Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dotek tvého srdce

01.10.2009 (20:31) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 4768×

Díval jsem se do stropu svého pokoje. Už je to rok, co tu s rodinkou bydlíme. Mám pocit, jako by mne kus chyběl, ale přes to nemůžu stále najít tu zející díru a už vůbec ji zacelit. Přejížděl jsem očima každý milimetr stropu.

„Edwarde! Už musíme jet!“ křičela Alice. Ta malá byla diktátor. Copak může být někdo mrňavý a přitom tak šíleně otravný? Povzdechl jsem si a seskočil z postele. Popadl jsem sametové oříškově hnědé sako, jež jsem oblékl přes svetr slonovinové barvy, z pod kterého vykukoval límec a rukávy bílé košile. Ještě jsem si přehodil přes rameno bílou tašku s učením a rozběhl jsem se dolů.

„No konečně!“ vrčela sestra a z očí jí metaly pomyslné blesky. Tomu jsem se zasmál. Natáhl jsem se, abych jí rozcuchal vlasy, ale na vědmu si bohužel nepřijdete. Odměnou mi byla rána přes ruku. Zasmál jsem se podruhé.

„Co je ti tu k smíchu?“ pištěla.

„Nic, vůbec nic!“ zasmál jsem se potřetí. Za to jsem si vykoledoval ránu do hrudníku. To už jsem se rozesmál z plných plic. Alice založila ruce v bok, hodila po mně znechuceným pohledem a vyšla ven ze dveří. Za ní se držel Jasper, kterému pohrával úsměv v koutcích, ale nezasmál se nahlas, protože by si také vysloužil od své lásky pořádně zavyučenou.

„Edwarde, copak ji musíš takhle vytáčet?“ ozvala se od svého kreslícího plátna Esme vyčítavě.

„Chci jí jen vnést trochu rovnováhy do života. Aby nezakrněla!“ Opět jsem vybuchl v hlasitý smích. Esme jen zakroutila hlavou a dál se věnovala malbě. Vyběhl jsem ze dveří, protože nám už zbývalo pouhých deset minut do začátku školy. Usedl jsem za volant svého stříbrného Volva, kde na zadní sedačce seděla Alice s Jasperem. Uchechtl jsem se. Ale Alice se stále tvářila jako bůh pomsty.

„No tak, sestřičko. Nebuď jako kakabus. Trochu života do toho umírání!“

„Jsi arogantní blbeček, Edwarde!“ zavrčela a uraženě semkla rty. To mi ovšem také přišlo směšné. Za to jsem si vysloužil pohlavek. Věnoval jsem se pouze řízení. Nasměroval jsem své autíčko směrem do školy a poddal se myšlenkám.

Omlouvám se, abych se představil. Jmenuji se Edward Cullen, je mi už velice dlouho sedmnáct let. Jak je to možné? Je to jednoduché – já i celá má rodina jsme upíři. Carlisle, náš adoptivní otec, kousl mě, Esme, Rosalii a Emmett. Alice a Jasper se k nám přidali až po nějaké době. Před celým rokem jsme se sem přestěhovali z Aljašky, protože nemůžeme dlouho zůstat na jednom místě, abychom nevzbudili pozornost, ač se to zdá divné, nestárneme. Vypadáme stále stejně. Už mnoho let. Určitě se děsíte našeho druhu, ale není to až tak nutné, i když je lepší, že si od nás každý drží dostatečný odstup. Nejsme úplně stejní jako ostatní upíři. My se totiž živíme zvířecí krví, sice úplně nezasytí, ale dodá nám potřebnou energii a také nám vytvoří zlatavou barvu očí namísto sytě červené. Všichni, tedy až na mě, jsou spárovaní. Carlisle a Esme. Rosalie a Emmett. Alice a Jasper. Jsem lichý a právě proto si o mě všichni dělají starosti, což mě také vytáčí. Abych nezapomněl, většina upírů má nějaký zvláštní dar. Já umím číst myšlenky, Jasper umí vycítit a ovládat emoce v okolí a Alice vidí budoucnost. Carlislem si myslí, že dary jsou dány tím, v čem nejvíce vynikáme v lidském životě. Emmett je silný, Esme zůstala mateřská láska, Carlisleovi jeho obětavost a Rosalie je houževnatá, ale spíše bych ji nazval namyšlenou.

Kolem se míhala rozmazaná krajina, jak naše auto letělo. Pět minut stačilo, abychom dorazili do školy, kde se to jen hemžilo lidskými studenty. Zhluboka jsem se nadechl, abych využil posledních chvil čistého vzduchu a připravil se na pach krve, který se mi bude snažit vypálit díru do hrdla. Popadl jsem tašku a vyrazil na první hodinu - biologii. Začalo pršet. Pospíchal jsem k budově A, abych nebyl nápadný. Vletěl jsem do třídy, kde jsem se usadil na své obvyklé místo v předposlední lavici. Vyndal jsem si věci na hodinu a pouze jsem zíral ven z okna, kde padala kapka za kapkou. Mraky roní slzy. Dokázal bych pozorovat zázraky přírody věčně, kdyby nezazvonil. Profesor přišel přesně třicet dva vteřin po začátku hodiny. Ihned nám zadal práci. Po deseti minutách se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Profesor zvedl hlavu od své práci a zvolal: „Dále!“ Dveře se pootevřely a do místnosti vešla krásná dívka. V bledé tváři, kterou ohraničovaly dlouhé kudrnaté hnědé vlasy, měla vepsaný strach. Oči nesměle klopila k zemi. Barnesovi podala papír a ten ji poslal se posadit na poslední místo – tedy ke mně. Pohlédla mi přímo do očí svýma hnědýma nádherně hlubokýma Tím pohledem mě k sobě připoutala. Dokázala dohlédnout až do mé duše. Cítil jsem ji hluboko v sobě. Jak se nedívala na cestu, zakopla, já se ale vyklonil a chytil ji za paži. Její kůže byla saténově jemná. Ovšem její vůně mě natolik uhodila, že jsem se málem neudržel. V hrdle se mi rozpálil bolestivý oheň, ale já jí nechtěl ublížit. Něco mě v tu chvíli k ní připoutalo a já nebyl s to se od ní odpoutat. Uvědomil jsem si, že její ruku svírám už moc dlouho, tak jsem ji pustil, aby se mohla posadit. Ovšem ani v tu chvíli jsem z ní oči nespustil.

„Ahoj, já jsem Edward. Edward Cullen,“ zašeptal jsem směrem k ní. Co ale bylo nejhorší, nemohl jsem jí číst myšlenky.

„Mé jméno je Bella Swanová. Díky za záchranu, Edwarde. Jsem trochu nešikovná,“ špitla mi na oplátku. Bella. Nádherná dívka s překrásným jménem. Její jméno se mi právě vyrylo do srdce. Navždy. Nevěděl jsem čím to je, avšak najednou jsem k ní byl spoután. Bylo vidět, že se nemůže soustředit na učení. Stále se utápěla očima v těch mých. Já se topil v oříškové čokoládě. Najednou zazvonilo. Bella nadskočila a tiše vyjekla.

„Sakra,“ zanadávala pro sebe. Tomu jsem se musel zasmát. Zvedla obočí a ve tváři jí hrálo také pobavení.

„To nic, jen jsem si vzpomněl na jednu… historku,“ opáčil jsem. Zasmála se. To mi vyrazilo dech. Znělo to jako hlas andělů, jako by právě zazpívala má syréna.

Zalapal jsem po dechu. „Asi bychom měli jít,“ řekl jsem s úsměvem. Bella se ohlédla, aby zjistila, že jsme ve třídě zůstali samy.

„Oh, jasně.“ Rychle vstala a poskládala věci do své tašky. Bok po boku jsme vyšli ze třídy.

„Co máš další hodinu?“ zeptal jsem se. Prchlivou chvíli přemýšlela a poté z tašky vytáhla rozvrh.

„Hm… dějiny umění v béčku.“ Tvor v mém těle se zatetelil. Další hodinu máme společnou.

„Tak to máme společnou cestu,“ řekl jsem nadšeně. Tomu jsme se zasmáli. Ten den seděla se mnou u stolu. Povídala mi o sobě. Přestěhovala se sem s matkou Renée a nevlastním otcem Philem z Phoenixu. Ve Forks také bydlí její vlastní otec Charlie. Ale když jsem se zeptal, proč se přistěhovali, vyhnula se odpovědi. Začala povídat o tom, že sem často jezdila, když byla malá. Čas s ní utíkal jako voda.

Týden na to jsme se procházeli v lese, když v tom Bella upadla a než jsem jí stihl zachytit, odřela si ruku. V tu chvíli mi v krku vypukl požár, ale nemohl jsem jí ublížit. To ne! Vytáhl jsem kapesník a obvázal jí ho kolem ruky. Zahleděla se mi do očí. Najednou se jí srdce rozbušilo jako splašené. Její dýchání se přeměnilo v mělké. Zkrátil jsem vzdálenost našich rtů a políbil ji. Ruce mi zapletla do vlasů. Všechno ve mně tančilo. Věděl jsem, že nedělám dobře, ale byla pro mě drogou. Vášní. Když se naše rty oddálily téměř ve stejný okamžik jsme si vyznali lásku. Byl jsem tou nejšťastnější bytostí na světě.

Všechno bylo naprosto dokonalé. Hledal jsem něco, co mi zacelí díru v srdci a osud mi seslal Bellu, která mi zalepila i duši, o které jsem si myslel, že ji nemám. Moje rodina ji přijala báječně, až na Rose, tak ji neměla ráda. Poslouchat její myšlenky bylo jako by mě něco přesvědčovalo, že nedělám dobře. Nenechal jsem se odradit. Nemohl jsem si nechat vzít to jediné na čem mi tak šíleně záleželo. Někoho, koho tak nezadržitelně miluji.

Naše životy byly plné lásky. Denně jsem pro Bellu jezdil do školy, ale jednou, když jsem jako vždy zaparkoval auto před domem, zjistil jsem, že nikdo není doma. Ale Bellino auto tam stálo. Vytáhl jsem mobil a vytočil Bellino číslo. Chvíli vyzváněl, dokud se neozval hlas operátora, že nezvedá telefon. Zachvátila mě panika. Rychle jsem nastoupil do auta a rozjel se ke škole, jestli ji náhodou neodvezli rodiče. Doběhl jsem do třídy, abych se zeptal spolužáků, ale nikdo ji neviděl. Znovu jsem vytočil její číslo, avšak nic se nezměnilo. Pokusil jsem se zavolat Carlisleovi. Po několika vteřinách telefon zvedl.

„Carlisle, už nevím co dělat. Nemůžu najít Bellu! Nikde nemůžu najít stopu, která by mě k ní dovedla,“ říkal jsem nesrozumitelně.

„Edwarde…,“ řekl smutně. Najednou mě zamrazilo. Do srdce se mi zabodl osten strachu. „Bellu přivezli před hodinou do nemocnice…“ Jeho hlas byl truchlivý. Ne. Ne.

„Hned jsem tam!“ řekl jsem a urychleně vyjel po silnici k nemocnici. Netrvalo dlouho a byl jsem na místě. Proběhl jsem složitým bludištěm chodeb. Vlétl jsem do kanceláře Carlislem. Nervózně přecházel po místnosti.

„Jak je jí?“ vyhrkl jsem jakmile jsem se vzpamatoval.

„Je stabilizovaná…“

„Ale co se stalo?“

„Myslím, že by ti to měla říct sama, Edwarde,“ zašeptal. Jeho myšlenky byly směsicí nesourodých obrázků. Jen jsem přikývl. Dovedl mě k ní. Přes sklo na jednotce intenzivní péčí jsem neviděl žádná povrchová zranění. Ani škrábnutí. Její pleť byla bledá, rty bezkrevné, srdce tiché a tvář zdrchaná a pohublá.

„Můžu za ní?“ zeptal jsem se poraženě.

„To teď není dobrý nápad. Bude ještě nějakou chvíli spát. Jsou tu její rodiče.“ Ale já s nimi nechtěl mluvit. Nemohl jsem se hnout od své lásky. Hlídal jsem každý drobný záškub obočí, každé zavzdychání ze spaní. Vypadá nemocná, ale proč jsem si toho dříve nevšiml? Trvalo to přesně tři hodiny, než se probudila. Nejdříve jen mrkla a poté se její oči otevřely. Zhluboka se nadechla.

„Běž za ní, Edwarde. Dluží ti vysvětlení,“ zašeptala Renée a v očích se jí usadily slzy. Phil jí objal. Co se to děje? Vešel jsem do malé místnosti, kde jsem si oblékl sterilní oblečení a roušku.

„Bello! Bellinko. Jak je ti?“

„To nic není,“ usmála se, ale její oči zůstaly smutné.

„Něco ti být musí. Vidím, že jsi nemocná…“

„Měla jsem ti to říct dříve, lásko. Ale nechtěla jsem, abys cítil soucit.“ Kdybych byl člověkem, srdce by se mi zastavilo.

„Edwarde, já… já mám rakovinu,“ zašeptala a stavidla slz povolila. Zavzlykala. Skryla si tvář do dlaní. Stál jsem jako opařený. Sotva jsem ji našel, opouští mě.

„Ne… Ne…,“ mumlal jsem zničeně.

„J-je to pokročilá leukémie a nejde léčit. Proto jsem přijela do Forks. Chtěla jsem být s tátou, než…,“ to poslední slovo nedořekla, ale uměl jsem si ho dosadit. Rychle jsem ji objal.

„Promiň, Edwarde,“ zašeptala mezi vzlykáním.

„Neomlouvej se.“ Z hrdla mi unikl tichý vzlyk.

„Miluji tě,“ zašeptala mi do ucha.

„Miluji tě z celého srdce. Jsi můj život.“ Nedokázal jsem si bez ní představit ani minutu života. Najednou se mi všechno rozbilo na kousky. Vzal jsem ji za ruku a po chvilce usnula. Rodiče se za ní přišli podívat, tak jsem toho využil a šel jsem za Carlislem.

„Musí jít vyléčit. Musí!“ zakřičel jsem. Avšak jsem dobře věděl, že je šance jen malá.

„Edwarde, její leukocyty jsou na pokraji vymření. Není šance, že by šla udělat transplantace. Je mi to líto, zašeptal. Popadl jsem jeho stůl a hodil ho přes celou místnost.

„Nenechám ji zemřít! Nikdy!“ zakřičel jsem. Carlislem ke mně přistoupil a pevně mě objal.

„Vím, že to bolí, synku. Je mi to líto, tak líto…,“ šeptal.

Pár hodin na to jsem se dozvěděl, že jí zbývají maximálně dva týdny. Tím se mi zhroutila celá realita.

Vezl jsem ji na vozíku ven. Za nemocnicí byl lesík, kde jsem ji vzal do náručí. Byla zesláblá. Na malé mýtince jsem roztáhl deku, na kterou jsme si lehli. Lehce jsem ji políbil.

„Jsi pro mě všechno, Bell. Miluji tě.“

„Já vím. Nikdy jsem se necítila tak báječně. Být s tebou mi dodává sílu, kterou ze mě krade ta nemoc.“

„Nechci tě nechat odejít. Nemůžu,“ špitl jsem.

„Musíš. Už brzy tu pro mě nebude místo,“ řekla se smutným úsměvem a pohladila mě po tváři. To mě rozčílilo.

„Jak můžeš být tak klidná,“ vyjel jsem na ni. Vyděsilo jí to. Srdce se jí na prchlivou chvíli zastavilo. Vytřeštil jsem oči, ale hned znovu bouchlo. Pevně jsem jí objal.

„Promiň, lásko. Promiň mi to.“ Kolébal jsem jí v náručí sem a tam. Znovu plakala.

„Chtěla bych tě o něco požádat.“

„Nech toho, prosím…“

„Já tě prosím, Edwarde. Prosím…“

„Cokoliv,“ špitl jsem.

„Chtěla bych naposledy vidět západ slunce a hvězdy…“

Nemohl jsem odmítnou splnění jejího přání a proto jsem vyjednal krátký výlet. Nesl jsem ji prosluněnou krajinou. Dopadly na mě paprsky slunce a má kůže se rozzářila. Nijak jí to nepřekvapilo ani nezarazilo.

„Zavři oči,“ špitl jsem jí do ucha. Poslechla mě a já se rozběhl nadpřirozenou rychlostí. Zastavil jsem až na útesu.

„Můžeš otevřít.“ Líbl jsem ji do vlasů. Po tváři se jí rozlil úsměv. Sedl jsem si na deku s Bellou v náručí. Slunce se vyhouplo nad obzor a žhnulo celou silou. Bella ale nehleděla na něj, ale dívala se mi do očí. Něžně jsem ji políbil.

„Bello? Teď bych se tě rád na něco zeptal já…“

„Cokoliv,“ opakovala má slova a oba jsme se zasmáli, avšak ve smíchu nebyly žádné stopy veselí.

„Vezmeš si mě?“ zašeptal jsem a s kapsy jsem vytáhl diamantový prsten. Po tváři jí stekla slza.

„Ano,“ odpověděla. Navlékl jsem jí prsten na prsteníček. Ihned na to jsem ji políbil.

Nakonec si mě vzala. Na tomhle nádherném útesu, kde jsem ji požádal o ruku. Obřad byl překrásný, ale v duchu loučení.

„Miluji tě,“ zašeptala mi do ucha a políbila mě pod baldachýnem květin po tom, co jsme si řekli své ,ano‘.

Se smutným výrazem jsem vystoupil z auta. Prošel jsem i s celou rodinou po hřbitově. Zastavili jsme se u náhrobku, na kterém stálo

Isabella Marie Swan – Cullen

milovaná dcera, přítelkyně, manželka

Nikdy se nevytratíš z našich srdcí…

Všichni plakali, ale já nemohl.

„Isabella ač byla mladá, byla milá dívka, která vnášela do životů všech lásku. Měla dar roznášení radosti. Nikdy nezapomeneme na to, jaká byla neuvěřitelná bytost. V našich srdcích bude navždy…,“ odříkal kněz. Teď jsem přišel na řadu já.

„Bello, ihned jak jsem tě prvně uviděl, zamiloval jsem se. Tvůj smích mi bude navždy znít v uších jako hudba andělů. Tvoje tvář bude tím jediným, co budu chtít spatřit. Byla jsi pro mě vším. Kdybych mohl, vzal bych si život místo tebe. Udělal bych cokoliv, abys zůstala živa. Nikdy na tebe nezapomenu. Jak jsme si slíbili, zůstaneme spolu, navždy. Mé slunce tímto vyhaslo a já budu navždy žít ve tmě. Miluji tě...“

Zatímco lidé odcházeli, já jsem stále pozoroval dívku z fotografie na mramorovém náhrobku.

„Miluji tě, má lásko. Brzy se setkáme…,“ zašeptal jsem. K náhrobku jsem položil několik rudých růží a ohlédl jsem se po místu jejího věčného odpočinku. Jak jsme si slíbili, navždy spolu. S mojí láskou zůstalo mé srdce a duše mě navěky opustila…

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek tvého srdce: