu. Nikdo z nich tam nahoře jim to nevčítá. Všichni jsou teď šťastni.

,,Mám vás ráda.“ Řekne Nesse a odchází s Jacobe vstříc novému osudu……

Podej mi ruku a veď mě dál životem, podej mi ruku a buď tu se mnou. Podej mi ruku a už mě nepouštěj ! ♥

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Everything does not end happily - Rozbřesk: