Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Edward a Bella bez cenzury aneb co v knize nenajdete

28.07.2009 (08:00) • Barchetta • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 12901×

Ples byl na můj vkus příliš dlouhý. Neměla jsem tanec pořád ráda, jakkoliv jsem v něm teď byla dobrá a co víc... tady před lidmi, jak absurdně to teď zní, jsem se ve své nové podobě cítila velice nesvá. Prakticky nikdo ode mě dnes nemohl odtrhnout oči.

Lauren se dívala ještě opovržlivěji, Mike si Jessicy přestal úplně všímat a celý večer seděl u stolu, aby mě  hypnotizoval jeho oblíbeným psím pohledem a zařídil mi tak Jessicino nepokrývané nepřátelství. Všechno to bylo velmi nepříjemné. Porozonost, které jsem se celý život vyhýbala  mě teď naháněla ze všech stran a takříkajíc mě dusila. Prosebně jsem se zahleděla do jantarových očí  Edwarda a on pochopil.

Mlčky mě chytil za ruku a vedl pryč z parketu. Angela si toho všimla a zamávala mi. I ona postřehla dnes večer mou změnu - mramorově bílou kůži, nově nabytou ladnost… Ale kromě patrného obdivu v jejích očích se její chování vůči mě nezměnilo. Mám ji opravdu ráda. Až teď mi docházelo, jak velmi těžké bude na Angelino přátelství zapomenout, ale naše světy se rozdělily a já chtíc nechtíc musím jít svoji cestou.

Věnovala jsem jí smutný pohled... snad poslední?

Nevím jak, ale myslím, že to vycítila, protože výraz ve tváři jí ještě více posmutněl, ačkoli se usmívala. Otočila jsem svoji pozornost zpět k Edwardovi. Jakoby ji stejně neměl celou dobu od první chvíle, kdy jsem ho spatřila. Jeho bezchybná krása, jak fyzická, tak vnitřní, mě nikdy nepřestane uchvacovat. Jak byl každý kluk na plese vedle něj šedý. Pousmála jsem se. „Copak?“ zeptal se něžně Edward.

Neodpověděla jsem mu. Jen jsem silněji stiskla jeho ruku. Dál se neptal a šli jsme tedy uplně mlčky k autu. Noc byla jasná, čistá s příslibem něčeho, co jsem si netroufla vyslovit. Ve vzduchu se vznášela zvláštní atmosféra. Rozechvělo mě to. Edward říkal, že lidské pocity se změní, zmizí, když se člověk stane upírem. Jakkoli je bezchybný, tentokrát se mýlil. Ano, změnily se, ale naopak. Touha, která ve mně rostla se nedala ani v nejmenším srovnat  s žádným pocitem, jaký jsem kdy měla ve svém lidském životě. Edward mi otevřel dveře auta. Zabraná do svých myšlenek jsem ani nepostřehla, kdy to stihl.

Jeho výraz byl vážný, napjatý, plný čehosi nevyřčeného jako kdyby pro jeden večer mé myšlenky byly tak hlasité, že by je snad výjimečně i mohl slyšet. Nasedla jsem do auta, ale on neodcházel. Chvíli tam jen tak stál a upřeně mě pozoroval.

„Miluji tě  Isabello!“ řekl, ale vážnost z jeho výrazu nezmizela.

A já přestala dýchat. Pak zavřel dveře a během vteřiny seděl na svém místě za volantem Aston Martina. Otočil knoflíkem na stereu a vpustil do kabiny tóny jeho oblíbence. „Debussy...“ řekl jako vždy, když jeho hudbě dovolí být s námi.

Cesta z plesu k Edwardovi utekla jako nic, ačkoli jsme vůbec nemluvili. Jen Edward si tiše pobrukoval melodii současně se stereem. Zastavil u domu, který byl dnes neobyčejně poklidný. Světla zhasnutá, nikde nikdo. Přemýšlela jsem, jestli jeho sourozenci říkali něco o tom, že by šli dnes lovit.

Ačkoliv Edward zaparkoval už před nějakou chvílí, stále jsme seděli mlčky v autě.

"Chtěl bych vědět, na co teď myslíš!", prolomil ticho a otočil se ke mně. Neodpověděla jsem. Dnes už podruhé. Moje myšlenky byly směsicí nervozity a... touhy. Touhy po něm. Nebyla jsem už křehký člověk. Neexistovala už žádna bariéra, která by nám bránila být spolu. Hranice, která být po mém byla už dávno překročena. A on to věděl. Po chvíli váhání natáhl ruku a pohladil mě jemně po tváři. Možná jsem byla příliš netrpělivá, možná to byly zbytkové hormony, které už nemám, ale víc než neslušně jsem ho na oplátku políbíla. Neovládla jsem se a on mi to zjednodušoval tím, že se nebránil. Jak opojné.

Kde bylo oné jehně, jemuž Edward kdysi na louce vyznával lásku?

Jeho prsty mi propletly vlasy a přitáhly si mě blíž. Polibky, jimiž mne zasypával jako život, nabíraly na intenzitě a já si poprvé za dobu s ním plně uvědomila, jak moc se v nedávné době mého lidství kontroloval.

Prostor auta byl najednou nedostačující. Zřejmě si to také uvědomil, protože mě vzal do naručí a nepřestávajíc mě líbat odnesl z auta pryč. Neobtěžoval se s vchodovými dveřmi, ale prostě a ladně nás přemístil do jeho pokoje oknem, které zůstávalo věčně otevřené. V tu chvíli ztuhl. Na čele mu naskočila vráska. Postavil mě na zem a tázavě a provinile se mi díval do očí, jak malý kluk, který právě rozbil míčem okno. Pochopila jsem, proč zaváhal. Byla v tom nevyřčená otázka, na kterou já už dávno znala odpověď.

"Jsi dnes opravdu nádherná Bello. Chci říci, omlouvám se, nemohl jsem si pom..."

„Chci tě, Edwarde!“ řekla jsem tišše, přerušila tak jeho absurdní omluvy a byla vděčná tmě, že tak milostivě skrývá můj stud. Být ještě člověkem, určitě jsem červená jako rajče.

"Hrozně moc tě chci!" dodala jsem ještě tišeji.

Pořád se mi upřeně díval do očí a pak mě pomalu, velmi pomalu políbíl na krk. Chvíli jenom rty a jazykem zkoumal každý centimetr jeho kůže. Můj dech se zrychloval. S každým novým přívalem vzduchu nasyceným jeho nesnesitelně dokonalou vůni moje touha rostla a rostla. Mé ruce jej semkly silněji než je zdrávo a klouzali po jeho zádech ve snaze přitáhnout jej blíž ke svému nedočkavému tělu.

Edward udělal totéž. Jeho polibky byly najednou prudší, vášnivější. Udělala jsem krok dozadu a za stálého objetí jsem ho směřovala k místu, kde jsem za sebou vytušila jeho kovovou, velmi pohodlnou postel, kterou původně koupil pro moje lidské potřeby. Když jsem ucítila, že je postel přímo za mnou, pustila jsem jej a sedla si, abych ho k sobě znovu přitáhla za košili.

Opřel se o postel a svalil mě na ni. Jeho mramorové ruce jezdily po celé délce mého těla. Teď už mi nepřipadaly studené. Najednou se opět zastavil. Zmátlo mě to. Nechtěla jsem, aby přestával. Jeho doteky se mi líbily víc, než to bylo snesitelné. Edward se mi rozechvěle zadíval do očí a řekl: „Chci tě vidět…“

Chtěla jsem protestovat, že on mě stejně vidí, ale v tu chvíli se po pokoji velice rychle začla rozsvěcovat malá světélka. Edward během vteřiny zapálil a rozmístil v pokoji nesčetné množství svíček.

Byla jsem ohromená: „To je tak nádherné Edwarde!“

Stále jsem ležela na posteli. Edward se nade mnou sklonil a z vázy jež stála na nočním stolku vytáhl jednu z krvavě rudých růží. Pohladil mě s ní. Nejdříve po tváři, pak začal růži obkreslovat můj obličej. Špičku nosu, rty, bradu, krk a nezastavoval. Růže sjížděla čím dál níž až se zastavila o korzet šatů s vyzývavým výstřihem, které mi - jak jinak - půjčila a vybrala Alice.

Podíval se na mě. Všechny mantinely už dávno byly zbořeny, přesto se zeptal.

"Smím?"

Za všech okolností dokonalý gentleman. Bezděčně udělal tuhle chvíli ještě svůdnější.

Oblečení mi bylo najednou příliš těsné.

„Udělej to!“  řekla jsem přespříliš náruživě  a on jedním neuvěřitelně rychlým ladným pohybem celé šaty uprostřed roztrhl.

Ležela jsem před ním v rozervaných šatech, za jejichž zničení Alice roztrhá mě a Edward vydechl: „Krása.“

Vzal do dlaní opět růži. Něžně se na ni podíval jakoby se jí omlouval a začal z ní otrhávat rudé okvětní plátky, aby je na mě začal postupně klást. Dva z poházených plátků , které teď ležely všude okolo položil na mé bradavky. Obkreslil jazykem klíční kost a pak se k ňadrům vrátil, aby je začal prudce líbat.

Hladila jsem jej ve vlasech a přitahovala jeho hlavu blíž k rozpálené kůži. Naše doteky teď byly vášnivé, ostré. Užívala jsem si jeho tělo blízko svému tak, jako nikdy dřív. "Edwarde, lásko," šeptala jsem..

Nesoucítila jsem s praskajícími nitěmi jeho košile. Její cáry se válely všude okolo. Pohled na jeho hruď archanděla byl neuvěřitelný, ale nutil mě chtít víc - mnohem víc - a tak se pod přívalem dotyků a polibků zničil i ten malý zbytek oblečení, jenž bránil našim tělům být ještě více spolu.

Mohla bych existovat s věčnou nenaplněnou žízní po krvi, ale zkoušet se smířit s hladem po Edwardovi, to jediné by mě mohlo doopravdy zabít.

Přitahovala jsem jeho nahé tělo blíž a blíž, ale on chytil mé zápěstí do pout svých dlaní a natáhl mi je nad hlavu. Ještě jednou se mi podíval tázavě do očí. Kývla jsem a zavřela oči. A on pomalým, velice něžným pohybem nechal splynout naše těla v jedno.

Jeho přerývaný dech bylo to nejhezčí, co jsem kdy slyšela. Už jsme si nemohli být bližší a to vědomí mě naplňovalo absolutním štěstím. Jeho kůže hladila pořád dokola tu moji. Semkla jsem kolem něj nohy a zamkla jej stejně jako on mne v sevření. Jedna jeho ruka pustila mé zápěstí, aby se opřel o záhlaví postele. Po chvíli jsem slyšela, jak prasklo a kus těžkého kovu odletěl kamsi pryč z okna.

Má volná ruka si konečně plně užívala každého milimetru jeho kůže. Edward byl jako sochař, když tvaroval mé tělo do různých poloh. Já byla pěvkyní a on mým dirigentem. Kdo by mu odolal? Poprvé jsme se milovali a nemohlo to být krásnější.

V jednu chvíli mě mírně nadzvedl, opřel o zeď a přemístil nás z postele na svislou stěnu pokoje tím, že do stěny zabořil prsty. Ano, být upírem má své jisté výhody. Gravitace mě k němu víc a víc tiskla, čím více zrychloval své pohyby.

„Miluji tě,“ říkal.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale mé rty křičeli neschopny souvislého slova. Celé mé tělo se rozplývalo něčím dosud nepoznaným. Rozkoší, která mě rvala na cucky a zároveň ucelovala.

Mé tělo začalo pulsovat a hořet a třást se..až se najednou uvolnilo slastí, která jím prostoupila.

Rty zazpívaly závěrečnou píseň.

Chvěla jsem se, stejně jako Edward. Pořád mě držel pevně u sebe,líbal a naše těla pomalu zpomalovala. Chvíli jsme  tak zůstali a já se tam cítila jako na vrcholu světa.

„Děkuji,“ zašeptal.

Nikdy ho nebudu mít dost.

„Můžeme se vlastně někdy unavit?“ zeptala jsem se zvědavě Edwarda, když jsem opět ležela na posteli a on mi zrovna líbal kotník. Usmál se a s klukovsky svůdným, tím svým pokřiveným úsměvem, kterému neodolám, řekl prosté:„Ne“.

V tom někdo zabouchal hlasitě na dveře.

Moc jsem si toho nevšímala, protože moji pozornost opět zaujímal Edward, ale myslím, že to byl Emmet a breptal cosi o tom, že jak si to Edward představuje, házet mu na hlavu kusy postele, když se zrovna prochází s Rosalii.

A že Alice měla vizi o jakési hromadě potrhané látky, kterou najde v popelnici a teď vůbec nemluví a chytá nějakou divnou, velmi, VELMI nezdravou barvu...

Shrnutí povídek od Barchetty

Autor: Barchetta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Edward a Bella bez cenzury aneb co v knize nenajdete: